V zajetí času – 1. kapitola

Archiv

James netrpělivě přecházel sem a tam. Stál na autobusové zastávce, co chvíli kontroloval své hodinky a nervózně poklepával nohou. Sedl si, hned nato zase vstal a šel se podívat, v kolik má autobus přijet.
Pomalu se začínalo stmívat a on na ciferník špatně viděl.
„Bude za deset minut osm,“ usmála se na něj starší žena, která také zkoumala jízdní řád. James jí oplatil laskavost úsměvem a konečně mohl začít studovat, v kolik mu to přijede. Zapíchl prst do tabulky a hledal.
Další autobus měl přijet ve 20:01, tedy za deset minut. Zamračil se a odešel si zase sednout.
Nervozita neustupovala, spíš získávala na síle. Dech se zrychloval, ruce se třásly, po zádech mu běhal mráz a bylo mu špatně od žaludku. Každý tento stav někdy zažil na vlastní kůži.

Konečně se v zatáčce objevil čumák autobusu a lidé na zastávce se řadili k předním dveřím. Takhle v podvečer se nastupovalo pouze předními. James vstal a trochu se mu ulevilo. Stále se třásl, ale už to nebylo tak hrozné jako před chvílí. Nastoupil do autobusu, sedl si k oknu úplně vzadu, batoh si hodil pod nohy a plně se oddal svým myšlenkám na následujících několik hodin.

Stál na okraji Kansas City a mířil městským autobusem do centra. Jeho cílem nebylo prohlédnout si architekturu města, ani tady nežil. Jediné, co ho zajímalo, byl místní Státní archiv, kde se archivovaly veškeré vládní i nevládní spisy. Pokud něco člověk nemohl najít, tady to téměř s jistotou našel.

Autobus drncal po hrbolatých silnicích, Jamese to však nijak nevzrušovalo. Myšlenkami plul kdesi v dáli a znovu a znovu probíral svůj plán. Po půl hodině, která mu připadala jako pět minut, autobus zastavil v centru města. James vystoupil a nasál štiplavý vzduch velkoměsta. Zima mu zalézala pod bundu a od úst stoupaly obláčky páry. Hustě sněžilo, a tak si narazil čepici co nejvíc přes uši.
Nervozita ho pomalu přecházela a začal v něm sílit pocit strachu. To, co se chystal udělat, mu může přijít sakra draho. Byl však pevně rozhodnutý svůj plán uskutečnit a odvážně vykročil do davu.
Masa lidí ho strhla jako lavina a unášela ho nekontrolovatelně ulicemi.

Konečně v dálce zahlédl vysokou budovu ve starším stylu. To byl Státní archiv, to byl jeho cíl.
Před budovou se zastavil. Několikrát se zhluboka nadechl, rozhlédl se a pak vstoupil dovnitř. Do obličeje ho praštilo vedro, které v budově panovalo. Byl leden a venku všichni chodili nabalení, kdežto v místnostech se zase příšerně topilo.
Rozepl si zip u bundy a sundal si čepici. Ruce měl zimou celé červené a teď ho nepříjemně štípaly.

„Co si přejete?“ přejela ho přísným pohledem žena na informacích.
„Studuji historii a chtěl bych se podívat do jistých spisů,“ zalovil v batohu a podal ženě malý papírek.
Ta ho pečlivě zkoumala. Několikrát ho obrátila a pak mu ho vrátila.
„Můžete jen do sekce K1 až M3,“ poučila ho. „A za hodinu zavíráme.“
James nepoděkoval, ne snad proto, že by byl nevychovaný, ale proto, že žena sklonila svou rudou hřívu nad časopis a dál se o něj nestarala.
Prošel tedy jedinými dveřmi, které ze vstupní haly vedly, a ocitl se ve velké místnosti, kde to páchlo zatuchlinou, starým inkoustem a papíry. Na zemi ležel dříve světlý, dnes už zašlý krémový koberec a po stranách na stěnách visely malé lampičky, které stačily sotva na osvětlení názvů knih. V několika dobových křeslech sedělo pár lidí s nosy ponořenými do stránek starých knih a naprosto nejevících zájem o zbytek světa. Jamese zdejší atmosféra očarovala a chvíli nebyl s to se pohnout a jen nasával ten zvláštní pach stovek knih.

„Přejete si?“ zpoza pultu hned vedle dveří se vykláněla drobounká stařenka a přes silné brýle si ho měřila laskavým pohledem.
„No, ano, prosím,“ rozpomněl se, co vlastně chtěl, „potřeboval bych najít sekci K1 až M3.“
„To musíš až nakonec uličky a doprava, tam najdeš výtah a vyjedeš do třetího patra,“ sdělila mu laskavě a usmívala se na něj, jako by to byl její milovaný vnouček.
„Děkuju, snad to najdu.“
Procházel uličkou a se zájmem pokukoval po hostech, kteří neměli sebemenší tušení o jeho přítomnosti. Ulička byla po obou stranách lemována policemi s knihami, starými lejstry a různými sbírkami.

Výtah byl přesně na tom místě, kde ho popsala stařenka. Trvalo skoro věčnost, než se doploužil ze čtvrtého patra do přízemí. Do malé kabinky se stěží mohlo nasoukat víc než tři lidi, ale tady asi nikdo nepočítal s nadměrným zatěžováním výtahu. Také byl jen jeden na celou budovu. V kabince hrála příjemná hudba a Jamese uklidňovala. Na kratičký okamžik zapomněl, co všechno se může stát. Pocit nervozity se mu vrátil s cinknutím zvonku. Dveře se otevřely a on vystoupil do velké haly z části zaplněné knihami a z části stolky a křesílky pro čtení. Na celém patře byl jen on, knihovník a ještě jedna žena, která se probírala několika stohy knih a něco si zapisovala. Čelo měla zvrásněné od soustředění jako stoletá, ale jinak vypadala na maximálně třicet let. Dlouhé, rovné, černé vlasy jí padaly do očí a co chvíli si je odhazovala. Béžový svetřík a zelenkavá šálka jí dodávaly na jemnosti a James si ji chvíli zaujatě prohlížel. Ona o něj nejevila pražádný zájem. Snad ani nevěděla, že tam je.

Nejistě vykročil. Jeho kroky zcela tlumil tlustý zelený koberec, který pokrýval celou halu. Zamířil k jednomu ze stolků. K nohám židle hodil batoh, bundu položil přes opěradlo a s papírkem v ruce se ztratil mezi policemi. Po očku přitom sledoval ženu usazenou v křesle a plně ponořenou do svého čtení a stále častěji začal sledovat hodinky. Zavírat měli v deset hodin. Ručička se po ciferníku strašně courala a na Jamesovi muselo být vidět, jak moc je nervózní. Ruce se mu třásly jako naposledy při maturitní zkoušce. A když si chtěl něco přečíst, musel si knihu opřít, aby se mu neklepala pod nosem.

Pomalu, minutu po minutě, se ručička šourala k desáté hodině. Zbývalo ještě necelých dvacet minut do zavíračky. James se snažil nepůsobit nijak podezřele. Oblékl si bundu, hodil batoh na záda a došel k výtahu. Původně měl v plánu zajít na záchod na tomhle patře, ale knihovník z něj ani z ženy vedle nespouštěl oči, a tak bude lepší, když si bude myslet, že zkrátka odešel.
Výtah zacinkal, dveře se otevřely a James nastoupil. Nestiskl však tlačítko přízemí, ale druhé patro.
Tam se pohybovalo o poznání více lidí a to bylo přesně to, co potřeboval. Knihovníka nikde neviděl a zbytek návštěvníků o něj nejevil žádný zájem. Jako když nic, prošel přes halu na druhou stranu a zapadl na pánské záchodky. Nikdo tam nebyl.
James jako první prozkoumal světla. Rozsvěcela se vypínačem a to mu hrálo do karet. Do zavíračky zbývalo ještě deset minut. Zhasl světlo a vplul do jedné kabinky, kde se zamkl. To poslední, co teď potřeboval, bylo, aby ho někdo načapal, jak se schovává na záchodě. Byl by to nehorázný trapas.

S trhnutím se probudil. Chvíli mu trvalo, než se rozpomněl, kde to vlastně je. Zkontroloval hodinky. Bylo pár minut po jedenácté, a tedy hodinu po zavíračce. Ani si pořádně nepamatoval, jak se mu tam podařilo usnout. Shrbený seděl na zemi a necítil krk ani záda. Vstal, trochu si protáhl ztuhlé svaly a opatrně odemkl dveře. Vzduch byl čistý, a tak vylezl z kabinky ven. Na mobilu si rozsvítil baterku a pustil se do prohledávání batohu. Kromě jiného tam měl sadu paklíčů pro amatéry, několik karet k různým dveřím, baterku, kšiltovku a konečně taky plánek archivu. Pravdou bylo, že sem nepřišel kvůli spisům z historie a už vůbec ji nestudoval na univerzitě. Jeho cílem bylo oddělení s omezeným přístupem, kam pouštěli jen vysoce postavené politiky, vědce nebo majetné lidi, kteří si to zaplatili. Ovšem ani tito lidé nesměli do určitých spisů nahlédnout. O tomto oddělení se vyprávěla spousta mýtů a kolovala spousta spekulací, co tam vlastně všechno je.

Rozložil mapu na zem a namířil na ni baterku. Z kapsy vytáhl tužku a vyznačil si bod, kde se nacházel. Oddělení s omezeným přístupem mělo být pod zemí. James zvažoval, jestli je lepší jet výtahem, nebo po svých po schodech. S téměř sto procentní jistotou věděl, že dole bude někdo na stráži a výtah proto zavrhl. Ještě jednou se podíval, kde jsou schody. Pokusil se mapu vrýt do paměti. Pak se zhluboka nadechl a otevřel dveře ven. Opatrně vystrčil hlavu a dlouho mu trvalo, než se rozkoukal. Všude byla absolutní tma a on stěží rozpoznával obrysy nejbližších polic. Vyklouzl do černo černé tmy a málem vrazil do nejbližší police. Zůstal proto stát na místě a rozhlížel se kolem. Žádný účinek to nemělo a on to chtěl mít za sebou co možná nejdříve. Vydal se na protější stranu haly nespouštěje oči ze zeleného nápisu exit.
Šoural se krokem s rukama nataženýma před sebe a opatrně našlapoval, aby se o něco nepřerazil. Přehnaná opatrnost však může být někdy na škodu a jak se tak blížil ke schodům, stále zrychloval a zakopl o jedno křeslo. Přepadl přes opěrátko a s hlasitým zaklením dopadl na zem. Trochu to zadunělo. Narazil si loket, ale jakoby to ani nevnímal. Rychle vstal a pokračoval dál.
Dveře naštěstí nebyly zamčené a na schodech také nikdo nebyl. Snažil se najít nějaký vypínač, leč marně. Rozsvítil si proto mobil a scházel až dolů do suterénu.

Přede dveřmi do suterénu byla varovná cedulka s nápisem „nepovolaným vstup zakázán“. To Jamese nijak neodradilo. S tím počítal. Zabral za dveře a ty se za doprovodného vrzání otevřely. Do očí ho náhle praštilo jasné světlo. Trochu v šoku skočil zpátky za dveře a držel si ruku na očích.
Jeho domněnky se potvrdily. Oddělení s omezeným přístupem bylo střeženo nonstop.

James přemýšlel, jak by to udělal, aby ho nikdo neviděl. Počítal s jedním, maximálně dvěma strážnými. Ještě jednou zalovil v batohu. Vytáhl kšiltovku a narazil si ji hluboko do čela, aby mu nebylo vidět do obličeje. To poslední, co potřeboval, bylo, aby ho zaznamenaly kamery, které tam zcela jistě byly.
Zhluboka se nadechl a trochu pootevřel dveře. Oči si na světlo zvykaly rychle a během pár minut už mohl bez problémů vyklouznout za dveře. Chodba byla prázdná, nic nenasvědčovalo něčí přítomnosti. Na zemi bylo položené linoleum a stěny byly zcela holé, pouze natřené na bílo. Trochu to tam připomínalo nemocnici, jen bez toho dezinfekčního zápachu.

Přitisknutý téměř na stěnu se plížil ke konci chodby. Našlapoval opatrně, aby nenadělal hluk. Stále měl uši nastražené. Nejvíc vnímal svůj zrychlený dech a stále se zvyšující puls. Dlaně se mu potily, ale bez toho, pro co sem přišel, odejít nehodlal. Už tak riskoval přespříliš.
Chodba se najednou dělila. Pokračovala dál rovně ke dveřím do kumbálu nebo zatáčela vpravo. James opatrně nakoukl za roh. Jedním okem sledoval hlídače, který v malé prosklené místnůstce koukal na televizi. V ruce měl plechovku s pivem a k tomu krabici nejspíš od koblih. Byl zcela zabraný do sledování sportu. Na konci chodby spatřil dveře, ke kterým se potřeboval dostat, a to znamenalo projít kolem hlídače.
James se přikrčil a pomalu došel až k otevřeným dveřím. Hlídač si hověl v křesle s nohama nataženýma na stole a s plechovkou piva v ruce. Ten pro něj nepředstavoval hrozbu. Zlehka se pro sebe usmál a proklouzl kolem dveří. Konečně stál tam, kde potřeboval. Vzal za kliku a ozvalo se jen cvaknutí. James se naštvaně rozhlédl. Vedle dveří si na zdi všiml malé přikládací plochy na kartu. Potichu si pro sebe zaklel. Neměl by být tak hloupý a měl to předpokládat. Poněkud to však měnilo jeho plány. Potřeboval kartu, kterou měl u sebe jen hlídač. Naštěstí tam byl sám.
Znovu se vrátil k hlídači. Ten stále zaujatě sledoval televizi. James vytáhl z batohu baterku. Byla celkem těžká a na omráčení dokonalá. Téměř se zatajeným dechem se přišoural za hlídače. Napřáhl se a vší silou ho uhodil do spánku. Hlídač nevydal ani hlásku a brada mu klesla na prsa. James se zprvu lekl, jestli ho nezabil, ale puls mu nahmatal. V náprsní kapsičce objevil tolik potřebnou kartu. S vítězoslavným úsměvem se vrátil ke dveřím, které s pomocí karty bez problémů otevřel.