Simirajský bojovník – 30. kapitola

Odchod

V dálce už bylo vidět město. Slunce se zrovna probouzelo do dalšího dne a pomalu osvětlovalo krajinu. Nate si připadal jako bez duše. Stále přidržoval svého mrtvého kamaráda a celou cestu myslel jen na to, co všechno společně prožili. Věděl, že časem se to zlepší, ale bolest neodejde nikdy. Říkal si, že musí být statečný, ale nešlo to. Cestu vůbec nevnímal. Přišlo mu, jako kdyby vyrazili teprve před chvílí, a přesto už bylo město v dohledu. Jejich skupinka nebyla početná, jel jen král, jeho osobní stráž, pár desítek vojáků a to bylo vše.
Čím více se přibližovali městu, tím více v Natovi sílil pocit bezmoci. Sám nebyl schopen popsat proč.

Bylo ještě sice ráno, ale ve městě už to hučelo jako v úle. Královské družině si nikdo nedovolil překážet v cestě. Všichni se klaněli a provolávali králi slávu. Král jim na to odpovídal kýváním hlavy. Nate atmosféru vnímal, ale zas tak veselá mu nepřišla. Králi to samozřejmě přál, byl rád, že to mají za sebou a země je opět jednotná, i když dá ještě spoustu práce, než král sjednotí zbylé povstalce a jejich rodiny. Po dlouhé době byl opět před branami paláce. Dál už jel jen král a jeho osobní stráž. Vše tu bylo jako dříve.
Dojeli na nádvoří a sluhové se okamžitě šli postarat o koně. Král mluvil s jedním ze sloužících. Ten se uklonil a hned zamířil k Natovi.
„Pomohu Vám s ním, pane,“ nabídl se.
„Nepotřebuju pomoct!“ odbyl ho Nate.
„Nechte ho. Je ještě trochu v šoku,“ vysvětlil sluhovi situaci Brix.
„Ehm, dobře, pane, tak pojďte za mnou, prosím.“ Nate vzal Freda do náruče a následoval sluhu. Ten ho vedl spletitými chodbami paláce, až došli do sklepů. Bylo tam chladně.
„Položte ho támhle, pane,“ řekl sluha a ukázal na dřevěný stůl. Všiml si Natova výrazu a hned pokračoval.
„Postarají se Vám o něj. Takhle dlouho zůstat nemůže. Až bude připravený, dozvíte se to.“ Nate neochotně položil Freda na stůl. Sluha stále stál u dveří a čekal.
„Chci s ním být chvíli sám!“
„Och, jistě, pane,“ uklonil se a odešel. Natovi bylo stále do breku. Pořád se mu nechtělo věřit, že je to všechno pravda. Byl tam s Fredem, dokud nepřišli balzamovači postarat se o tělo.
„Neměl byste tu být, pane,“ řekl mu jeden z nich shovívavě. Nate přikývl. Naposledy se na kamaráda podíval a pak se otočil. Jeho cílem byly kasárny. Doufal, že tam najde ostatní. Cesta z paláce mu trvala déle, než čekal, protože několikrát zabloudil. Dostal se dokonce do vyšších pater paláce, kde nikdy předtím nebyl.
„Nate? Nate?“ uslyšel za sebou hlas. Otočil se a nestačil se divit. Stála tam Gwen. Okamžitě se k němu rozeběhla a padla mu kolem krku. Její úsměv ho pro tuto chvíli přivedl na jiné myšlenky.
„Gwen.“
„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“
„Ano, nic mi není.“
„Potkala jsem tvého velitele, říkal, že ti zabili přítele,“ řekla už se smutkem v očích.
„Ano, je to pravda.“
„Je mi to moc líto.“
Nate kývl hlavou: „Zpět už to nevrátím, ale kdybych…“
„Kdybys co? Snad si to nedáváš za vinu?“
„Měl jsem ho naučit lépe bojovat. Nemuselo se to stát.“
„Nate, kdo ho zabil?“
„Povstalecký velitel.“
„Tak vidíš. Ten uměl jistě bojovat velice dobře. Ty jsi měl málo času. Nesmíš si to dávat za vinu.“
Nate sklopil oči.
„Teď už je to jedno, stejně to zpět nevrátím.“ Potom se zvedl a odcházel pryč.
„Kam jdeš?“ zeptala se smutně Gwen.
„Do kasáren,“ řekl Nate a pokračoval dál. Gwen tam stála a pozorovala ho, dokud nezašel za roh. Věděla, jaké to je ztratit blízkého člověka, jako malá přišla o bratra, když ho zabil požár. Stejně jí ale na Natovi připadalo něco divného. Připadalo jí, že se nějak změnil.

Nate mezitím našel cestu z paláce a přes zahradu mířil do kasáren. Prošel se přes náměstí, kde byla spousta lidí a všeobecně tam panoval čilý ruch. Konečně před sebou uviděl mohutné dveře kasáren. Byly otevřené, a to značilo, že kamarádi tam ještě nejsou. Prošel přes cvičiště, vyběhl několik schodů a ocitl se v dlouhé místnosti, kde nebylo nic jiného než postele. Jejich věci tam již vynesli, a tak se natáhl na nejbližší postel a usnul.
Zdálo se mu o Fredovi a o tom, jak ho Levur probodl. Zdálo se mu, že se mu podařilo útoku zabránit a Fred vyvázl jen s lehkými zraněními.

Ostatní se vrátili do kasáren později a teď pozorovali Nata, jak sebou hází na posteli a pere se s neviditelným nepřítelem.
„Nevzbudíme ho?“ zeptal se Druu.
„Musíme, král nerad čeká,“ odpověděl mu Brix a jemně s kamarádem zatřásl. S ním to ale ani nehnulo, a tak to zkusil ještě jednou a silněji. Nic.
„Je tuhej jako pařez,“ rýpnul si Ned.
„Asi budeme muset použít trochu drastičtější metodu,“ usmál se Brix od ucha k uchu. Od pásku odvázal čutoru s vodou a polil jí Nata. Ten sebou škubl a posadil se.
„Co je?“ nechápal a vraždil pohledem Brixe, který stál hned vedle.
„Král chce s námi mluvit,“ vysvětlil Lens. Nate kývl hlavou a natáhl se pro boty.
„To ty jsi mě polil?“ zeptal se Brixe.
„Jenom kapičku,“ přiznal se smíchem Brix. Čutoru držel stále v ruce. Nate se na ni krátce podíval a pak ji kamarádovi vyškubl z ruky. V tu chvíli polovina vody vylétla ven a tou druhou zmáčel Brixe, který před ním utíkal. Honil ho po kasárnách a dostali se až na dvůr. Vojáci, kteří se tu zrovna cvičili, přestali a snažili se zjistit, co se děje. Nate s Brixem měli oba záchvat smíchu a z obou kapala voda.
„Nechcete se uklidnit?!“ zeptal se jich důstojník s vyčítavým pohledem. Oba mu věnovali pozornost, ale nedokázali se přestat smát. Ostatní dorazili za chvilku a radši je odvedli z kasáren ven.
„Postaráme se o ně,“ ohlédl se s úsměvem na důstojníka Uruk.
Cestou je smích přešel. Brix ale cítil, že ačkoliv byl Nate stále dost smutný ze smrti kamaráda, snaží se to nějak potlačit.

Stáli ve velké hale a čekali na komorníka, který je, jako vždy, uvedl ke králi.
„Jsme králova osobní stráž. Proč pořád čekáme?“ nechápal Nio. Sakip mu chtěl odpovědět, ale komorník se zrovna vracel.
„Král má teď nějakou práci. Přijďte později,“ oznámil jim.
„Má práci?“ vyvalil oči Brix, „Není to ani hodina, co jsem dostal vzkaz, že nás chce vidět.“
„Lituji, teď to není možné.“ Hned potom se otočil a zmizel v chodbě.
„Já tohle nesnáším,“ ulevil si Ned.
„Půjdu se projít,“ oznámil jim Nate a vyšel z haly na nádvoří. Slunce krásně svítilo a hřálo ho v zádech, když se procházel zahradou. Byla krásně upravená, ale v zadní části si vše rostlo, jak chtělo. Zahradníci tuhle část zahrady neupravovali, aby tu měl král také trochu divoké přírody.
Nate si našel lavičku na slunci a posadil se. Před ním se rozprostíral malý, uměle vybudovaný rybníček. Bylo tam zkrátka krásně. Seděl a přemýšlel.

Po nějaké době našel na zemi drobné kamínky a zabavil se jejich házením do vody. Zkoušel, jaké umí udělat žabky.
„Pane?“ vyrušil ho malinký chlapec. Nate na něj vyvalil oči.
„Ztratil ses, chlapče?“ zeptal se ho.
„Ne, to ne, jen…“
„Jen?“
„Mám Vám předat tohle,“ podal mu malou obálku. Nate si ji vzal a otevřel. Než se ale podíval dovnitř, znovu se podíval na chlapce.
„Ještě něco?“ Chlapec na něj koukal se zalíbením.
„Mohl bych se podívat na Váš meč?“ zeptal se s jiskřičkami v očích.
„Můj meč? Myslím, že raději ne. Mohl by ses zranit. A nevykej mi, ano?“
Chlapec se zatvářil trochu zklamaně. Přikývl a už běžel pryč. Konečně se mohl podívat do obálky. Byl v ní kus papíru. Na něm byl pouze krátký vzkaz. Král už měl čas a on se měl dostavit zpět do paláce.
Nechtělo se mu, ale neměl na výběr.

V hale na něj čekali ostatní.
„Kde jsi byl takovou dobu?“ zeptal se vyčítavě Brix.
„V zahradě. Říkal jsem, že se jdu projít.“ Brix se zatvářil trochu naštvaně, ale nic neřekl.
„O co ti jde?“ zeptal se po chvíli Nate. Odpovědi se nedočkal. Uruk ho chytil za rameno a vedl ho palácem. Prošli několika patry, až došli na terasu, ze které byl krásný výhled na město. Vedle zábradlí byly v květináčích malé stromky a celkově doplňovaly přírodní atmosféru.

Král seděl v polohovací židli a vyhříval se na slunci. Před ním byl velký dřevěný stůl a na něm spousta občerstvení.
„Posaďte se,“ pokynul jim rukou. Všichni si tedy našli volnou židli. „Dáte si něco?“
Většina zavrtěla hlavou, ale Nio se po občerstvení okamžitě vrhl. Králi to vykouzlilo na tváři úsměv. Potom se obrátil k Natovi.
„Jak je ti?“
„Už je to dobrý.“
„Vidím na tobě, že není.“
„Já se o tom nechci bavit, pane,“ snažil se Nate o co nejmilejší tón. Král se na něj zadíval a lehce přikývl.
„Pohřeb se bude konat krátce po setmění.“
„Děkuji, pane.“
„Tak a teď k předchozím událostem. Jistě víte, že Nathan zabil Levura, velitele povstalců, a díky tomu se jich většina vzdala. Ti, co ne, no… však víte. Ti, co se vzdali, dostali na výběr, zda se přidají k nám, nebo skončí jako jejich druzi.“
„Takže moc na výběr neměli,“ skočil mu do řeči Lens.
„Vlastně neměli. Drtivá většina z nich se k nám přidala.“
„To je dobrá zpráva, nebo ne?“ zeptal se Ned.
„Jistě. Konečně opět zavládnou dny míru. Bude ale ještě potřeba pochytat pár velitelů kmenů. Některým se z neznámých důvodů podařilo uniknout, ale to už necháme jiným.“
„A co budeme teda dělat my?“ opět mu skočil do řeči Lens.
„Jste moje osobní stráž. Zůstanete zde.“ Lens se zatvářil trochu zklamaně.
„Večer se bude konat velká hostina. Pokud si chcete někoho přivést, můžete. Ale jen jednu osobu,“ upozornil král. Všichni jednotně přikývli.
„Dobrá tedy. To bude pro tuto chvíli asi vše. Můžete jít.“ Všichni se uklonili a mířili ke dveřím.
„Nathane?“ chytil ho král za ruku. „Ty tu ještě zůstaň.“ Nate se tedy otočil a postavil se před krále.
„Posaď se.“
„Chcete mluvit o Fredovi?“
„Ne. O tvém příteli se bavit nechci. Chci mluvit o tvém pánovi, o Kussovi.“ Nate zpozorněl.
„Co je s ním?“
„Nikdy jsem se tě nestihl zeptat, jak ses k němu dostal?“
„To je dlouhá historie, pane,“ usmál se Nate.
„Já mám času dost,“ oplatil mu úsměv.
„Mě a Freda chytili nějací lapkové, když jsme se toulali lesem. A prodali nás v Rijádu místnímu otrokáři. A tam si mě koupil Kuss.“ vzal to stručně.
„Proč jste se toulali sami po lese? To jste nevěděli, že tam řádí banditi?“
„Ne, pane, nevěděli.“
„To jste zabloudili?“ Králova zvědavost už Natovi začínala lézt pomalu na nervy, ale nedovolil si mu nic říct.
„Utíkali jsme, pane, protože vesnici, ve které jsme předtím byli, vypálili neznámí vojáci, kteří měli shodou okolností na chlup stejné brnění, jaké nosíme my.“
„Chceš říct, že moje jednotka vypálila vesnici?“ zamračil se král.
„Ne, pane. Nebyli to Vaši vojáci, ale Rymirové, jen měli naše brnění.“
„Jak ses to dozvěděl?“
„Od Freda. Slyšel to přímo od Ridricka.“ V tom momentě se zarazil. „Co se s ním vůbec stalo?“
„Bitvu přežil, ale odmítal se vzdát. Zabili ho společně s ostatními. Možná to pro něj bylo lepší. Stejně by byl popraven jako zrádce.“
„A proč Vás zajímá, jak jsem se sem dostal?“
„Zajímá se o tebe spousta lidí. Zejména pro to, co máš na krku.“
„Ten amulet?“ Král přikývl.
„Už jsem o něm něco slyšel od Alyi.“
„Od koho?“ nechápal král.
„Od Alyi. To je elfka.“
„Och, jistě. No, každopádně se za Kussem stav. Chtěl s tebou mluvit. A večer tě doufám uvidím na hostině.“
„Spolehněte se, pane. To si nenechám ujít.“
„Tak tedy můžeš jít.“ Nate vstal, uklonil se a zmizel ve dveřích. Doběhl do královských stájí a našel tam svého koně. Ani se neobtěžoval jeho osedláváním. Nasadil mu pouze uzdu a vyrazil ven. Slunce už pomalu zapadalo. Král říkal, že pohřeb se bude konat po západu slunce. Měl přibližně necelé dvě hodiny. To byla spousta času.

V dálce už viděl hradby známého místa. Normálně by už slyšel řev strážných, aby otevřeli bránu, ale tentokrát nic. Pochopil, když přijel blíže. Brána byla dokořán a dovnitř i ven proudili sloužící a nosili prázdné i plné koše se vším možným. Nate se zrovna trefil do doplňování zásob. V klidu si projel bránou a pak přes zahradu až do stájí. Nic se tu nezměnilo. Jen se možná trochu zazelenala tráva, ale to bylo vše.
Ve stájích se také pilně pracovalo. Cestou do boxu poznal Dreka, ale nikde neviděl Mixe. Když tam byl jako otrok on, byl to jeho šéf. Přemýšlel, co všechno se s ním mohlo stát, ale vlastně mu to bylo jedno. Drek se od té doby, co se stal osobní stráží samotného krále, vždy radši někam ztratil, aby mu nemusel na oči.

Darka uvázal v boxu a vyšel ven. Sotva udělal pár kroků, už se do boxu vrhl jeden z otroků.
„Nečistit! Za chvíli pojedu.“ Otrok se uklonil a rychle zase zmizel. Vyšel ze stájí a udivilo ho, že prší. Nechápal z čeho, když nad ním bylo úplně jasné nebe. To, co mu připadalo jako déšť, nebyl déšť, ale provizorně postavené zavlažování čerstvě zasetého záhonku. Nechápal, k čemu tam bude dobrý záhonek, ale Kuss proto nějaký důvod jistě měl. Přeběhl přes lehce rozbahněnou zahradu až do domu. Sotva vstoupil, už u něj byla služka.
„Co si přejete, pane?“
„Chci mluvit s Kussem.“ Služka přikývla a odvedla ho chodbou do patra. Tam se zastavili před mohutnými dveřmi. Nate se ohlédl a radši rychle dělal jako že nic, protože za ním byly špinavé stopy. Služka zaklepala, a než se nadál, už stál v místnosti. Ta se poněkud změnila. Kuss kompletně přestěhoval nábytek. Zřejmě ho už nebavil starý pořádek. Našel ho vedle malé knihovny v křesle.
„Konečně jsi tady. Už jsem si myslel, že král zapomněl.“ Nate se usmál.
„To se králi nepodobá.“
„To rozhodně ne. Zdá se mi to, nebo jsi za tu dobu, co jsem tě neviděl, nějak zesílil?“ Nate se prohlédl.
„Nepřijde mi to, pane,“ dodal s úsměvem.
„No, každopádně rád vidím, že jsi celý a v pořádku. Slyšel jsem, že jsi zabil nepřátelského velitele.“
„Ano, pane.“
„Výborně. Mohu na tebe být právem hrdý,“ nepřestával se usmívat. „Ale zdáš se mi nějaký smutný. Co se děje?“
„To nic, pane. Brzy to bude dobré.“
„Vidím na tobě, že tě něco trápí. Pověz mi co.“
Než odpověděl, trvalo mu to. „V bitvě jsem přišel o dobrého přítele.“
Kuss se zatvářil chápavě.
„To je mi líto,“ nevěděl co říct. „Už jsi ho pohřbil?“
„Dnes po západu slunce.“ Kuss se podíval z okna.
„To máme za chvilku. Tak to abychom vyrazili.“ Nate přikývl a chystal se odejít z pokoje.
„Nevolal jsem tě sem ale jen proto, abych se tě zeptal, jestli jsi v pořádku,“ zvedl se a došel ke stolu. „Král mi řekl úplně všechno. Co jsi dokázal a tak.“ Nate nechápal, kam směřuje.
„Myslím, že po tom všem si nezasloužíš být otrok.“ V ruce držel list papíru, na kterém bylo něco napsáno.
„Tváříš se nějak zmateně,“ řekl s úsměvem od ucha k uchu.
„Nerozumím Vám,“ přiznal Nate.
„Rozhodl jsem se ti dát svobodu, nebo jak bych to řekl, už nejsi otrok.“
„Já už nejsem otrok? Vy se mě vzdáváte?“ zeptal se, aby se ujistil, že správně slyšel.
„Ano, pochopil jsi to naprosto správně.“
„Já… nevím, co mám říct.“
„Tak neříkej nic. Zasloužíš si to.“
„Děkuji, pane. Mockrát Vám děkuji.“ Vděčnost, jakou zrovna cítil, se nedala popsat. Už nebyl otrok. Mohl si dělat, co chtěl, jít, kam chtěl, a nemusel se ptát. Byl to skvělý pocit.
„Tak a teď nech připravit koně. Jedeme do paláce.“ Nate se uklonil a vyběhl z domu. Byl neskutečně šťastný.

Koně byli připraveni za chvíli. Přivedl je před vchod, kde už na něj Kuss čekal.
„Kde máš sedlo?“ divil se.
„Nechal jsem ho ve stájích.“ Kuss nechápavě kývnul hlavou a dál se raději neptal. Vyjeli z brány, když už slunce pomalu zapadalo za obzor. Cestou si povídali o předešlé bitvě a Nate Kussovi vyprávěl o Fredovi a celkově, co všechno zažil.
Do paláce dorazili krátce po západu slunce. Hned co sesedli z koní, přišel k nim sluha.
„Pojďte se mnou. Pohřeb za chvíli začne.“ hned na to se otočil a směřoval do zahrady. Nate s Kussem ho následovali. Vedl je přes zahrady až do nejzazšího koutu, kde byl malý hřbitov pro královskou rodinu a jiné významné osobnosti. To, že tam směl Freda pochovat, se rovnalo velké poctě.
Na hřbitově už byla jeho jednotka, Gwen, několik dalších lidí a dokonce i sám král. Všichni se postavili nad čerstvě zasypaným hrobem a uctili Fredovu památku chvilkou ticha. Žádná řeč se nekonala. Tady se to nedělalo. Vzpomínalo se na statečné a dobré skutky zesnulého a pak se na hrob položily květiny, to bylo vše.
„No, myslím, že je čas na příjemnější chvilky. Pojďme oslavit naše vítězství nad povstalci a ještě jednou tak uctít památku Freda. Jeho smrt nebyla marná,“ řekl král a všichni zamířili do paláce.

Sotva vešli do hlavní haly, všude bylo plno lidí. Většinou sloužících, kteří měli plné ruce práce s přípravou hostiny, ale také hostů, které král pozval, aby oslavili vítězství. Vešli do ohromné hodovní síně, bohatě vyzdobené různým nábytkem, obrazy a různými doplňky. Uprostřed stál dlouhý stůl a kolem něho spousta židlí. Většina hostů už seděla na svých místech. Byli usazeni podle důležitosti. Natovi a ostatním náležela místa nejblíže u krále. Cenil si toho, co všechno udělali. Dále seděli Kuss a ostatní rádci, generálové, svoje místa měli také elfové a pak ostatní hosté. Vedle Nata seděla ještě Gwen. Směli si s sebou někoho vzít a Nate si vybral právě ji.
Král se postavil za stůl a zvedl svoji sklenku do vzduchu. Ostatní ho napodobili a také se postavili.
„Připijme si teď a oslavme společně tvrdě vybojované dny míru, které budeme konečně všichni společně sdílet.“
„Na krále,“ řekl Nate.
„Na krále,“ zopakovali ostatní. Potom se každý symbolicky trochu napil.
„Ať hostina započne!“ zavelel král. Dveře se otevřely dokořán a sluhové začali nosit na stůl různá jídla od masa až po dezerty. Během chvilky se stůl zaplnil všemožným krásně vonícím jídlem a všichni se pustili do hodování.
V místnosti to šumělo jako v úle. Všichni se dobře bavili a Nate měl konečně pocit, že může být zase dobře.

Byl neskutečně přecpaný. Snědl několik druhů masa, několik kusů různých dortů a několik kousků ovoce. K tomu si připadal ještě trochu opilý, protože měl tři sklenky výborného vína. Na alkohol nebyl zvyklý, a tak se mu motala hlava. Bylo už něco po půlnoci, ale z hostů zatím odešlo jen pár prvních odpadlíků.
„Půjdu na čerstvý vzduch,“ oznámil Gwen a zvedl se od stolu.
„Jdeš někam?“ zastavil ho s vysmátým výrazem Brix. Ten už měl také něco upito, ale na rozdíl od Nata to na něm bylo vidět.
„Jdu na vzduch.“ Brix ho pustil a stále se něčemu smál.

Vyšel na balkón a pozoroval jasnou oblohu posetou stovkami tisíc hvězd. Krásně tam foukal chladivý vítr a jemu se pomalu přestávala motat hlava.
„Krásná noc, že?“ postavila se vedle něj Alya.
„Kde jste byla? Nevšiml jsem si Vás.“
„Přišla jsem trochu později. Přemýšlíš?“
„Ne, jen jsem šel na chvíli na čerstvý vzduch.“
„Co máš teď v plánu?“ zeptala se po delší odmlce.
„Nejspíš hlídat krále. Sám nevím.“
„Domů se vrátit nechceš?“
„Domů?“ nechápal Nate.
„Nejsi odsud. Myslela jsem, že potom všem se budeš chtít vrátit ke své rodině.“
Nate se zhluboka nadechl.
„Přemýšlel jsem o tom, ale tam jsem nikdo. Tady něco znamenám. Mám tu hodně přátel. Znám samotného krále. Tady se něco děje. Doma jsem musel do školy, domů a stále dokola. Nechci se tam vrátit.“
„A co rodiče?“
„Snažíte se mě přemluvit?“ povytáhl obočí.
„Vůbec ne.“
„Je mi jich líto, ale já se cítím doma tady.“ Alya lehce přikývla.
„Víš, jak jsem ti říkala o naší zemi a o tom, že elfové nejsou z tohoto ostrova?“
„Jo, vzpomínám si.“
„Pokud budeš mít zájem, můžeš být první cizinec, který ho spatří na vlastní oči,“ řekla s lehkým úsměvem.
„Nabízíte mi, že můžu jet s vámi?“
„Ano.“
„A co král? Nemůžu jen tak opustit jednotku, Gwen a…“
„Rozhodnutí je jen na tobě. Pokud budeš mít zájem, rádi tě vezmeme s sebou. Pokud chceš čas na rozmyšlenou, máš ho mít. Ale jen do zítřejšího večera,“ řekla a zmizela v sále. Nate ještě nějakou chvíli zůstal stát na balkóně. Taková možnost se už nikdy nemusí opakovat. Jenže nevěděl, co říct králi a kamarádům a co Gwen.

Nakonec se rozhodl, že na hostinu už nemá náladu a chtěl se jít projít do zahrady. Gwen si ho všimla ve chvíli, kdy procházel dveřmi, a vydala se za ním. Dohonila ho na konci chodby.
„Kam se snažíš zmizet? Hostina ještě neskončila.“
„Mám několik věcí, které musím vyřešit.“
„Ale no tak. Dnes už ne. Vrať se tam se mnou,“ vybídla ho.
„Gwen, smím se tě na něco zeptat?“ řekl s naprosto vážnou tváří.
„Jistě.“
„Když bys dostala možnost vydat se na místo, kde ještě nikdy žádný cizinec nebyl, využila bys té příležitosti i přes to, že tady máš rodinu a přátele a…?“ Gwen sklopila oči.
„Chystáš se odejít?“
„To jsem neřekl, jen mě zajímá tvůj názor.“
Gwen udělala pár kroků a byla od něj daleko jen několik desítek centimetrů.
„Asi ano. Dostaneš tak možnost poznat nové lidi, nové věci, nový kraj,“ oči se jí leskly jako zrcadla a po tvářích se koulely první slzy.
„Ale no ták,“ snažil se ji utěšit a objal ji, „když to půjde, vrátím se za tebou. Slibuji.“
„A král už to ví?“
„Ještě ne,“ přiznal.
„A co mu řekneš? A co Kuss?“
„Kuss mi dal svobodu, už nejsem otrok, a králi řeknu pravdu. Nemá smysl vymýšlet si.“
„A kam vlastně chceš jet?“
„To sám nevím. Nevím, jak se to jmenuje.“
Gwen se na něj podívala značně podezřívavě.
„Chceš někam jet a nevíš kam?“ Nate pokrčil rameny.

Nějakou dobu se mlčky procházeli chodbami paláce. Gwen se už o Natův výlet nezajímala, zajímal ji spíš on jako takový. Nejdříve se jen drželi za ruce. Potom se poněkud ochladilo, a tak skončili na lavičce v jedné z chodeb schoulení k sobě, a nakonec objevili jednu nezamčenou místnost pro hosty. Byla prázdná a připravená k nocování. Postel byla krásně ustlaná a ve váze byly čerstvé květiny. Nate našel klíče a pro jistotu zamkl, aby je náhodou někdo nepřekvapil. Potom si oba zalezli do postele.
Nejdříve se spolu jen mazlili. Po chvíli došlo na vášnivé líbání, ale ani to Natovi nestačilo a zašel ještě dál. Pomalu svlékl Gwen a ona jeho. Co následovalo pak, nemusím, myslím, nijak popisovat.
Celou noc strávili spolu.

Ráno je probudily sluneční paprsky, které se draly přes závěsy do místnosti. Gwen se probudila první a začala Nata šimrat na hrudníku. Tomu se nechtělo otevírat oči, ale dlouho to nevydržel a přitáhl si ji k sobě. Něžně ji políbil a ještě nějakou chvíli takhle leželi. Nakonec ho vyhnalo z postele volání přírody. Hodil na sebe první kalhoty, které uviděl, a vyklouzl na chodbu. Nejbližší záchod byl až na druhé straně chodby. Ledová podlaha ho studila do bosých nohou, ale nedalo se nic dělat.
Vrátil se během několika minut a ve dveřích užasl, jaký binec tam stihli za jednu noc udělat. Všude po zemi se válelo oblečení a různé části brnění.
„Máš hlad?“ zeptal se Gwen, která byla ještě stále zachumlaná pod peřinou.
„Nechce se mi z postele,“ zakňučela s úsměvem. Nate jí ho oplatil a potom z ní peřinu stáhl. Gwen zapištěla a snažila se získat deku zpátky. Nate byl ale silnější a deku jí nedal. Nakonec to Gwen vzdala a šla si sesbírat svoje oblečení. Nate se mezitím dooblékl a soukal se do brnění.
„Musíš v něm být neustále?“
„Půjdu za králem, nemůžu tam naklusat jen v košili.“
„Ale teď jdeme na snídani.“
„A můžeme ho potkat cestou,“ políbil ji něžně na rty.
Než z pokoje odešli, vrátili ho jakž takž do původního stavu.

Na snídani došli krátce po deváté hodině, aspoň podle slunečních hodin na nádvoří. V hodovní síni bylo jen několik hostů. Většina jich ještě dospávala. Oba se posadili ke stolu a hned se jim věnovali sluhové a starali se, aby měli všeho dost. Za nějakou chvíli se ke stolu doloudal Sakip a vypadal, že mu není dobře.
„Vypadá to, že jsi včera slavil skutečně pořádně,“ nemohl zadržet smích. Sakip mu věnoval trpký pohled.
„Oproti Brixovi jsem na tom ještě dobře.“ Hned co si všiml výrazu obou přátel, pokračoval.
„Trochu to s tím vínem přepískl a do ložnice ho muselo doslova odvléct několik sluhů.“ Nate propukl v záchvat smíchu a představoval si kamaráda, jak ho úplně namol táhnou do pokoje.
„Vážně povedená hostina,“ dodal, když se trochu uklidnil.
„A kam jste zmizeli vy dva?“ vyzvídal na oplátku Sakip.
„No, ehm, my jsme se šli projít a pak jsme usnuli v jedné z komnat.“
„Usnuli?“ pousmál se a hned mu došlo, co asi mohli spolu dělat v jedné posteli.
„A jaký to bylo?“ zeptal se a snažil se potlačit smích.
„Do toho ti nic není,“ přestal se smát Nate a zvážněl. Za to Sakip dostal záchvat smíchu a i přes to, že ho bolela hlava a nebylo mu dobře, se mu poněkud zlepšila nálada.

Po snídani se s Gwen rozloučil. Ona měla svoje povinnosti, které nepočkaly, a on potřeboval mluvit s králem. Nejspolehlivější způsob, jak ho najít, byl počkat v hlavní hale na některého z komorníků. Postavil se vedle dveří a sledoval všechny, kteří vešli a vyšli z paláce.
„Zrovna, když ho potřebuju, tak tu žádný není,“ brblal si pod vousy.
Přišlo mu, že už tam stojí věčnost, a žádný komorník nikde. Nakonec se dočkal. Hned jak ho uviděl, zamířil k němu.
„Co si přejete, pane?“ zeptal se zdvořile komorník.
„Potřebuji mluvit s králem.“
„Jistě, pojďte prosím za mnou.“ Nate byl trochu udivený. Čekal, že mu řekne, že král nemůže nebo cokoliv jiného. Následoval ho až k malé místnosti na konci chodby ve čtvrtém patře. Tam moc lidí nechodilo. Nikdo pořádně nevěděl, co v tamních místnostech vlastně je. Komorník zaklepal, otevřel dveře, uklonil se a uvedl Nata.
Král se skláněl nad mapami a něco si do nich zapisoval. Hned co si nově příchozího všiml, zvedl oči a narovnal se.
„Á, Nathane, už ses vyspal?“ zeptal se s úsměvem.
„Přímo do růžova, pane.“
„No a copak bys potřeboval. Hádám, že jsi mě nepřišel navštívit jen tak.“
„Ne, pane, to ne…“ Najednou si nebyl tak úplně jistý, jestli vlastně s Alyou chce odjet. Král trpělivě čekal, co z Nata vyleze.
„Chtěl jsem se Vás zeptat na…“ Král napjatě čekal.
„Ano?“
„Víte, jedna z elfů mi nabídla, že bych mohl odjet s nimi. Říkala něco o tom, že jsem vyvolený a že by mi pomohla zjistit, co to znamená. Jenže já jsem Vám přísahal věrnost a nemůžu jen tak odjet a…“ Král už pochopil, kam tím míří.
„Chceš, abych tě propustil ze služby?“
„Ano, pane,“ řekl se sklopenou hlavou Nate. Král se zhluboka nadechl.
„Věř tomu, že nemám radost, že přijdu o tak skvělého válečníka. A tví kamarádi jistě také nebudou nadšení.“
„Já vím, pane, ale taková nabídka se už nikdy opakovat nebude, a tak bych to chtěl zkusit.“
„No tedy, budiž,“ řekl král. „Ačkoliv velice nerad, ale propouštím tě ze svých služeb. Ještě to nechám sepsat písařem a budeš to mít černé na bílém. Nezbývá mi než ti popřát hodně zdaru,“ usmál se.
„Děkuji Vám, pane. Nezapomenu Vám to.“
Podruhé za krátkou dobu byl takhle šťastný. S radostí vyběhl z paláce. Teď potřeboval najít Alyu.

Venku si uvědomil, že vlastně neví, kde ji má hledat. Elfové byli ubytovaní někde v paláci, ale on nevěděl kde. Vrátil se tedy zpět do haly a zamířil hned ke komorníkovi.
„Přejete si?“ zeptal se komorník.
„Kde jsou komnaty těch cizinců, co bojovali za krále?“ Komorníkův výraz značil, že nemá tušení, o čem to mluví, ale snažil se mu vyhovět.
„Nevím, o kom mluvíte, ale zkuste druhé patro. Tam jsou komnaty králových hostů.“ Nate poděkoval a rozeběhl se ke schodům. Cestou málem porazil sluhu s podnosem plným ovoce.
„Omlouvám se,“ zadrmolil v běhu. Ve druhém patře bylo hrobové ticho. Buď tu všichni ještě spali, anebo tu už nikdo nebyl. Prošel celou chodbu, ale nikde nic. Nakouknout do každého pokoje nemohl. Opřel se tedy o zábradlí jednoho z balkónků a pozoroval šumící vodotrysk v zahradě.
Nějak doufal, že si ho Alya najde sama, ostatně jako to dělala vždycky.

Nebyla to tentokrát Alya, kdo ho našel. Z jednoho pokoje nedaleko od Nata vyšel Meron. Vypadal nevyspale, ale snažil se to nedávat znát.
„Dobré ráno,“ pozdravil, „hledáš Alyu?“ Nata ta otázka trochu zaskočila.
„No, ano, jak to víš?“
„Vím víc, než si myslíš,“ odpověděl mu s hlasitým smíchem Meron.
„Haha, moc vtipný.“ Tuhle větu už považoval za naprosto příšernou a nic neříkající.
„Bude někde v zahradě. Šla se projít. Pokud bych ji někde viděl, řeknu jí, že jsi ji sháněl.“
„Díky,“ řekl Nate a sešel po schodech dolů do haly a zamířil do zahrady.
Ptáci zpívali svoje písně a slunce stoupalo po své každodenní dráze. Procházel zahradou a rozhlížel se, jestli ji někde neuvidí. Neviděl.

Prošel už skoro celou zahradu a začal nabývat dojmu, že už tam není. Potom si všiml vysoké, hubené postavy sedící na lavičce u vody, jako minule on. Zamířil k ní. Pokud tohle nebyla Alya, tak už nikdo. Sotva se ještě o kus přiblížil, měl jasno. Konečně ji našel. Sedl si k ní na lavičku a pozoroval klidnou hladinu vody.
„Je tu krásně, co?“ začal.
„To ano. Už ses rozhodl, viď?“
„Nebudu se ptát, jak to víte,“ řekl Nate s úsměvem, „máte pravdu, rozhodl. Chci jet s vámi.“
„Král, jak vidím, nebyl proti.“
„Neměl velkou radost, ale propustil mě ze služby, takže se k Vám můžu připojit.“
„To ráda slyším. Zjistíš spoustu nových věcí o sobě a o světě.“
Nata stále fascinovala její tajemnost. Mluvila jakoby v hádankách a stále si zachovávala ledově klidný výraz.
„Kdy se odjíždí?“
„Zanedlouho, uvidíš. Ještě máš čas se rozloučit s přáteli.“ Nate pochopil, kam tím míří, a zvedl se.
„Osud už na tebe čeká,“ řekla ještě s úsměvem.
„Osud na mě čeká,“ zopakoval si tiše, „co to má zase znamenat?“ Odpověď najít nedokázal.

Stál před branami kasáren. Než se brána otevřela, trvalo to rovných deset minut. Přešel přes nádvoří a zamířil do budovy. Byl překvapený, když tam našel celou svou jednotku. Brix ležel natažený na posteli a přes hlavu měl hozený mokrý hadr. Sotva vstoupil, všichni mu věnovali pozornost.
„No to je dost, že ses ukázal,“ zabručel zpod hadru Brix.
„Jdu se rozloučit,“ rozhodl se to neprotahovat. Výrazy jeho kamarádů byly vyděšené a nechápavé.
„Rozloučit?“ zeptal se Uruk.
„Někam jedeš?“ přidal se Bany.
„Ano. Odjíždím s tou skupinou, co nám pomohla v bitvě.“
„A proč?“ nechápal Ned.
„Já ani sám nevím. Asi doufám, že konečně dostanu odpovědi na své otázky.“
„Ty mě děsíš,“ ozval se Curle. „Co na to král?“
„Nechal mě jít.“ Brix se posadil na posteli a stáhl si hadr z hlavy.
„Jsi pevně rozhodnutý?“ zeptal se.
„Ano, jsem.“ Brix pokýval hlavou a kamaráda objal.
„Tak to mi nezbývá než ti popřát hodně štěstí,“ dodal ještě. Postupně ho objali všichni, a jak řekl král, nikdo neměl z jeho odchodu radost. Jeho rozhodnutí ale respektovali.

Když vyšel z kasáren, cítil zvláštní pocit jakési úlevy, ale i strachu z neznáma zároveň. Byl však odhodlaný zjistit, co všechna ta slova o proroctví a medailonu znamenají, i kdyby měl dojít až na kraj světa. Nyní už ho čekalo pouze balení a pak se mohl vydat na novou vzrušující cestu.

 

Konec

---

Nominace v kategorii Umělecký počin roku 2014 v rámci Udílení novinářských cen.