Simirajský bojovník – 29. kapitola

Bitva

Oba se hned vydali ke kamenům a se zvědavostí pozorovali, co se děje. I bez dalekohledu byla vidět velká osvětlená skupina vycházející z průsmyku a mířící naproti královu táboru. Nate s pomocí dalekohledu viděl o něco lépe. Rymirové zabírali celou šíři průsmyku a pod ním se roztahovali do šíře několika desítek metrů. Takhle z dálky to vůbec nevypadalo, že jich je méně než královských vojáků. Pomalu k nim začal doléhat dusot několika tisíc pochodujících nohou.
Roztahovali se pořád do šíře a blížili se k jejich táboru.
Pak se zastavili. Mezi nimi a králem byla velká mezera. Z průsmyku ale stále proudili další a další vojáci. Doléhal k nim křik povstalců a bylo vidět, jak začínají stavět svůj tábor. Takhle z dálky jich bylo jako kobylek.
„A co teď?“ zeptal se Fred.
„Teď už budeme jenom čekat,“ dočkal se odpovědi. „Běž říct ostatním, co se děje.“ Kamarád neměl radost, že mu Nate rozkazuje, chtěl tu s ním zůstat a taky pozorovat, co bude dál. Poslechl ale a odběhl. Nate dál sledoval stále ještě proudící vojáky z průsmyku. Znepokojovalo ho zejména to, že přes všudy přítomnou tmu nemohl pořádně rozpoznat, co to vlastně s sebou táhnou.
Viděl jen něco vysokého, trochu připomínajícího věže. Mohly by to být katapulty, a pokud ano, zásobu kamenů budou mít téměř nekonečnou. Katapulty by představovaly vážnou hrozbu. Mohly by královský tábor ohrozit a pobít nespočet vojáků, aniž by cokoliv výraznějšího udělali.

Vojáci ještě stále přicházeli. Nata už nebavilo pozorovat jejich neustávající proudění a vrátil se zpět za ostatními. Jakmile se vrátil, všichni se k němu seběhli. Fred jim sice něco už stačil říct, ale to nebylo ono. Chtěli znát informace přímo od Nata. Sledoval ho nespočet párů zvědavých očí.
„Je jich spousta. V té tmě toho moc není vidět, ale něco s sebou táhnou. Jediné, co jsem trochu rozpoznal, je, že je to vysoké. Víc se dozvíme až ráno.“
„Nemohly by to být třeba katapulty?“ zeptal se jeden z vojáků.
„Může to být cokoliv,“ odpověděl mu Nate. Vojáci se rozešli a celý tábor začal vzrušeně šumět. Nate cítil, jak na něj padá únava.
„Půjdu si lehnout,“ oznámil Fredovi. Ten kývnul hlavou a šel si také připravit spacák. Po velmi dlouhé době Nate nad ničím nepřemýšlel a usnul skoro hned potom, co si lehl.

V noci měl divoké sny. Zdálo se mu o tom, jak na ně nepřátelé přišli a rozprášili je a pak také zbytek armády. Probudil se trhnutím a byl celý zpocený. Bylo už světlo, ale v táboře bylo jako po vymření. Občas někde prošel některý z vojáků, ale jinak většina ještě spala. Vedle Nata ležel Fred, který také ještě spal a vypadal při tom jako neviňátko. Natovi bylo líto ho vzbudit, a tak sebral dalekohled a šel se podívat, co se děje v nepřátelském táboře. Tam také panoval klid. Ať se snažil, jak chtěl, ty vysoké dřevěné stroje, co včera zahlédl, nikde neviděl.
Halucinace to ale nebyla, tím si byl jistý. Museli je někam schovat. Otázka byla kam? Z tohohle místa nebyl výhled úplně ideální a tak se rozhodl, že se na jejich tábor podívá shora. Byl to riskantní plán a Meron by jistě nesouhlasil, a tak se snažil, aby si ho nikdo pokud možno nevšiml. Rychle vyšplhal po skále a objevil něco jako úzkou cestičku, která se klikatila výše do hor. Vydal se po ní a po několika desítkách minut se mu podařilo dostat nad nepřátelský tábor tak blízko, že rozeznal jednotlivé znaky na vestách vojáků. Viděl ale jen malou část tábora. To, co chtěl najít, neviděl. Nikde nebylo nic, co by připomínalo katapulty nebo něco jim podobného.

Nezjistil vlastně nic užitečného. Tentokrát už se neopovážil proniknout do tábora. Bylo by to příliš nebezpečné. Ač nerad, vrátil se zpátky. Jen co slezl ze skály, obořil se na něj Meron.
„Kde jsi k čertu byl?“ ptal se zvýšeným hlasem.
„Chtěl jsem si prohlédnout jejich tábor víc z blízka.“
„A našel jsi něco?“
„Vůbec nic. Je to tábor stejný jako ten náš, jen bez ochranného opevnění.“ Merona to neuspokojilo, ale aspoň už nevypadal tak rozčileně.
„Vojáci začínají být nervózní,“ řekl po chvíli.
„Já vím. Všiml jsem si toho. Nemůžeme ale nic dělat, dokud král nezačne útok.“
Meron přikývl.
„Doufejme, že už to bude brzy.“

Po celý zbytek dne se nic nedělo. Všichni byli napjatí. Vojáci nevěděli, do čeho píchnout, a neustále kontrolovali své zbraně a koně. Nate jejich pocitům rozuměl, ale nemohl jim nijak pomoci. Někde v hlouby duše cítil, že už to chce mít všechno za sebou. Bloumal táborem jako tělo bez duše, až narazil na Alyu. Měla stále stejný, klidný výraz.
„Můžu?“ zeptal se a ukázal na místo vedle ní.
„Jistě. Celý se třeseš. Co se děje?“ zadívala se mu hluboko do očí.
„Jsem nervózní. Nemůžu to ovládat. Už to chci mít za sebou.“
„Brzy budeš.“ Nate na ni pohlédl s tázavým výrazem.
„Bitva již brzy začne. Cítím to.“
„Jak to dopadne?“
„To ti povědět nemohu.“
„A víte to?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Jestli to vím, nebo ne, není důležité. Stejně bys nechtěl znát výsledek.“
„Ne, to nechtěl,“ přisvědčil, „Pomalu se stmívá. Asi bych měl jít vydat rozkazy.“ Chtěl vstát, ale Alya ho pevně chytila za ruku.
„Nech se vést svým srdcem.“ Nate se zarazil, ale neodpověděl. Jen jemně kývl hlavou a odešel za veliteli jednotlivých jednotek. Ti seděli nedaleko v kruhu a zrovna hráli v kostky. Byla to oblíbená hra vojáků, nejčastěji ovšem o peníze. Sotva k nim došel, všichni vstali. Rukou jim dal pokyn, ať se posadí, a přisedl si k nim. Chvíli bylo ticho. Nate vzal jednu z kostek a začal si s ní pohazovat v ruce.
„Za chvíli to začne,“ řekl. Velitelé zbystřili svoji pozornost.
„Jaké budou rozkazy, pane?“ Nate si dával s odpovědí na čas.
„Pane?“
„Připravte vojáky. Všichni budou připraveni k okamžitému útoku, bude-li to potřeba.“ Velitelé se okamžitě zvedli a začali pokřikovat jeden přes druhého na své muže.
Fred přiběhl k Natovi.
„Už se jede?“
„Ještě ne, ale připrav se,“ poplácal ho po zádech a šel zkontrolovat Darka. Sedlo bylo v pořádku, otěže a třmeny také. Vše už kontroloval asi po sté a stejně měl pořád pocit, že vše není tak, jak má být. Vzpomněl si na Alyu.
„Co myslela tím poslouchej své srdce?“ zeptal se sám sebe. To, že byla tajemná, věděl, ale ty její řeči mu často nedávaly smysl.
Když už byl konečně spokojený a všechno jeho vybavení bylo připravené, rozhodl se ještě podívat na nepřátelský tábor. Dalekohled měl stále u sebe.

Ke kamenům došel už za hluboké tmy. Ani si nelehal na zem, na takovou dálku by ho stejně neviděli. Pomocí dalekohledu prohledával okolí. Něco ale nepůsobilo v pořádku. Rymirský tábor působil moc pustě. Nic se tam nedělo. Vedle něj se postavil Meron.
„Děje se něco?“
„Ne. Působí to na mě divně.“ Meron se zvláštně podíval.
„Co jsou ty červené tečky vedle sebe?“ zeptal se.
„Vypadá to na ohně. Oni se skrývat nemusí.“
„A ty věže jsi neviděl?“
„Ne. Ale jistě vím, že to halucinace nebyly.“
„Sám jsi říkal, že to mohlo být cokoliv.“
„Já vím, ale…“ Nate už dál nepokračoval. Ústa měl otevřená dokořán a mlčky sledoval několik velkých ohnivých koulí, které se nesly vzduchem k jejich táboru. Když dopadly, byla vidět jasná záře a oheň, který se začal šířit po stanech. Vzduchem už letěla další salva.
„Co to k čertu?“ neměl slov Nate.
„Měl jsi pravdu, mají katapulty a také ohromnou výhodu.“
„Musíme se připravit,“ křikl už v běhu. Ještě ani nedoběhl a už začal pořvávat rozkazy na všechny, kdo se mu připletli do cesty.
„Co se děje?“ zeptal se zmateně Fred.
„Katapulty. Zapálili náš tábor.“ Všichni vojáci, co stáli poblíž, nevěřili svým uším.
„Připravte se. Brzy to začne!“
„Všichni do sedel!“ přidal se Meron. Táborem vypukl zmatek. Všichni utíkali ke svým koním. Nervozita sílila.
„Nemůžu pochopit, kam je schovali,“ nechápal Nate.
„Nemohli je postavit až na místě?“ zeptal se Fred.
„A z čeho, tady?“
„To je teď už jedno,“ okřikl je Meron. „Musíme být připraveni, až vyrazí!“ Dojeli ke kamenům a pozorovali, jak vzduchem létají další a další ohnivé koule. Jejich tábor byl v plamenech a i bez dalekohledu bylo vidět, jaká panika panuje v táboře. Od Rymirů to byl velice chytrý tah. Nikdo nečekal, že by mohli být takhle vynalézaví. Tábor byl celý z látky a dřeva. To, že před pár dny pršelo, bylo teď úplně jedno. Poslední dva dny bylo teplo a půda stihla trochu vyschnout.
„Už teď musí být polovina vojáků zraněná nebo mrtvá,“ děsil se Nate, „převálcujou nás jako nic.“
„Nebuď tak negativní,“ řekla mu Alya.
„A co mám vidět pozitivního na tom, že náš tábor je v plamenech a bůhví kolik vojáků po smrti?“
Alya jeho pocity chápala, ale teď nebylo pomoci. Fred se celý třásl.
„Dobrý?“ zeptal se ho Nate. Fred na sucho polkl a kývl na souhlas.
„Hej, no tak. Bude to dobrý, jo?“ snažil se ho povzbudit. „Budeš se držet blízko mě a nikdo na tebe nesáhne, jasný?“ Fred ze sebe vymáčkl malý úsměv a Nate ho povzbudivě poplácal po zádech. Sám se třásl jako osika, ale držel se kvůli němu a kvůli vojákům, kteří sledovali každý jeho pohyb a nedočkavě vyčkávali na jeho rozkazy. Hlavou mu letěla jedna myšlenka za druhou. Především ale doufal, že král vyvázl v pořádku a že všeobecný chaos v táboře na tu dálku vypadá horší, než ve skutečnosti je.
„Až vyrazí, nevjedeme do nich rovnou,“ řekl Meronovi, aniž by se na něj podíval.
„Cože?“
„Je vás asi čtyři sta lučištníků. Nejdříve je přivítáme šípy, nebudou vědět, odkud přiletěly. Dá nám to malou výhodu. Druhá skupina do nich vjede. A my jim tak trošku snížíme počty.“ Meron přikývl. Vojáci se seřadili a přímo za nimi teď stáli všichni elfové a po křídlech ostatní vojáci připraveni je bránit, až to bude potřeba.
Ruku měl položenou na jílci svého meče a byl připravený ho ihned vytasit. Letmo se podíval na Freda a nemohl si nevšimnout jeho bledého a vyděšeného výrazu. Vůbec se mu nedivil, že se chce vrátit zpátky domů. Také si přál, aby už tohle všechno bylo za nimi.

Vzduchem létaly další a další hořící koule. Pak najednou z ničeho nic palba ustala. V Rymirském táboře se objevil pohyb a za strašného řevu, který bez problémů doléhal až k nim, vyrazili proti králi.
„Tak to začíná,“ řekl Nate a vytasil svůj meč. Fred a Meron ho napodobili a chviličku na to se řadami vojáků ozval zvuk šesti set tasených mečů a mohutné bouchnutí do štítů na znamení, že jsou připraveni. Fred se přestal klepat a na tváři se mu objevil výraz odhodlání.
Nate pobídl Darka a klusem vyrazil v před. Rymirové byli už téměř u jejich tábora. Vojáci, kteří byli v první linii, do nich vypálili několik střel z velkých praků, ale nemělo to skoro žádný účinek.
Rymirové prolétli obranou jako nůž máslem. Vojáci neměli žádnou šanci, a přesto se zdálo, že se postup nepřátel trochu zpomalil.

„Vpřed!“ rozkázal Nate a taktéž s křikem pobídl koně do trysku. Za ním vyrazili ostatní. Elfové stříleli za jízdy a několik desítek nepřátelských vojáků padlo k zemi, aniž by věděli, odkud střela přiletěla. Nate v plném trysku pohlédl na stranu, odkud měla přijet druhá skupina. Ke svému zděšení ale neviděl nikoho. Neměl čas myslet teď na to, co se stalo. Teď bylo důležité odrazit útok a hlavně ochránit krále. Pokud byl ještě na živu. Vpředu se sváděly kruté boje muže proti muži, i když nepřátelé měli značnou přesilu. Královi muži nedali svoji kůži lacino.

Nata a jeho muže dělily už jen desítky metrů od střetu s nepřítelem. Elfové naposledy vystřelili a nepřátelé už přišli na to, odkud šípy létají. Střet byl masivní. Zadní část Rymirského vojska byla hlavně pěší a koně se jimi prodrali bez větších potíží.
Prvních pár nepřátel koně doslova udupali a jak nepřátelský dav houstl, bylo zapotřebí použít hrubé síly. Už i na jejich straně se objevily první ztráty. Nate neměl čas ohlížet se kolem sebe. Nepřátelé byli úplně všude. Freda ztratil úplně z dohledu a nezbylo mu než doufat, že si vede dobře. Mezi nimi a králem byla obrovská spousta povstalců, kteří vůbec neubývali, spíše naopak. Zdálo se, jako kdyby jich tam bylo nekonečné množství. Nate odrážel nepřátelské útoky a chvílemi nestačil sledovat, co se kde děje. Tak jak byl začátek jednoduchý, teď už začínal být pomalu unavený. Svaly ho začínaly bolet, ale vzdát se by se rovnalo sebevraždě. Na to ani nepomyslel. Mezi ně se už přimíchali i Rymirové na koních, kteří drželi dlouhá kopí a nedělalo jim větší problémy zabít vojáky, aniž by se k nim pořádně přiblížili.

Nate si zrovna vyměňoval rány s jedním z povstalců na zemi, když kolem něj projel jiný jezdec a silným úderem násadou od kopí ho udeřil do helmy. Nate ztratil rovnováhu a během chvíle ležel na zemi. Před očima se mu zatmělo. Čas se zpomalil a všechno viděl rozmazaně. Úder byl velice silný.
„Ty to musíš dokázat. Nikdo jiný nemůže. Jsi vyvolený,“ uslyšel hlas uvnitř sebe. V tomto stavu si myslel, že jen blouzní, ale pak si vzpomněl na Alyu a to, jak říkala, aby poslouchal své srdce. Poslechl. Sebral síly a vyškrábal se na nohy. Čas se zrychlil, vidění zaostřilo a znovu byl schopný vnímat, co se kolem něj děje.
Sotva se postavil na nohy, už musel čelit nepřátelskému útoku. Protivník po něm vrhl kopím a on jen tak tak stačil uhnout. Měl štěstí, ale za ním jiný voják vyjekl bolestí a svalil se na zem. Nebyl čas zkoumat, ke komu patřil. Rozeběhl se proti jednomu z nepřátelských vojáků a jedinou, přesně mířenou ranou zezadu ho usmrtil. V normálním souboji jeden na jednoho by se takový útok považoval za zbabělství, ale tady to bylo jedno, tady nikdo nehrál fér.

Podruhé během několika minut se válel po zemi. Tentokrát ale neměl takové štěstí a zavalil ho mrtvý Rymirský voják. Natovi vypadl meč z ruky. K jeho smůle si ho všiml další z nepřátel a viděl v něm snadný cíl. Přikročil k němu a zvedl nad něj svoji zahnutou šavli. Nate neměl po ruce žádnou zbraň až na dýku, kterou měl mrtvý nepřítel přivázanou na opasku. V poslední chvíli ji vytáhl z pochvy a vrazil jí nepříteli do nohy. Ten se v bolestech sesunul k zemi. Nate neměl moc času, a tak se snažil co nejrychleji vyprostit. Mrtvý voják byl ale kus chlapa a dalo mu dost práce, než ho odvalil dost na to, aby mohl vyndat nohu.
Konečně se mu to podařilo a také právě v čas. Onen voják, kterému zabodl dýku do nohy, se vzchopil a v záchvatu zuřivosti se po něm vrhl hlava nehlava. Na normální bojové postupy zřejmě zapomněl, protože máchal šavlí sem a tam. Bylo jen s podivem, že nezasáhl nikoho kolem sebe. Nate vyskočil na nohy zrovna ve chvíli, kdy se nepřítelova šavle zabodla do těla jeho mrtvého druha. Vedle leželo jedno zlomené kopí. Byla to jediná zbraň, která byla po ruce, a tak ji pevně sevřel a vyrazil s ní proti Rymirovi. Ten byl ale připravený a útok vykryl. Nate ho pod sprškou ran a seků donutil pomalu ustupovat, až nepřítel zakopl o dalšího mrtvého. Nate nečekal ani chvíli. Voják byl nesoustředěný a právě v ten okamžik se mu hluboko do břicha zabodlo Natovo kopí. Výraz vojákovy tváře se změnil na bolest a pak jeho tělo znehybnělo. Nate se párkrát zhluboka nadechl a vyrval mu šavli z ruky. Na chvíli měl pocit, že někde v dálce před sebou uviděl Freda, ale byl to jen pocit. Neměl čas nad tím přemýšlet, už se na něj řítil další nepřítel. Ten ale neměl takové štěstí, Nate stačil udělat jeden jediný krok stranou a nepřítel se napíchl na šavli. V mžiku ji vytrhl a řítil se davem dál. Pomalu začínal mít pocit, že se kolem něj objevují víc královští vojáci než povstalci, ale i ti byli vidět na každém kroku. Orientaci znesnadňovali jezdci na koních, kteří se prohnali davem jako písečná bouře a povalili a někdy i ušlapali vše, co jim přišlo do cesty. Představovali největší riziko, protože se přihnali odnikud a zase během chvíle zmizeli. Měli navíc výhodu, že viděli z větší výšky, kdo je nepřítel a kdo ne.
Kolem projel další jezdec, ale Nate o něm věděl a jeho útok na hlavu vykryl. Voják to zřejmě nečekal a hned obrátil koně a znovu se rozjel proti němu. Nate byl připravený a v té rychlosti chytil vojákovo kopí a mrštil s ním vzad. Voják rovnováhu neudržel a po zádech sletěl z koně. Dopadl tvrdě na zem a chvíli lapal po dechu, než se však stačil zvednout, přiskočil k němu jeden z elfů a ukončil jeho trápení. Nate využil příležitosti a vyhoupl se do sedla. Hned měl větší přehled o situaci a zdálo se mu, že nepřátel ubývá. Ztráty na jejich straně ale budou jistě taktéž velmi vysoké.

Chvilinku si dopřál klidu a rozhlížel se kolem sebe. V dálce před sebou uviděl Freda. Byl bez helmy a z ruky mu stékala krev z čerstvé rány. Neváhal a vyrazil za ním. Dorazil akorát včas. Na Freda se chystali zaútočit tři vojáci na jednou a to by mohl být poslední útok, jaký by kdy zažil. Nate kolem něj udělal s koněm čisto a jednoho vojáka stačil zasáhnout ještě za jízdy, na druhého několikrát šlápl kůň a jistě mu polámal několik kostí. Fred se mezitím vypořádal s posledním protivníkem. Pak se chtěl vrhnout i po zraněném vojákovi, ale Nate ho zastavil. Fred se tedy otočil a opět se přimíchal do bojujícího davu. Nate ale spatřil ještě jednoho protivníka, kterému se toužil pomstít už velmi dlouhou dobu, a teď konečně mohl. Seděl vpředu před ním na svém koni a rozdával přesné rány kolem sebe. Byl to Levur, hlavní velitel Rymirů, a také to byl on, kdo zabil Shadowa. Nate cítil, jak jeho svaly pomalu začínají odporovat a bolet, ale takovou šanci už mít příště nemusel. Chtěl to být on, kdo Levura zabije a pomstí tak Shadowa.

Vydal se naproti němu. Ten si ho ještě stále nevšiml, to však netrvalo dlouho. Hned, jak se na něj podíval, poznal ho. Na tváři mu prolétl letmý úsměv a hned se otočil proti Natovi. Ten už na nic nečekal a pobídl koně do cvalu. Rychleji se davem prodrat nešlo. Levur udělal to samé a teď se oba proti sobě řítili velkou rychlostí. Natův nepřítel měl nad ním trošku výhodu, protože měl v ruce kopí, zatímco on měl jen šavli. To mu ale bylo úplně jedno.
Levur naznačil hod na Natovo levé rameno a ten instinktivně uhnul, ale to dělat neměl. Nepřítel to čekal a zaútočil na břicho. Neměl ale tolik štěstí a Nate tam stačil strčit ruku. Kopí sklouzlo po loketním chrániči a zabodlo se do jediné mezery mezi stehenním chráničem a chráničem rozkroku. Kopí se však nezabodlo dost hluboko a prudkým nepřítelovým pohybem se vytrhlo. Z velké natržené části stehna začala vytékat krev. Nate zaskřípal zuby bolestí, ale nehodlal se vzdát. Oba otočili koně a opět se vrhli proti sobě. Levur měl stále v ruce kopí, špinavé od Natovi krve.
Napodruhé chtěl nepřítel vyzkoušet stejný trik, ale Nate byl tentokrát připravený a útok vykryl. Podařilo se mu to udělat dost šikovně a Levurovi kopí vypadlo z ruky. Bez meškání tasil svoji šavli a s křikem se pustil do Nata. Zasypával ho ranami ze všech stran a vypadalo to, že není ani trochu unavený. Zato Nate začínal cítit, jak pod jeho útoky ztrácí sílu, a nebyl schopný pořádného protiútoku. Ustupoval před ním a pod neustávajícím tlakem nepřítelových útoků upadl na zem. Levur se nad něj vítězoslavně postavil.
„To je tvůj konec, chlapče,“ řekl mu s úsměvem na tváři. Nate se na odpověď nezmohl. Jediné, co bylo ještě v jeho silách, bylo vytasit svoji dýku a zabodnout ji kamkoliv do nepřítele. Byl ale moc pomalý a Levur mu bez problémů ruku zastavil a dýku z ruky vyrazil. Chvíli si s ní pohrával v ruce a zkoumal ji.
„Pěkná, asi si ji nechám. Bude mi připomínat to snadné vítězství nad tebou,“ řekl stále s úsměvem. Nate boj pomalu vzdával a čekal, kdy dostane poslední ránu. Někde uvnitř sebe ale znovu zaslechl onen hlas, který mu říkal, ať se nevzdává. Jemu to už snad bylo i jedno. Neměl na to sílu. Alespoň si to myslel. Levur se nad něj postavil a zdvihl svoji šavli do výšky nad Natovo břicho. Ten pomalu a nenápadně ještě jednou uchopil svoji šavli a v okamžiku, kdy nepřítel chtěl udělat smrtící zásah, vyrazil mu šavli z ruky. Levur nevěřil svým očím. Myslel si, že Nate je už na pokraji sil a na odpor se nezmůže. Zmýlil se a jeho protivník v sobě našel ještě dost síly, aby se překulil na břicho, klekl si a jen tak naslepo máchl šavlí po něm. Zasáhl Levurovu pravou ruku těsně pod loktem a rozřízl mu i brnění do půli hrudníku. Z ruky začala ihned vytékat krev. Brnění na hrudníku vydrželo déle. To ale nepříteli stačilo, aby pochopil, že Nate je i v tomto stavu nebezpečný a on teď neměl čím se bránit. K jeho jedinému štěstí se o kousek dál snažil dostat jeden kůň z ohlávky. Levur k němu doběhl, vyskočil do sedla a vyrazil pryč. Nate byl vyčerpaný, ale vstal. Opodál viděl ještě jednoho koně. Došel k němu, ale vysoukat se do sedla mu trvalo trochu déle, než sám čekal. Konečně v něm seděl. Pohled, který se mu naskytl, ho po tom vyčerpávajícím boji potěšil. Rymirové ustupovali. Nikdo z královských vojáků se za nimi ale nehnal. Nate tomu nerozuměl. Potřeboval najít krále.

Zjistil, že se vlastně moc nepohnul z místa a je několik set metrů od zničeného tábora. Krokem se vydal k němu. Všude leželi mrtví, umírající nebo těžce zranění vojáci obou stran. Přeživší a lehce zranění vojáci procházeli mezi ostatními a pomáhali těm, u kterých to ještě šlo. Natovi z toho bylo špatně. Snažil se nemyslet na to, kolik mužů tu položilo život. Tohle ale nebyl konec a on to moc dobře věděl. Pokud král zůstal naživu, nezastaví se, dokud nebudou povstalci rozprášeni úplně. Ještě je nějaké bitvy čekají.

Pomalu dojel do tábora. Nebo spíše do toho, co z něj zbylo. Ze stanů zbyly jen ohořelé cáry látek, ze kterých se ještě kouřilo, a z vozů, které měly být ochranou před nepřáteli, zbyly jen ohořelé kusy dřeva. Všude se valil šedivý, štiplavý dým, který dusil.
Konečně se dostal k místu, kde dříve stával královský stan. I tady byla spousta mrtvých. Vojáci se je snažili co nejdříve odklidit, ale nebylo kam. Všude panoval zmatek. Pak ho uviděl. Král byl i s jeho jednotkou o kus dál a zřejmě řešili, co teď. Sesedl a vydal se k nim.
„Jste v pořádku, pane?“ zeptal se, když k nim došel. Král měl zavázanou pravou ruku, ale nebylo to nic vážného.
„Ano, nic mi není. Co ty? Nevypadáš nejlépe,“ snažil se o trochu povzbudivý tón, ale úplně mu to nevyšlo. Nate se jen trpce usmál.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se Brixe, který se staral o Vaase.
„Uruk a Bany jsou na ošetřovně.“
„Je to vážné?“
„U Banyho ano. Dostal zásah přímo do břicha, Uruk je na tom lépe.“ Nate najednou cítil ještě větší beznaděj.
„A co teď, pane? Utekli, nepůjdeme za nimi?“
„Daleko neutečou. Předpokládal jsem tento výsledek a vydal jsem rozkaz, aby stezku zavalili. Nemají kam utéct, dohoníme je tam.“
„Kdy vyrazíme?“ zeptal se. Král si ho prohlédl od hlavy až k patě.
„Nathane, vážím si všeho, co jsi udělal, ale ty nikam nepůjdeš. Zůstaneš tady. Jsi zraněný. Poslat tě znovu do bitvy se rovná sebevraždě.“
„Ale, pane, já…“ začal protestovat, když ho král zastavil.
„Řekl jsem ne a to je moje poslední slovo!“ řekl důrazně a pak se opět věnoval jednomu z generálů. Nate byl naštvaný, ale nedovolil si nic říct. Radši odešel. Měl v plánu jít se podívat na zraněné kamarády. Cestou potkal Freda.
„Jsem rád, že jsi celý,“ řekl mu s úsměvem.
„Já taky. Nebýt tebe, zabili by mě.“
„Bojoval jsi statečně,“ poplácal ho Nate po zádech.
„No a co teď?“
„Nevím, nejspíš další útok na Rymiry, ale mě se to netýká,“ řekl, jak nejnaštvaněji dokázal.
„Netýká?“ podivil se Fred.
„Ne, netýká, protože jsem zraněný a král si myslí, že další boj je sebevražda.“ Fred si ho prohlédl.
„No, něco na tom bude,“ prohlásil potom. Nate ho probodával pohledem.
„Nic mi není! Mám jenom škrábnutí na ruce a na noze. Nic víc!“
„Jenom škrábnutí? Na tu nohu kulháš a vsadím se, že v té ruce meč dlouho neudržíš.“ Nate byl vzteky bez sebe.
„A to se tu mám jako posadit a čekat, jak to dopadne?“ zařval na něj. Fred si ho jen měřil pohledem, ale nic neříkal.
„Pojď se nechat ošetřit a pak se uvidí.“ Natovi se to nelíbilo, ale poslechl a oba pokračovali dál na ošetřovnu.

Byl to malý, provizorně postavený stan. Jeho kapacita ani zdaleka nemohla zvládnout tolik zraněných vojáků, a tak leželi všude okolo. Mezi nimi pobíhali jen ti, kteří neměli žádná vážná zranění, a pak pár zdravých vojáků. Oba chlapci vešli do stanu. Leželo tam asi dvacet vojáků. Úplně vzadu našli Uruka a Banyho. Ten spal, ale Uruk byl vzhůru a očividně měl bolesti.
„Jak je ti?“ zeptal se Nate.
„Dobře,“ odpověděl Uruk a snažil se potlačit bolest.
„Co ti udělali?“
„Málem jsem přišel o ruku a pak škrábanec na levém boku.“
„Dali ti něco na bolest?“ zeptal se.
„Chtěli, ale řekl jsem jim, ať to dají Banymu, potřebuje to víc než já.“ Nate přikývl.
„Budete oba v pořádku. No, nechám vás odpočívat, potřebujete to.“ S těmito slovy se zvedl a šel najít někoho, kdo by se mu postaral o rány.
Nemusel hledat dlouho.
„Kamarád potřebuje ošetřit,“ zastavil rázně jednoho z vojáků Fred.
„To tady není jediný!“ odbil ho voják.
„Jenže on se má za chvíli hlásit u krále,“ vymýšlel si. Nate na něj vyvalil oči, ale nic neřekl. Voják se na Nata podíval a hned co spatřil jeho brnění, začal se omlouvat a posadil ho na stoličku nedaleko. Rány mu vymyl vodou a potom zavázal. Než stačil Nate poděkovat, voják už byl jinde. Oba chlapci se proto rozhodli vrátit zpátky ke králi. Našli ho tam, kde byl předtím.
„Á, už jsi tady. Co říkal doktor?“ zeptal se král.
„Že jsem v pořádku a můžu bojovat,“ odpověděl Nate se vzdorem ve tváři. Král se usmál.
„No, uvidíme.“ To už vypadalo nadějně.
„Co máte v plánu, pane?“
„Během hodiny dáme dohromady zbytek armády a půjdeme po nich. Jejich hlavní velitel to také přežil, nepředpokládám, že se vzdají.“
„Já vím, měl jsem s ním tu čest,“ kývnul hlavou Nate.
„Dobře. Svoláme armádu, připravte se. Půjdeme tohle šílenství ukončit,“ řekl král už na odchodu.
Nate s Fredem zůstali se zbytkem jednotky a probírali předešlou bitvu.

Král sice říkal za hodinu, ale už ani ne za půl hodiny byli všichni bojeschopní vojáci na koních a připraveni znovu za svého krále položit život. Seřadili se a vyrazili. Nate s Fredem a ostatními byli nejblíže králi a jeli úplně v čele. V takových situacích měli připravené luky a neustále pročesávali okolí pohledem. Nikdy nemohli vědět, kdy se za nějakým balvanem objeví nějaký povstalec s lukem a rozhodne se krále zabít. Projížděli bitevním polem, kde se ještě stále válela těla vojáků. Odklízení mrtvých trvalo dlouho a teď hlavně drtivá většina vojáků jela opět bojovat. Pomalu se přibližovali k průsmyku a začínal na ně doléhat temný stín skal.
„Jak daleko jste je nechal dojít, pane?“ zeptal se Sakip.
„Necelý kilometr. Ale přežilo jich dost, budeme muset být opatrní.“
„Dáte jim možnost se vzdát?“ zeptal se Nate.
„Uvidím, i kdyby ano, pochybuji o tom, že to udělají. Jejich velitel raději zemře, než aby se mi poklonil.“ Nate takovou odpověď čekal. Přál si, aby nemuseli znovu bojovat a aby znovu neumírali další muži, ale na druhou stranu tam byl Levur a on se mu chtěl pomstít za Shadowa.

Stoupali po skalní stezce a čekali, kdy narazí na povstalce. Všude kolem se sesedávali havrani, vypadalo to, jako kdyby čekali, až bude po všem a oni se budou moci slétnout na hostinu.
„Mám pocit, že jsem vpředu viděl nějaký pohyb,“ hlásil Brix.
„Sotva jsme sem vjeli, není to nějak brzy?“ zeptal se pochybovačně Nio.
„Budou tu mít své špehy. Také bych chtěl vědět, až proti mně půjde přesila a já bych neměl kam utéct,“ prohlásil král. Nate si nebyl úplně jistý, že králi správně rozuměl, a chvíli mu trvalo, než mu došlo, co tím chtěl říct. Pak musel uznat, že je na tom stejně.

Brix měl pravdu. Prošli ještě několika zákruty cesty a ocitli se na menším otevřeném prostoru, kde se nejčastěji tábořilo. Povstalci využili toho, že král nechal stezku zasypat, a z kamenů, které se válely kolem, si postavili provizorní opevnění. Postavili si z nich malou kamennou hradbu.
Král zastavil.
„Určitě budou ve skalách kolem,“ řekl. Stěny kolem tábořiště nebyly tak strmé jako na jiných místech a dalo se po nich vyšplhat.
„Budou tam mít schované lukostřelce,“ přikývl Brix.
„Co budeme dělat?“ zajímal se Nate.
„Pošleme pár vojáků napřed. A uvidíme, co se bude dít,“ řekl bez rozmýšlení Brix.
„To nemůžete, pane!“ podíval se Nate znechuceně na krále.
„A co chceš dělat?“
„Třeba vyslat někoho, aby to obešel a podíval se, jestli tam někdo je. Třeba tam nikoho neposlali. Nevíme, kolik lučištníků jim přežilo.“
„To může trvat hodiny,“ odpověděl mu král.
„Takže radši pošlete několik vojáků na smrt?“ rozčiloval se dál Nate.
Král už se sním nebavil. Generál Tarik vybral sto vojáků a vydal jim rozkazy. Z původních deseti tisíc vojáků jich zbyly necelé čtyři tisíce. Kolik bylo Rymirů, nevěděli, ale odhadem jich mohlo být o polovinu méně. Nate úplně nemohl pochopit, kam se tady ve skalách narvaly ty dva tisíce.

Vojáci vyrazili. Generál jim řekl, že jsou průzkumná skupina, a hned, co zjistí polohu nepřítele, mají se vrátit. Normálnímu člověku by bylo divné, proč jich posílá tolik, ale vojáci byli zvyklí poslouchat rozkazy a tak se neptali. Opatrně a s rukama na jílcích svých mečů pozorovali okolí. Nic se nedělo a oni v klidu došli zhruba do poloviny cesty. Nate už si pomalu oddechl a doufal, že se vojáci brzy vrátí a nikomu z nich se nic nestane. Bohužel se ukázalo, že Brix měl pravdu. V okamžiku, kdy se vojáci začali přibližovat nebezpečně blízko Rymirskému opevnění, se z obou stran spustila palba. Šípy létaly do skupiny a vojáci jen nechápavě civěli, odkud šípy létají.

Než jim došlo, že je generál poslal jako návnadu, zbyla jich asi polovina. Zato ale začala palba královských lučištníků a přeživších elfů. Ti stříleli mnohem rychleji než normální vojáci a za chvilku už nepřátelská palba ustala. Většina byla mrtvá, nebo raději utekla.
Přesně na tohle král čekal. Věděl, že všechny lučištníky, které povstalci měli, nechali bránit boky tábořiště, a když se jim to nepovedlo, mohou očekávat přímý čelní útok. Král se stejně ale nakonec rozhodl dát jim ještě jednu šanci. Dát jim šanci, aby si mohli zachránit své životy. K žádné další bitvě nemusí dojít.

Vyjel vpřed a v těsném závěsu kolem něj se shlukl Brix a jeho jednotka. Doprovázeli je elfové, kteří čas od času vystřelili po vojákovi, který si dodal odvahy a chtěl krále zabít sám.
Dojeli na místo, kde před chvílí po průzkumné skupině začali pálit povstalci.
Král zastavil a rozhlížel se. Za provizorní kamennou hradbou byl vidět pohyb. Vojáci se zřejmě připravovali na útok.
„Vzdejte se,“ zakřičel král ze všech sil, „vzdejte se a nechám vás na živu.“
Všichni čekali, co se bude dít. Nedělo se nic.
„Vzdejte se. Tenhle boj nemá smysl. Jste uvěznění. Zbytečně tu zemřou další muži. Nemusí k tomu dojít. Stačí, když se mi Váš velitel pokloní.“ Pohyby za hradbami neustávaly, spíše naopak. Nate čekal se zatajeným dechem, co se bude dít. Tajně doufal, že by Levur mohl královu nabídku přijmout, ale když si vzpomněl, jak tvrdohlaví byli jeho muži v táborech, které přepadli, uvědomil si, že k tomu nikdy nedojde.
„Nikdy!“ ozvalo se zpoza opevnění. „Radši zemřu, než abych se Vám poklonil.“ Král zavrtěl hlavou.
„Tupec jeden, kvůli němu zemřou další muži, a úplně zbytečně,“ zamumlal si pro sebe.
„Vy možná ano, ale co vaši vojáci? Nabízím jim svobodu. Nemusí tu zbytečně zemřít. Jistě mají doma rodiny, a ty o ně nechtějí přijít,“ vsadil král na citlivou strunu. Chvíli bylo ticho.
„Každý Rymir raději zemře, než aby před Vámi poklekl,“ zařval Levur. Král svěsil hlavu.
„Nemá to cenu. Nedá se s ním domluvit. Začněte,“ rozkázal. Ozval se svist vystřelených šípů, které se vzduchem nesly až za nepřátelské opevnění. Král nechal vojáky takto vypálit několikrát. Potom jim dal rukou pokyn, aby přestali.
„Věřím, že jim to stačilo. Pojďme to ukončit,“ řekl, vytáhl svůj meč z pochvy a zvedl ho nad hlavu. Nate a ostatní udělali to samé.
„Za vítězství!“ zařval král.
„Za vítězství!“ odpověděli mu vojáci. Král pobídl koně a ten se pod prudkou pobídkou vzepjal na zadní a umocnil tak tuto chvíli. Pak už se ozval dunivý zvuk několika tisíc kopyt a povstalci, kteří byli u hradby, brali nohy na ramena. Jejich opevnění bylo příliš nízké na to, aby mohlo zastavit koně, kteří ho v klidu přeskočili. Povstalci se snažili utíkat a někteří dokonce vyšplhat na skálu, ale nebylo jim to k ničemu. Královo vojsko se prohnalo Rymiry, jako by tam ani snad nebyli, a mnoho vojáků bylo ušlapáno. Dav začal pomalu houstnout. Rymirové byli natlačeni na zasypané kameny, ale většina nebyla ochotná se vzdát, a tak dělala, co mohla, aby se ubránila. Postup se téměř zastavil a bylo potřeba ohánět se mečem. Měli teď výhodu, že byli na koních a měli o situaci přehled.

Až teď, po několika minutách boje, si Nate uvědomil, proč král nechtěl, aby jel. Noha ho ani tak nebolela, protože seděl v sedle, ale ruku cítil. Udržet v ní meč bylo stále těžší. Několikrát do ní dostal zásah štítem nebo jiným tupým předmětem a meč málem upustil. Fred mu zmizel z dohledu. Původně měl v plánu si ho hlídat, ale nešlo to.

Bojoval hned se dvěma Rymiry naráz a statečně odrážel jejich útoky. Ten den měl ale zvláštní štěstí a už podruhé ho někdo sundal z koně. Tentokrát to byl někdo z jejich vojáků. Nejspíš se prudce otočil, myslel si, že Nate je nepřítel, a tak ho pro jistotu praštil štítem přes hrudník. Nate ztratil rovnováhu a spadl na zem. Měl vyražený dech, ale za chvíli to bylo lepší. Vydrápal se na nohy a snažil se udělat si přehled o situaci. Hned co se ale postavil, další z Rymirských vojáků neváhal pokusit se ho zabít. Musel čelit protivníkovi o hlavu vyššímu a celkově statnějšímu, jenže jeho velikost mu byla spíše na obtíž. Nate byl rychlejší a mrštnější a jeho útokům uhýbal.

Přestával mít cit v ruce, a tak se držel spíše obrany. Zaútočil, až když si byl jistý, že nepřítele zvládne, a udělal to svou dýkou, kterou držel v levé ruce. Ve chvíli, kdy se nepřítel napřahoval k dalšímu výpadu, přiskočil a dýku mu vrazil rovnou do břicha. Voják se zapotácel a spadl na záda.
Nate udělal pár kroků vzad a v jeho hledáčku se objevil další z nepřátelských vojáků. Byl sotva několik metrů od něho. Zrovna se vypořádával s jedním z královských vojáků a z tohoto souboje vyšel jako vítěz. Nate si k němu došel a zaútočil ve chvíli, kdy se k němu soupeř otočil čelem. Vyzkoušel několik výpadů, ale nepřítel vypadal, že se ani nezapotil, a hned jak viděl první možnou příležitost, přešel do protiútoku. Nate byl ale i přes svá zranění rychlejší a využil první chyby soupeře k útoku.
Rány dopadaly jedna za druhou a nepřítel byl nucen ustupovat. Netrvalo dlouho a zakopl. Upustil svou šavli, a tak mu nezbylo než se pro ni zkusit doplazit. Nate si jeho úmyslu včas všiml, a když nepřítel sahal po své šavli, postavil se mu na ruku a znemožnil další pohyb. Teď už bylo na nepříteli vidět, že ví, jaký osud ho čeká, a vzdal všechny pokusy o uvolnění své ruky. Nate stál vítězně nad ním a meč měl připravený, aby to ukončil. Nějak podvědomě se ještě rozhlédl a spatřil Freda, jak o kus dál před ním bojuje se dvěma vojáky a zezadu se k němu blíží Levur. Celé to strnule pozoroval. Fred vyřídil oba dva vojáky více než skvěle a stihl se otočit jen tak tak, aby uhnul před Levurovým útokem. Jeho šavle mu projela přes brnění, ale neutrpěl žádné zranění. Od začátku viděl, že Levur je mnohem zdatnější než Fred. Ten se ale za žádnou cenu nehodlal vzdát a bránil se, jak nejlépe uměl. Pod nepřátelskými tvrdými ranami ale spíše uhýbal. Nate nechal vojáka vojákem a vrhl se na pomoc Fredovi. Levur ho zpozoroval a na tváři se mu objevil odporný a krutý úsměv. Kolem něho se z ničeho nic objevilo pět vojáků připravených svého velitele za každou cenu bránit. Nate neměl na vybranou, musel se poprat nejdříve s nimi, pokud se chtěl dostat k Fredovi. Ten čelil stále sílícím útokům a pod jejich prudkostí pomalu polevoval.

Nate měl svých starostí dost, ale neušlo mu, že Fred boj pomalu vzdává. Snažil se ze všech sil s vojáky co nejdříve vypořádat, ale stále přibíhali další. Potom zahlédl, jak Fred upadl. Levur se nad ním sklonil a něco mu pošeptal. Potom vstal a svoji dlouhou šavli mu vší silou vrazil do břicha. Nate v tu chvíli viděl rudě. Vojáky porazil během několika málo vteřin a s řevem se řítil na Levura.
Nedaleko od něj stál Brix a celé to viděl. Věděl, jak Natovi na Fredovi záleží, a rozhodl se mu pomoci, jak nejlépe to půjde. Nata stále obtěžovali další a další Rymirové. Brix byl u něj co nevidět a on se konečně mohl vrhnout na Levura. Fred se snažil vyndat šavli z břicha, ale síly mu pomalu docházely.
Nate se přiřítil a stále viděl rudě. Byl pevně rozhodnutý se pomstít jak za Freda, tak za Shadowa. Zapomněl na bolest ruky i stehna. Zasypával Levura útoky shora, ze stran, zespodu. Bylo mu to jedno. Levur nečekal, že je Nate až takhle nebezpečný, a snažil se bránit, jak jen to šlo. Nate ho ale nepouštěl do protiútoku, nedával mu žádnou šanci. Stále ho zasypával tvrdými ranami a zdálo se, že únava mu nic neříká.
„Jestli umře…!“ zařval na něj.
„No co, Simiraji?! Co uděláš?“ zeptal se výsměšně Levur.
„Zabiju tě hned!“ procedil Nate mezi zuby. Meče se jim mezitím zkřížily a Nate toho využil. Udělal kruhový kryt a Levurovi šavli z ruky vyrazil. Z míry ho to ale nevyvedlo. Vytáhl dvě dlouhé dýky, které měl přivázané k opasku, a pustil se do Nata. Měl výhodu dvou zbraní, ale měl je krátké a dělalo mu problémy se k nepříteli vůbec přiblížit. Zato Nate si věděl rady. Držel si nepřítele dál od těla a ve vhodný moment se mu podařilo zmocnit kopí, které trčelo z jednoho vojáka pod ním. Opět útočil, jak nejlépe uměl. Nepřítel před ním pomalu ustupoval.
Po chvíli se srazil s jiným z vojáků a na chvíli přestal dávat pozor. To byla ta chvíle, na kterou Nate čekal. Mrštil kopím a to se Levurovi zabodlo do břicha. Upustil obě dýky a kopí se snažil vyndat. Tohle kopí ale patřilo nějakému Rymirovi a vyndat se nedalo. Rymirové měli totiž na svých kopích malé bodáčky po stranách, aby se nedaly vyndat ven. Nate zuřil. Přiskočil k němu, pevně ho levou rukou chytil za rameno a kopí zarazil ještě hlouběji. Levurovi vytryskla z úst krev a svalil se na kolena. To Natovi ale nestačilo, kopí chytil a vší silou ho vytáhl ven. Bolest, jakou musel Levur v tu chvíli zažít, byla nepopsatelná. Skácel se na zem a pomalu ztrácel vědomí. Nate si k němu přiklekl a naklonil se tak, že se téměř dotýkali tvářemi.
„To máš za mého přítele a za mého koně. Nejsi nic než bestie, jejíž tyranie právě skončila!“ zasyčel. Levur se po něm podíval. Chtěl něco říct, ale už na to neměl sílu. Během chvíle se jeho tělo uvolnilo a znehybnělo. Oči zůstaly otevřené, ale teď už byly prázdné. I když to byl nepřítel, Nate věděl, co se sluší a patří a oči mu zavřel. Potom se postavil. Stál nad ním a bylo mu do pláče. Cítil ohromnou nenávist. Potom si vzpomněl na Freda a rozběhl se k němu. Ten se celý klepal. Vypadalo to, že je pohledem nepřítomný. Nate věděl, co bylo nevyhnutelné.
„No tak, no tak, Frede. Bude to v pořádku. Podívá se na tebe doktor a bude to dobré,“ snažil se kamaráda jakkoliv povzbudit. Cítil, jak se mu do očí ženou slzy.
„Ne, Nate, nebude to dobré. Víš to moc dobře.“ Bylo pro něj těžké říct jednu větu.
„Vzpomínej na mě, ano? A kdyby ses někdy vrátil domů, řekni mým rodičům, co se stalo, prosím,“ zachroptěl už téměř neslyšně. Nate slzy nedokázal zastavit a ani nechtěl. Kamarád svůj boj pomalu prohrával. Nate nevěděl, co by mu řekl.
„Vezmi… vezmi si tohle,“ řekl mu Fred a podal mu malý, dřevěný kroužek. „Chtěl jsem ti to dát, až bude po bitvě. Nestihl jsem to. Omlouvám se.“ Nate přes slzy už ani neviděl.
„Nemáš se mi za co omlouvat. Já na tebe měl dávat pozor a… Frede? Frede?!“ zařval Nate a přitiskl kamarádovo bezvládné tělo k sobě. Fred už déle nevydržel a ruka, ve které měl talisman, byla najednou úplně uvolněná.

Nate měl pocit, že všechno je zpomalené, zvuky bitvy nevnímal. Všechno mu bylo jedno. Kdyby na něj někdo teď zaútočil, nebránil by se. Jen tam tak seděl s Fredem v náručí a utápěl se v slzách a vzpomínkách na to, jak se poprvé poznali a Fred byl arogantní a naparoval se, že ten skokánek nikdo jiný lépe nesjede. Tenkrát ho Nate považoval jen za nafoukaného blbce, ale postupem času a tím, co všechno spolu prožili, se jeho přístup k němu úplně změnil. Stal se z něj jeho nejlepší přítel a teď to bylo všechno nenávratně pryč.

Jak dlouho tam seděl, nevěděl. Ani si nevšiml, že bitva kolem něj pomalu ustává. Když Rymirští vojáci viděli padnout svého velitele, buď začali rovnou utíkat, nebo upustili své zbraně a raději se vzdali a doufali, že jim král dá milost. Bylo jen pár těch, kteří se nevzdali a bojovali až do samého konce. Během několika desítek minut boj úplně ustal. Vojáci se snažili přeživší Rymiry nahnat k sobě, aby jim nikdo neutekl.
Bitevním polem se procházel Brix a hledal, jestli někdo z královských vojáků nepřežil. Téměř hned si všiml Nata a domyslel si, co se stalo. Hned zamířil k němu. Nevěděl, co mu říct. I když Freda neznal, věděl, jaké to je přijít o někoho, kdo je mu blízký. Chytil Nata za rameno a klečel tam s ním, aby si nepřipadal tak sám. Zanedlouho si jich všimli i ostatní a všichni se přišli podívat, co se děje. Nate neměl sílu je vyhánět nebo jim líčit, co se stalo. Pouze Freda zvedl a v náručí ho odnesl ke svému koni, na kterého ho vysadil.
„Hele, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Brix.
„Bude to dobrý,“ odpověděl mu Nate a ani se na něho nepodíval.
„Pomůžu ti,“ nabídl se.
„Zvládnu to sám!“ nesouhlasil Nate.
„Vím, jak ti je. Zažil jsem to,“ snažil se ho Brix nějak uklidnit.
„A co víš?!“ zařval na něj. Brix sklopil hlavu a pak pokračoval.
„Víš, jak jsem ti říkal o své rodině?“ zeptal se. Nate si najednou uvědomil, kam tím míří.
„Já… omlouvám se,“ slova hledal těžko.
„V pořádku, chápu to. Tak dělej, pomůžu ti s ním.“

Nate se vyhoupl do sedla a držel Freda jednou rukou. Potom se vydal směrem z průsmyku. Cestou ho zastavil král.
„Jedeš někam?“ zeptal se.
„Chtěl jsem…“
„Chtěl jsi?“
„Já ani nevím.“ Král si ho prohlížel a hned pochopil.
„Vydrž ještě. Vyrazíme do hodiny a vrátíme se do Zexu. Tvého kamaráda je mi líto. Jediné, co mohu pro něj a pro tebe udělat, je nabídnout ti, že ho můžeš pochovat na palácovém hřbitově.“
„Děkuji, pane,“ řekl tiše Nate a rozhodl se počkat na ostatní. Král nelhal a skutečně vyrazili do hodiny. Cesta byla dlouhá několik hodin, to bylo ale jedno. Natovi bylo teď všechno úplně jedno.