Stromopsaní – Ukulele

Navázáno na kapitolu od Marine Redwolf – Učeň.

*

Bard pozoroval poslední paprsky slunce, které se ztrácely za horami v dáli. Zvonky ovcí v ohradě vedle hrály, když se ukládaly ke spánku. Ozýval se zpěv posledních ptáků, kteří oznamovali, že se po celém dni lovení housenek a žížal vrací domů. Příroda žila. Bylo příjemné se do ní na chvíli vrátit.

„Tady jsi,“ ozvalo se zpoza Blodyna, než do jeho zorného pole vkráčel Rupheon, „hledal jsem tě. Když jsme se domlouvali, že na mě počkáš u lesa, nemyslel jsem, že to vezmeš tak doslovně!“
„Neměj mi to za zlé, avšak myslel jsem, že nad výukou hry na loutnu vážně uvažuješ?“ tázal se bard.
„Ano, jistě!“ přikývl chlapec, jako by to bylo naprosto jasné a bard byl hloupý, že se musel přesvědčovat. „Ale nevidím tvou loutnu?“
„Nevidíš správně,“ uculil se bard, „nechal jsem ji totiž ve slamníku. Dnešní hodina je pouze teoretická – nechci tě začít učit hned. Rád bych zjistil trochu více o tvém vztahu k hudbě a tvých znalostech ohledně nástrojů.“
„Ale-“
„Trvám na tom, Rupheone.“
„Dobře,“ souhlasil, ač neochotně, „co bys rád věděl?“
„Hrál jsi už někdy?“ Blodyn upřel zrak na oblohu, která pomalu tmavla, jako by se jej konverzace od této chvíle netýkala. Chlapce po jeho boku to sice zmátlo, nedal to ovšem ničím najevo a pokusil se udržet jistý tón řeči.
„No… ne. Žádný nástroj doma nemáme. Když jsem byl malý, soused mi čas od času dovolil půjčit si jeho ukulele, byl to nejlepší hráč v celém okolí!“ odmlčel se. „Jenže umřel a na jeho památku byl nástroj spálen. Od té doby už jsem se žádného nástroje ani nedotkl.“
„Jak ses cítil, když jsi hrál?“
„Já jsem nikdy nehrál… bylo to spíš brnkání, o nic nešlo,“ zarděl se Rupheon.
„No a co! Na tom přeci nezáleží, jestli se to poslouchat dalo, nebo ne – důležité je, že to byla tvá hlava, tvé ruce a tvé srdce, které daly vzniknout hudbě, která patřila jen tobě. Tak jak ses cítil, chlapče?“
„Úchvatně. Bylo to opojné, myslím. Nikdy jsem nezapomněl na okamžik, kdy mi soused dovolil ukulele držet prvně… Byl to úžasný nástroj, tak drahý a do té doby neznámý! A když jsem nedodržel jeho pokyn, že s ním nebudu nic dělat, a brnkl na strunu, má duše se vznášela.“
„Ano, ano,“ mumlal si bard, „poslyš, tady ve vsi – hraje někdo?“
„Na loutnu? Ne, to ne. Některé ženy mají píšťaly, flétny… Ale hrají jen občas, když se děje něco důležitého. Jinak nikdy.“
„To je zvláštní. Přitom hudba je tak krásná…“ zasnil se a zdálo se, že ztratil ponětí o realitě. Rupheona to znervóznilo, ale neměl odvahu se barda dotknout nebo s ním přímo zatřást. K jeho nesmírné úlevě se Blodyn opravdu jen na chvíli zamyslel.
„Proč se chceš učit, kluku?“
„Chtěl bych se naučit hrát tak dobře, jako hrál soused, víš,“ pronesl, ačkoli mu to dělalo mírné obtíže. Tohle bylo osobní, avšak věděl, že bez upřímnosti z tohoto rozhovoru dobře nevyjde – bard mu zadarmo nic nedá, tak spíš výuku na jeho milovaný nástroj.
„Už je pozdě,“ konstatoval a nenechal se vzrušit slovy Rupheona. Toho to mírně zmátlo a překvapilo tolik, že oněměl.
„To je,“ vzpamatoval se po chvíli.
„Vrátíme se.“

Měli pravdu – na krajinu už se dávno snesla tma, zvonky ovcí a koz už utichly a všechna zvířata se uložila ke spánku. Hvězdy byly oběma osobám na cestě průvodci.
„Mohli bychom se sejít i zítra, jestli budeš chtít,“ navrhl pár metrů před vsí bard. „Slibuji, že tentokrát loutnu nenechám ve slamníku, ale vezmu ji s sebou. A pokud si to zasloužíš, pak ti dovolím si něco zahrát.“
„Ano!“ téměř křikl Rupheon předtím, než si uvědomil, že je noc a neměl by vzbudit všechny sousedy.
„Dobrá, dobrá… Ale teď je načase přijít domů a omluvit se za pozdní příchod tvým rodičům. Myslím, že bude na místě jim říct, že jsme se ztratili při poznávání zdejších tajů přírody. A možná, jestli se nám podaří uloupit ještě zbytek od večeře, bych vám mohl něco těsně před spaním i zazpívat, co myslíš?“
„To by šlo,“ zívnul chlapec předtím, než se na Blodyna usmál a pomyslel si, že to bude stát za to.
A ono bude. Protože zítra před večeří bude moct nechat bříška svých prstů prohrábnout struny. Na to se těšil od chvíle, kdy viděl hořet sousedovo ukulele a bolestí se mu svíralo srdce.

Tento příběh prozatím nemá pokračování.