Stromopsaní – Chauned

Navázáno na kapitolu od Andromedy Rose Moonlight – Výzva.

Dívka byla nádherná, z dálky vůbec nevypadala nemocně. Jak tam tak stála, před polorozpadlým domkem, v šatech, jež měly nejlepší roky již dávno za sebou, dlouhé rovné havraní vlasy rozpuštěné a poletující kolem obličeje, vypadala až neuvěřitelně nadpozemsky. Skoro jako nějaká bohyně.

Bard se teď zaměřil na její obličej, který byl částečně skrytý pod vlasy. Již bylo patrné, že zdravím dívka zřejmě nepřekypuje. Tvář měla bílou, až sinalou, bez sebemenšího náznaku červeně, oči velké a černé, lemované hustým obočím. Nos měla malinký a roztomilý, taková bambulka uprostřed obličeje, pod ním rty tak plné a tak červené, že bard Blodyn ihned pocítil neskonalou touhu je políbit.

Poté si uvědomil, že na dívku stále kouká s otevřenou pusou, proto ji raději rychle zavřel. Zdálo se ale, že Chauned to přesto postřehla, poněvadž se mírně pousmála.
„Těší mě, Chauned,“ řekl Blodyn a poklonil se. „Odkud znáš mé jméno?“ Bylo mu divné, že by se jeho přítomnost ve vesnici tak rychle roznesla mezi ostatní lidi.
„Tady se nic neutají,“ odpověděla Chauned zpěvavým hlasem, mírně se pousmála a hned pokračovala: „Navíc mi karty řekly, že přijdeš. A také mi prozradily, že jedině ty mi můžeš pomoci. Ale pojď raději dovnitř.“ Podezřívavě se rozhlédla kolem a pokynula bardovi do dveří.

Světnička byla malá a temná, u stropu visely pavučiny, jeden roh dokonce obýval obrovský pavouk. Všude se povalovaly vrstvy prachu a místnost působila celkem strašidelně, jako domov nějaké čarodějky. Tento dojem v Blodynovi ještě umocňovala černá kočka, jež se líně povalovala před vyhaslými kamny.
„Víš, dříve jsem nežila takhle,“ začala Chauned povídat, když si s bardem Blodynem sedli ke stolu. „Měla jsem přítele a byl to ten nejlepší muž na světě. Jmenoval se Andrew. Jednoho dne se s Dristoxem vypravili do hor, ale můj Andrew už se nevrátil. Dristox tvrdí, že to byla nehoda, ale nebyla. Andrew byl v horách jako doma.“ Její oči se během vyprávění zalily slzami.
„Chauned,“ začal Blodyn opatrně. Nechtěl ranit její city. „Je to moc smutný příběh, ale nějak nechápu, co s tím mám společného zrovna já.“
Když Chauned viděla jeho zmatený výraz, osušila si oči a náhle se zatvářila velmi tvrdě a odhodlaně. Zvedla se od stolu, došla k oknu a na chvilku se jakoby nepřítomně zadívala ven. Snad se jen zamyslela, nebo chtěla situaci trochu teatrálně zdramatizovat. Poté se otočila zpět na Blodyna.
„Ty, milý barde, musíš dokázat, že ho ten zloboch zabil!“ Dívčin hlas znenadání nezněl zpěvavě, ale spíš chladně a pomstychtivě.
„Dristox musí za svůj čin pykat!“ vykřikla a z očí jí přitom šlehaly plameny hněvu.

Pokračování od Adeliny Susan: Vánoční záhada.