Listopadová romance

Listí barevné k zemi snáší se, jako víly ve svém tanci. Krouží kolem sebe, v nejlepším šatu zlatavých a rudých barev. Na co asi myslí, když opouští bezpečí a lásku stromu, jemuž dělaly společnost po tolik dlouhých měsíců? Houpavými pohyby a lehkým pokynutím loučí se se starým brachem. Naposledy měly před větrem zastání, naposled byly k někomu připoutány. Jako peřinka rozprostřou se v okolí opuštěného domu. Ani to nebolelo. Brzy zbude jen rozfoukaná vzpomínka. Dětský smích a ručky malé zahřejí zkřehlé, opuštěné víly. Poslední slza spadne. Koloběh života vždy na chvíli zvadne. Avšak nakonec jsme něhou opět k lásce připoutáni.

Autor : dne 11/04/2015 | Ze STOklas | 0 komentářů

Bert

Hororová povídka Probudím se. Zpoza postele se ozývají trhavé zvuky. Ležím, nehýbu se, skoro nedýchám. Uběhne deset minut. Dvacet. Zvuky se ozývají neustále. Pootočím hlavu. Uběhnou tři minuty. Konečně přestanu váhat a skloním hlavu pár centimetrů nad podlahu. Otočím hlavu tak, abych viděla pod postel. Třesu se, ale prostě se musím podívat, co ty zvuky vydává! Kouknu se pod postel. To „něco“, co pod ní je, je ke mně otočené zády, ale stejně je to ohavné. Je to malé vrásčité tělo plné jizev a modřin. Nohy to má oproti tělu dlouhé a hubené a má to malé prsty s dlouhými nehty. Ruce to má tlusté a krátké. Hlavu to má velkou asi jako dospělý muž. Pohnu krkem a zavrže postel. Neznámá věc pod postelí se otočí a já jí vidím do obličeje. Má malá ústa, obrovský...

Autor : dne 11/04/2015 | Hororové | 0 komentářů

Mezi svými…

Pár týdnů zpátky byla jsem jiná, ve světě bez kouzel, bloudící duše. Na všechny kolem ustrašená, milá, tápala mezi vším slepě a hluše. Těžko jsem přijala, že nejsem stejná, tak jako ostatní děti v mém světě. Byla jsem sama, ne členem hejna, křičela potichu, však v každé větě. Pak přišel dopis a já se bála, co mě to čeká, co bude dále? Třeba tu přijde poprvé chvála… Všechno se dovím ve velkém sále. Sám Moudrý klobouk řekl mi svoje. Srdce mi bušilo, dech ztrácel sílu. To všechno z velkého vnitřního boje, však někde v nitru našla jsem víru. Vědomí přátelství, co mě teď čeká, možnost být konečně jen sama sebou. Všech nových poznání se mé já leká, však vnitřně vím, že mě tu vemou. Nově jsem zelená, někam teď patřím, Zmijozel není jen být mezi zlými. I v tomhle...

Autor : dne 11/02/2015 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů