Strážce přírody

Existují legendy, povídky, příběhy nebo historky o magických, pekelných či nebeských stvořeních. Většina z toho jsou ale jen dohady, pohádky a nepravdivá fakta. Já vám povím pravdivý příběh o Mori Ikiru. O dívce, která byla milována přírodou stejně, jako ona milovala ji. Příběh z doby rozsáhlých lesů, kde se lidé přizpůsobili přírodě a nepřizpůsobovali ji sobě. Neexistovaly auta, továrny, elektrárny ani rozsáhlá města. Jen malé vesničky s malými počty lidí, kde se chodilo pěšky a zvířata žila volně v přírodě.

Jdu klidným lesem. Po chvilce zaslechnu zurčení potůčku. Miluji ten zvuk. Jsem asi v polovině své cesty. Musím dojít k podzimním vodopádům. Na přelomu srpna a září je tam plno práce. Vydám se proti proudu vody a za chvíli dojdu k větvící se řece. Jedna větev byl právě i tento potůček. Vydám se dál podél řeky, než dojdu k cíli své cesty. I když je teprve konec srpna, vodopády začaly rozkvétat. Jsou vysoké asi deset metrů. Voda pozvolna padá a uprostřed se roztříští o vyčnívající křišťál a rozlétne se do všech světových stran, než se zase spojí a dopadne do proudu řeky, která ji odnese dál. Kolem spadající vody rostou všechny druhy podzimního kvítí (proto ten název). Musím se postarat, aby všechny rozkvetly a vodopád tak neuhynul. Květiny žijí díky vodopádu a ten žije díky květinám.

Mori se dala do své práce. Abyste věděli, tenkrát existovalo daleko víc živočichů a rostlin. Dnes si je nedokážeme ani představit. Potkat jednorožce nebo fénixe nebylo nic neobvyklého. Drahé kameny byly k vidění všude a nikdo se o ně nehádal. Ponechávali je matce přírodě, které patří. Kvítí rostlo v kterémkoliv období. Nejhezčí byly Kasai no Hana a Kori no Hana. Ohnivá a ledová květina. Potom také duhová Iro no Hana. Jenomže jak příroda umírala a byla ničena člověkem, všechno bylo pryč. Jednorožcům jejich magický roh zmizel a stali se z nich skvostně bílí a havranově černí koně. Fénixové pohasli a vznikli tak tropičtí ptáci. Námi nepoznané květiny vymizely úplně. Mori věděla, že se to jednou stane, ale nemyslela na to.

Fajn. Poslední květina rozkvetla. Nádhera. Zabralo mi to sice čtrnáct dní, je skoro polovina září, ale výsledek stojí za to.
„Podívejte se. Vodopády už konečně rozkvetly,“ zaslechnu jásot dětí z nejbližší vesnice. Usměji se. Začnou rozradostněně běhat okolo.
„Mori, ty jsi úžasná!“ Udělají kruh okolo mě, chytnou se za ruce a s pozpěvováním začnou kroužit dokola. Je krásné je takhle šťastné pozorovat.

Mori si dlouhou dobu myslela, že je normální dívka, kromě své moci nad přírodou, jenomže přestala stárnout. Všichni vesničané, které znala již od narození, byli dávno mrtví a Mori jim nad hroby nechávala rozkvétat květiny se slzami v očích. Svět se začínal měnit. Lidé začínali být víc sobečtí a na přírodu dbali míň a míň. Mori dokonce prohlásili za čarodějnici. Udal ji její přítel, o kterém si myslela, že ji chápe. Upálili ji, ale Mori neumřela, alespoň ne úplně. Zůstala na světě jako strážce přírody. Nikdo ji neviděl, a přesto po nějaké době začali na Mori opět věřit.