Simirajský bojovník – 28. kapitola

Armáda

Nate byl neskutečně šťastný, že s ním Fred šel. K Alye a ostatním dorazili už za světla. Fred se zastavil kus od nich.
„Kdo to je?“ zeptal se.
„Naši přátelé, nemusíš se bát,“ uklidnil ho Nate. Freda to moc neuklidnilo, ale když spatřil Alyu víc z blízka, její pohled ho uklidnil. Nate pořád žasl nad tím, jak to dělá.
„Můžeme vyrazit?“ zeptala se. Oba chlapci přikývli. Nasedli na koně a vydali se k průsmyku.
„Alyo, slyšel jsem jednoho vojáka, jak říkal, že vyjedou dnes ráno. Kolik máme času?“
„Je jich hodně a než se připraví, bude jim to trvat. Navíc průsmykem budou postupovat mnohem pomaleji než my. Myslím, že budeme mít aspoň dva dny náskok.“ To bylo vcelku uklidňující. Fred se ale netvářil vůbec šťastně.
„Tebe mrzí, že jsi opustil lidi, kteří ti zachránili život, viď?“ zeptala se Freda. Ten se nadechl, že něco řekne, ale pak se zarazil.
„Jak víte, že mi zachránili život?“
„Divil by ses, co všechno ví,“ skočil jim do řeči Nate. Přemýšlel, jestli mu řekne, že jsou to elfové, anebo ne. Nakonec se rozhodl mu to neříkat. Fred se zatvářil zmateně, ale odpověděl: „Ano, přijali mě mezi sebe, naučili mě bojovat, ale to, co jsem slyšel…“
„Co jsi slyšel?“ zajímalo Nata.
„Slyšel jsem našeho velitele a Ridricka, jak se baví o tobě, králi… a také o tom, jak vypalovali vesnice a sváděli to na vás.“ Nebylo mu z toho dobře. Nate si připadal jako opařený.
„Vypalovali vesnice?“ ujistil se, že slyšel dobře. Fred mu pouze smutně přikývl.
„Chceš tím říct, že Liinu vesnici vypálili Rymirové?“ Fred přikývl.
„Omlouvám se, že jsem to házel na tebe a vaši jednotku. To je taky důvod, proč jsem s tebou šel.“
konečně to všechno začínalo dávat smysl. Během jejich rozhovoru už stihli vyjet půlku kopce do průsmyku. Nate byl ještě pořád jenom v košili a kalhotách a začínala mu být zima.

Na chvíli se zastavili a on se mohl nasoukat do svého brnění. Fred mu s tím pomohl, a tak to měl rychleji než minule.
„Moc pěkný,“ řekl uznale. „A co je tohle?“ zeptal se na pásku na Natově ruce.
„To značí zástupce velitele.“
„Týjo, to jsi to dotáhl docela vysoko,“ usmál se Fred.
„Tobě taky něco najdeme. Tohle je hrozný,“ řekl s lehkým úsměvem a ukazoval na Fredovu koženou vestu pískové barvy.
„Musíme pokračovat,“ vyrušila je Alya, „zastavíme se až v noci.“ Opět všichni nasedli na koně a vydali se dál.

Nate měl na Freda tolik otázek, ale platilo to i opačně. Chvíli konečně zapomněl na nadcházející bitvu, i když věděl, že nadlouho myšlenky na ni zahnat nedokáže. Putovali celý den. Nate už tímto průsmykem prošel několikrát a přišlo mu, že ho zná nazpaměť. Konečně padla tma a oni se zastavili. Oheň se nekonal, protože nebylo co zapálit. Nate půjčil Fredovi svůj spacák a sám si lehl na deku vedle něj. Leželi mlčky vedle sebe a dívali se na hvězdy.
„Je to zvláštní, co?“ začal Fred po chvíli.
„Co je zvláštní?“
„Tohle všechno. Nebýt mě, nejsme tady. Jenže i přes to všechno se mi tu nelíbí a chce se mi pryč.“
Nate ho pořádně nechápal. „Chceš odtud odejít?“
„Jo, chtěl bych se vrátit domů, tenhle druh života není pro mě.“
„Chápu to. Až skončí bitva, pomůžu ti najít ten tunel.“ Fred si zájmu kamaráda vážil.
„Ty nepůjdeš?“
„Ne, jsem spokojený. Tady se něco děje. To, co jsem zažil tady, bych doma nezažil za celý život. Líbí se mi tu.“
„Viděl jsi někdy Liu?“ změnil téma.
„Naposledy před několika měsíci. Byla v jednom ze Simirajských táborů. Tam se jí nic nestane. Tobě se líbí, že jo?“ dodal ještě s úsměvem.
„Kdo?“
„Lia.“
„No…“ začervenal se Fred. „Trochu. Copak tobě se tady žádná nelíbí?“
Nate se zdráhal odpovědět a donutilo ho až Fredovo naléhání a pošťuchování.
„Taky se mi tu jedna líbí.“
„Ú, no tak to doufám, že nás seznámíš.“
Nate se usmál. Oči se mu zavíraly čím dál víc. Minulou noc nespal víc jak tři hodiny a začalo se to na něm projevovat. Fred mu ještě chvíli něco vyprávěl a přestal, až když si všiml, že spí. Naoko ho naštvalo, že si povídal sám se sebou, ale co, zachumlal se do spacáku a usnul taky.

Když se Fred ráno vzbudil, všichni ostatní už byli vzhůru a připravení pokračovat.
„Ty máš nějak dobrou náladu,“ poukázal na Natovo pobrukování.
„Rymirové ještě nevyrazili, budeme mít větší náskok a stihneme se ještě i připravit,“ řekl Nate a pak nasedl na Darka.
„Tak vyrazíme,“ zvolal potom ještě. Všichni ho poslechli a také nasedli. Opět před sebou měli nudnou cestu šedivými skalami, kde nebylo k vidění vůbec nic. Občas jim nad hlavou prolétl nějaký havran nebo vrána, jinak to bylo pusté a chladné místo. Klapání kopyt koní se rozléhalo mezi skalními stěnami a zlověstně se neslo dál. Zdálo se, že cesta snad ani neubíhá a oni jsou pořád na stejném místě. Jediné, co je ujišťovalo, že postupují, bylo, když se čas od času mezi ostrými vrcholky skály ukázalo místečko, kterým bylo vidět dolů do údolí. Pomalu, ale jistě se přibližovali.

Nate začínal být jako na trní. Hlavou se mu začaly honit otázky a různé černé myšlenky. Snažil se je nevnímat, ale zdály se být naprosto neodbytné.
Cesta jim ubíhala a jaké to bylo překvapení, když zjistili, že už pomalu sestupují z hor do údolí. Až se nechtělo věřit, že průsmykem prošli tak rychle. Do setmění zbývalo ještě dost času a oni se tak k armádě dostanou ještě za světla. Když už se konečně dostali z průsmyku na otevřenou louku, naskytl se jim zajímavý pohled. V dálce, hodný kus od nich, byl vidět černý mrak táhnoucí se skoro přes celý obzor. Královu výzvu vyslyšeli skoro všichni, kdo mohli.

Jak se pomalu přibližovali, čas od času je oslepil záblesk štítu nebo něčeho lesklého, kovového. To byla pro ně také dobrá zbraň. Pokud na tom zapracují, mohli by Rymiry na chvíli oslepit, ovšem jen pokud bude svítit slunce.
Ochrana tábora se skládala z několika částí a museli projet kolem nespočtu vojáků. Všichni si udiveně, a někteří i nenávistně, prohlíželi Freda. Stále měl na sobě Rymirské brnění, a to mezi královými muži nepůsobilo zrovna nejlépe. Nata všichni poznali a uhýbali mu z cesty a někteří se i ukláněli.
„To se klaní tobě?“ žasl Fred.
„Jsem vážený,“ usmál se potěšeně Nate. Dojeli až do středu tábora, kde měl svůj stan král, a k Natově údivu jeho jednotka měla dva stany hned vedle a nedaleko byly stany ostatních elfů. Alya a ostatní se od nich oddělili a šli se přivítat se svými. Nate s Fredem seskočili z koní a hodlali jít za králem.
„Hej, Nate, toho máš jako otroka?“ zavolal na něj Sakip a ukazoval na Freda. Tomu se to ale nelíbilo a chtěl si to s ním jít vyřídit. Nate ho včas zastavil a postrčil směrem ke stanu. Na Sakipa udělal výhružné gesto a hodlal si to s ním vyřídit později. Oba vešli do králova stanu. Stráže u vchodu Freda nechtěly pustit, ale když šel s Natem, nic jiného jim nezbylo.

Ve stanu byl král a Meron, Brix a ještě dalších pár generálů. Všichni si Freda měřili pohledem.
„Á, konečně ses vrátil,“ usmál se král. „A kdo je to?“
„To je můj přítel. Už jsem Vám o něm říkal.“
„Ano, už si vzpomínám. No, měl bys mu sehnat něco jiného na sebe, takhle sem moc nezapadá, a až to uděláš, vrať se sem, musíme společně probrat následující dny.“
Nate se uklonil a i s Fredem odešli ze stanu. Jejich prvním cílem bylo najít pro Freda místo na spaní. Nemuseli hledat dlouho. U elfů se místo našlo, a tak tam společně přenesli všechny Fredovy věci. Jejich dalším cílem bylo sehnat nějaké brnění, aby Fred nechodil v Rymirském.

Jako zbrojírna tu fungoval velký stan skoro ve středu tábora. Našlo by se v něm cokoliv, co se zbraní, brnění a různých jiných doplňků týče. Dokonce tu byla i kovárna. Po celý den tu bylo rušno, protože sem přicházeli vojáci, kteří potřebovali něco doplnit, vyměnit nebo nabrousit.
„Co to bude?“ zeptal se zbrojíř, aniž by na chlapce pohlédl.
„Jedno brnění a ať mu padne,“ řekl své přání Nate. Zbrojíř konečně zvedl hlavu, a když si všiml Nata, okamžitě se ukláněl a hned šel hledat nějaké brnění.
Vrátil se s naprosto obyčejnou koženou vestou, přes kterou se natáhla kroužkovaná košile. To tu nosili téměř všichni obyčejní vojáci.
„Něco lepšího by nebylo?“ zeptal se Fred, když si ho pořádně prohlédl. Vypadalo to spíše jako cvičná zbroj než jako něco, co mu mělo v bitvě zachránit život. Zbrojíř svraštil čelo a znovu odběhl. Na druhý pokus přinesl kroužkovanou košili a přes ni vyztužený kovový kyrys, přilbu a štít. To už vypadalo poněkud lépe. Chvíli trvalo, než se do něj Fred nasoukal, a když už ho měl konečně na sobě, viselo na něm jako na hadrové panně. Bylo potřeba drátěnou košili zkrátit a kyrys trochu poopravit. Se zbrojířem se domluvili, že se zastaví večer a brnění už bude hotové.
Vyšli spokojeně před stan.
„Tak co teď?“
„Odpočiň si. Já musím za králem.“ Fred se zatvářil zklamaně, ale nic na plat.

Když Nate vešel do králova stanu, nikoho v něm nenašel. Chvíli se rozhlížel a nakonec se rozhodl jít na chvíli do jejich stanu. Ve dveřích se málem srazil s Brixem.
„Á, tady jsi,“ zvolal vesele Brix. „Už jsme si mysleli, že nedorazíš.“
„Zdržel jsem se. A kde všichni jsou?“
„Malá přestávka, než se bude řešit dál.“
„A jak to zatím jde?“ Brix se zatvářil rozpačitě.
„No, nic moc…“ Dál už se nedostal. Do stanu vešel král spolu s ostatními generály. Jediný, kdo chyběl, byl Meron.
„Tak, pánové, leží před námi velký problém. Á, Nate, už jsi tady, dobře. Můžeme tedy konečně pořádně začít.“ Kolem velkého stolu, který stál uprostřed stanu, byla spousta židlí a král seděl v čele. Ostatní pak byli usazeni dle důležitosti. Nate si svými činy vydobyl druhé místo zprava vedle Brixe.
„Dostal jsem zprávu, že Rymirská armáda je už na pochodu a dorazí někdy zítra v noci. Generále Gerane, jak to vypadá s naší obranou?“ Generál si odkašlal.
„V přední linii máme především válečné stroje, které by je mohly trochu zbrzdit. Kolem nich jsme postavili muže s kopími a za ně pak lukostřelce. Druhá obranná linie je tvořena především vojáky s těžší zbrojí a poslední linii tvoří převážně jezdectvo.“
„Bude to stačit?“ zeptal se král.
„To Vám nemohu zaručit nikdy, pane.“
„Měl bych nápad, pane,“ ozval se Nate. Král ho pokynutím ruky vyzval, aby mluvil dál.
„Když jsme sem přijížděli, slunce nás oslepovalo, a když se odrazilo od nějakého štítu, nebylo vidět vůbec nic. Vím, že to bude fungovat jen ve dne a za jasné oblohy, ale mohli bychom se připravit i na tohle.“ Král chvíli uvažoval a nakonec uznal, že i když to nemusí vůbec vyjít, za pokus to bude stát.
„Dobrá tedy. Neočekávám útok ihned. Myslím, že se zastaví a také rozdělají tábor.“
„A co když budou vyčkávat?“ zeptal se jeden z generálů.
„Pak budeme muset být trpěliví, anebo je zahnat zpátky do hor.“
„To ne, pane,“ protestoval pro změnu Brix, „když je zaženeme do hor a nerozdrtíme je, vybudují si tam opevnění nebo úkryty a nedostaneme je odtamtud.“
„Uvidíme, jak se to celé vyvrbí,“ povzdechl si král, „pro zatím všichni víte, co máte dělat.“ Ukončil poradu a zamířil ze stanu kamsi do tábora. Ostatní se také rozešli.

Když Nate vyšel ze stanu, byla už tma. Až teď si vzpomněl na Freda a jeho brnění. Doběhl právě včas. Fred zrovna odcházel a brnění mu krásně padlo. Jako kdyby bylo dělané přímo pro něj.
„Tak co?“ zeptal se.
„Sluší ti. A určitě ti také bude víc platné než ta vesta,“ řekl s úsměvem.
„Je už dost hodin, půjdu si lehnout,“ dodal ještě a zamířil do svého stanu. Byli tam Uruk a Bany. Ještě si s nimi chvíli povídal a pak už měl půlnoc. Měli docela pohodlné postele a tak se zase jednou trochu lépe vyspal.

Ráno bylo mdlé a pršelo. Byla vlezlá zima, která jako by se zavrtávala až pod brnění. Louka byla podmáčená a všude, kde nebyly hluboké louže, bylo bahno, do kterého se člověk bořil až po kotníky. Nate neměl chuť hned na snídani, a tak se šel projít po táboře. S lehkým úsměvem, ale také s pochopením sledoval několik vojáků, kteří se snažili vrátit jeden z obranných vozů na své místo. Vojáci ho nemohli převrátit, a tak se rozhodl jim pomoct. Všichni vší silou tlačili, ale povedlo se jim to až na několikátý pokus. Trvalo jim to asi deset minut a během té doby se Nate kompletně zamazal od bláta. Ne že by čekal, že se mu vyhne, ale snažil se zůstat čistý, co nejdéle to šlo. Jeho další kroky proto vedly ke studni. V táboře byly tři. On musel ještě pro hadr do stanu, a tak si vybral jednu, která byla jen kousíček od jejich stanu.

Voda byla ledová a kapičky stékaly za brnění. Studilo to na kůži, ale aspoň už nevypadal, jako kdyby se v bahně koupal. Pak se teprve šel nasnídat. Ve stanu byla spousta vojáků a většina se jich prala nebo pošťuchovala kolem velkého, bublajícího kotle. V něm se vařilo cosi, co připomínalo ovesnou kaši, ale ovesné vločky tudy zřejmě jen proletěly. Byla to spíše obarvená voda, ve které něco plavalo. Podle toho, jak to vypadalo, to i chutnalo. Nate sice dostal jídlo přednostně, ale to žádná výhra nebyla. Nebylo to dobré teplé, ani studené. Rychle to do sebe naházel a šel se podívat za Fredem. Ten teprve vstával. Ve stanu elfů bylo rušno, teplo a také to tam krásně vonělo. Vařili si vlastní jídlo. Nebylo divu, to pro vojáky se jíst nedalo.
„Dobré ráno,“ přivítal Fred Nata s úsměvem, „tváříš se, jako by se ti chtělo zvracet.“
„Taky že jo,“ pokusil se Nate o náznak úsměvu. „To jídlo tady je hrozný.“
„Dáš si s námi?“ ozvala se za jeho zády Alya.
„Moc rád,“ usmál se konečně.
Alya nesla Fredovi na talíři krásně vonící maso a kousek chleba. Když viděla, jak na to Nate kouká, nemohla se nezeptat. Tohle jídlo bylo něco úplně jiného. Oba si moc pochutnali.
„Co máme dneska v plánu?“ zeptal se po snídani Fred.
„No, nejspíš jen čekání. Ale pokud máš zájem, můžeme se trošku procvičit.“
„Procvičit? Venku prší.“
„To nevadí, u nás ve stanu je dost místa.“ Fred se snažil všelijak vykroutit, ale nebylo úniku, a tak musel nakonec souhlasit.

Začali si procvičovat různé výpady a Nate ke svému zděšení zjistil, že Fred neumí takřka nic.
„Už jsi někdy bojoval?“ zeptal se ho.
„No, jednou.“ Nate obrátil oči v sloup.
„Jednou?! A to bys mi to neřekl? Takhle by tě zabili téměř okamžitě!“
„Stejně je to jedno. V boji jdou všechny tyhle nesmysly stranou.“
„Tyhle všechny nesmysly ti v boji zachrání život! Kdo říkal, že jdou stranou?“
„No já. Zažil jsem to!“
„Já zase zažil, že když se něco naučíš, pak to děláš automaticky a nepřemýšlíš nad tím!“ Fred chtěl odporovat, ale nevěděl, co by na to řekl. Nate zkrátka mluvil z vlastní zkušenosti.
„Něco tě naučím, aspoň základy,“ řekl po chvíli. Celé dopoledne až do oběda potom učil Freda to nejzákladnější, co se kdysi musel naučit sám. Fredovi to i celkem šlo, ale nebavilo ho to. Čas od času do stanu zašel někdo z jednotky a s něčím pomohl nebo poradil.
„Tak, ukaž mi základní sek shora na pravou ruku,“ rozkázal Nate. Pro větší bezpečí si ruku omotal přikrývkou, aby zmírnil úder. Fred se postavil do bojového postavení a rozmáchl se.
„Špatně! Říkal jsem horní sek. To znamená shora! Znovu a tak dlouho, dokud to nebude správně,“ rozkázal. Fred jen zakoulel očima, ale poslechl. Nakonec to opakoval ještě asi desetkrát, než byl Nate spokojen.
„Tak. Něco si snad pamatuješ. Teď bych řekl, že bude oběd, a já si půjdu něco zařídit.“ Fred byl rád, že je konec, a vystřelil ze stanu jako střela. Nate ještě uklidil zbraně a pak vyšel ven. Zrovna kolem něho procházel král a mířil do svého stanu.
„Nate, až budeš mít chvilku, zastav se za mnou.“
„Můžu třeba hned, pane.“ Král přikývl, a tak ho následoval. Ve stanu bylo příjemně.
„Armáda povstalců už dorazila?“ zeptal se.
„Ještě ne. Dorazí až po západu slunce. Kolik jich může být?“
„Asi kolem sedmi tisíc. Proč?“
„Protože budeme mít početní výhodu. Nás je něco málo pod deset tisíc.“
„Máte nějaký plán?“
„Ano, a proto jsi vlastně tady.“ Nate zpozorněl. Král se nahnul nad stolem, na kterém byla rozložená velká mapa.
„Tady jsme my a tady budou oni. Chtěl bych je sevřít do kleští z téhle a téhle strany, na to je ale potřeba, aby se tam vojáci přesunuli co nejdříve, aby si jich Rymirové nevšimli.“
„Rozumím, chcete, abych dal dohromady skupinu vojáků a schoval se tak, aby nás neviděli, a až zaútočí, my je napadneme z boku?“
„Přesně. Už jsem řekl generálu Parkovi, jeho oddíl už vyrazil.“
„Kolik si mám vzít mužů, pane?“
„Jeden tisíc.“
„Jeden tisíc?“ zopakoval Nate.
„Ano. Myslíš, že se stovkou je porazíš?“
„To ne, ale…“ Nevěděl, co by řekl. „Dám dohromady vojáky a hned vyrazím.“ Uklonil se a odešel ze stanu. Venku ještě stále pršelo a byla větší zima. Mířil do stanu za Meronem. Nemusel ho hledat dlouho. Seděl na židli a leštil si svůj toulec se šípy.
„A hele, kdo se přišel podívat,“ prohlásil s úsměvem. Nate mu ho oplatil.
„Sháním pár schopných rukou a napadlo mě zeptat se Vás.“
„To jsi na správném místě. Co pro tebe můžeme udělat?“
„Král má pro nás speciální úkol, vysvětlím vám ho cestou.“ Meron pochopil, co se mu Nate snažil naznačit.
„Za jak dlouho máme být připraveni?“
„Co nejdříve.“ Meron přikývl na souhlas a šel to rozhlásit mezi ostatní. Nate mezitím musel ještě sehnat dalších šest set vojáků. Šel najít generála Tarika. Velel jezdectvu, a právě to Nate potřeboval. Našel si jeho stan a bez jakéhokoliv vyzvání vstoupil. Generál nasadil zlostný výraz.
„Omlouvám se, že ruším, pane, ale potřeboval bych šest set vašich mužů.“
„Šest set?“ vyvalil oči generál.
„Z rozkazu krále, pane.“ Na to nešlo nic namítnout.
„No dobře, když je to z rozkazu krále.“ Generál, ač nerad, vstal a šel zařídit Natovo přání. Ten byl trochu udivený, že generál nějak výrazně neprotestoval, ale to bylo jedině dobře.

Za půl hodiny už na louce před táborem bylo kolem jednoho tisíce vojáků. Nate si ještě kontroloval vybavení. Fred netrpělivě poposedával v sedle. Necelou hodinu po návštěvě krále už uháněl se svými muži za nejbližší výběžek skály. Stále nemohl pochopit, proč má s sebou tolik vojáků, když polovina by mu stačila, ale rozkaz byl rozkaz.

Museli nakonec zajet mnohem dál, než Nate původně plánoval, zkrátka proto, že za první skalní výběžek se tolik vojáků nevešlo a nepřítel by jejich lest hned prohlédl. V čele jel s Natem a Fredem také Meron. Tomu už nic vysvětlovat nemusel, pochopil sám.
„Král je mazaný lišák,“ podotkl akorát s úsměvem. Měl pravdu.

Konečně našli výběžek dost velký, aby se za něj schoval jeden tisíc vojáků. Tábor nerozdělávali. Ohně také ne, stoupající kouř by je mohl prozradit. Pomalu se začínalo smrákat. Nate se šel s Fredem podívat kousek od tábora. Na krku mu visel malý dalekohled o velikosti pěsti dospělého muže, ale byl vysouvací. Pohodlně s ním viděl na tábor královských vojáků. Byl ozářen na míle daleko všudypřítomnými ohni. Akorát na průsmyk neviděl. Kousek od nich bylo několik zatoulaných kamenů z nedávného sesuvu. Přeběhli k nim a konečně měli výhled i na průsmyk. Sice jen částečný, ale aspoň něco. Až se pod ním Rymirové utáboří, uvidí je.

Schovaní za kameny leželi už nějakou dobu a stále se nic nedělo.
„Nemohl mít král špatné informace?“ zeptal se znuděně Fred.
„Mohl,“ připustil Nate. „No, vrátíme se zpátky, tady se toho moc nedozvíme.“ Oba se zvedli a odběhli zpátky do tábora.

„Tak co jste našli?“ zeptal se zvědavě Meron, když se vrátili.
„Vůbec nic. Po povstalcích ani památky.“ Meron se podrbal za uchem.
„Nemohl mít král špatné informace?“
„Taky jsem se ptal,“ přisvědčil Fred.
„To mohl, ale přece nebudou procházet průsmykem týden?“
„Jak dlouho jsi jím procházel ty?“ zeptala se Alya, která se jako duch vynořila za ním. Nate otevřel ústa s tím, že něco řekne, ale pak je zase zavřel.
„Víte vážně všechno, že jo?“ podivil se. Alya se usmála stejně tajemně jako vždy a stejně potichu, jako se objevila, zase zmizela. Fred odešel někam s Meronem, a tak tam Nate zůstal sám. Opřel se o skálu, která se tyčila za ním, a zadíval se na hvězdy. Obloha byla úplně jasná a měsíc byl skoro v úplňku.
„Dopadne to dobře,“ ozvalo se vedle Nata. Ten se se škubnutím otočil, opět Alya.
„Nemám jinou možnost, než tomu věřit,“ řekl smutně. Přisedla si vedle něj.
„Co se stane, když nevyhrajeme?“ zeptal se.
„Nemohu ti říct, co se stane. Mohu ti říct jen to, že musíš až do konce věřit ve vítězství. Pokud budou takto uvažovat všichni, nemáme šanci.“ Nate věděl, že má pravdu, ale stejně nemohl černé myšlenky zahnat.
„Už jedou!“ ozval se táborem křik. Jeden z vojáků byl na stráži a přiběhl říct, co viděl. Nate byl okamžitě na nohou a všechny starosti byly ty tam.
„Dej mi to!“ poručil vojákovi a vzal si od něj dalekohled. To už u něj byl Fred.
„Co se děje?“ zeptal se vzrušeně.
„Už jedou,“ oznámil mu.