Stromopsaní – Návrat do civilizace?

I. kapitola

Bard Blodyn se časně ráno vzbudil, ne že by ho něco vyrušilo z nádherné přírody, která ho obklopovala, ale protože byl už tak zvyklý. Ranní ptáčci se činili, a tak měl hned po probuzení dobrou náladu.
Na snídani mu ještě zbylo pár bobulí, které si natrhal včera odpoledne, a teď si je s chutí vychutnával. Byl rád za své bobule, myslel si, že není nic lepšího na světě než dárky od matky přírody. Z láhve dopil poslední zbytky vody, sbalil si všechen majetek a rozhodoval, co bude dělat dneska.

Nejdřív chtěl najít nějakou říčku, aby si mohl do lahve doplnit vodu, a pak se uvidí. Svou intuicí vybral směr, kterým půjde, a po chvilce chůze si jen vychutnával zvuky zvířat, která se už pomalu začala probouzet. Jeho intuice mu řekla, že dnes bude výjimečný den, a ze své nedočkavosti si začal prozpěvovat.

Ani okem nemrkl, když se před ním začaly objevovat první překážky. Na keře, kterými nešlo skoro projít, si dávno zvykl, a dokonce nebyl ani překvapený, když na sobě neměl ani jediný škrábanec. Vzpomínal na ty staré časy, kdy se takovými keři brodil několik hodin a měl více škrábanců a boláků, než by si stihl udělat za uherský rok.

Po několikahodinovém pochodu se sesunul na zem a těžce oddechoval. Možná byl unavený, ale nechtěl přiznat slabost, takže se tvářil vážně a nedal svou vyčerpanost na sobě moc znát. Měl obrovskou žízeň a dal by cokoliv, kdyby si nechal aspoň kapku vody ze snídaně. Nakonec si lehl mezi mech a máchal rukama, jako by byla zima a on se pokoušel o andělíčka. Bylo mu jedno, jak při tom vypadá, ale vždycky tenhle trik zafungoval.

A teď fungoval taky. Rukou totiž nahmatal pramen vody, ze kterého se napil, ale moc mu to nešlo, protože voda byla celá zablácená. S poslední nadějí vstal, sklonil se nad pramínek a vydal se po stopě tajemné vody. Vlasy mu padaly do čela, a proto si je musel každou chvíli upravovat, ale to mu zas tak nevadilo, myslel jen na tekoucí říčku.

A opravdu! Po chvilce našel tekoucí řeku, která měla barvu krystalu a měla funkci zrcadla, takže po dlouhé době viděl svou nepěknou tvář, celou špinavou a zjizvenou.
Hned si do obou rukou nabral čirou vodu a jedním lokem to měl v sobě. Dělal tohle pořád dokola, až měl dost, a hned si také naplnil láhev.
Rozhodl se, že se vydá směrem, kam říčka teče, a tak se vydal do neznáma.

Měsíček se už pomalu hnal na oblohu, když bard došel do maličké vesničky, která obklopovala jezírko, kde vášnivý rybáři nahazovali pruty do vody.
Všechny domy z vesničky byly dřevěné a různými dřevěnými ornamenty vyzdobené. „Opravdu mistrovská práce,“ říkal si bard uznale. Možná nejvíce překvapující pro něj bylo, že vesnička byla odříznuta od civilizace. Moc nad tím však nedumal, protože se hned vydal do první hospody, kterou uviděl…

Pokračování od Adeliny Susan: Je tu někdo?

Pokračování od Andromedy Rose Moonlight: Výzva.

Pokračování od Sadie Bane: Setkání se smrtí.