O dívce, která neměla na výběr

Ocitáme se ve světě s prastarou magií, která zdejším obyvatelům koluje v žilách. Co se ale stane, když se magie zakáže a každý její uživatel může být přísně potrestán? Lze vůbec odepřít něco tak přirozeného, jako je dýchání?

*

Ještě před pár týdny jsme byli poměrně šťastní. Přinejmenším do té míry, jak jsme mohli být v zemi sužované válkou s démony. Naše vesnice je v severní části vnitrozemí, sotva pár mil od Trollích skal, a tam si žádný démon netroufne. Nikdy jsme vlastně úplně nepochopili proč. Trollové jsou sice trochu prchliví a zakřiknutí, ale mírumilovní, a není tomu tak dávno, co jsme s nimi žili v symbióze. Před tím zákonem…

Staré ztrouchnivělé dveře zavrzaly a hned poté jim do melodie zanotovala podlaha.
„Jak je jí?“ ozval se ustaraný hlas a já se nemusela ani otočit, abych věděla, komu patří.
„Na chvíli se mi podařilo ji zbavit zimnice, ale horečku má pořád,“ zamručela jsem tiše v odpovědi, nechtěla jsem matku vzbudit, když se jí sotva podařilo usnout. Opatrně jsem jí stáhla obklad z čela a smočila ho v lavoru ledové vody. Silou jsem z něj vyždímala přebytečné kapky. Voda byla tak studená, že jsem od ní měla prsty promrzlé na kost, ale to mi bylo jedno. Měnila jsem jí ho každé půl minuty.
„Měla by sis chvíli odpočinout, vystřídám tě,“ odvětil bratr stejně tiše. Naše námaha mluvit co nejšetrněji byla ale zbytečná. Sotva ke mně udělal dalších pár kroků, podlaha se rozvrzala a matka zamručela nesrozumitelně ze spaní právě ve chvíli, kdy jsem jí obklad chtěla znovu přiložit. Zarazila jsem se v půlce pohybu, vteřinu nebo dvě jsem vyčkávala a poté jí ho pomalu položila na čelo.
„Už přijel kupec?“ Nezvedla jsem k němu pohled ani po chvíli a raději jsem otřela matce kapičky potu z tváří jemnějším hadříkem.
„Prý ho viděli v hostinci, schoval se před deštěm, než rozloží tržiště,“ s odpovědí chvíli váhal. Prudce jsem mu vzhlédla do očí od její tváře.
„Anebo jen nechce nabízet celou nabídku veřejně… Musím za ním, tohle může být naše šance!“ neovládla jsem hlasitost svého nadšení a matka znovu zmučeně zamručela. Bodlo mě to u srdce, ale o to pevněji jsem se dívala bratrovi do očí.
„Lio, buď opatrná, ano? Jestli tě chytí…“ Bolestivě se zadíval na matčinu trpící tvář. Nesnažil se mě zastavit. Věděl, že je to marné a stejně nemáme mnoho jiných možností.
Na nic jsem nečekala, opatrně jsem vstala ze slaměné postele a než jsem odešla z pokoje, ohlédla jsem se přes rameno. Bratr usedl na mé místo, stáhl jí obklad z čela a smočil jej znovu v štiplavě ledové vodě. Zatnula jsem pevně zkřehlé pěsti. Dělám to kvůli ní. Leží v horečkách už druhý týden beze změny. Pokud něco rychle neuděláme…

Vyběhla jsem ven z domovních dveří a stáhla jsem si kápi pláště přes obličej. Pršelo už čtvrtý den v kuse, to ale u nás není neobvyklé a hlavně ne v tomhle ročním období. Jsme zvyklí a otužilí na všechny rozmary počasí. Jen díky nim si nemůžeme stěžovat na nedostatek bylinek a rostlin, které potřebujeme nezbytně k našemu přežití. Jejich tajemství se u nás předává z generace na generaci a není tomu tak dávno, co jsme s jejich pomocí dokázali vyléčit vše, na co si vzpomenete. Moc bylin jsme snoubili po staletí s kouzelnými formulemi a rituály. Výuka tradičních, avšak složitých postupů zabírá několik let, ale začíná se s ní už v útlém věku. Kdepak, seveřané jsou nejlepší ranhojiči. Nebo přinejmenším byli… než přišel ten zatracený zákon, kvůli kterému jsme se museli zříct veškeré magie. Nikdo z nás nevěděl, proč přesně tak bylo nařízeno, ač tu byla jistá spojitost s výbuchy magie. Stalo se to v pár okolních vesnicích. Silný proud světla, který prýštil z člověka a málem ho roztrhl ve dví. Zdálo se to být tak vzdálené, přinejmenším do chvíle, kdy se jednou ozval jekot za stájemi. Děti si tam chodívají hrát…
Jediné, co nám zbylo, jsou samotné bylinky. Ty ale zdaleka na všechno nestačí a naše řady se úží. Jako by nestačilo, že před půl rokem zverbovali všechny bojeschopné muže. Odvedli i našeho otce, bratr vyvázl jen o vlas… Vlastně do dnes pořádně nevím, jak jim unikl, je to zdravý a poměrně statný muž.
Bahno mi čvachtalo pod nohama a tvořilo s prudkým lijavcem zajímavou symfonii. Nikde nebylo ani živáčka, za to zvuk bujarého veselí sílil úměrně k tomu, jak jsem se blížila k hospodě, před kterou stál kupcův vůz. Přidala jsem do kroku, vyběhla několik schodů a vrazila do masivních dveří, až příliš silně na to, aby mě nerozbolelo rameno. Udýchaná jsem si stáhla kápi z obličeje a rozhlížela se po zavalitém chlapíkovi s holou hlavou a zlatou náušnicí v levém uchu. Nebylo těžké jej najít, i navzdory hloučku, který se kolem jeho stolu utvořil. Měl na sobě pestré oblečení a vždy cestoval až moc nalehko pro zdejší podmínky.
„Valmiro! Ještě jedno černý!“ poručil si k hostinské s prázdným korbelem rozjařeně. „Vždycky zapomenu, jakou tu máte kosu! Zatracenej sever!“ Bouchl pěstí do stolu a hromovitě se zasmál. Malá očička mu jen svítila, zatím co kovářův synek počítal vedle něj stříbrňáky. Patrně se už domluvili, vypadali oba spokojeně. Kupec o něco více, přirozeně. Situace mu hrála do karet, mnoho z nás bylo odkázáno na jeho magické amulety, lektvary a kouzelné masti, které tajně pašoval z královského města. Nikdo nechtěl riskovat výbuch magie, který hrozil při každém jejím použití. Nezbývalo nám nic jiného než se spoléhat na jiné, pro které byla vidina tučného výdělku stále dostatečně lákavá na to, aby hazardovali se svými životy. Nerozhlížela jsem se napravo ani nalevo a zamířila rovnou za kupcem.
„Musím s tebou mluvit!“ vyhrkla jsem možná až moc prudce, zatím co jsem se prodírala mezi ostatními. Většina z nich upínala svou pozornost k rozkládací truhlici s nejrůznějšími cetkami, údajnými amulety. Ne vždy splnily své blahodárné účinky, ale na vybranou jsme neměli.
Jeho liščí rozjařená očka se do mě zabodla a potěšeně se v nich zablesklo. Poznal mou zoufalost. Prodrala jsem se mezi poslední dvojicí žen, která mě dělila od stolu, odkašlala jsem si a ve snaze působit co nejuvolněněji jsem si uhladila nonšalantně oblečení.
„Lio! Jsi to ty? Málem bych tě nepoznal, takhle uřícenou,“ nespokojeně mlaskl a přelétl očima mé zablácené šaty. „Copak pro tebe může nebohý stařec udělat?“ Tlustými prsty obsypanými zlatými prsteny bubnoval do desky stolu a bez ucuknutí pohledem mi vzhlížel do tváře. Posadila jsem se naproti němu na prázdné místo a vytáhla z váčku za opaskem smaragd, velký skoro jako pěst. Sevřela jsem jej pevně v dlani. Studil mě do prstů, které se sotva stihly trochu ohřát. Byla to naše jediná naděje.
„Něco pro tebe mám,“ sladce jsem se usmála, o něco klidněji. S kupcem se musí jednat v rukavičkách. I on má své oblíbené rituály. Natáhla jsem dlaň před sebe a pomalu rozevřela prsty jako vějíř. Smaragd se zatřpytil ve světle svíček a jasně zajiskřil. Byl nádherný, asi nejlepší kus, jaký se mi kdy podařilo v Trollích skalách najít. Musela jsem pro něj hluboko do jeskyň a porušit tak vyhlášku našeho starosty. Ačkoliv my, seveřané, jsme ve skálách jako doma, hluboko do jeskyň se málokdo odvážil i před vyhláškou. Jsou různé báchorky o tom, co jejich temnota skrývá… Ale hlavním nebezpečím jsou popuzení Trollové. Někteří z nich se tam stáhli poté, co byl udělen zákaz používání magie, a její uživatelé jsou potrestaní bez rozdílu. Zahořkli vůči lidem.
Kupcova očka se potěšeně rozzářila, ale radostně tleskl rukama.
„Dovolíš?“ dychtivě natáhl dlaně skoro až ve zbožné úctě k blyštivému polodrahokamu. Přikývla jsem a než jsem se nadála, svíral kámen v ruce a prohlížel si jej proti světlu.
„To je opravdu krásný kus,“ uznale pokýval hlavou a hlas se mu skoro zajíkal radostí. „Na jihu bych za něj mohl dostat pěknou hromádku zlata… Ale o to ti nejde, že?“ krátce ke mně stočil pohled od kamene a dál si jej fascinovaně prohlížel. „Tak povídej, jaká je tvoje cena?“ Poposedla jsem si na místě, teď to nesmím pokazit. Co nejklidněji jsem se pousmála a ledabyle jsem přikývla.
„Chci lék na modrou zimnici. Lektvar, přesněji řečeno. Ten, co jsi prodal loni statkářce.“ Sotva jsem stihla doříct větu, zbělal a rozhlédl se hbitě kolem.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ dodal nervózněji, ale jen co zkontroloval, že do hospody nikdo nový nepřibyl, položil smaragd na stůl. „Podívej, vážně rád bych ti vyhověl, ale cena se zvýšila. Nemocných v tomhle kraji je čím dál tím víc a výbuchy v Královském městě se zhoršují. Čím dál tím méně lidí je ochotných ten risk podstoupit. Jeden z mých dodavatelů přišel o ruku a s ní zřejmě i o půlku mozku, protože se proměnil v blekotajícího idiota,“ zklamaně si povzdechl a opřel se v židli, přitom si stále prohlížel krystalky kamene.
„Pokud mi nepomůžeš, má matka umře!“ bouchla jsem rozčíleně pěstí do stolu. Příliš rozčíleně, příliš prudce. Neudržela jsem pud sebekontroly a vzápětí jsem té chyby hořce zalitovala.
„I kdybych měl lektvar, o který žádáš, jako že jej nemám, je mi líto. Poslední jsem prodal před týdnem v jiné vesnici samotnému starostovi, dal mi za něj tucet měšců zlata, jeho celoživotní úspory i kus dědictví. Při nejlepší vůli bych ten tvůj kamínek prodal na jihu za tři, nanejvýš čtyři měšce. Jsem unavený po cestě, pro dnešek končíme!“ zahřměl hromovým hlasem do hloučku poté, co upil z nového korbele, a prudce vstal od stolu. Okamžitě ho pohltilo několik nabídek.
„Dafiane, prosím!“ upnula jsem k němu zoufalý pohled a cítila jsem, jak mě v očích pálí slzy. Věděla jsem, že něco má, vždycky ještě něco má, pro případ opravdu tučné nabídky. Neměla jsem ale jak cenu navýšit. Stál ke mně bokem, skoro až zády. Nevím, jestli mě slyšel, nebo ne. Patrně ale jenom nechtěl slyšet. Schovala jsem kámen zpět do váčku, vstala a rozhlédla se kolem. Musel tu být někdo, nějaký další sběrač, kterého bych mohla poprosit o pomoc. S jistotou jsem ale znala jen jednoho, Artaira, a ten byl zrovna na výpravě, měl se vrátit až za několik dní. Tolik času ale matka nemá! Rozhodla jsem se.
Prudce jsem nabrala směr z hospody. O několik chvil později jsem už vcházela do našeho domu. Prošla jsem kolem vyhaslého ohniště a zamířila rovnou do spižírny v zadní části. Slyšela jsem za sebou bratrovy kroky. Počínala jsem si rychle. Stáhla jsem z polic několik sklenic s bylinami a položila je na dřevěný stůl. Klekla jsem si na zem právě ve chvíli, kdy vešel do dveří.
„Tak? Podařilo se ti –“ Slyšela jsem, jak jeho prvotní nadšení z hlasu vyprchává. Pochopil to, věděl, co se chystám udělat. „Lio, tohle ne… To by matka nechtěla!“ Několika kroky překonal vzdálenost mezi námi a chytl mě za paži. Setřásla jsem ji ze sebe ze všech sil a uvolnila prkna v podlaze.
„Nech mě! Nemám lektvar, jasné? Ani jinou možnost a ty to víš!“ Vytáhla jsem ze skrýše starou zaprášenou knihu, s menší námahou jsem ji položila na stůl nad sebou a vzdorovitě jsem mu vzhlédla do očí. Mísil se v nich strach, nechuť i zoufalost.
„Tohle… to nemůžeš… co když tě to roztrhne?“ zněl tak jemně, jako malé ptáčátko, co se sotva vylíhlo. Potlačoval slzy, poznala jsem to na něm. Sekla jsem pohledem stranou, chytla se stolu a vstala ze země.
„Nenechám ji umřít, Fionne. V Královské městě to dělají pořád, tak proč bych nemohla taky, hm? Čím se tolik liší od nás?“ natáhla jsem se po hmoždíři a ohlédla se k němu přes rameno. „Já to udělám a ty mi nezabráníš. Běž za matkou a zavři za sebou všechny dveře, rozumíš?“ Slyšela jsem, jak se mi chvěje hlas. Zdaleka jsem nebyla tak silná, jak jsem se snažila být. V jeho očích byla úpěnlivá prosba. „Běž!“ vykřikla jsem a pevně zaťala zuby, abych sama zahnala strach, který se mě začínal zmocňovat. Ještě chvíli tam jenom stál a díval se na mě. Prala se v něm beznaděj s nadějí. Nakonec ale odešel a zavřel za sebou dveře. Beze slova.
Pomalu jsem se nadechla a podívala jsem se před sebe. Rozechvělýma rukama jsem rozevřela knihu a položila ji do připraveného podstavce. Nalistovala jsem patřičnou stránku, pamatovala jsem si ji dobře. Ještě před pár lety jsem se ten recept a formule učila od matky, beze strachu. Nic jako výbuchy magie neexistovalo. Přelétla jsem prstem po seznamu ingrediencí a o malou chvíli později jsem už drtila potřebné bylinky v hmoždíři. Odložila jsem jej a dlaní jsem smetla nepořádek z desky stolu, oprášila jej šalvějovou větévkou a vysypala na něj obsah hmoždíře. Pomalu jsem se nadechla a natáhla dlaně do stran, načež jsem zavřela oči. Hluboký pomalý nádech… Představovala jsem si, jak prorůstám do země, jak s ní kořeny srůstám v jedno. Jak z ní čerpám sílu. Jak se dlaněmi dotýkám nebe. Jak se ve mně snoubí obojí v jedno. Cítila jsem to. Nejdřív mi energie rozvibrovala konečky prstů. Chvěly se v omamné touze uskutečnit nemožné. Pomalu jsem jimi opisovala ornamenty.
„In morte sumus vivere,“ lahodné zaříkadlo mi vyklouzlo z úst jako půvabný tanec na vodní hladině. Vydechla jsem a nadechla znovu doušek vzduchu. Chutnal tak sladce. Energie se mi šířila celým mým tělem. Prostupovala skrz každičký kousek masa, proudila mi krví. Prudce jsem otevřela oči. Nikdy jsem se necítila tak při životě. Země se začala chvět a vzduch naplnil oblak jisker. Ještě kousek! Ještě chvíli! „In morte sumus vivere!“ Země se silně otřásala, hřměla a duněla, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem jen ještě chvíli té slastné extáze absolutního naplnění! Kouzlo muselo být dokonalé!
Najednou mi všechny orgány v těle pohltilo horko. Krev mi vřela v žilách. Bolest pěnila a drala se skrz kůži. Bolestně jsem vykřikla a proud světla mi rozrazil hrdlo, tříštil a naplňoval každičký kout místnosti.

„FIONNE!!“