Cauliflower

Povídka použitá v úkolu v Literárním semináři

Vesmírná loď Argon 4435 letěla vstříc planetě Venuši. Najednou se v lodi rozezněl varovný signál a na displeji se objevil meteor. Jakmile kapitán lodi, Harold Dawson, uviděl meteor, hned začal udílet rozkazy.
„Z levé strany se k nám blíží meteor. Horacio, stoč kormidlo na pravou stranu,“ řekl kapitán.
„Ano, pane,“ řekl člen posádky, Horacio Davlisch, a šel ke kormidlu.
Kapitán opět promluvil k zbylým pěti členům vesmírné expedice.
„Připoutejte se k sedadlům,“ řekl, šel si sednout k řídícím přístrojům a zapnul si pás. Ostatní členové následovali jeho příkladu.
Mezitím se Horacio pokoušel nasměrovat loď na pravou stranu.
„Kapitáne, myslím, že jsme vyvázli,“ řekla další členka posádky. A skutečně. Meteor zmizel.
„Dobrá práce, Horacio,“ pochválil ho kapitán. „Jak jsme da…“ Ale než stačil dokončit větu, loď se otřásla. Zhasla všechna světla a stroj začal klesat. Kapitán se ujal řízení a chtěl loď vyrovnat, jenomže loď se stala naprosto neovladatelnou.
„Co se děje?“ ptali se členové posádky kapitána.
„Loď se řítí na neznámou planetu. Nedá se ovládat. Držte se!!!“ zakřičel kapitán.

V neovladatelné lodi panovala panika. Viděli před sebou planetu, ale nemohli nic dělat. Čekali na náraz s pevně zavřenýma očima, ale žádný se nedostavil. Kapitán Harold Dawson otevřel oči a vylezl z lodi v kyslíkové masce, domnívaje se, že přistáli na Venuši. Ale tahle vypadala jinak. Mezitím se v lodi probralo zbylých šest členů.
„Kde je velitel?“ ptala se Valentýna Hudsonová.
„Venku,“ odpověděl Horacio a vyšel ven, taky v masce. Ostatní šli za ním.
„Kapitáne, kde myslíte, že jsme?“ zeptal se Horacio, dívaje se po neznámé krajině.
„Nejspíš,“ odpověděl Harold Dawson, „na jiné planetě.“
„Takže tohle není Venuše?“ zeptala se Valentýna, i když bylo zřejmé, že není.

Byla to vskutku podivuhodná planeta. Domy zvláštního tvaru, obrovské stromy, ptáci, zvířata jiná než na Zemi.
Valentýna si sundala masku.
„Proč si ji sundáváš?“ divil se Horacio Davlisch.
„Na téhle planetě je kyslík. Podívej na ta zvířata. Dýchají kyslík,“ vysvětlila.
Po chvíli si je začali sundávat i ostatní. Nic se jim nestalo.

Kapitán zpozorněl a ostatní také.
„Myslíte si, že tu jsou lidé?“ zeptala se Valentýna a za chvíli před sebou uviděla dva podivně vypadající tvory, kteří šli směrem k nim.
„Un da guch kich?“ zeptal se podivnou řečí mimozemšťan.
„Co to říkal?“ optal se kapitán ostatních.
„Kdo jste, cizinci, a co tu děláte?“ odpověděl druhý, o poznání hezčí mimozemšťan.
„Jsme lidé z planety Země. Vydali jsme se prozkoumat planetu Venuši, ale vlivem meteoru, který způsobil neovladatelnost lodi, jsme se dostali sem,“ vysvětlil a pokračoval. „Můžete nám prosím říct, kdo jste a kde to jsme?“ zeptal se.
„Uch lak by uchs?“ optala se mimozemšťanka mimozemšťana. Ten jí odpověděl a ona přeložila.
„Já jsem Asperula Odonato a tohle,“ ukázala na druhého mimozemšťana, „je Adonis Vernalis. Já rozumím vašemu jazyku.“
„Já jsem,“ začal kapitán, „Harold Dawson a členové naší posádky jsou Horacio Dawlisch, Valentýna Hudsonová, Roger Vasabi, John Grif, Amélie Hudsonová a Angela Norimberková.“ Představil je.
„Vítejte! Nacházíte se na planetě Cauliflower. Za chvíli začne obřad,“ řekla Asperula.
„Jaký obřad?“ zeptal se Roger Vasabi.
„Obřad nesmrtelnosti. Jedná se o to, že dítě, které dovrší pátý rok, musí vypít odvar z Potenily Argentely . Tak se stane nesmrtelným a bude žít na věky. Stejně tak i zvířata,“ vysvětlila.
„Takže nikdy nezemře,“ konstatoval Horacio, kterému se Asperula velmi líbila.
„My tady neznáme smrt,“ odpověděla. „Po obřadu, který trvá jeden den, Vás dostaneme zpět na Zem. Do té doby tu musíte zůstat. Podíváte se na obřad?“ zeptala se.
„Rádi,“ odpověděli unisono.

„Pojďte za mnou,“ pokynula jim a šla. Členové posádky a kapitán šli za ní. Dovedla je k místu, kde se konal obřad.
„Támhle je Nefrita,“ ukázala na asi pětiletou dívku, „když vypije odvar, bude nesmrtelná,“ řekla Asperula.
Dívka se napila odvaru a na chvíli zazářila modrým světlem, které pak zmizelo.
„Teď budou následovat oslavy. Ty potrvají jeden den,“ řekla a nechala je o samotě. Za chvíli se vrátila, ale ne sama.
„Tohle je náčelník Petasites Hybridus. Vysvětlila jsem mu situaci. Dostane vás zpět na Zem,“ pravila.
„Děkujeme,“ řekl kapitán.
„Zavedu vás na pokoj.“ Jak řekla, tak taky udělala.

„Tohle je váš pokoj,“ řekla, když je dovedla k podivně vyhlížejícímu domu.
„Musím se vrátit.“ S tím je nechala o samotě.
„Pojďte, jdeme se vyspat,“ zavelel kapitán a ostatní šli za ním. Dům byl celý kulatý a zvláštní. Postele byly ve tvaru mrkve, stůl zas ve tvaru dýně.
„Skutečně zvláštní, co?“ řekla Amélie Hudsonová.
„Ano,“ odpověděli ostatní. Jen Horacio neříkal nic, jen nepřítomně zíral na strop.
„Hej, co je s tebou?“ zeptal se ho Roger Vasabi.
„Asi,“ odpověděl Horacio, „jsem se zamiloval do Asperuly.“ A usnul.
„Tak to bude těžký,“ řekl kapitán. „Zkusíme něco udělat,“ řekl kapitán a zavřel oči. Pak usnuli i ostatní.

Když se probudili, šli prozkoumat planetu Cauliflower.
„Ani nevíte,“ řekl asi kolem poledne John Grif, „jak se těším domů.“
„Já taky,“ přitakala Angela Norimberková, „ale Horacio má asi jiné mínění.“
„Nakonec nám řekne, že tu chce zůstat,“pověděla Amélie a ani nevěděla, jak je blízko pravdě.

Když se vrátili, byl už večer.
„Já jsem ták unavená,“ řekla Amélie, a než bys řekl popel, usnula. Ostatní na tom nebyli lépe.

Ráno se probudili a měli pocit, jakoby spali jen hodinu.
„Kde je Horacio?“ zeptal se John Grif.
„Nejspíš s Asperulou,“odvětil John Grif a vyšel ven, ostatní šli za ním.
„Uh by shi va,“ řekl náčelník Petasites Hybridus. Asperula se ujala překladu.
„Nastupte do lodi, odvezu vás zpět.“
„Děkujeme Vám,“ odpověděl kapitán Harold Dawson.
„Prosím,“ zeptal se Horacio, „mohl bych tu zůstat?“ Podíval se na kapitána a na Petasita.
„Můžeš, ale musel bys vypít odvar z Potenily Argentely a nesměl by ses potom vrátit na Zemi. Souhlasíš?“ přeložila Asperula slova Petasita.
„Ano,“ řekl Horacio.
„Opravdu tu chceš zůstat?“ zeptal se kapitán Harold.
„Ano, chci, pane. Mé srdce patří sem,“ odpověděl a pohlédl na Asperulu, která se začervenala.
„Ale budeš nám chybět. Hodně štěstí,“ řekl a podal mu ruku. To samé udělali i ostatní a pak nastoupili do lodi.
„Děkujeme vám a hodně štěstí, Horacio,“ řekli a opustili planetu.