Tváří v tvář – 1. kapitola

Patnáctiletá Travie, milovnice Harryho Pottera, se náhodou dostává do světa kouzel, kde nachází sama sebe. Život nemá růžový, ale najednou se otáčí o tři sta šedesát pět stupňů a z Travie se najednou stává začínající čáry-máry-fuk. Najednou zjišťuje, že nic není takové, jaké se zdá…

S křikem prolétnu prosklenými dveřmi svého pokoje a v bolestných křečích se zhroutím na podlahu. Tatínek se s úšklebkem obrátí na patě a nechá mě ve skleněných střepech popadat dech a krčit se při dalším návalu pekelné euforie, která mi z očí tlačí slzy. Po době, která mi přijde nemožně dlouhá, se konečně doplazím na svou matraci. Železitou chuť krve cítím na jazyku, díky natrženému rtu. Při proletu sklem jsem si pořezala ruce, krk i ramena, naštěstí jen povrchově. Ranky se sami zatáhnou.

A jak říkává taťka: „Než tě znovu zmlátím, tak se to zahojí!“

Zpod polštáře vytáhnu pomuchlanou, patnáct let starou fotografii, na které je má maminka s mým starším bratrem. Bylo to focené těsně před tím, než jsem se narodila. Mamince se pod bílou halenkou kulatilo bříško, kde jsem rostla. To je jediná fotografie, kde jsem s ní. Na tváři má unavený úsměv a šťastné oči, zářící až ke mně, dodávající mi útěchu a sílu do žil. Můj bratr byl roztomilý, na první pohled rošťácký kluk s dobrým srdcem.

Moc se mi po nich stýská, ačkoliv jsem je vlastně neměla ani možnost poznat. Otec mi vyprávěl, že oba zemřeli při autonehodě pár měsíců po mém narození. Proto teď přežívám s ním. Než ho vykopli od policie, byl docela v pohodě, ale pak začal pít a šlo to s ním z kopce. Poprvé mě prohodil skleněnou výplní dveří v deseti letech, od těch dob se toho hodně změnilo a já už jsem si zvykla zotavovat se z kopanců a bitek, co nejrychleji to šlo.

Do uší si nandám sluchátka a zaposlouchám se do své oblíbené písně Životy. Celé album Kouzla a čáry od Bludiček mi pomáhá dostat se z depresí, které mám z každého letu střemhlav. Nechci žít svůj život – půjč mi svůj. Prý je to skutečná kouzelnická kapela! A já tomu tak moc chci věřit…

Očima si prohlížím svůj strohý pokoj. Čtyři bílé potlučené stěny, kde sdílím dobré i zlé, vlastně ne, jen zlé. V rohu se krčí můj dětský psací stůl, malá stěna, kde mám pár kousků svého prádla a místo postele ležím na zemi na tvrdé matraci. Postel mi můj drahý otec při návalu vzteku rozsekal sekerou.

V duchu se při té vzpomínce ušklíbnu a seberu tlustou knihu plnou kouzel. Bez dalšího strachu, že by se otec vrátil, se začtu do Harryho Pottera. Můj idol Harry je právě v agonickém sevření ďáblova osidla. Možná se právě teď cítím podobně jako on. Sešněrovaná. Přivázaná na špagátu k něčemu, co mě chce zardousit.

Když otočím hlavu, nabodnu se pohledem na malé zrcátko, visící svévolně na zdi, které musí mít pocit, že se každou chvíli zřítí. Mám tmavé vlasy na rozcuchané mikádo, styl „nečesat se“ se vyplácí. Světle modré oči a možná hezký úsměv. Kdoví. Moc se nesměju. Zaklapnu knihu. Harry bude muset počkat do zítra, než ho vysvobodím ze sevření. Tak trochu mě to těší, držet ho v šachu. Nebýt jediná, kdo se cítí pod psa, má výhodu – víte, že brečet nebudete sami. Za okny se stmívá. Otec se v obýváku durdí nad fotbalem a mně nastává čas pohody. Vypůjčila jsem si od jednoho lichváře peníze na školné v našem městě. Jde o výběrovou školu, kterou by mi můj drahý otec určitě nezaplatil. A dnes je čas, kdy peníze musím vrátit. Určitě už na mě lichvář čeká. Naštěstí jsem si svou výplatu za brigádu schovala hluboko do matrace, kde ji táta určitě nenašel. Když tam ale sáhnu, nenahmatám vůbec nic.

„Sakra!“ zakleju a hbitě vyskočím na nohy. Obrátím celý pokoj vzhůru nohama a nenajdu svých dvanáct tisíc! Pokud je nedodám včas, bude mě to stát krk! Kéž tě Voldemort píchne hůlkou do zadnice, tatínku!

*

„Kde jsou mý peníze?!“ prsknu už ve dveřích obývacího pokoje a mračím se jako deset smrtijedů. Sedí na pohovce s plechovkou piva v ruce a čučí na fotbalový zápas. Na sobě má jen špinavé ukoptěné tričko a plandavé tepláky. Pach piva čpí celým pokojem a mně se z toho dělá zle. Opřu se o zažloutlou stěnu, protože mám pocit, že se na rozklepaných nohou už dlouho neudržím. Nenuceně se na mě podívá.

„Snad jsi chtěla říct moje peníze!“

„Ne, já si je vydělala, potřebuju je!“ zachrčím a rychle si odkašlu, protože mám v krku knedlík. Adrenalin se mi navalil do těla tak rychle, že se mi z toho motá hlava a dech se mi krátí, jako by mi už lichvář klečel na hrudi.

„Na co bys je asi tak chtěla?“ vyštěkne sprostě a vstane. Oklepe si z klína drobky a s chrochtáním, protože jeho plíce už jsou pár let zmutované nikotinem z cigaret, přijde blíže.

„Co je ti do toho!“ Obejmu se pažemi, aby mne náhodou nenapadlo vyběhnout mu vpřed. Pohlíží na mě vzteklýma, kouřem zčervenalýma očima a pach alkoholu ještě zesiluje, až se mi převrací žaludek.

„Na hůlku ti dávat nebudu. Jseš jak ten tvůj povedenej bratříček… Krást peníze na čáry!“ štěkne neurvale a dá si ruce v bok. Chvěje se hněvem a já jen čekám, kdy jednu či dvě schytám. V tuhle chvíli je mi to ale úplně jedno. Urazil mého nevinného bratříčka!

„Takhle o mým bráchovi nemluv.“ Nikdy jsem neměla možnost ho poznat, ale stejně mě při takové připomínce bodne u srdce. Neměl šanci ani dožít se let, kdy by věděl, co to čáry jsou – moment, proč hůlka a čáry? Copak jsem Hermiona? Aha, otec se zase přepil.

„Ty peníze jsem neukradla. Vydělala jsem si je!“ Vysvětlovat mu, že nejsou na hůlku, je zcela zbytečné. Co asi tak budu dělat s hůlkou za dvanáct tisíc? Chodit po chodníku, šermovat a hlásat, že jsem fanoušek Harryho Pottera? Je pod parou a beztak by nepochopil mou touhu po vzdělání. Sám zbankrotoval jako člověk.

„Už jsem je utratil.“ Přiopile se ušklíbne a ukáže mi prostředníček, až několikrát zamrkám, než se mi srdce znovu roztluče v nepravidelném rytmu.

„Táto!“ křiknu a spolknu nelichotivé slovo, schoulím se do kouta, protože mě obdařil fackou, při které mě pálí celý obličej. Ihned si sáhnu na horkou tvář a zalapám po dechu, zatímco mi z očí padají slzy jako hrachy.

„Potřebuju ty peníze,“ zakňučím poníženě a ještě chvíli se chvěju, ale on už nemá náladu mně mlátit. Reklama v televizi skončila a jeho podívaná začíná.

„Běž si je vydělat.“ Hlasitě se rozesměje a zasedne ke stolu. Dlouze si přihne z plechovky a otočí své oči na obrazovku, od které se až do půlnoci neodtrhne.

*

Spěchám za lichvářem. Možná mě nezabije, možná mi jen zláme všechny kosti v těle. Byla to má první půjčka, ale já už moc dobře vím, že lidé jeho rázu nejsou chápaví. Jdu na smrt – zní mi tiše v hlavě. Jenže já nemám na vybranou. Blízký kamarád, který mi dělal ručitele, by všechnu smetanu slízl za mě, pokud bych se neukázala – s penězi nebo bez nich.

„Ahoj,“ zasípu a zaškobrtnu, takže si před lichvářem kleknu poníženě na kolena proti mé vůli, ale o to výmluvněji mé gesto vyznívá.

„Máš peníze?“ otočí se na mě a dlaněmi si hladí fialové gepardí klopy na svém černém kontroverzním obleku šitém na míru. U krku má neumě vázaného červeného nevkusného motýlka. Dlouhé černé společenské kalhoty mu tak docela nesedí, protože je malý a robustní. Ve fialových lakýrkách nevypadá prestižně, přestože se o to určitě snaží. Je jako komický zjev z knížky pro mafiány. Po svém pravém boku má gorilu. Muže, který je snad o tři hlavy vyšší než já. Ramena má široká jako tank a pumpuje ocelovýma svalnatýma rukama, aby mne snad vystrašil. Mě by děsil, i kdyby stál jen jako oukropeček! Má na sobě o něco slušivější oděv. Kožené motorkářské kalhoty a černou bundu z téhož materiálu, která je mu ovšem malá, a o to větší mi připadá on.

„Tak kde jsou mý prachy?“ štěkne kvákavým nepříjemným hlasem lichvář a nasadí si brčálově zelený klobouk s květovanými vzory, který doteďka visel nepovšimnutý na plotě. Přivřu víčka nad tím neestetickým doplňkem a nedovolím si ani stoupnout.

„Ne-neuvěříš, ale s-stala se mi ta-taková věc,“ zakoktám a svěsím hlavu.

*

Na pohotovosti je nevlídně. Pach desinfekce proniká všemi póry těla a štípe mě v nose. V mysli komicky poklidné místo u sv. Munga, kde by se mnou zacházeli bezbolestně. Sedím na nepohodlné židli, oheň přesně uprostřed obličeje, až přivírám oči. Pravou ruku mám opatrně opřenou na stole, protože bolí při sebemenším pohybu. Lichvář mě nezabil… Rozbil mi ciferník a ještě mi na několika místech zlomil ruku. Peníze samozřejmě vracet musím a to i s úroky.

„Jak se vám stalo, že máte natřikrát zlomenou kost a přeražený nos? Nemluvě o povrchových poraněních kůže a natrženém rtu i uchu,“ zamumlá lékař a zadívá se na mě pohledem přes brýle, ve kterém se skrývá tolik něhy, až musím uhnout pohledem.

„Srazil mě testrál,“ hlesnu sklesle a zadívám se na sádru, která mi nesluší. Odmítla jsem léky na bolest, protože mám panickou hrůzu z injekcí, proto mi slzí oči a stále se mi zdá, jako bych měla nos vražený v lebce.

„Co prosím?“

Pohlédnu na lékaře, který má povytažené obočí.

„Kůň… Srazil mě kůň,“ zamumlám a promnu si zdravou rukou hlavu. Nemysli na svět Harryho Pottera. Vypadáš pak v realitě jako omezený ňouma! Nadávám si.

„Jistě…“ Chvíli na mě civí a čeká, zda ze mě nevypadne něco více normálního, ale já už nemám sílu. „Máte odvoz domů, nebo Vám máme zavolat sanitku?“

„Mám odvoz. Díky.“ Zadívám se na Patricka, který stojí opodál s dlaněmi v kapsách a nezvykle se kaboní. Starostlivost z něj přímo sálá, zatímco šoupe nohama po žlutém linoleu a bezcílně bloudí podlouhlou místností. Na klučičí mikádo, jak tomu říkám já, střižené blonďaté vlasy má sčesané do čela, což u něj vytváří dojem vyzrálého mladého muže. Pohlíží na mě světle zelenýma truchlivýma očima, když se na něj jen šklebím a dělám: Já nic, já Voldemort. Na muže není příliš vysoký, ale přesto je o hlavu vyšší než já a o šest let starší. Tupě si povzdychnu, když psací stroj konečně doklape svůj trhavý rytmus a lékař mi podá bílý potištěný papír, o kterém vím, že ho hned za rohem hodím do koše. Nebudu cválat na kontroly, natož abych si snad chodila pro injekce proti bolesti.

„Jak budete platit, když Vaše pojistka byla zrušena?“ postaví se vedle mě autoritativně sestra a dá si ruce v bok. Spadne mi čelist a pár chvil ulítle těkám pohledem po plakátu, kde je vyobrazený skelet člověka. Tatínek! Usyknu v duchu a zatnu dlaně v pěst, až mě v pravé dlani prudce zabolí a z očí mi vyhrknou další slzy. Zakymácím se a sestra mě na židli přidrží.

„Nechcete se posadit?“

Němě zavrtím hlavou a levou dlaní si setřu opatrně slzy, protože dotknout se ošetřeného nosu by mohlo znamenat další agónii.

„Kolik to dělá?“ ozve se bez skrupulí Pat a přistoupí blíž, přestože se do teďka tvářil jako cizí a nezúčastněný pozorovatel, který chce být ze všeho vynechán. Jsem natolik zničená, že ani neslyším cenu, kterou mu sestra diktuje. S úšklebkem sáhne do peněženky a vysolí o něco víc, než se po něm žádalo. Nechápavě k němu zvednu hlavu, a když se mi po pár minutách sestra objeví za zády i s injekcí, je mi to naprosto jasné!

*

„Děkuju. Vrátím ti to co nejdřív… Fakt. Ale… To s tou injekcí jsi nemusel.“ Vděčně se na něj dívám a držím se ho levou rukou za rámě, které mi nabídl, zatímco procházíme desinfekcí nasycenými chodbami nemocnice. Jsou široké a světlé, téměř liduprázdné. Mimo několika bílých plášťů, které zde potkáme, je ticho a klid.

„Jak se ti to vlastně stalo? A nech si tu historku s testrálama pro nějakýho potrhlýho čáry-máry-fuka!“ houkne na mě a pohrozí mi prstem jako malé holce.

Aha, takže lékař mu všechno vyklevetil.

Protočím oči a zabručím: „To neřeš.“

Patrick si vedle mě dlouze povzdechne a skloní se ke mně hlavou. Čelem se mi opře o temeno. Nějakou chvíli držím jako beránek, zatímco mě opatrně obejme, aby mi neublížil, ale když těch srdceryvností začne být více, s divoce bušícím srdcem se odtáhnu.

„Díky za všechno.“

„To nic… Chceš hodit domů?“

Před nemocnicí je chladný příjemný vzduch. Ticho prolíná jen hluk velkoměsta. Zhluboka se nadechnu městského smogu a s povzdechem se zadívám na vzdálené hvězdy. Chtěla bych být v nebi s maminkou…

„Ne, dík.“ Šklebivě se usměju a s pokorou se zadívám na jeho krásné sportovní auto, se kterým pro mne přijel. Patrick má bohaté rodiče, kteří mu koupí, nač si vzpomene. Nezávidím mu. Mám ho ráda a to, že se má tak dobře, ve mně jen utlačuje ten pocit, že jsem k němu nespravedlivá. „Potřebuju se trochu projít,“ zalžu, když se na mě starostlivě dívá a v očích mu tane ta obvyklá něha, která mě znervózňuje.

„Travie… Jsi ok?“ Starostlivě na mě pohlíží a políbí mě opatrně na čelo. Těká něžným pohledem po mé tváři, až mi to začne trochu vadit.

„Jako vždycky,“ mrknu na něj a sprostě se od něj odtáhnu. Slyším to zoufalé povzdychnutí, ale už se alespoň nesnaží. Kdysi jsme se kvůli jeho starostem o mě hádávali, nenáviděla jsem, když mě násilím cpal do svého auta a snažil se pro mě udělat to nejlepší. Nechci ho využívat. Už pro mě udělal hodně a já si ani víc nezasloužím. „Prosím tě, netvař se, že se ti tady mám každou chvíli složit!“ odfrknu popuzeně a otočím se k němu zády, aby neviděl můj rozesmutnělý výraz. Padá na mě obří deprese, ze které se potřebuju vyspat a zejména vybrečet, ale to by on nepochopil.

„Já vím… Máš až moc zažito,“ zamumlá a pohladí mě po zádech, až sebou cuknu. Chce mě znovu obejmout, ale já se mu vyprostím z náruče a dva kroky poodejdu, abych se vyhnula dalším fyzickým dotekům.

„Tak já už musím… Díky za všechno. Peníze fakt vrátím, slibuju!“

Ledabyle mávne rukou a s křivým bezmocným úsměvem nasedne do svého nablýskaného fára. Prázdnou ulicí zapřede silný motor, až mnou prolétne rozechvělý chtíč a adrenalin a pak už jen civím na vzdalující se osvětlenou SPZtku. V mžiku je Pat pryč i se svým vytuněným autem.

Samota je příjemná, přesto se nenadšeným krokem vydám do metra, kde přečkám dnešní noc. Už se ani nebráním, když mi po tvářích stékají slzy, potřebuju to jako sůl. Domů dneska rozhodně nepůjdu, protože nemám náladu nechat se s čerstvou zlomeninou ztřískat od opilého taťky, který by si na mě vybil, že je budižkničemu. Zapnu si mp3 a do uší strčím sluchátka. Levé mám čerstvě zašité, ani jsem si při proletu dveřmi nevšimla, že jsem si ho natrhla. Nijak mě ani nebolelo. Jakmile se mi do mozku zahryznou první tóny Kouzla noci, prvního debutového alba Bludiček, udělá se mi znatelně lépe. Chci tenhle příšerný den končit s vědomím, že je fajn věřit na zázraky, kouzla a lepší bytí.

*

Protáhnu své ztuhlé tělo a zvednu se z tvrdé a nepohodlné lavičky, na které jsem se vyspala jako Nagini na žhavých uhlících. Zívnu a promnu si obličej. Pak se s nechutí zvednu a snažím se zmizet z metra před šestou hodinou ranní, přestože se přes prázdniny nacpává k prasknutí až kolem deváté hodiny. Ovšem záslužná policie má dar chytat takové, kteří nemají kde jinde složit hlavu. Den na záchytce by mi rozhodně neprospěl! Vmísím se mezi dav a přemýšlím, jak bych z těch mých malérů vybruslila bez další újmy. Zlomené kosti a vyhrožování nejsou mým oblíbeným denním chlebem. S povzdechem se odeberu do uličky, kterou moc lidí nechodí. Je to vlídná podlouhlá cesta mezi cihlovými zdmi, které od sebe oddělují sportovní areály. Rozhodně to není zkratka, to je také důvod, proč ji mnoho lidí nevyhledává. Jakmile vstoupím mezi ty červenající stěny, usměju se. Chodím tudy pravidelně, když se snažím na světě najít pozitivum, které postrádám. Ovšem úsměv mi z tváře zmizí, když zjistím, že přede mnou jde pomalu nějaký kluk. Na zádech jen pro mě zářivě napsáno: Dneska jsem tu já a ty rychle mazej pryč. Má na sobě světlé džíny, černou bundu a kšiltovku. Zezadu toho není moc vidět, ale jelikož má kolem pasu opasek s pochvou na nůž, není to někdo, s kým bych si chtěla zahrávat. Zjemním tedy svůj krok a pokaždé, když se choulostivě ohlédne za sebe, jako by ze mě měl strach, se sama sebe ptám, odkud já ho znám. Je mi hrozně povědomý… A tak s očima zabodnutýma v jeho zádech jdu dál jako malomocná a divím se jeho roztržitosti, kvůli které mu přede mnou vypadne peněženka a on si toho ani nevšimne.

„No, to snad…“ zamumlám a popoběhnu. Je z jemného koženého materiálu, celá hnědá. Zřejmě je drahá. Bez dalšího přemýšlení ji seberu ze země a doběhnu ho. „Hele…“ Jemně ho chytím za paži.

Otočí se na mě tak prudkým pohybem, že zakopnu. Ihned se vytáhnu na nohy a s bolestným výdechem se opřu o zeď. Hlava se mi motá a před očima mám mžitky. Rychlé pohyby mému stavu moc nepomáhají.

„Ty mě sleduješ!“ zařve hrdelně skoro panicky, zatímco já se snažím rozdýchat tu bolest a náhlé překrvení mozku. Než stačím zareagovat, drží mě náhle v šachu. Pravou rukou mi sevře krk a levou mi vyškubne peněženku.

„U Hagrida…“ zachraptím a vyvalím oči, když mě přidusí. Díky tomu tlaku mi znovu poklesnou kolena a já zas pár sekund zírám do naprosté tmy, než se mi obzor znovu mírně zaostří. Zalapám po dechu a chvíli mám pocit, že je to snad mámení pekelné. Ale on vypadá jako…! Nedovolím si tu myšlenku dokončit.

Stojí přede mnou a… „Proč mě sleduješ?!“ ptá se skoro vyděšeně.

„Cože?“ zahučím beznadějně.

„A ještě jsi mi ukradla peněženku! Zlodějko!“

Začnu se proti němu kroutit jako žížala. Moc tím nezmůžu, jen se mě chytí pevně za rameno a zabodne se mi pohledem do tváře. Z pochvy na nůž vytáhne… hůlku?!

„Já fakt nevím, o čem mluvíš,“ zakrákorám, když proti mně namíří kouzelnickou hůlku!

„Tohle není nic pro mudly!“

„Nevím, o čem mluvíš!“ zopakuju naléhavěji a z očí mi uniknou další slzy. Popotahuju, a jelikož injekce proti bolesti přestala působit už během noci, tak mě teď nos opět pobolívá, ale už to není tak hrozné, jako to bylo.

„Takže popíráš, že seš mudla?!“

„Ne, já… cože?!“ heknu s panickým strachem a nechápavostí. Je přede mnou! A já pořád nemám slov. Prezentuje se jako Harry Potter a…

„Proč vypadáš jako já?!“ procedí naštvaně skrze zuby a mně dojde, že je možná stejně vyděšený a zmatený jako moje maličkost. Oběma dlaněmi mě chytí za obličej, až zaúpím a přivřu víčka, zatímco on si mě se vším zaujetím prohlíží.

„Chceš se dostat na Příčnou ulici?!“ zamračí se a jemně mi udeří hlavou o tvrdou zeď, až se mi nosem prožene tornádo a já bolestně vyjeknu. „Dokonce sis vzala nějakej málo fungující mnoholičnej lektvar!“ Znovu mě přirazí ke stěně, až přivřu víčka a chytím ho oběma rukama za zápěstí, nedbajíc své sádry.

„Ty jsi cvok!“

„Ty vypadáš jako já!“

„Ale ne kvůli mnoholičnýmu lektvaru!“ zaúpím. Megafanoušek Harryho, který se zbláznil, na mě ale nepřestává zírat. „Odkud jsi vzala ten lektvar?! No tak mluv!“

Oba nás zarazí hluk. Zadívám se vedle sebe a vidím, jak se cihly přeskládávají, rozevírají a stávají se vstupní bránou.

„Co se to tu děje?“ Ze zdi vykoukne usměvavý člověk, který si právě schovává hůlku do vnitřní kapsy svého dlouhého kabátu.

„Pane profesore…“ Hlas kluka mi zní odněkud z dálky, zatímco mně se podlamují kolena a šokem se mi zatmívá před očima.

„Drž ji, omdlívá…“