Simirajský bojovník – 20. kapitola

Útěk

Když se probudil, bylo už světlo. Slunce krásně svítilo a on poznal, že je něco kolem deváté hodiny. Měl hlad. Uvědomil si, že od té doby, co utekl, neměl skoro nic k jídlu. Jediná možnost, jak něco získat, byla jít se projít kousek do města a ukrást něco k jídlu. Vstal, protáhl se a zamířil k městu.
Cesta byla krátká. Stejně musel jít opatrně a dávat si pozor, aby mu nebylo vidět do obličeje. Procházel ulicemi a nejdříve zjistil, kde je jaký stánek. Našel vetešníka, zbrojíře, ale také zelináře a pekaře. Zelinář se hádal s nějakou ženou o ceně velkého melounu, a tak měl čas prohlédnout si zboží. Po několikaminutovém okukování stačil ukrást pár švestek, jedno jablko a hrušku. Všechno si nastrkal do tašky přes rameno a zamířil o ulici dál k pekaři. Tam momentálně žádní lidé nebyli a on se jen tak poflakoval kolem. Jakmile se objevil nějaký zákazník, pekař se i hned snažil prodat své zboží. Tím se Natovi naskytla příležitost a ukradl dva Cesy. To bylo křupavé, sladké pečivo posypané skořicí a ořechy. Ještě si prohlížel chleby. V okamžiku, kdy vzal jeden do ruky, už u něj byl pekař.
„Stojí tři stříbrňáky, mladý pane.“
„Děkuji, ale já si ho nechci koupit.“
„Sáhl jste na něj, tak si ho koupíte!“ zvýšil hlas pekař.
„Já si ho ale koupit nechci! Podívejte, jak je připálený,“ opáčil Nate. Náhodou měl pravdu. Jenže pekaři se to nelíbilo.
„A jak si to jako představuješ, že mi tu budeš ošmatávat zboží? Kdo si ho pak koupí?!“
Zaslechla to stráž, která zrovna procházela kolem, a zamířila k nim. Pekař si jich všiml dřív než Nate a pevně mu stiskl ruku, aby náhodou neutekl.
„Stráže, tenhle kluk mi nechce zaplatit za zboží,“ začal vykřikovat. Nate vycítil vážný problém. Pokud ho teď chytí, poznají ho a bude po plánu. Rychle se rozmýšlel. Vší silou strčil do pekaře a uháněl pryč. Pekař začal okamžitě řvát na celé kolo, že byl okraden, a stráže se pustily za Natem. Ten byl ale rychlejší a hbitější a povedlo se mu ztratit se jim z dohledu. Nebyl si jistý, jestli ho stále nepronásledují, a tak se schoval do prvních dveří, které nebyly zamčené. Byla to hrnčířská dílna. Teď tu nikdo nebyl. Chvíli tam vyčkával a když byl klid a nikde se nic nedělo, vyšel ven. S nejvyšší možnou opatrností se pohyboval ulicemi a když byl za městem, konečně si vydechl úlevou.

K jeho velkému a milému překvapení zjistil, že Gwen už stačila přivést nějaké koně. Po chvíli sledování slunce zjistil, že byl ve městě mnohem déle, než čekal, a že už je něco po poledni.
Než slunce zapadlo, Gwen přivedla i zbylé koně.
„Gwen, jsme ti neskutečně vděční,“ usmíval se na ni.
„To teda jste. Co budete dělat teď?“
„Půjdeme si pro Brixe a pak budeme muset nějak vymyslet, jak nás zbavit obvinění.“
„No, doufám, že to zvládnete,“ posteskla si. „Už musím jít, stmívá se,“ řekla najednou.
„To přece nevadí, zůstaň tu ještě se mnou,“ žadonil Nate.
„A co když mě budou hledat?“
„Nebudou. A vždycky můžeš říct, že tě něco zdrželo,“ nevzdával se a chytil ji za ruce.
„No dobře,“ povzdechla si, „nemáš něco k jídlu?“
„Nemám toho moc, ale něco by se tu našlo.“ Rozložil na deku všechno, co měl.
„Kdes to vzal?“
„Vypůjčil jsem si to,“ usmál se Nate.
„A hodláš to vracet?“ rýpla si Gwen. Nata to pobavilo a oba vyprskli smíchy. Po večeři se oba schoulili k ohni a vyprávěli si. Potom se k sobě začali pomalinku přibližovat, až se jejich rty dotkly. Nate už se s Gwen nelíbal strašně dlouho a uvědomoval si, jak mu to chybí. Nejraději by s ní teď byl v posteli, ale to nepřipadalo v úvahu. Postel nebyla, ale to neznamenalo, že nemohou ležet na písku. Jemně ji položil na záda a začalo druhé, vášnivé líbání. Noc si oba užili. Když kostelní zvon začal odbíjet půlnoc, oba se vyděsili. Nate měl mít o půlnoci pod věží na náměstí sraz s ostatními. Rychle vyskočil a ve spěchu se nasoukal do brnění. Gwen mu pomohla zapnout pásky na zádech a pak už oba běželi do města.

Dorazili celí udýchaní a se zpožděním.
„Kde jsi tak dlouho?“ vyčítal mu Curle.
„Musel jsem něco zařídit.“
„S ní? A co tu vlastně dělá?!“
„To ti může být jedno, není to tvoje věc.“ Ještě chvíli se takhle dohadovali, až je Uruk roztrhl.
Nate se rozloučil s Gwen a spolu s ostatními se vydali k vězení. Museli obejít celý královský palác. Vězení se nacházelo pod ním. K jejich velkému překvapení nebyl nikdo na stráži. To bylo dobré, mohli tak klidně říct, že si bachař nedával pozor a Brix mu prostě utekl.

Procházeli spletitými chodbami vězení. Působilo hodně temně a strašidelně. Nebylo to místo, kde by chtěl někdo pobývat dobrovolně. Většinou zde byli zavření vrazi, zloději a nebo také zrádci. Brix by měl být v té lepší části, vzhledem k tomu, že je Simiraj. Když došli do VIP části vězení, zastavil je bachař.
„Co tu chcete? Tady nemáte co pohledávat.“
„Jdeme pro Brixe Dyru,“ odpověděl bez zájmu Nate.
„Mluvit s ním smí jen ti, co mají povolení. Ukažte mi ho.“
Nate zrudl zlostí.
„Vidíš, kdo jsme?! Chci s ním mluvit hned teď!“ Bachaře to trošku vyděsilo, ale neustoupil.
„Až mi ukážete povolení, dřív ne!“ stál si na svém. Natovi ruply nervy a vytáhl svoji dýku, kterou přitiskl bachaři ke krku.
„Naposled ti opakuju, že s ním chci mluvit,“ zasyčel.
„T-t-to nejde,“ vykoktal bachař.
„Jak nejde?“ vložil se do toho Lens.
„On tu není.“
„Není?“ nechápal Nate a přitlačil na dýku.
„Není. Asi před čtyřmi dny ho odtud odvedl velitel Ridrick.“
„Ridrick?“ zeptal se sám sebe Nate. Pustil bachaře a ten se svezl na zem jako bezmocný pytel brambor. Bachař lapal po dechu a svíral si krk.
„Co budeme teď dělat?“ zeptal se Nio.
„Kam ho odvedl?“ obrátil se Ned na bachaře.
„To nevím, vážně. Ale vypadalo to, že spěchá.“
„Jestli někomu jenom cekneš, že jsme tu byli, najdu si tě!“ zahrozil Nate a ráznými kroky odešel pryč. Venku počkal na ostatní.
„Ridrick se poslední dobou chová divně,“ řekl spíš pro sebe. Hned, co si všiml výrazu ostatních, vysvětlil jim to.
„Chová se divně od doby, co zjistil, že mám tenhle medailon. Poslal nás najít někoho, o kom jsme nevěděli vůbec nic, a řekne, že máme zabít každého, kdo nám přijde do cesty. A pak se najednou zničehonic objeví obvinění, že jsme porušili první pravidlo. Říkám vám, že je to celé divné.“
Ostatní ho pozorovali, ale nikdo nic neříkal, až se po chvíli zeptal Uruk.
„Tak co teda budeme teď dělat?“
„Půjdete se mnou do toho skladiště a zítra navštívíme krále. Řekl bych, že nám dluží vysvětlení.“
„Zbláznil ses?“ řekli kluci zároveň, „hned jak tě uvidí, nechá tě zavřít.“
„Já vím, ale musím to zkusit. Jiná možnost není.“ Nikomu se tenhle nápad nelíbil, ale jiný nikdo neměl. Všichni nakonec došli do skladiště. Nate měl divný pocit a snažil se přijít na to, čím to je. Začínal si čím dál víc myslet, že s Ridrickem není něco v pořádku, jen to neměl jak dokázat.

Ráno nikdo nemluvil. Nikomu nebylo moc do řeči nebo nevěděl co říct. Snažili se Nata přemluvit, aby ke králi nechodil, ale nedal se.
„Jak jinak chcete zjistit, kde Brix je? To budeme jako jen tak naslepo prohledávat ostrov?“
Nikdo mu neuměl odpovědět.
„Tak za králem půjdeme jenom my,“ navrhl Bany.
„Ne. Jsem Brixův zástupce a teď i velitel. Pokud ke králi někdo půjde, budu to já.“
„To chceš jít jako sám?“
„Ano, sám,“ řekl rozhodně.
„Tak to teda ne! Jestli půjdeš ty, jdeme i my ostatní,“ postavil se mu Ned.
„Je to i náš kamarád,“ přidávali se ostatní. Nakonec tedy Nate svolil, aby šli všichni. Nikomu se však nechtělo jít hned ráno, a tak počkali až na odpoledne. Uruk a Lens zašli do města nakoupit nějaké jídlo a po delší době se Nate alespoň docela dobře najedl. Stejně měl v hlavě zmatek. Nedokázal pochopit, co se to děje.
Odpoledne se všichni vydali do paláce. Když procházeli městem, všichni jim uhýbali z cesty. Měli nasazené roušky, aby jim nebylo vidět do obličeje. Na obyčejné občany působili zlým dojmem.
Nate si cestou snažil srovnat myšlenky a v duchu si přehrával, co chce vlastně králi říct.

Palác už byl na dohled. Když je viděla stráž, která stála u brány, ihned se postavila do pozoru a bez problémů nechala jednotku projít. Jako královi elitní vojáci a jeho osobní stráž měli do paláce vstup vždy možný. Museli projít zahradou, aby se dostali do ohromné místnosti, kde pobíhala spousta sluhů a všude stály stráže. Byla to vůbec první místnost paláce a vždy tam byl nějaký komorník. Stál tam i teď a sotva si jich všiml, hned se ptal:
„Co si přejete, pánové?“
„Chceme mluvit s králem,“ odpověděl Nate.
„Zkusím se zeptat, jestli má čas. Zatím počkejte zde,“ řekl komorník a zmizel v jedněch z mnoha dveří.
„Co mu chceš říct?“ zeptal se Sakip.
„Vlastně ani nevím,“ přiznal na rovinu Nate.
Netrvalo moc dlouho a komorník se vrátil.
„Král má teď práci, ale pokud je to opravdu naléhavé, můžete počkat,“ oznámil jim.
„Je to naléhavé,“ odpověděl mu Nate. Komorník je tedy vedl palácem. Vyšli po několika schodech a prošli bezpočtem dveří a chodeb. Natovi to připadalo spíš jako labyrint než jako královský palác. Zastavili se v malé, nenápadné komnatě na konci třetího patra.
„Počkejte tady, až to půjde, přijdu pro vás.“ S těmito slovy zmizel. Chlapcům tak nezbylo než čekat. Nevěděli, jak dlouho to bude trvat, a bylo vidět, že jsou všichni nervózní.

Nate neustále přecházel po místnosti sem a tam a něco si pro sebe mumlal. Vaas nepřítomně civěl z okna a Bany netrpělivě poklepával nohou.
Seděli tam už dvě hodiny, když se komorník konečně vrátil.
„Už můžete,“ řekl a pokynul strážím, které otevřely dveře. Před nimi se rozprostřel obrovský sál, na jehož konci seděl na svém trůnu král. Tedy teď neseděl, ale stál u stolu vedle okna a něco řešil se svým rádcem. Nate a ostatní vešli a hned upoutali pozornost všech lidí v sále. Zíraly na ně asi dvě desítky lidí. Zastavili uprostřed sálu a poklonili se králi. Teprve teď viděli krále pořádně a z blízka. Byl to starší muž s prošedivělými vlasy a plnovousem, ale byl statný a svalnatý.
Teď si chlapce prohlížel a čekal, co budou dělat. Nate se rozhlížel po místnosti a byl udivený, když si všiml, že v hloučku vedle krále stojí Kuss. Neměl by být překvapený, vždyť je to králův rádce, ale stejně. Jeden z rádců si všiml králova výrazu a přešel k chlapcům.
„Stojíte před králem! To vám není hanba? Sundejte ty roušky!“ rozkázal.

Všichni čekali, co bude dělat Nate. Ten jen chvíli stál a pozoroval rádce a pak odepnul řemínek a rouška sklouzla dolů. Musel se usmát, když si všiml Kussova výrazu. Skoro mu z rukou vypadaly papíry, které držel.
Sundal si ale i helmu, aby na něj bylo pořádně vidět. Sálem se ozvalo zašustění, jak si každý šeptal, kdo to je. Ani král neskrýval udivení.
„Nathan Lee. Jeden z nejlepších bojovníků naší armády,“ pronesl nahlas, „hledá tě celé město.“
„Já vím, pane.“
„Tak mi vysvětli, co tu děláš. Protože na to máš poslední šanci, než tě nechám zavřít.“
„Já vím, pane.“
„Tak ty to víš!“ rozhodil král rukama a přišel blíž k Natovi. „Mohl jsi utíkat a nejspíš bychom tě nikdy nenašli, tak co tu teď děláš?“ zeptal se.
„Potřeboval bych s Vámi mluvit.“ Král chvíli přemýšlel o tom, co mu řekl, a pak pokynul strážím, které ho i hned odvedly. Kluci na něj jen koukali a nevěděli, co mají dělat dál. Nate jim o svém plánu nic neřekl. Nemuseli to ale řešit moc dlouho, protože je stráže vyvedly ven z paláce.

Nate už zase skončil ve vězení. Bylo to během měsíce podruhé. Byl sice v lepší cele než ostatní, ale stejně to tam páchlo zatuchlinou a výkaly a všude pobíhaly krysy. Jak asi vypadají normální cely, radši vědět nechtěl. Najednou měl spoustu času na přemýšlení. Teď si nebyl tak jistý, jestli udělal správnou věc, ale doufal, že král pochopil. Ke všemu ho ještě tížilo, že mu sebrali i medailon. Pořád nevěřil na elfy a tak, ale dal mu ho Fred, a proto byl pro něj důležitý.

Ve vězení byl třetí den, když pro něj přišel bachař. Zavázal mu oči černou páskou a vedl ho chodbami. Když mu oči konečně rozvázal, poznal, že je v královské komnatě. Všude bylo najednou tolik světla, že si musel oči zastínit rukou.
„V pořádku. Můžete jít,“ řekl král a odstoupil od okna. Nate se uklonil a hodnou chvíli se jen pozorovali. Král si ho změřil od hlavy až k patě.
„Obdivuji tvoji odvahu, Nathane.“ Odpovědi se nedočkal. Nate nevěděl, co by na to řekl.
„Chtěl jsi se mnou mluvit, tak mluv,“ vybídl ho. Nastala další chvíle ticha, než se odhodlal.
„To chtěl, jen nevím, kde bych začal.“
„Tak to zkus třeba od začátku,“ vybídl ho král znovu.
„Jde o velitele Ridricka. Zdá se mi poslední dobou nějaký jiný. Jako kdyby ho někdo vyměnil,“ začal opatrně. „Když jsem utekl, našel jsem kluky a domluvili jsme se, že půjdeme Brixe dostat z vězení. Nemá tam být, nic neudělal.“ Král ho nedůvěřivě pozoroval.
„Chtěli jste vysvobodit velitele z vězení a co dál?“
„Pak jsme Vám chtěli dokázat, že to obvinění, ať už ho podal kdokoliv, není pravdivé.“
„A co jste vlastně v té poušti dělali?“ zeptal se král. Nate měl pocit, že se přeslechl.
„Cože?“
„Ptám se, co jste v té poušti dělali. Nepamatuji si, že bych vám to dovoloval.“
„Můj pane, nás tam poslal velitel Ridrick.“ Král se zastavil a povytáhl obočí.
„Cože?“ Teď byli zmatení oba.
„Po tom, co jste mě za ním poslal na Velkou pláň, jsem se asi o týden zdržel v horách a na místo srazu jsem dorazil pozdě. Armáda tam už nebyla, a tak jsem ji šel hledat, ale zajali mě a jen díky příteli, na kterého jsem tam náhodou narazil, jsem přežil a utekl jsem. Pak jsem se vydal okamžitě sem, abych Vám podal hlášení. Že jsem byl prohlášený za mrtvého, jsem nevěděl a Ridrick mě přivítal s otevřenou náručí. Jenže se začal chovat divně od doby, co zjistil, že mám na krku ten medailon. Nebo aspoň si myslím, že je to tím.“
„Tenhle?“ zeptal se král a zvedl ze stolu malý medailonek.
„Ano, přesně ten. Pravdou bylo, že bitvu na Velké pláni přežil jeden z nepřátel a on nás poslal do pouště, abychom toho muže našli a zabili. Prý to je pro nás hodně důležité. Jenže jsme o něm nevěděli vůbec nic, ani jak vypadá, a měli jsme ho někde hledat? Připadalo mi to divné, ale nemohl jsem se vzepřít rozkazu. No a pak nás najednou někdo obviní z toho, že jsme zabíjeli civilisty. To je nesmysl. Nikdy bychom to neudělali,“ uzavřel své vyprávění. Král začal znovu přecházet po místnosti sem tam a něco si broukal pod vousy. Pak se zastavil.
„Chceš mi říct, že vás poslal do pouště zabít někoho jen proto, že přežil bitvu?“
„No, vlastně ano. Vy jste o tom nevěděl?“ zeptal se opatrně.
„Nevěděl jsem nic. Vůbec se mi to nelíbí. Máš pravdu, že se poslední dobou chová divně. Když už jsi chtěl vědět, kde je váš velitel, tak ho Ridrick někam odvezl.“
„A to Vám neřekl kam?“
„Ne. Říkal, že jste trošku na nervy z toho, že máte zavřeného velitele, a mohli byste se ho pokusit osvobodit, a proto ho převezl někam do bezpečí.“ Nate zavřel oči a začal počítat do deseti, aby se uklidnil.
„A kdy?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Hned po tom, co jste se vrátili. Začínám mít pocit, že před námi něco tají,“ začal po chvíli král.
„Nechte naši jednotku ho najít. Přivedeme Vám ho a dokážeme Vám, že to obvinění je vymyšlené. Prosím, pane,“ zkusil to Nate. Král nevěděl, co má dělat. Nakonec si ale řekl, že Nathan nemá důvod mu lhát, když už tolik riskoval.
„STRÁŽE!“ zvolal, „okamžitě najděte jeho věci a vraťte mu zbraně.“ Při tom ukazoval na Nata. Když se voják otočil a odešel, král přišel k Natovi blíž.
„Nechám tě jít pod podmínkou, že mi Ridricka přivedeš v pořádku. Budu s ním muset probrat pár důležitých věcí.“ Nate se uklonil.
„A mohl byste mi prosím vrátit ten medailon? Dost pro mě znamená,“ zeptal se. Král přikývl a podal mu ho. Na to se Nate otočil a odešel ven. Dostal zpět své brnění i zbraně a okamžitě zamířil do kasáren.

Kluci byli poněkud udivení, když ho viděli stát ve dveřích, ale po tom, co jim vyprávěl, se okamžitě všichni začali soukat do svých brnění.
„Pane?“ ozvalo se ve dveřích. Všichni se otočili. „Chce s Vámi mluvit král.“ Bylo to na Nata, a tak zase vyběhl z kasáren a zamířil do paláce. Krále našel tam, kde byl před tím, jen s tím rozdílem, že teď tam byla ještě spousta dalších lidí. Hned, co si ho král všiml, podal mu několik dopisů.
„Přečti si to.“ Nate nechápavě otevřel první dopis a stačilo se jen podívat, kdo dopis napsal, a vše mu bylo jasné. Napsal ho Levur O. Nate chvíli přemýšlel. Tohle jméno už někde slyšel, jen si nemohl vzpomenout kde.
„Tohle jsme našli v Ridrickově pokoji,“ začal král. „Zradil nás. Spojil se s nepřítelem a podával mu o nás všechny informace.“ Teď už konečně věděl, kde to jméno slyšel. Bylo to jméno hlavního velitele Rymirských kmenů. Toho samého, který mu zabil Shadowa. Nata zaplavil pocit zlosti a chuti po pomstě.
„Takže se nás chtěl zbavit, když nás poslal do pouště, abychom mu nestáli v cestě?“ snažil se to všechno pochopit. Král přikývl.
„Víte, jak dlouho už o nás podává informace?“
„Podle těch dopisů ještě před tím, než vás poslal do Jižní pouště. Teď je ještě víc nutné, abyste ho našli. V tom dopisu se píše, že se mají sejít o příštím úplňku na východním pobřeží. Myslím, že vím, kde to bude. A příští úplněk bude za tři týdny. Až ho najdete, nesmí se dozvědět, že o jeho zradě víme! Můžeme pak oba chytit přímo při činu.“ Nate přikývl.
„Kde bychom ho mohli najít?“ zeptal se.
„Bude někde na západní straně ostrova. Je to jediné místo, kde by se před námi mohl schovat.“
„Ale co když tam nebude?“
„Bude. Neví, že o jeho zradě víme.“
„Říkal jste na západní straně ostrova? Ale tam jsou hory a Velká pláň.“
„Ano. Má v horách postavený tábor. Občas se tam konají tajné schůzky, nikdo o tom místě neví a všichni se mu obloukem vyhýbají.“ Všiml si, jak na něj Nate kouká, a rychle dodal: „Musíte projít Erinským lesem, jinak se do hor nedostanete.“
„To se všichni bojí lesa?“
„Ano, a ani vy byste ho neměli brát na lehkou váhu. Hodně z těch, kteří tam vešli, se už nevrátilo.“
„Snad taky nevěříte na elfy, pane?“ dodal s úsměvem, ten ho ale rychle přešel, když si všiml králova výrazu.
„Jestli na ně věřím, nebo ne, je vedlejší, uvidíš sám. Vaším prvotním úkolem je přivést zpět Brixe a pokud možno zjistit něco i o Ridrickovi.“
Nate se uklonil a odcházel pryč. Pořád ale myslel na to, co král myslel tím „uvidíš sám“, nechtělo se mu ani za nic na světě věřit, že by mohli existovat elfové. To by tu mohli běhat už i trpaslíci a na loukách tančit víly. Jenže když se tak zamyslel, tak v jednu chvíli byl doma v Británii a v druhou na nějakém ostrově neznámo kde.

Před palácem na něj čekala celá jednotka. Všichni byli připraveni a postarali se i o Natova koně, aby se nemuseli zdržovat. Už se chystal nasednout, když přišel Kuss. Chvíli si ho měřil pohledem.
„Nechápu, jak se ti to povedlo, ale ještě si o tom promluvíme,“ řekl a u toho se usmíval. Nate kývnul hlavou a nasedl. Vyrazili.