Simirajský bojovník – 19. kapitola

Návrat

Cesta jim trvala necelé dva týdny. Nepospíchali. Nikomu se vracet nechtělo. Všichni věděli, že ta vážnost, s jakou byl dopis napsán, něco znamená. Všem se úzkostí svíral žaludek, když se na obzoru pomalu objevovalo město Zex. Jako vždy bylo rušné a lidé jim uhýbali z cesty.
Měli namířeno rovnou do královského paláce. Nechtělo se jim tam, ale nedalo se nic dělat. Na nádvoří jim odvedli koně a přišel je přivítat velitel Ridrick. Vlastně to žádné přivítání nebylo.

Nedočkali se žádných vlídných slov. Neřekl vlastně skoro nic. V patách se mu drželi dva strážní.
„Je mi líto, Brixi, musím tě zatknout.“ Brix neodpověděl, pouze sklopil hlavu a udělal krok k veliteli. Natovi se to nelíbilo.
„Cože?! To jako jen tak? Co nám takhle říct, za co to všechno je?“ vyjel na něj. Měl na něj vztek už od doby, co je poslal do pouště, a teď se to ještě vystupňovalo. Ostatní ho radši rychle zatáhli zpátky, ale velitel si to nenechal líbit.
„Na mě si nebudeš dovolovat řvát! Nemusím vám říkat, proč je zatčený, a pokud nechcete skončit stejně, okamžitě se rozejdete!“ zasyčel a odešel za strážemi, které vedly spoutaného Brixe někam do paláce.
„To snad není možný!“ nevěřil Nate tomu, co právě viděl. „Máte být náš velitel a ne náš nepřítel!“ zařval z plných plic, aby to Ridrick slyšel. Kluci ho potom radši odvedli, aby se nestalo ještě něco dalšího. Ani jim se nelíbilo, co se právě stalo, ale nemohli s tím nic dělat. Vzepřít se veliteli by se rovnalo přímému zatčení, a to by na tom byli ještě hůř.

Nate se s tím nechtěl smířit, ale musel se vrátit zpátky za Kussem. Koně měl připraveného a ani nevnímal, jak rychle mu cesta přes město utekla. Hlavou se mu míhaly myšlenky na to, co se vlastně stalo a proč najednou oni, kteří byli vždy královou hlavní, elitní jednotkou, skončili takhle. Lidé uhýbali z cesty, když kolem nich tryskem prosvištěl.

Před ním se začala otevírat brána a on vjel na nádvoří. Sluha se mu okamžitě chtěl postarat o koně, ale Nate se ani nezastavil a jel rovnou do stájí. Zavedl Darka do boxu a začal si ho čistit. Bylo to jako balzám na nervy, alespoň než přišel sluha.
„Pane, chce s Vámi mluvit pan Kuss. Hned.“
„Tak mu vyřiď, že teď to nejde.“ Ani se na sluhu nepodíval a pokračoval v čištění.
„Ale, pane…“
„Řekl jsem, že teď nikam nejdu!“ probodával sluhu pohledem. Ten se raději rychle otočil a zmizel za rohem. Nate chvilku přemýšlel, jestli měl na sluhu takhle vyjíždět, ale nakonec jen pokrčil rameny. Věděl, že s ním chce Kuss mluvit, ale on teď prostě neměl náladu na to si s někým povídat. V klidu čistil Darkova kopyta, když si všiml, že je v boxu nějaká tma. Otočil se a ve dveřích stál Kuss.
„Tak ty ses rozhodl neuposlechnout můj rozkaz?!“ štěkl a probodával Nata pohledem. Ten jen sklopil zrak, ale neodpověděl. Věděl, že se zachoval nesprávně. Dnes už podruhé.
„Na něco jsem se tě ptal!“
„Nechci se teď s vámi bavit. Jasný?!“ odsekl Nate. Kusse to poněkud vyvedlo z míry. Takové jednání nečekal.
„Ty se se mnou budeš bavit, kdykoliv ti to přikážu! Jsem tvůj pán a ty budeš dělat, co ti řeknu! Rozumíš?!“ Nebyla to skoro ani otázka jako spíše rozkaz. Nate ho jen chvíli pozoroval.
„Rozuměl jsem Vám. Ale dokud nebudu vědět, proč je Brix ve vězení, nebudu mluvit s nikým! Rozumíte tomu?!“
Tohle už Kuss nevydržel. Vrazil Natovi pěstí a když mu klečel u nohou, zavolal na několik sluhů, kteří opodál sledovali Natovu troufalost.
„Zavřete ho! Ať mi zmizí z očí. A koukejte ho pořádně hlídat! Jestli vám uteče, potrestám vás!“ Otočil se a ráznými kroky mířil pryč. Sluhové také na nic nečekali, sebrali Nata, který se nechtěl nechat. Odvlekli ho přes celou zahradu do malého domku, který tu hrál roli vězení. Zvenku vypadal jako každý jiný, ale zamřížované okno v horním patře značilo, že se o obyčejný dům nejedná. Dům byl dvoupatrový. Horní patro byla malá místnost s těžkými železnými dveřmi a okno měla malinké a zamřížované. Spodní patro byla místnost pro stráže.
V horním patře nebylo vůbec nic, ani žádný záchod. Místo to bylo odporné, ale taková vězení bývají. Nata ještě stále bolely rány od Kusse, ale teď si byl ještě více než kdy jindy jistý, že musí utéct a osvobodit Brixe, nebo alespoň dokázat, že je nevinný, ať provedl cokoliv. Nevěděl, jak to chce udělat, ale tím se teď nezabýval. Nejdříve se musel dostat z tohohle příšerného vězení.

Venku už byla tma a když se trochu rozkoukal a dokázal rozpoznat obrysy dveří a okna, začal zkoumat, jak by se odsud dalo utéct. Musel to nakonec nechat být, stráže chodily na kontrolu každou chvíli a nečekaně. Nemohl si dovolit, aby někdo přišel na to, že se snaží dostat ven. Vyčerpáním nakonec usnul. Ráno ho probralo zběsilé bušení strážného na dveře. Před ním ležel kus chleba, jablko a čutora s vodou. Snídaně nic moc, ale muselo to stačit. Nate měl jiné starosti. Začal pořádně prohledávat celu. Zkoumal každou skulinku, každou prasklinu a všechno, co by mu nějak pomohlo dostat se ven. Nejvíce ho zajímalo okno. Byly v něm sice mříže, ale ten, kdo tohle vězení stavěl, si nedal moc záležet. Mříže byly uvolněné a na pár místech se daly i o kus vysunout. Napadlo ho, že když by na mřížích chvíli pracoval, mohl by se dostat ven. Bude to mít ale tak tak. Okno bylo hodně úzké, ale protáhne se jím. Nevěděl však, jak uvolnit i zbylé tyče. Neměl u sebe vůbec nic. Zkoušel je vypáčit holýma rukama, ale nikam to nevedlo. Akorát měl na rukou puchýře. Tudy cesta nevedla. Celou situaci ještě zhoršovali strážní, kteří chodili nepravidelně kontrolovat, jestli nedělá něco, co nemá.

Až do večera potom seděl naproti oknu a přemýšlel, jak by mohl mříže vypáčit. Dostal nápad. Došel k oknu a pořádně si prohlédl, jak daleko je mříž zapuštěná do zdi od kraje okna. Napadlo ho, že když by se o mříže vší silou zapřel, mohl by je vyrvat ven. Na nic lepšího už přijít nedokázal a rozhodl se, že to večer zkusí. Počkal, až byla skutečná tma a strážní byli o patro níž a bavili se hrou v kostky.
Nate byl jako na trní, věděl, že když to nevyjde, další pokus už mít nebude. Vstal, celý se třásl, ale vzdát to nehodlal. Došel k oknu a oběma rukama se chytil za jednu mříž. Nohama se opřel o zeď a vší silou tahal. Představoval si, že to bude lehčí. Tyč se zdála jako přikovaná ke zdi. Musel si několikrát odpočinout, aby nabral sílu a pustil se do dalšího pokusu. Tyč byla trošku uvolněná, ale ani zdaleka to nestačilo na to, aby vypadla ven.
Musel několikrát přestat, protože přišli strážní a kontrolovali ho. Vždy pak chvíli čekal, než bude zase klid. Pomalu se chystal na další pokus, byl už unavený a pomalu si začínal myslet, že tudy cesta ven nepovede. Než stačil dojít k oknu, v zámku zarachotily klíče a do místnosti vešli dva strážní. Chytili Nata za ramena a bez jediného slova ho vedli ven. Prošli přes nádvoří a směrem do pánova domu. Kuss s ním chtěl mluvit.

Zastavili se před mohutnými dubovými dveřmi. Strážní jako obvykle zaklepali a když se ozvalo „Dále!“, vešli. Kuss seděl za stolem a při světle několika svíček si četl v ohromné knize.
„Můžete jít. Chci si s ním promluvit o samotě.“ Stráže se uklonily a odešly. Chvíli na sebe jen tak zírali. Kuss odložil knihu a přešel k oknu.
„Chtěl jsi vědět, za co je tvůj velitel zavřený. Tak si to vezmi,“ ukázal na stůl, kde ležela obálka s pečetí od samotného krále. Nate došel ke stolu a rychle se rozhlížel, byla to perfektní šance sebrat něco, co by mu pomohlo k útěku. Na stole ale nic moc nebylo. Neměl čas. S obálkou popadl ještě nožík na otevírání dopisů a strčil si ho za kalhoty. Pak udělal pár kroků vzad.
„Vyžádal jsem si ho osobně.“ Nate tušil, že pán chce slyšet poděkování, ale neřekl ani slovo a obálku nechal tak, jak byla. Nechtěl ji teď otevírat. Byl spíše zvědavý, co se bude dít dál.
„Vidím, že jsi ještě stále nepřišel k rozumu,“ řekl Kuss. „STRÁŽE!“ zvolal dostatečně nahlas, aby ho slyšely. Když vešly do místnosti, jen pokynul rukou k Natovi a stráže ho opět odvedly zpět.

Byl sice zvědavý, co v obálce bylo, ale teď byla noc a číst se stejně nedalo. Měl ale ten nožík. Byl ve špičce dost ostrý a jeho napadlo, že by se mohl pokusit odškrábat zeď a mříže tak vylomit snáze. Bylo to sice na dýl, ale měl teď větší šanci.

Kousky zdi vylamoval u všech tyčí stejně, aby neměl jednu volnou a zbylé ještě ne. Stráže by to pak rychle poznaly. Trvalo mu to asi týden. Nakonec byly mříže volné shora i zespoda a daly se krásně vyndat ven. To byl okamžik, na který Nate čekal. Mříže vyndal ven a vyhoupl se z okna. Pod oknem byla tráva a ta ztlumila jeho dopad. Až teď si uvědomil, že vůbec neplánoval, co dál. Jako první ho napadlo jít si pro Darka, jenže byl problém, jak ho dostat ven. Bránou to nešlo, byla hlídaná ve dne i v noci. Vzpomněl si, jak chodili s Gwen na úplný konec zahrady. Tam byl jen nízký plot a ten by měl Dark bez obav přeskočit. Nic lepšího ho nenapadlo, a tak uháněl do stájí. Kdyby mu někdo měřil čas, za jak dlouho koně osedlá, tohle by byl asi jeho rekord. S velkým potěšením zjistil, že jeho brnění bylo v Darkově boxu. Čekal, že ho někam schovají. Do brnění se také navlékl bleskovou rychlostí a pak vyvedl Darka ven. Ve stájích se jeho kopyta příšerně hlučně rozléhala, a tak byl rád, když byl venku. Vyhoupl se do sedla, ale stejně šel jen rychlým krokem. Kdyby cválal, mohlo by to někoho probudit a byl by problém. Dostal se na konec zahrady a jak předpokládal, Dark plot přeskočil skoro bezchybně. Zpátky se ani neohlédl a ujížděl směrem do města. Měl v plánu sehnat ostatní členy jednotky a dostat Brixe z vězení.

Věděl, že většinu jednotky najde v městských kasárnách, a tak mířil právě tam. Městské kasárny byly dominantní budova téměř uprostřed města a nedaleko královského paláce. Po cestě se neustále rozhlížel, bál se, aby ho nikdo neviděl. Ale i kdyby, stejně by netušili, co tu dělá. Po chvilce přemýšlení se zastavil před bránou do kasáren. Byly to mohutné dřevěné dveře hlídané ze dvou věží nedaleko. Teď na nich ale nikdo nebyl. Zřejmě narazil na výměnu stráží.

Nehodlal klepat a s kluky se chtěl setkat tajně, na to byl ale potřeba plán. Napadlo ho podívat se na nebe a určit, kolik je hodin, aby věděl, kdy na stráži nikdo není. Obloha byla zatažená, a tak zamířil na náměstí. Tam na věži královského paláce byly obří hodiny. Když k nim dorazil, bylo něco po dvanácté. Stráže se tedy mění vždy o půlnoci. Vrátil se zpět ke kasárnám a obešel je kolem dokola. Z jedné strany si všiml, že jsou okna nad sebou a dá se po nich vyšplhat. Problém byl, že nevěděl, v jakém patře spí kluci. Bez toho se pohnout dál nemohl. Musel počkat, jestli zítra na někoho z nich nenarazí nebo nepotká nějakého vojáka, který mu to řekne. Na povrch se ale vyhrnula i myšlenka, že za pár hodin, možná i dříve, bude ve městě spuštěn poplach, až zjistí, že utekl, bude ho hledat celé město. Musel se někam ukrýt. To byl s koněm trochu problém. Nakonec se rozhodl zajet kus za město a vrátit se, až se bude zítra stmívat. Ještě si cestou vypůjčil u jednoho domku oblečení, které se přes noc sušilo a jemu pomůže, aby nebyl tak nápadný. V Simirajském brnění ho hned každý pozná.

Stráže otevřely dveře a v němém úžasu zjistily, že cela je prázdná. Na první pohled to nedávalo žádný smysl, pak ale uviděly okno bez mříží. Nechápaly, jak se to Natovi mohlo podařit, ale teď to musely okamžitě hlásit Kussovi.
Bylo po půlnoci a pán už spal. Stráže neměly radost, že ho musí vzbudit, ale čekat do rána nechtěly. Bude lepší, když se to pán dozví hned. Ráno by je mohl potrestat přísněji. Stráže vtrhly do pánovy ložnice téměř bez klepání.
„Můj pane,“ začal pomalu a nejistě jeden z vojáků, „musíme vám oznámit, že vězeň uprchl.“ To Kusse probralo velice rychle. Vyskočil z postele a zlostí celý zrudl.
„Cože udělal?“
„Uprchl, můj pane.“
„Já jsem to slyšel už napoprvé! Jak je to možné?! Měli jste ho hlídat! Tohle si odskáčete!“
„Pane, nevíme, jak se mu to mohlo podařit, chodili jsme ho kontrolovat. Vytrhl mříže z okna.“
„A jak se mu to sakra povedlo?!“ řval nepříčetně Kuss.
„To nevíme, pane,“ odpověděl mu voják se sklopeným zrakem. Kuss chvíli přecházel po pokoji sem a tam.
„Najděte ho! A jestli nebude zavřený do zítřejšího večera, potrestám vás! A teď vypadněte z mojí ložnice, chci se vyspat!“
Stráže se uklonily a rychle zmizely za dveřmi. Ještě té noci se vypravily do města a začaly Nata hledat. Kuss už pak ale stejně neusnul, myslel na to, jak se Natovi mohlo podařit uniknout.

Nate se mezitím schoval nedaleko města do jednoho polorozpadlého domu. Kdysi to býval sklad na potraviny a zboží, co přiváželi kupci. Potom ale vyhořel a od té doby se už nepoužívá. Nikdo by ho tam nehledal. Byl to ideální úkryt. Našel si místo, kde byla střecha, a Darka uvázal kousek dál. Oheň nepotřeboval, teplo bylo dost. Spíš byl rád, když se svlékl z brnění a oblékl se do oblečení, které si „vypůjčil“. Jaké to bylo překvapení, když zjistil, že to, co ukradl, nebyly kalhoty, ale noční košile, a to triko bylo asi o tři čísla větší. Žádná sláva.
Vypadal v tom spíš jako šašek. Takhle mezi lidi jít nemohl. Noční košili proto zkrátil a udělal si z ní tričko. Kalhoty si musel nechat ty, co měl. Z trika, i když o tři čísla většího, se udělat nedaly. Nakonec, když se tak prohlížel, mu to nepřipadalo tak hrozné. Jen Dark na něj civěl s pohledem, který říkal něco ve smyslu „To myslíš vážně?“. Pak si v písku udělal díru, aby ho nikde nic netlačilo, a chystal se konečně trochu prospat. Sotva zavřel oči, zaslechl podivný zvuk přicházející z dálky. Byl to kostelní zvon. Stráže spustily poplach. Už tedy vědí, že jim uprchl. On byl ale daleko, a tak neměl strach, že ho někdo najde. Nemohl usnout. Po několika marných pokusech to nakonec vzdal a vzpomněl si na obálku, kterou mu dal Kuss. Chvíli si ji prohlížel a pak ji otevřel. Snažil se najít nejlepší světlo. Měsíc částečně vykukoval, a tak po troše snahy dopis přečetl:

„Drahý rádce,
odpovídáme na Vaši otázku, proč byl zadržen a následně zatčen velitel speciální Simirajské jednotky. Netušíme, proč Vás to zajímá, ale král se rozhodl Vašemu přání vyhovět. Velitel Brix Dyra byl zadržen z důvodu podezření porušení své přísahy. Donesla se nám zpráva z Jižní pouště, že poté, co se tam vyskytla naše speciální jednotka, začali záhadně umírat civilní obyvatelé. Jak jistě víte, v jejich přísaze je jedno pravidlo nadmíru nadřazené všem ostatním. Totiž, nikdy nezabiješ člověka, který je nevinný, a ani ho nijak neohrozíš na životě. Z důvodu podezření, že bylo toto pravidlo porušeno, byl velitel Brix Dyra zadržen. V případě, že se prokáže, že se tyto skutky opravdu staly, bude část viny nést i jeho zástupce a Váš sluha Nathan Lee. Do té doby král nařizuje, abyste ho držel pod zámkem.

S úctou,
Lora Nare

Nate si dopis přečetl několikrát znovu. Došlo mu, že ty ženy a děti na životě svým způsobem ohrozili, a taky mu bylo konečně jasné, proč ho Kuss nechal zavřít. Víc místa ale zabírala myšlenka, kdo tohle prozradil. Nehledě na to, že to nebyla tak úplně pravda. Civilisty vždy nechali jít. Vzpomněl si, jak Brix říkal, že to mohli prozradit ti zajatci, kteří jim utekli. Stále víc si byl však jistý, že za tím stojí Ridrick. Nemohl si pomoct, zdálo se mu na něm něco jiného, než když ho viděl prvně. Po zbytek noci už neusnul.

Ráno se probudil vsedě. Bolelo ho úplně celé tělo a měl pocit, jako by usnul teprve před chvilkou.
Nevěděl, co bude celý den dělat, do města nemohl. Musel počkat, až se setmí. Jenže potřeboval vědět, v jakém patře najde svoji jednotku. Musel se tedy vydat do města. Potuloval se ale jen na okraji. Kasárna byla téměř ve středu města. Tam zkrátka nemohl.
Měl štěstí, ulicí, ve které stál, procházel voják. Ten musí vědět, v jakém patře je najde. Bál se, aby ho nepoznal, a tak si hlavu omotal tím velkým trikem. Asi to nevypadalo moc dobře, ale účelu to posloužilo.
„Desátníku, kde je tu kasárna?“ Desátník ho chvíli nedůvěřivě pozoroval.
„Co je ti do toho? Mám na práci důležitější věci. Zmiz odsud!“
„Mám důležitou zprávu pro královu speciální jednotku.“
„Tak mi ji dej, předám jim ji.“
„Ne! To nejde. Musím jim to dát já. Kde je najdu? Prosím.“ Udělal psí oči. Desátník si povzdechl a pokračoval.
„Kasárny jsou nedaleko královského paláce, musíš jít do třetího patra.“
„Děkuju, desátníku.“ Nasadil ten nejsladší úsměv, jaký dokázal. Potom se rozeběhl do města. U nejbližší odbočky ale zahnul. Voják ho už nesledoval, a tak se mohl vrátit zpět do úkrytu a počkat, až bude tma.

Konečně se dočkal. Po městě hořely louče, ale neosvětlovaly ulice dost na to, aby si ho někdo všiml. V pořádku se dostal až ke kasárnám. Kluci byli až úplně nahoře. To se dalo čekat.
Nechtěl tam hned lézt a riskovat tak, že ho někdo uvidí a prozradí. Na ulici našel nějaké drobné kamínky a házel je do okna. Několikrát minul, ale po chvíli se přeci jen otevřelo. Ven vykoukl Vaas.
„Kdo je? A co chceš?“ zeptal se.
„Tiše, ne tak nahlas. To jsem já, Nathan.“
„Nate?“ Během chvilky byli v okně úplně všichni. Hodili mu dolů lano, aby se dostal nahoru.
„Co tu proboha děláš?“ vyzvídal Lens.
„Tohle mi dal Kuss, je to dopis od krále. Musíme dostat Brixe ven,“ zadrmolil ve spěchu. V tu chvíli bylo naprosté ticho. Dopis koloval a všichni si ho přečetli. Nikomu se nechtělo věřit tomu, co bylo v dopise napsáno. Pak si Nio vzpomněl, že Nate říkal něco o tom, že chce Brixe dostat z vězení.
„Jak chceš dostat Brixe ven?“
„To ještě nevím, ale musíme to udělat rychle. Napadlo mě předstírat, že jsme dostali svolení od krále k návštěvě. Po nás ho nebudou chtít ukázat.“
„A pak co? Myslíš, že si ho jako odvedeme jen tak s sebou?“
„Ne, proto jsem tu. Nemůžu tu ale zůstat, hledají mě. Utekl jsem Kussovi.“
„Já už se snad ani ničemu nedivím,“ podotkl Ned. Nemohl si nevšimnout Natova pohledu, který chvílemi hypnotizoval tác s jídlem, a přistrčil mu ho. Nate celý den nejedl, a tak se do toho s chutí pustil.
„Já bych měl nápad,“ ozval se po chvilce Bany. „Pod věznicí jsou ještě tajné chodby. Přístup tam mají jen králem vyvolení lidé. My ale můžeme tvrdit, že jsme dostali povolení. Než někdo zjistí, že to tak není, budeme dávno pryč. Do těch chodeb se dá dostat dveřmi, od kterých má klíč bachař, to ale nebude problém. Pak ho pošleme pro něco, třeba… no, nevím, teď mě nic nenapadá. Potom tam s Brixem pronikneme a tajným východem pryč. Musíme se ale postarat, aby tam byli naše koně.“
Plán chvíli všichni zvažovali. Byl dobrý, ale měl nějaké mouchy.
„A co prostě říct, že nám král přikázal předvést Brixe třeba k výslechu? Je to mnohem jednodušší než se párat s tajnými chodbami. Jen se někdo musí postarat o ty koně,“ řekl Carle.
„O ty koně se postarám já,“ ozval se Nate s plnou pusou. Všem se nakonec víc líbil Carlův nápad, ale museli ještě probírat nějaké detaily. Když už měli všechno vymyšlené, Nate zase vylezl oknem ven a šel směrem ke starému skladišti. Neměl ale namířeno tam. Musel ještě zařídit, aby na ně zítra čekali koně.
Věděl, že hodně riskuje, ale musel se dostat do paláce. Chtěl najít Gwen. Tu mu kdysi Kuss dal jako jeho osobní služku, měla tak přístup do kasáren a ke koním. Problém byl, že nevěděl, kde ji v paláci hledat. Jako první musel najít komnaty služebnictva. Už to byl problém. Palác byl obrovský a všude byly stráže. Dostat se jen tak do paláce samo o sobě chtělo velkou dávku odvahy a zručnosti. On měl na sobě věci, které připomínaly obyčejného rolníka. Kdyby ho chytili, i hned by ho poznali a s celým plánem by byl konec.

Do paláce se dostal přes zahrady. Místy byl plot porostlý břečťanem a dalo se po něm vylézt. Několikrát málem spadl ze třímetrové výšky dolů. Konečně byl nahoře. Naštěstí pro něj zahrada hlídaná nebyla. Dovnitř potom proklouzl bočními dveřmi, které vedly do kuchyně. Byla noc, ale stejně tam bylo pár kuchařek, to kdyby král dostal najednou hlad.
Potom, co prošel kolem velkého kotle, ve kterém cosi bublalo, vyděsil jednu služebnou, která si povídala s kuchařkami. On je vlastně vyděsil všechny. Žádná nechápala, co tam dělá kluk oblečený jako rolník. Nebyl čas vysvětlovat jim, kdo je, když ho prozradí, aspoň nebudou vědět, koho hledají.
„Omlouvám se, že jsem vás vylekal. Potřeboval bych vědět, kde najdu komnaty služebných.“ Pokusil se o ten nejnevinnější výraz, jaký dokázal. Kuchařky se pomalu vzpamatovávaly z leknutí.
„Tady nemáš co dělat! Vypadni, nebo zavoláme stráže!“
„Prosím, musíte mi pomoct, moje kamarádka je moc nemocná a bez mé pomoci dlouho nepřežije. Pomozte mi ji zachránit.“ Když se tak zamyslel nad výmluvou, jakou si vymyslel, divil se, že ho nenapadalo něco lepšího. Čekal, že každou chvíli uslyší volání stráží, a tak ho mile překvapilo, když vstala služebná a mávla na něj, ať jde s ní.
„Děkuji, paní,“ snažil se o spisovné vyjádření. „A prosím, neříkejte o mně nikomu.“
Kuchařky je sledovaly s nechápavými výrazy. Služebná ho vedla spletitými chodbami paláce. Nakonec byl rád, že ho vede. Sám by to nikdy nenašel.
„Jak se jmenuje ta tvoje kamarádka?“
„Gwen.“
„Tak jdi na konec téhle chodby a jsou to ty dveře vpravo. Hodně štěstí.“ Nate poděkoval a prošel chodbou. Dveře se snažil otevřít, jak nejtišeji to šlo, ale stejně zavrzaly. Nehybně zůstal stát a pomalu ani nedýchal, naštěstí to nikoho neprobudilo.

V místnosti bylo deset postelí. Opatrně mezi nimi procházel a nakonec ji uviděl. Zaplavil ho pocit vzpomínek a taky jakýsi blažený pocit, že ji znovu vidí. Jemně s ní zatřásl. Když otevřela oči, vyděsila se. Nate jí pohotově přikryl ústa rukou.
„Klid, Gwen, to jsem já, Nate,“ zašeptal.
„Nate? Co tu děláš? Hledá tě celé město!“ řekla na oko naštvaně, ale stejně se nemohla ubránit tomu, aby ho neobjala.
„Potřebuju s tebou mluvit, ale musíme někam, aby nás nikdo neslyšel.“ Gwen přikývla a vedla ho přes pokoj do vedlejší místnosti. Byla to toaleta.
„Co potřebuješ?“
„Potřebujeme pomoct, myslím celou naši jednotku. To, že je Brix zatčený, víš, viď?“
„Zatčený? Ne, to nevím. Co se stalo?“
„Je podezřelý z porušení prvního pravidla, které je v naší přísaze.“
„A to je?“ nechápala Gwen.
„Nesmíme zabít ani jinak ohrozit na životě civilního člověka,“ přeříkal.
„A vy jste něco takového udělali?“
Nate probodával pohledem zem.
„Nate?!“
„Měli jsme úkol v Jižní poušti, ale abychom se dostali k informacím, museli jsme vypálit pár Rymirských táborů. Ženy a děti jsme nechali jejich osudu. Nenapadlo nás, že se to bere jako porušení tohohle pravidla.“
„Nate…“ neměla Gwen slov, „za to vás můžou i popravit.“
„Já vím, Gwen, a právě proto potřebujeme tvoji pomoc. Chceme Brixe dostat ven, ale potřebujeme, abys nám přivedla koně.“
„Koně? A kam?“
„Za město. Je tam starý rozpadlý sklad, mám tam teď svoji skrýš, někam je tam uvážeš, nikdo se to nedozví, neboj se.“
„Já nevím. Proč jste to udělali?“
„Gwen, teď není čas ti to všechno vysvětlovat. Pomůžeš nám?“ Než Gwen odpověděla, byla to doba, která Natovi připadala jako věčnost.
„V kolik tam mají ti koně být?“
„Odveď je tam během dne, aby to nebylo tak nápadné. A děkujeme ti za pomoc.“ Usmál se a jemně ji políbil na pusu. Pak se ještě objali a Nate rychle zmizel. Cestu ven si už našel sám a v pořádku se dostal až do skladiště. Celý zbytek noci pak přemýšlel nad Gwen.