Za sny a za růži – 1. část

Každé město v sobě skrývá pověsti a legendy. Ty se zhmotňují a nabírají podob lidí a věcí, které, když se budeme dobře koukat, můžeme vidět a potkat…

Na temném nebi zářily chladné ledové hvězdy. V dálce obklopena nicotou na jedné z nich byla růže. Nádherná rudá růže s trny a listím. Jen jedna jediná, moc dobře věděl, že tam je. Že čeká na něj, ale i kdyby ne, on si pro ni přijde. Protože ji musí mít. Vydává se opět na cestu, strastiplnou cestu ničím, jen aby ji našel, aby ji získal. Kolikrát už byl tak blízko, skoro cítil její vůni, ale přesto… Nebe se barvilo do ruda, pak do tyrkysové měděnky. Ztratil se, zase se ztratil. Utíkal dál po neexistujících cestách, bloudil v kruzích a vracel se po svých stopách, které už dávno zmizely. Nenašel nic…

Vzbudil se nad ránem ze snu, který ho mučil už několik týdnů. I dřív se mu občas zdával, ale v poslední době byla jeho četnost až zarážející. Vylezl z postele a svlékl si propocené tričko i spodky. Dřív to býval jen sen, ale když se mu zdál tak často, tak musel něco znamenat. Uvažoval nad tím už tolikrát. Snil znovu a znovu. Zavrtěl hlavou. Nemá cenu se tím teď rozrušovat. Aby se uklidnil, přišel ke květináči u okna, byl poměrně malý a přikrytý skleněným poklopem, na kterém se pomalu usazoval prach a pavučiny. Přejel po něm šlachovitými prsty a setřel pár smítek prachu. Pod poklopem byla růže, drobná, ale krásná. Neživá, se stonky a listy ze železa, její okvětní plátky z kupritu se jemně třpytily ve vycházejícím slunci. Stále nehybné, chladné, neživoucí.

Místností se rozlehla melodie Hry o trůny a vytrhla Anastázii z rozjímání v křesle u okna. Vstala a zvedla mobil.
„Mami?“ Pozdrav nebyl víc než povzdech. Nejradši by hovor nevzala, ale po minulých zkušenostech se to neukázalo jako nejlepší nápad. Chvilku ji poslouchala.
„Jo, dobře… fakt v pohodě…,“ odpovídala na stále stejné dotazy, jak se má. Pak to přišlo. „Já mám hezký život, mami. Mám za čím jít. Já prostě nejsem komunikativní, nikdy jsem nebyla a nebudu. Tečka… Nejsem drzá, jen se ti to snažím vysvětlit. Ano, mami…. Jistě, mami… Tak já nevím, co chceš slyšet. Jo, včera večer mě požádal o ruku. Jasně, že ne, žádnýho kluka nemám… Mně jedna práce stačí, děkuju pěkně. Ale já nepotřebuju víc peněz, na co? Mám všechno, co potřebuju. K čemu by mi byl větší byt? Já… už musím jít, mami. Měj se.“

Položila telefon a chvilku se snažila uklidnit. Přešla k oknu a hleděla na pár popelnic a špinavý dvorek. Každý hovor s matkou byl podobný tomu předchozímu. Proč nemáš kluka? Proč nemáš lepší práci? Byt v centru? Psa? Kávovar? Každý z těch hovorů v ní zanechal smíšené pocity, měla svou matku ráda, ale pokaždé se ji snažila dotlačit někam, kam nechtěla. Myslela to s ní dobře, samozřejmě. Povzdechla si. Mezi popelnicemi přeběhla malá krysa, chvíli ohryzávala nedopalek cigarety a pak odběhla. Ve způsobu, jakým cigaretu okusovala, jí připomínala jednoho kamaráda. Lukáše. Bohužel jenom kamaráda. Tohle by chtělo spíš panáka než se v tom utápět sama. Tak nebo tak, Anastázie zaplašila myšlenky a začala se oblékat, protože byla zrovna sobota a ona byla ještě v pyžamu, ačkoli už bylo dávno po poledni.

Anastázii bylo dvaadvacet a pracovala jako prodavačka v jednom z obchodů na pěší zóně. Ne že by ji ta práce naplňovala, ale někde peníze na nájem brát musela. Ve skrytu duše chtěla být básníkem. Ve své hlavě jím byla.
S Lukášem a partou se znala už pár let. Byla to banda snílků a ona v jejich společnosti cítila, že konečně někam zapadla. Chodívali do parku, kde pili víno (většinou to nejlevnější) a mluvili o knihách, o divadle a o tom, co by bylo, kdyby… Někdy skládali básně, někdy dělali koláže – většinou dadaistické, a vymýšleli si neskutečné světy. Znali snad každou pověst, co kolovala kolem, novou i starou. Scházeli se párkrát týdně po škole nebo po práci, jak kdo, jak kdy; rozhodně neměli žádné pravidelné schůzky.

Vyšla ze dveří, na kterých byla cedulka „slečna LASKAVÁ“ a vydala se ke Grandu, nebylo to daleko, ani nejela trolejbusem. Venku lehce poprchávalo a v chladném únorovém počasí moc lidí nevydrželo. Choulili se za okny kaváren, kde si hřáli ruce o horké hrnky. Sníh byl ale dávno ten tam a jaro ještě v nedohlednu. Anastázie zabočila k mostu a spěchala dál pošmourným dnem kolem Grandu nahoru do hospody U Draků.

Bylo teprve půl páté, nečekala, že by v hospodě byla spousta lidí. Když sešla několik schodů do ponuré místnosti, u jednoho ze stolů vzadu spatřila několik přátel. Zamávala na ně a rovnou si u baru objednala pivo, než si k nim šla sednout. O něčem se dohadovali, ale zmlkli, když se k nim přiblížila. Nevěnovala tomu pozornost, nejspíš šlo zase o nějakou hru. Čeho si ale všimla, byly Michalovy vlasy. Byly šedivé, jaksi ulepené a plné pavučin.
„Co to máš za bordel na hlavě?“ zeptala se s nakrčeným nosem, než si zapálila cigaretu. „Nějaký pavučiny nebo co.“
Natáhla se a než stačil Michal cokoliv udělat, prohrábla mu vlasy. Pavučiny se jí nachytaly na prsty. V okamžiku se roztekly na spoustu drobných špinavě šedých kapiček.
„No fuj,“ neudržela se Anastázie a utřela si ruku do kalhot. Všichni se na ni dívali zaraženě, skoro vylekaně, ona naopak nechápavě.
„Ty jsi ale debil,“ hlesl Lukáš a položil obličej do dlaně.
„No co, jsem rozrušenej! Sakra!“
„To jsme všichni, ale copak mně jsou vidět uši?“
Anastázie se rozesmála. „Jaký uši? Co to melete? Co to máš teda v těch vlasech? Bože, mě zprůsvitněla ruka!“
„A je to tady,“ povzdychnul si Lukáš. „Anastázie, klid, asi tak za tři, čtyři hodiny bude zase vidět. Teď nejspíš někomu straší ve snu.“
„Moje ruka?“ Zamávala si jí před obličejem, skrz ni viděla jejich tváře.
„Jo, tvoje ruka. Já ti to vysvětlím, ale jestli to někde vykecáš, tak bude průser. Jde o to, že je to fakt tajná věc, ne jako státní bezpečnost nebo tak.“ Rozhlédl se po ostatních, jako by hledal oporu, a pak pokračoval. „My nejsme tak úplně obyčejní. Tak úplně normální. Sme tak trochu jiný…“
Nechápavě se na něj podívala. „No, to už jsem si tak trochu stačila všimnout. Hele, lidi, o co jde? Znám vás přece dlouho.“
„Ty povídačky, ty pověsti, výmysly jsou pravda. Věštírna v kanálu, nožíř, polednice. My jsme součástí toho všeho,“ vypadlo najednou z Ivety, bledničkovité dívky s černými vlasy, která vždycky působila tak trochu zranitelným dojmem.
„Jasně,“ přikývla Anastázie. „To je nějakej larp, že jo?“ řekla, ale nejistě se přitom podívala na svoji ruku, či spíš na její stín.
Nikdo se ani nezasmál, ani nepřitakal a Anastázii už to začínalo být divné.
„No, vlastně ne tak docela,“ řekl Michal. Něco se na něm změnilo. U Draka nikdy nebylo valné osvětlení, a tak nemohla pořádně odhadnout co.
„My jsme ty pověsti,“ pokračoval a podíval se na Anastázii. Jeho hlas se změnil a vypadal jinak. Všechno najednou vypadalo jinak, ale přitom to bylo úplně normální. Očekávatelné. Michal měl pavučiny ve vlasech a jeho hlas byl jen šepotem ve tmě. Iveta vypadala, jako kdyby byla v pravém poledni na poli, kůže jí zářila a oči svítily. A Lukáš měl svůj špičatý obličej ještě špičatější a oči černé jako korálky.
„Já jsem to vždycky tušila, že jsi krysa,“ promluvila Anastázie s očima upřenýma na Lukáše. „Takže co jste zač? Snivec, pak polednice a krysa. Mám ještě nějaký takový kamarády?“
Ondra přikývl. „Ještě pár, neptej se ale koho.“
„Alena je vrba, že jo?“ Najednou do sebe věci zapadaly, jako když si konečně všimnete souvislostí. Trochu ji to vyděsilo. „Páni! A proč jste vlastně tady, takhle?“
Najednou se všichni utišili a zarazili.
„Ehm…“ odkašlal si Lukáš. „Jde o to, že nás někdo využívá. Někdo nás okrádá a my nejsme schopní s tím cokoliv udělat, právě proto, co jsme. Máme už jistý informace o tom, kdo by to moh bejt, ale nejsme si jistí vůbec ničím.“
„Co se stalo?“