Boj v sobě

SVĚTLO. Výraz mnoha možností a mnoha dalších slov. Věc tak důležitá pro život. Důležitá pro vše, co je nám drahé. Tento děj ale není jen o tomto, je o mnoha možnostech. V okolí stál dům. Sám. Nikde okolo se nic neukrývalo a blízko nebylo nic, na co by se oko mohlo zaměřit. Dům byl prázdný, jen místy bylo pár věcí, které byly v domě ukryté několik let, možná i několik generací.

Stůl. Stará dřevěná lampa. Mohutné látkové křeslo plné prachu a v něm osoba. Osoba bez emocí, bez výrazu. Bez jakéhokoliv výrazu. Ta osoba stále hleděla jen na jedno místo a člověk by si řekl, že snad už ani nežije. Osoba působila nemrtvě, avšak místy z ní bylo cítit trochu života. Dům pokrýval prach a vzpomínky. Vzpomínky tak silné, že obyčejného smrtelníka zamrazilo. Dech. Tep. Pohyb. Ten člověk pohnul rukou a posunul prsty tam a zpátky po opěrátku špinavého křesla. Zamrazení bylo cítit až do morku kosti. Něco se tu stalo. Něco smutného, strašného a emotivně silného. Dům ukrýval mnoho esencí svého původu.

Ten strach, co byl cítit ze zdi. Ten strach, který tvořil kruh života. Strach, který u srdce bodal jako ostrý nůž položený na stole či proťatý lidským srdcem. Strach, že se pulzující krev okamžitě v těle zastavila jako kus ledového kamene. Každá věc okolo nás působí nějak zvláštně a někdy tak křehce, že umí vyprávět svůj životní příběh. Lidské oko a mysl si dokáže utvořit k obyčejné věci tak silné pouto, že když se něco stane, dokáže být pro nás ta věc záchranným bodem. V každém z nás se ukrývá mohutný dar sebezáchovy a uzavírání se do sebe sama, ale existuje také něco, co dokáže život urovnat či uzavřít natolik, že to okolí děsí. Můžou se vrátit věci, co byly, aby zase mohly být. Můžeme chtít a dostat to, co chceme, či můžeme otevřít, stoupnout si do prostoru a zařvat své sny? Každá věc, každá možnost, každá událost dokáže s člověkem pohnout na všechny strany, aniž by si to někdo z nás uvědomil. Právě tak i ta osoba ve špinavém křesle. Připomíná někoho nebo něco, co se mohlo stát. Nebo se teprve stane. Osoba, která nemluví, která pouze neustále kouká na jedno místo.

Zakrytá. Nehybná. Neoceněná. Prsty na ruce se jí stále hýbou sem a tam, jako by chtěly vytvarovat cestičku do opěradla a zachovat si svůj směr, jako letokruhy ve stromech. Jako spisovatel uchovává svoje vzpomínky v knihách, třeba to ta osoba chtěla uchovat tímto způsobem.Výraz. Chlad. Sedící člověk pohnul hlavou a otočil ji směrem ke mně. Ten výraz, ten pohled byl jako tisíce malých jehel protínajících mé tělo. Každé místo v mém těle jako by krvácelo a já se skácel k zemi jako prázdný, nepopsaný papír a ztuhnul jsem. Ten pohled si budu pamatovat dokonce života. Pohled tak prázdný, tak zákeřný. To vědomí všech těch skrytých možností. Ten výraz utíkajících minut. Ten chladný, pomalý pohyb, když na mě upřel zrak, byl tak mocný, zabíjející. Mé tělo ztuhlo, neměl jsem v něm žádný cit, mé tělo se ztrácelo v očistci nadějí. Co se to stalo? Co to mělo znamenat? Že by nová volba, nový směr? Nový začátek a nové zkušenosti?