Hon

Ze série Život vlka

VAROVÁNÍ: Jen pro silné povahy!!! (Na přání autora připojeno varování!)

Dobytek umíral, lidský život hasl,
zoufalý vlk po potravě pásl.
Lesy suché, zvěř v nich není,
to celou situaci vždycky mění.

Dítě malé k lesu kráčí,
vlk ho vzápětí mrtvé vláčí.
Zpátky k noře tělíčko dětské vleče,
slza smutku mu po tváři jenom teče.

V noře ukrytá vlčata radostí brečí,
hlady málem opět ječí.
Matka maso dovláčela,
lidskou krví kožich promáčela.

Zoufale na svá dítka hledí,
jež drobné mládě zatím jedí.
Oni, anebo ten človíček,
osud všem přichystal krutý políček.

Vlčice, sama hladna, ke kraji lesa letí,
sucho a člověk, to jest vlčí prokletí.
V šeru noci další kořist vyhlíží,
nikdo se však neblíží.

Se strachem a sklopenými slechy
sleduje blížící se střechy.
Tlapky její zoufalé k lidským domům vedou,
hvězdy strachy o ni na obloze blednou.

Vlčice se tichou vískou plíží,
k novému cíli se pomalu blíží.
Pachy všeho k ní se linou,
kdo budou osoby, které v jejích zubech zhynou?

Nářek zpoza vrátek plyne,
matka dětský šátek vine.
Vlčice se ode dveří plíží,
raději k temné světnici se blíží.

Tiché mekání se z ní ozývá,
koza, tak se ten tvor nazývá.
Najednou ticho, i vlčice stojí,
cítí, že se nyní koza bojí.

Vzápětí prudký náraz, v zubech kost,
ve chlívku teď stojí vlčí host.
Koza sebou marně zmítá,
vlčice je šelma lítá.

Jeden stisk a ticho bylo,
krev, slzy, nářek, vše se slilo.
Kozí tělo v tlamě se nyní chvělo,
zhrození se ženě ve tváři skvělo.

Vlk i s kořistí chvatně prchal,
rozlícený dav se za ním vrhal.
Šípy, nože, sekery
za ním vzduchem letěly.

Byla tma, vlk se schoval,
svou kůži si jen tak tak zachoval.
Mrtvou kozu stále v zubech,
rozhlíží se po temných dubech.

Les a noc, to ty ho zachránili,
vlčí pronásledovatele odradily.
Již klidněji se lesem vlčice vrací,
mrtvou kozou do nory k vlčatům bací.

Dva dny teď hody měli,
než opět znova hladověli.
Vlčice se k vísce kradla,
Záhy však zděšena k zemi padla.

Psi štěkali u svých pánů,
ten výjev vrazil matce krutou ránu.
Pochodně a lovné zbraně,
to ne… lidé chtějí jíti na ně.

Zoufale se lesem smýká,
za zády jí psovod píská.
Dusot koní jde si pro ni,
celá smečka lidí ji teď honí.

Do toho oheň začíná se šířit kolem,
srdce se jí chvěje strachem, velkým bolem.
Celou smečku od svých mláďat zahání,
ona těžko se psům ubrání.

Marný boj se líně vleče,
zoufalá slza jí po tváři teče.
Vzápětí kvílí, šíp ji srazil,
děs z blížících psů ji zmrazil.

Marně chňapá po těch tvorech,
k zemi padá v temných borech.
Psi ji sápou s krutou záští,
brzy ji sekera do hlavy praští.

Nohy pod ní v krvi hrabou,
srdce bojuje s tvrdou pravdou.
Mrtvé vlčí tělo na zemi již tuhne,
zoufalá duše po svých dětech prahne.

A oheň dál se za jejími zraky šíří,
ke skryté noře temně míří.
Plameny vše s sebou berou,
nářek z vlčat nyní derou.

Padly děti, padla matka,
v lese řádí krvavá jatka.
Mrtvoly vlků vedle sebe leží
a čas ubíhá, letí, běží.

Oheň strávil rodný les,
zamaskoval hrozný běs.
Zoufalé duše na svá těla hledí,
spálená, krvavá, o konci již vědí.
A lidé?
Ti je nyní se smíchem jedí.