Simirajský bojovník – 15. kapitola

Záchrana

Nate se vzbudil ještě za tmy. Všude bylo mokro, oheň už dávno dohořel. Pokusil se ho znovu rozdělat a opéct si k snídani zbývající kus masa. Dřevo bylo ale mokré, a tak nad tím strávil víc času, než původně zamýšlel. Konečně dřevo chytilo. Maso si položil na dva klacíky nad oheň. Byl to takový primitivní gril. Zatímco se maso opékalo, snažil se vymyslet, co bude dělat dál. Věděl, na jakou stranu se armáda vydala, ale netušil, co se s ní stalo. Měl už pět dní zpoždění. Armáda mohla být už klidně rozprášena a nepřátelé na cestě k hlavnímu městu. Jeho největším problémem bylo, že neměl žádného koně, a tak se jeho rychlost cestování výrazně zpomalila.
Po snídani si sbalil svých pár švestek a vydal se směrem, odkud přišel.

Na cestě byl už druhý den. Za tu dobu zastavil pouze jednou. Snažil se ze všech sil, aby alespoň trochu dohnal čas. Věděl však moc dobře, že to je bez koně nemožné. Nohy ho bolely tak strašně, že musel zastavit, jinak to prostě nešlo. Nutil se do dalších kroků, aspoň dokud nebude tma. Ale zůstat na otevřené pláni v noci a sám, to bylo hodně nebezpečné. Nakonec se zastavil a praštil sebou na zem. Byl rád, že sedí. Oheň rozdělat nemohl, byl na otevřeném prostranství a kdo ví, co všechno by k sobě přilákal. K jídlu také nic neměl a vody už jen zbytek. Potřeboval někde najít nějaké bandity nebo zkrátka kohokoliv. Jenže co by tu kdo dělal? A jak by je přemohl, když byl sám? Byl to hloupý nápad, ale na jiný nebyl schopný přijít. Byl úplně vyčerpaný.

Když padla tma, připadal si o něco jistější. V černém brnění nebyl vidět a nikdo by si ho nevšiml. Jen tak ležel a díval se na hvězdy. Připadaly mu tak krásné a tak daleko. Vzpomněl si, jak se doma s tátou občas koukali na hvězdy a hádali, jak se která jmenuje. Někdy také hledali souhvězdí. Ale ta, která znal z domova, tady nenašel. Byla tu jiná, ale stejně krásná. Hlavou se mu honila spousta myšlenek.

Z myšlenek, které ho ukolébávaly jako pohádka před spaním, ho vytrhl dunivý zvuk. Měl pocit, jako kdyby slyšel dusot kopyt několika koní. Na okamžik si myslel, že by to mohla být královská armáda, ale dusot přicházel z jiné strany. Snažil se v té tmě rozeznat alespoň něco a potom je uviděl. Byla to početná skupina jezdců mířících někam na východ. Natovi to dodalo sílu. Zvedl se a šel směrem, kam ujížděla ona skupina. Nemusel chodit daleko. Stačilo vylézt na jeden jediný kopeček, který byl na téhle planině, a za ním spatřil ohromné množství ohňů. Muselo tu být několik tisíc lidí. První myšlenka byla, že je to nějaký zdejší národ a prostě tu jen žije, ale ta se rozplynula, když přišel blíž.

Byla to armáda a Natovi bylo jasné, že to budou ti vzbouřenci, o kterých už slyšel vyprávět. Bylo moc dobře, že na ně narazil. Teď bude moct ukrást nějaké jídlo a také koně. Pak se může vydat za svou armádou a včas ji varovat. Byl to výborný plán. Pomalu se plížil k táboru. Bylo tam obrovské množství lidí a on se mezi nimi klidně dokáže ztratit. Ještě ho napadlo, že by se mohl po táboře poohlédnout a zjistit, co jsou ti bojovníci zač, a ještě nějaké informace, které by se mohly hodit.

Svlékl si brnění a i se zbraněmi si ho schoval u jednoho velkého kamene, kus od tábora. Teď měl na sobě jen obyčejnou košili a kalhoty. Podobně byli oblečeni i ostatní obyvatelé tábora. Za chvíli se tam procházel, jako by se nic nedělo. Nikdo si ho nevšímal, všichni vypadali, jako by měli něco hodně důležitého na práci. Jako první šel najít velitelský stan. To nebylo těžké, byl vidět z celého tábora.

Stan byl pochopitelně hlídán strážemi, a tak Nate jen znuděně prošel kolem. Když stan minul, zahnul doleva a zmizel kdesi za stany. Zůstal kousek od velitelského stanu, jako tehdy v horách. Ve stanu nikdo nebyl. Vplížil se tam. Ke svému zklamání tam nic nenašel, jediné, co by se možná dalo použít, byla vlajka. Takovou ještě nikdy neviděl. Nechtěl ztrácet čas vysedáváním a zvyšovat tak šanci, že ho někdo najde a prozradí ho. Poklusem se vydal pryč. Další místo, kam se potřeboval dostat, byl sklad jídla. Každý tábor měl své zásoby u sebe, a tak si vybral jeden tábor úplně na kraji. Chvilku se toulal kolem a když to vypadalo, že nikde nikdo není, vklouzl dovnitř. Měl u sebe malou tašku a rychle do ní skládal nějaké chlebové placky, pár jablek a nějaké ovoce, které vypadalo jako datle. Ještě nezapomněl vzít čutoru s nějakou tekutinou, podle vůně to mohlo být víno. Už měl namířeno k východu, když do stanu někdo vešel. Do obličeje mu vidět nebylo, ale Nate poznal, že je minimálně o hlavu vyšší. Upustil pytel s jídlem na zem a připravil se k obraně.
„Ale no tak, synku, hezky mi teď podej ten pytel, který sis chtěl odnést, a já ti slíbím, že budu šetrný,“ zazubil se na něj protivník. „A vůbec, neznám tě! Co tu děláš?!“
Nate neodpověděl a pořád stál na místě.
„Říkám to ještě jednou a opakovat to nebudu. Dej mi ten pytel, nebo z tebe udělám sekanou!“
„Tak to zkus!“ vypadlo z Nata.
Halama se na něj vrhl, ale Nate byl mrštnější a v klidu mu uskočil. Popadl to první, co mu přišlo pod ruku, a hodil to po nepříteli. Zasáhl ho několika jablky, ale ty halamu akorát naštvaly. Opět po něm skočil a tentokrát se trefil. Chytil Nata kolem pasu a druhou rukou mu drtil žebra. Nate měl sice volné ruce, ale jeho protivník měl kůži tvrdou jako hroch a i když se do něj pokusil zakousnout, nebylo to k ničemu. Hluk ze stanu zaslechli i další obyvatelé tábora a teď jich bylo ve stanu už pět. Nate neměl nejmenší šanci vyhrát. Než se stačil pořádně rozkoukat, někdo ho praštil tupým předmětem do spánku a on ztratil vědomí.

Probudil se ve stanu. Všechno ho bolelo. Nejvíce hlava a také žebra, která mu předtím drtil halama. Špatně se mu dýchalo. Nohy i ruce měl spoutané a bylo vidět, že ten, kdo ho poutal, se v tom opravdu vyzná. Mohl ležet jenom na břiše, jinak se otočit nešlo. Pod hlavou měl kaluž zaschlé krve. Nechtěl v ní ležet, a tak se neohrabaně snažil posunout. Ze včerejší noci si moc nepamatoval, ale v duchu doufal, že jeho brnění a tašku s papíry, které ukradl, nikdo nenajde. Venku zaslechl kroky a hlasy. Přestože byl den, ve stanu byla tma, proto muži nebylo vidět do obličeje. Dřepl si k němu a chvíli si ho prohlížel. Za ním stáli další dva.
„Zvedněte ho!“ poručil.
Oba udělali krok k Natovi a vytáhli ho na nohy.
„Co tady děláš, chlapče? Tady se nikdo jen tak volně nepohybuje! Každý zná své místo, ve svém táboře!“
„Já jsem zabloudil,“ lhal Nate.
Na muže to ale nezapůsobilo a vrazil Natovi pěstí. Tomu vytryskla krev z nosu.
„Nejsem hlupák a ty ho ze mě dělat nebudeš!“ rozkřikl se. „Teď mi řekneš, co tady děláš!“
„Vždyť vám to říkám, zabloudil jsem!“
Opět dostal pěstí.
„Zkusíme to naposledy. A ty mi řekneš pravdu! Co jsi zač?!“
„Jsem rolník ze Zexu, poslali mě prodat pár volů, ale přepadli mě, vzali mi voly a já potom zabloudil a skončil jsem tady,“ vymýšlel si narychlo. Muž vůbec nevypadal, že mu věří, ale pro začátek to stačilo.
„Víš, co se stane každému, kdo se nám pokusí ukrást jídlo?“ zeptal se.
Nate zavrtěl hlavou.
„Přijde o ruce!“ Potom se otočil a s hlasitým smíchem odešel pryč. Nata to šokovalo, nechtěl přijít o ruce. Jediné, co chtěl, bylo dostat se pryč z tohohle tábora a najít královskou armádu.
Jeho jedinou prací teď bylo zkusit se vykroutit z pout. Ta byla, k jeho smůle, utažena hodně napevno a bylo velmi těžké s rukama vůbec pohnout. Pouta byla navíc vyrobena z provazu, který se zařezával do rukou, když s nimi zkoušel hýbat. Po určité době mu došlo, že se z pout dostat nedokáže. Ruce měl celé od krve a neskutečně ho bolely. Bolel ho už i ten nejmenší pohyb. Nakonec pokusy vykroutit ruce z pout ven vzdal.

Když večer přišel jeden ze strážných Nata zkontrolovat, všiml si hned, že se pokoušel z pout dostat, a jen s úsměvem překontroloval, že se mu to nedaří. K jídlu nedostal nic ani večer, ani ráno. Jediné, co dostával, byla voda. Té ale také nebylo moc a strážní většinu vody vždy vylili kolem, a tak měl Nate nejen hlad, ale také žízeň.

Ráno za ním opět přišel ten muž. Nate zaslechl, jak mu strážní říkají Tour. Zřejmě patřil k nějakým velitelům nebo tak něco. Až později Natovi došlo, že to je velitel tábora, kde chtěl ukrást jídlo.
Chodil za ním pravidelně, většinou jen zkontroloval, že je pořádně svázaný, a zase odešel.
Toto ráno si ale přišel popovídat. Vlastně mluvil jenom on.
„Nevěřím ti, že jsi obyčejný rolník. Ti nebývají tak dobře živení a svaly na nich také moc nenajdeš.“ Pořádně si prohlédl Natovo vypracované tělo. „My teď nemáme čas se tebou zabývat, takže nám buď řekneš, kdo opravdu jsi, nebo tě tady na místě zabiju a postarám se, aby tě to hodně bolelo. Tak co ty na to?“ Na tváři vykouzlil příšerný úsměv.
Nate byl připravený zemřít. Ne snad proto, že by byl tak strašně statečný, ale proto, že věděl, že pokud odhalí, kdo opravdu je, zabijí ho tak jako tak. Stejně jako Shadowa.
Tour si připravoval nůž a stráže Nata položily na záda. Nezbývalo mnoho a měl by nůž zabořený v břiše. Do stanu se vřítil mladý chlapec.
„Nesmíte ho zabít, pane! Je to Simiraj. Našli jsme jeho věci. Velitel ho chce živého.“
„Tak Simiraj?“ podivoval se Tour a opět se škaredě zašklebil.
Nate věděl, že teprve teď přijde peklo.

Netrvalo dlouho a do stanu vešel vysoký, hubený muž. To on byl hlavní velitel.
„Tak ty jsi Simiraj. A dokonce i elitní. Kde máš koně, chlapče?“ dodal výsměšně.
Natovi teď došlo, že je to on, kdo mu Shadowa zastřelil.
„VY?!“ Neměl slov.
„Ano, já. Stejně to bylo prašivé zvíře. Za chvíli by pošlo i bez mé pomoci,“ začal se opět usmívat.
„Zabil jsem tvého koně a teď zabiju i tebe. Ale postarám se, aby to viděla tvá jednotka a abys u toho trpěl jako ten tvůj kůň. Slyšel jsi, jak kvílel a jak se svíjel, když ho kulky zasáhly?! NE? To je škoda, určitě by se ti to moc líbilo! Spoutejte ho! Půjde s námi!“
Stráže ho postavily na nohy. Uvolnily mu je, ale místo toho dostal provaz kolem krku.
„Teď z tebe bude náš pejsánek,“ posmívali se mu strážní. Jeden trhl provazem a Nate se během chvilky válel po zemi.
„Co děláš na té zemi?! Říkali jsme, že budeš stát, ne ležet!“ A opět trhli provazem.
Nate si přál, aby byl radši mrtvý. Nakonec ho vyvedli ze stanu. Slunce bylo oslepující a oči si zvykaly pomalu. Procházeli uličkou tvořenou Rymirskými bojovníky. Všichni na něho něco hulákali a někteří po něm házeli i kameny. Ta chvíle, než došli na začátek, byla pro Nata strašná, ne však jen pro něj. Všiml si ho Fred.
Ten byl teď zmatený. Viděl, jak příšerně zacházejí s jeho kamarádem, jenže on se přidal k nepříteli. Měl v hlavě neuvěřitelný zmatek. Na jednu stranu chtěl Natovi pomoci, ale na druhou věděl, že když to udělá, odsoudí se tím k smrti.

Nata držel jako psa na vodítku hlavní velitel. Každou chvíli s ním trhl, a tak se pořád válel po zemi. Kam jdou, nevěděl. Nevěděl ani, jestli tam vůbec dojde.
Začínalo zimní období a venku už bylo chladno. Nate měl na sobě pouze košili, která byla roztrhaná, a kalhoty. Ty na tom také nebyly o moc lépe. O botách se ani mluvit nedalo, ty měl totiž hlavní velitel. Zkrátka mu byla zima.
Pustinou skoro klusali a Nate měl co dělat, aby držel krok s velitelem. Kdykoliv se jen trošku opozdil, cukl velitel provazem a Nate většinou skončil na zemi. Provaz se mu podobně jako ten na rukou začal zařezávat do krku a to bylo velmi nepříjemné a s každým dalším trhnutím o to bolestivější. Veliteli to ale dělalo radost, provazem škubal rád.

Fred jel někde uprostřed průvodu, se svým velitelem. Nikomu nemohl říct, že toho kluka zná, a už vůbec ne se za něj jakkoliv přimlouvat. Věděl o Simirajích svoje, ale Nate byl pořád jeho kamarád a nelíbilo se mu, jak s ním zacházejí.
„Co s ním bude?“ zeptal se Porafa.
„S kým?“
„S tím Simirajem…“
„No, co jsem slyšel, tak velitel ho chce zabít hezky před očima jeho armády a té jeho speciální jednotky. Bude to takové malé představení. Vůbec toho šmejda litovat nemusíš, zaslouží si to. Bojuje za krále a musí za to zaplatit.“
„A napadlo vás někdy zkusit se na věc podívat očima krále?“
Poraf na něj nechápavě civěl.
„Myslím to tak, jestli jste si někdy zkusili představit, jaké to musí být – vládnout celé zemi?“ Tím si naběhl.
„Právě proto ho chceme svrhnout! Neumí vládnout celé zemi. Umírají nevinní lidé. Ty si už nevzpomínáš, jak jsi mi vyprávěl o té vesnici, kterou vypálili a pozabíjeli všechny obyvatele? Jsou to zrůdy a zaslouží jedině smrt! A jestli se teď snažíš vycouvat, radši si to rychle rozmysli. Budeš mít se mnou jinak problémy!“
„Nechci z toho vycouvat, jen jsem se zeptal,“ hrál Fred uraženého.

Putovali celý den. Večer museli zastavit. Královská armáda byla v nedohlednu a oni začínali být netrpěliví. Zítra už na ni musí narazit. Tím si byli jistí.
Rozdělali tábor. Opět připomínal malé město. Rymirů se nakonec sešlo osm tisíc. Nata hodili do jednoho ze stanů nedaleko toho hlavního a nijak zvlášť se o něj nestarali.
Postavit se nemohl. Na nohou měl nesčetně puchýřů a měl pocit, že mu nohy asi brzy upadnou. Ruce měl rozřezané od provazu, na krku měl také hluboké zářezy. Pálilo ho to, ale nemohl s tím nic udělat. Najíst nedostal už třetí den, občas někdo přišel s vodou, ale ani tu dnes ještě nedostal. Nevěděl, co se s ním bude dít. Určitě to ale nebude nic dobrého.

Netrvalo dlouho a do stanu vešel Tour.
„Tak jakpak se máš, chudinko?“ ptal se posměšně. „Nebolí tě něco? Nemáš hlad? Ne? Dobrá, tak si teď spolu hezky popovídáme a ty nám řekneš, co víš. Když to uděláš, nechám tě zemřít rychle. První otázka. Kde je ta vaše podělaná armáda?!“ zařval. Nate se ani nepohnul. Byl zesláblý a neměl sílu na to, aby se mohl leknout.
„Ty nebudeš mluvit?“ řval stále Tour. Do stanu vešli dva strážní a oba chytili Nata za jednu ruku a vytáhli ho na nohy. Spíš ho jen drželi, Nate stát nemohl. Tour zprvu nevypadal na žádného vzteklouna, ale teď vypadal hodně naštvaně, až nepříčetně. První rána zasáhla Nata do břicha, následovala další a další. Kdyby ho strážní nedrželi a on mohl stát sám, tohle by stejně nevydržel. Nejspíš by se choulil na zemi do klubíčka, ale to teď udělat nemohl. Strážní ho drželi příliš pevně.
„Zeptám se tě ještě jednou. Kde je vaše armáda?!“ zeptal se znovu, když si všiml, že se Nate drží při vědomí jen tak tak.
Opět bez odpovědi.
„Ty si tu hraješ na hrdinu, ale nejsi jím. Stejně mi za chvíli řekneš všechno, co chci vědět, i to, co nevíš!“ Znovu ho zasypal ranami převážně do břicha, pak se otočil a vyšel ze stanu. Strážní ho pustili na zem a také odešli. Vrátili se asi za pět minut a táhli s sebou něco, co vzdáleně připomínalo gril.
Nata bolelo celé tělo. Z obličeje měl jeden krvavý flek a stále to ještě nebylo všechno. Stále víc si přál, aby už bylo po něm. Čím dál větší problémy mu dělalo udržet se při vědomí.
Neviděl, co tam strážní dělají, ale bylo mu to jasné v okamžiku, kdy se do stanu vrátil Tour a nesl s sebou kovovou tyč. Na grilu, který přinesli strážní, byl rozdělaný malý ohýnek, spíš tam byla spousta žhavých uhlíků. Tour položil železnou tyč do ohně.
„Víš, co tě teď čeká? Já si budu ten pohled na tebe užívat, to ti slibuju!“ Jeho škodolibý úsměv se Natovi nesmazatelně vrýval do paměti.
„Dám ti poslední možnost. Kde máte armádu?“ Nate pochopil, že hrát si na tvrďáka mu k ničemu není a že když jim řekne pravdu, třeba si tím alespoň trochu pomůže. Jenže on nevěděl, kde armáda je.
„Já to nevím,“ vysoukal ze sebe s námahou.
Jestli Tour nebyl vztekloun, tak se z něj teď stal. Vyskočil ze židle, na které seděl, a zastavil se těsně před Natem. Chvíli na něj koukal a potom ho zasypal sprškou ran, pro změnu hlavně do oblasti obličeje.
„Nedělej ze mě vola! Patříš k jejich elitní jednotce! Musíš vědět, kde jsou!“
„Jenže nevím, když mi dáš chvilku, vysvětlím to,“ zkusil to Nate diplomaticky. Na Toura to ale dojem neudělalo a neřekl na to ani slovo. V ruce držel rozžhavenou tyč a mával s ní Natovi před nosem.
„Z nějakého důvodu mi to nechceš říct. Já tě ale naučím poslouchat. Sundejte mu tu košili!“ poručil. Potom vzal tyč a zastavil ji těsně u kůže. Nate cítil, že má rozžhavený kus železa velmi blízko u těla. Potom ucítil ostrou bolest a bylo slyšet syčení, jak se mu pálila kůže. Nate řval a bylo ho slyšet pomalu v celém táboře. Na břiše nedaleko pupku měl kolo spálené kůže. Neuvěřitelně to bolelo. Tour znovu zopakoval otázku a opět dostal stejnou odpověď. Táborem se opět ozýval křik. Ve vzduchu byl cítit zápach spálené kůže. Do stanu vešel hlavní velitel. Když viděl, v jakém je Nate stavu, vyrazil Tourovi tyč z ruky.
„Potřebujeme ho živého! Ty tupče! Chtěl jsem po tobě, abys z něj dostal informace, ne abys ho zabil!“
„Nechce nám nic říct, pane. Neustále opakuje, že nic neví.“
„Ale něco chtěl vysvětlit, pane,“ vmísil se do hovoru jeden ze strážných. Velitel zabodával pohled do Toura a chvílemi i do strážného. Potom přistoupil k Natovi. Ten se sotva držel při vědomí.
„Doneste mi trochu vody,“ poručil velitel. „A všichni vypadněte!“ Nata museli opřít, protože sám nebyl schopný se udržet. Když všichni odešli a strážný přinesl vodu, zkusil to velitel po dobrém.
„Co jsi chtěl vysvětlit?“ Než nechal Nata odpovědět, přitiskl mu k ústům džbánek s vodou a nechal ho napít.
„Chtěl… jse-e-e-m vysvětlit, proč nic nevím,“ vykoktal pomalu.
„Tak vysvětluj, máš čas,“ pobídl ho velitel.
„Odjížděl jsem ze Zexu…“
„Mluv víc nahlas, není ti rozumět,“ skočil mu do řeči.
Nate to tedy zkusil víc nahlas.
„Odjížděl jsem ze Zexu od krále asi před dvanácti dny. Měl jsem se připojit k armádě. Nic podrobnějšího jsem nevěděl, vše jsem se měl dozvědět až na místě. Jediné, co mi řekli, bylo, že se jedná o nějaké tažení. Dostal jsem mapu a jel jsem podle ní. V horách jsem ale narazil na místo, kde měl být most, jenže tam nebyl. Musel jsem to tedy obejít. Potom jsem v horách narazil na vás. Nevěděl jsem, co jste zač, a tak jsem vás sledoval. Když jsem potom přišel o koně, musel jsem po svých. Na planině pod úpatím hory jsem se dal na opačnou stranu než vy. Když jsem konečně s týdenním zpožděním dorazil na místo, kde měla armáda být, pochopitelně tam už nebyla. Rozhodl jsem se jít tedy směrem za vámi a pak jsem narazil na váš tábor. Vážně nic nevím,“ řekl už skoro neslyšně.
Velitel si chvíli rovnal myšlenky, po krátkém civění někam do země odešel ze stanu a svolal všechny velitele jednotlivých táborů.
„Ten Simiraj opravdu nic neví,“ začal a přitom zlostným pohledem probodával Toura.
„Jak to víte? Co když se nás snaží oklamat?“ zeptal se Tour.
„Když říkám, že nic neví, tak nic neví!“ zavrčel. „Pojedeme dál na východ. Připravte svoje lidi, za úsvitu vyrážíme. A ať se někdo postará o toho kluka, chci ho živého, mrtvý nám bude k ničemu.“

Nate už tu bolest ani nevnímal. Stěží se držel při vědomí a bylo mu jedno, co se s ním bude dít. Měl z velké části popálená záda a také břicho. Byl celý pomlácený a nejspíše měl zlomený nos a několik žeber. Do stanu někdo vešel. Nebylo mu vidět do tváře, ale sotva promluvil, Nate ho poznal. Byl to Fred.
„Co tu děláš?!“ vysoukal ze sebe Nate.
„Taky bych se tě na to chtěl zeptat, ale teď nic neříkej a koukej mě poslouchat. Postarám se ti o rány, jo? Potom ti dám něco málo k jídlu, co jsem pro tebe ukradl a pak ti řeknu, co bude dál.“
Během chvíle, kdy mu očišťoval rány, vyprávěl Fred, jak se k Rymirům vlastně dostal.
„Jak ses dostal k nepříteli?“ zeptal se Fred.
„K nepříteli? Nepřátelé jsou povstalci,“ divil se Nate.
„Víš vůbec, kdo přepadl Liinu vesnici?“
„Nevím.“
„Byli to Simirajové! To vy jste je pozabíjeli.“
„Hele, vynech mě z toho, jo? Simirajové jsou čestní bojovníci, nikdy by nezaútočili na nevinné rolníky.“
„Tak proč ses přidal k nepříteli?“
„Já bych se mohl zeptat na to samé.“
„Dobře, tak toho necháme, jo? Je to o ničem,“ rozsekl to nakonec Fred, kterého nebavilo hádat se s kamarádem.
„Já bych jenom strašně nerad bojoval proti tobě,“ řekl.
„To se nestane. Příštího týdne se nedožiju. Co se mnou vlastně chtějí dělat?“
„To nevím, povídá se, že tě chtějí použít jako návnadu. Pro vašeho velitele budeš jistě velmi cenný. Určitě ale vím, že tě neplánují nechat naživu,“ posteskl si Fred. „No, už musím jít. Měl bych průšvih, kdybych se ukázal až ráno. Zkus se trochu prospat, zítra pokračujeme hned za úsvitu.“

Když odešel ze stanu, měl najednou obrovský pocit bezmoci. Chtěl kamarádovi pomoct, ale cítil rozpolcenost, jako kdyby jedna část svědomí říkala „pomoz mu, je to tvůj přítel“, zatímco druhá „nedělej to, odsoudíš tím sebe“. Nevěděl, co má dělat.

Za úsvitu už bylo celé stanové městečko sbaleno a všichni připraveni na cestu. Nate měl velké problémy s chůzí a jednoduše jim nestačil. Podstatnou část cesty ho spíše táhli za sebou, a tak po nějaké době velitel poručil, aby ho hodili přes koně. Potřebovali ho živého.

Měli za sebou tři hodiny pochodu dál na východ. Vzduchem létalo najednou čím dál víc ptáků.
„Co je to za ptáky?“ zeptal se jeden z vojáků.
„To jsou supi. Někde tu něco chcíplo,“ odpověděl mu velitel.
Brzy se dozvěděli, k čemu se supi slétají. Už z dálky to vypadalo jako obrovské pole poseté supy. Čím byli blíž, tím víc sílil hnilobný zápach. Po chvíli bylo jasné, co se stalo. Všude po zemi ležela mrtvá těla. Po bližším prohlédnutí zjistili, že patří oběma stranám. Leželi tu jak Rymirové, tak královští vojáci.
„Postavíme tu tábor a postaráme se o mrtvé,“ rozhodl hlavní velitel. Vojáci začali procházet mezi mrtvými a hledali své padlé druhy.
„Pane, tenhle ještě žije!“ Všichni se k němu seběhli.
„Odneste ho do stanu a postarejte se o něj!“
Raněný patřil mezi Rymiry a jako jediný jim mohl říct, co se vlastně stalo.
Na dvě obrovské hromady nanosili všechny mrtvé. Rymirů bylo asi tři tisíce a královských vojáků bylo jen něco málo pod tisíc. Nikdo nechápal, co se stalo. Obě hromady mrtvých večer zapálili. Pro Rymiry to byl normální rituál.

Nate skončil opět v jednom ze stanů. Měl obrovský hlad. Včera dostal od Freda kousek chlebové placky, ale to bylo jako nic. Dnes si ho nikdo moc nevšímal. Všechny zajímal ten přeživší voják. Jako zázrakem neměl žádné vážné zranění, byl jen pohmožděný a měl zlomenou ruku, jinak nic.
Večer za ním přišel hlavní velitel a ještě dva další.
„Jak se jmenuješ?“
„Kdo jste?“ Raněný vypadal vystrašeně.
„Jsem hlavní velitel tohoto tábora. Jak se jmenuješ?“
„Já nevím, nic si nepamatuju. Nevím ani, jak jsem se sem dostal.“
„Co si pamatuješ jako poslední?“
„Dostal jsem štítem po hlavě a potom jsem se probudil tady.“
„Dobrá, co se dělo před tím, než jsi dostal štítem? Jak je možné, že jsme našli tolik mrtvých Rymirů?!“
„Pamatuju si, že jsme se snažili odlákat královu armádu, ale…“
„Ale co?“
„Ale nebylo jich tolik, kolik se říkalo. Mělo jich být, myslím, něco kolem dvou tisíc, ale honilo jich nás mnohem víc. A potom nás tady dostihli. Byl to rychlý boj. Za chvíli se po zemi váleli jenom naši a potom už si nic nepamatuju.“
Hlavní velitel chvíli přemýšlel. „Svolejte všechny velitele do mého stanu!“ zavelel už na odchodu.

Fred opět navštívil Nata. Přinesl mu něco málo k jídlu a postaral se mu o rány. „Pomůžu ti zmizet,“ pošeptal téměř neslyšně.
„Cože? Když to někdo zjistí, zabijí tě.“
„Nikdo to nezjistí. Pokud dneska večer neutečeš, zítřek nepřežiješ. Buď tě zabijí hned ráno, nebo nepřežiješ pochod. Musíš zmizet!“
„A jak to mám udělat? Nemůžu se na nohy skoro ani postavit!“
„Uvolním ti trochu pouta, bude to vypadat, jako že strážní nebyli dost opatrní a neutáhli provaz pořádně. Potom budeš utíkat za stan a pořád dál, dokud nenarazíš na ohradu s koňmi. Cestou možná narazíš na nějakého strážného, ale o to se postarám. Vezmeš si koně a zmizíš. Radím ti, pokračuj na východ. My pojedeme zpátky do pouště. Tady si vezmi ještě jídlo, budeš ho potřebovat. Brnění ti vrátit nemůžu, má ho hlavní velitel u sebe ve stanu. A jestli uvidíš Liu, pozdravuj ji ode mě, prosím.“ Potom uvolnil Natovi pouta.
Nate byl moc rád, že má alespoň malou šanci se odsud dostat, ale měl velké problémy s chůzí. Nevěděl, jestli jí vůbec bude schopen, natož běhu. Nahlas neřekl ale nic.
„Počkej tak hodinku, možná dvě. Stráže před stanem jsem uspal, neprobudí se dřív jak ráno. Dávej na sebe pozor! Jo, ještě si vezmi tohle…“ Podal Natovi přívěsek, co našel, než vešli do tunelu. „Mně to nosilo štěstí, tak teď ho bude nosit tobě.“ Potom ze stanu odešel.

Nate se nemohl dočkat, až pomine jedna hodina. Čekání bylo nekonečné. Když už si myslel, že čas uplynul, pomalu se začal dostávat z pout. Bylo to velmi bolestivé. Zaťal ale zuby a nakonec se mu to podařilo. Ruce měl celé od krve, ale to teď nebylo důležité. Vzal si pytel s jídlem a vykoukl ze stanu. Každý jediný krok byl pro něj jako stoupnutí na ostré kusy skla. Puchýře, kterých měl nesčetně, bolely tak strašně, že měl chvíli pocit, že to vzdá, lehne si tam, kde byl, a počká, až bude konec. Vpřed ho poháněla jen touha spatřit opět Gwen.
Stráže opravdu spaly. Nate byl jako na trní. Bál se, že ho někdo uvidí. Byl přikrčený a snažil se splývat se stíny a tmou. Po pár děsivě dlouhých minutách konečně dorazil k ohradě. Vybral si jednoho koně. Bylo mu vcelku jedno, jaký bude, hlavně aby už byl co nejdále od tábora. Otevřel branku a ujížděl pryč. Jakým směrem, to nevěděl, hlavně že je pryč a živý.