Simirajský bojovník – 14. kapitola

Střet

Rymirský tábor byl sbalen během pár hodin. Celkem tvořilo skupinu asi sto bojeschopných mužů a potom ještě pár žen a dětí. Fred ještě pořád nevěděl, kam jedou, ale ptát se nechtěl. Bylo mu jasné, že to bude něco velmi důležitého, když kvůli tomu okamžitě sbalili celý tábor.

Projížděli pouští a nikde nebylo nic než písek. Fred měl pocit, jako kdyby v dálce viděl hory nebo něco takového. Přišlo mu to ale nemožné, a tak na to přestal myslet. Nakonec si po první hodině jízdy dodal odvahy, aby se Porafa zeptal.
„Kam vlastně jedeme?“
„To tě nemusí zajímat!“ odbyl ho Poraf.
„Ale musí! Chcete, abych za vás bojoval, a já ani nevím, kam se jede. Pokud ode mě něco chcete, budete ke mně muset být upřímný!“ nedal se.
„Ty nejsi tak hloupý, jak vypadáš,“ usmál se Poraf. Freda to trochu vyvedlo z míry. Čekal, že se s ním bude hádat a nebude mu chtít nic říct. A také se cítil poněkud uražený.
„Jedeme na severní hranici. Vidíš ty hory před námi?“
„Tak jsou to hory! Já myslel, že jsou to jen mraky.“
„Ne, jsou to opravdu hory. Budeme je muset překročit. Měl by tam na nás čekat další náš oddíl. Není moc bezpečné potulovat se horami jen v takovémto počtu.“
„Proč?“
„To území patří králi a hlídá to tam jeho armáda. My jsme ale dostali zprávu, že se pohnuli. Podařilo se nám je vlákat do pasti.“
„Do jaké pasti?“
„Nejsi nějak moc zvědavý?“
„Ani ne,“ řekl nevzrušeně Fred.
„Donutili jsme je vylézt z lesa, kde byli slušně chráněni. Teď pronásledují asi tři tisíce našich bojovníků, zatímco zbytek – asi šest tisíc našich – jim vpadne do zad. Sevřeme je do kleští a rozprášíme. Potom už nebude problém svrhnout krále.“
Fred pochopil, že nápad je to úžasný. Jen nevěděl, proč má z toho divný pocit. Možná si myslel, že by bylo dobré vyřešit to nějak diplomaticky, ale to by ho Rymirové asi rovnou ukamenovali. Odmala neměl moc rád války a bitvy. Nikdy nikoho neuhodil, natož aby někoho zabil, a z představy, že bude umírat taková spousta lidí, se mu dělalo špatně. Jeho momentální zbraň byla šavle, se kterou ale neuměl pořádně zacházet. Proto se jakéhokoliv souboje s nepřítelem děsil.

Pod úpatí hory dorazili asi za hodinku a půl. Už se stmívalo. Rozhodli se proto, že se utáboří. A stejně museli počkat na druhou skupinu. Ta dorazila krátce po setmění. Bylo jich taky kolem stovky a teď už bylo celkem bezpečné horami projet. Nikdo nepočítal s tím, že by se tam pohybovala jednotka větší, než byli oni sami, nebo že by se tam vůbec někdo pohyboval. Velitelé obou skupin si povídali ve stanu a řešili, jak se nejlépe zbavit krále.
Fred se cítil nesvůj. Bál se nadcházející bitvy, i když byla ještě pár dní vzdálená. Cvičit se šavlí nechtěl. Měl pocit, že když ji bude muset použít, půjdou všechna pravidla a naučené pohyby stranou. Tu noc strávil kousek od ostatních a pozoroval hvězdy.

Vyrazili ráno, krátce po úsvitu. Rozdělili se na dvě skupiny. První byli pouze muži. Kdyby na ně někdo v horách čekal, oni by ho zastavili. Ve druhé skupině byli především ženy a pár bojovníků pro případ, že by někdo napadl i je. V této skupině byl i Fred. Byl rád, že nemusí jet s první skupinou a být tak vystaven většímu nebezpečí. Odhadem by měla cesta přes hory na Velkou pláň trvat asi dva dny. Fred přemýšlel, jestli to není pozdě. Co když už je královská armáda někde daleko a vypořádala se s tou skupinou, kterou honí? Nebyl to však jeho problém, a tak pokračoval mlčky v cestě. Vyjeli výš do hor, kde už byla zima. To bylo příjemné. Na poušti bylo velké vedro a změna byla vítaná. Nic zajímavého se nedělo, občas byl slyšet nějaký havran nebo byl vidět nějaký dravec. Jinak byl klid.

Skupina najednou zastavila, něco se dělo. Všichni muži tasili své šavle a první skupina zaujala obranné postavení okolo skupiny druhé. K Fredovi se donesla zpráva, že se v předu uvolnil kus svahu a zatarasil jim cestu a že se někteří bojovníci domnívají, že viděli černé postavy na stezce nad nimi. Chvíli se nic nedělo. Všichni přestávali být ostražití a nakonec se ukázalo, že to byl pouze planý poplach. Pokračovali dále, ale všichni byli v pohotovosti a očima stále sledovali hřebeny hor. Fred měl srdce až v krku. Puls mu zrychlil tak nevídaně, že si myslel, že asi omdlí. Šavli svíral křečovitě a kdyby se před ním objevil nepřítel, nejspíš by ztuhnul na místě, neschopen jakéhokoliv pohybu.
Napětí pomalu ustupovalo a ostražitost klesala. Vjeli do úzké skalní stezky. Nad nimi se tyčily vrcholy hor a pomalu se stmívalo. Bylo nebezpečné se toulat horami v noci, a tak se utábořili. Našli místo, kde se stezka trochu rozšiřovala a bylo možné vylézt nad cestu. Poraf si svolal všechny muže, kteří byli schopni zacházet se zbraní.
„Jsem přesvědčený, že nás sledují královi muži! Proto musíme být velmi opatrní a dnes večer postavíme kolem celého tábora hlídky. Je vás dost a budete se střídat. Bude pět skupin.“
Potom je rozpočítal do pěti skupin. Fred byl ve čtvrté a to znamenalo, že bude na stráži od dvou hodin do čtyř. To nebylo nijak strašné, ale stejně byl pořád jako na jehlách.

Ve dvě hodiny ho vzbudili a šel na hlídku. Všude bylo ticho, nikde se nic nepohybovalo. Fred si sedl na velký kámen, opřel se zády o skálu a pozoroval černou, hustou tmu před sebou.
Měl pocit, že něco zahlédl. Jako kdyby se přímo před ním někdo pohyboval. Protože se to ale neopakovalo, myslel si, že to byl pouze přelud. Potom to uviděl znovu. A tentokrát si byl jistý, že viděl postavu. Okamžitě seběhl z kopce a třikrát bouchl do velkého bubnu, který sloužil jako poplach. V okamžiku, kdy do bubnu udeřil po třetí, ze skály, kde ještě před chvílí stál, začaly sbíhat temné postavy. Rymirové byli poněkud v šoku z náhlého poplachu a ze skupiny bojovníků, kteří se na ně řítili. Fred nevěděl, co má dělat. První, co ho napadlo, bylo, že se poběží schovat, ale kdyby ho někdo viděl, byl by za zbabělce a kdo ví, co by se ještě dělo. Na další myšlenky už nebyl čas. Nepřátelé už doběhli k táboru a všude byl slyšet zvuk zvonících čepelí. Nebylo jasně vidět, kolik nepřátel je, ale nebylo jich tolik jako Rymirů. Fred se snažil dostat z centra dění, ale nestihl to včas. Řítil se na něj jeden z nepřátel. Nevěděl, co má dělat. Pouze z pudu sebezáchovy máchl šavlí před sebe. Měl neskutečně přesné načasování a protivník se svezl k zemi ve smrtelných křečích. Normálně by byl Fred v šoku, teď ale měl pocit, jako by se mu to zalíbilo, všechen strach byl rázem ten tam. Rozeběhl se přímo do středu nepřátel. Měl pravdu. Vše, co se naučil při výcviku, šlo teď stranou a on máchal šavlí ze strany na stranu. Mělo to svůj účinek. Nepřátelé se od něj raději drželi dál a ti, co si nedali pozor, už leželi na zemi bez známek života.
Boj netrval dlouho a Rymirové bez velkých ztrát své nepřátele přemohli. Z nepřátel nepřežil ani jediný. Až když byl klid, došlo Fredovi, co udělal, že zabil člověka a že je celý od cizí krve. Vůbec ale nebyl v šoku, připadal si, jako by to bylo naprosto přirozené. To ho děsilo. Dalším jeho štěstím bylo, že neutrpěl žádné zranění. Měl sice pár modřin, ale to bylo vše.

Jeho počínání v bitvě si všiml velitel druhé skupiny, který se jmenoval Aram.
„Bojoval jsi statečně, synku,“ poplácával ho po rameni.
„Jen jsem se snažil, abych přežil.“
„A šlo ti to moc dobře. Jen by to chtělo vypilovat techniku. Nemůžeš mávat šavlí jen tak. Někdy ti to ukážu.“ Potom odešel.
Fred byl na sebe pyšný. Dokázal něco, o čem dřív pochyboval, že by zvládl, a najednou byl jako hrdina. A všiml si ho dokonce i velitel, to už něco znamenalo.

Ráno, když už bylo vidět, konečně poznali svého nočního protivníka. Skutečně patřili ke královské armádě, ale nebyli to Simirajové a už vůbec nepatřili k elitní jednotce. Byli to jen obyčejní, řadoví vojáci. Na sobě měli jen lehké černé brnění a většinou pouze dýky. Neměli žádnou šanci na to, aby vyhráli.
„Proč zaútočili?“ nechápal Fred.
„Říkal jsem, že toto území patří králi a že je to také jediná cesta z pouště na severní hranici, někdo ji hlídat musí.“
„Ale vždyť vypadají jako rolníci!“
„Ano, to proto, že jsou to rolníci, kteří mají jen velmi málo zkušeností s bitvami. Tady, Frede, vidíš, jak náš král mrhá lidskými životy, aby si mohl sám užívat.“
Fred byl znechucený a začínal krále vidět jako zrůdu, které nezávisí na životech jeho poddaných, ale pouze na sobě. Začínal v sobě cítit jakousi nenávist, kterou cítili skoro všichni Rymirové. Na druhou stranu ale také nevěděl, jestli jsou k němu upřímní a říkají mu vše. Pravda mohla být i poněkud jiná.

Všechny nepřátele nakonec naházeli na hromadu a zapálili. Předtím je ale prohledali a co se dalo použít, to ukradli. Nic moc cenného se nenašlo. Když hromada hezky hořela, vydali se dál.
Celý další den byl už klid. V horách nikdo jiný nebyl a oni měli úplně volnou cestu.
Odpoledne dorazili na konec hor. Před nimi se rozprostírala obrovská pláň. Byla všude, kam se jen člověk podíval.
„Kam jedeme teď?“ zeptal se Fred.
„Dole na nás bude čekat další skupina, která ví, kde je teď královské vojsko. Zavede nás k němu.“
„Ale vždyť nás je jen dvě stě?!“
„Zatím ano, brzy se k nám přidají další a bude nás mnohem víc. Uvidíš.“

Dole pod kopcem na ně opravdu čekala další skupina. Jenže v téhle skupině nebylo sto vojáků. Byl to ohromný tábor, kde momentálně přebývalo něco kolem jednoho tisíce vojáků. Bylo to takové menší stanové městečko.
Fredovi bylo konečně jasné, jak Poraf myslel to, že se k nim přidají další. Svůj tábor si postavili na okraji, co nejblíže velitelskému stanu. Ten byl vidět z každého místa celého tábora. Byl vůbec nejvyšší a na vrcholu vlála vlajka Rymirů – pouštní štír na jemně žlutém pozadí. Celý den se k táboru přidávaly další skupiny a městečko pomalu rostlo v město. Uprostřed stanového městečka byla studna, kam chodili pro vodu všichni Rymirové, a neustále u ní byla dlouhá fronta. Freda k ní poslali už potřetí. Bylo to k nevíře! Proč musel stát tu dlouhou frontu zrovna on? Když se vrátil zpět do svého tábora, dostal zprávu, že se má zastavit u Porafa.

V jeho stanu bylo ještě několik jiných vůdců skupin a byl tam také Aram.
„Aram mi vyprávěl, že sis podal pár nepřátel, gratuluju,“ usmíval se Poraf.
Fred nevěděl, co má říct a co od něj vlastně chtějí, tak radši jen koukal po všech, co byli ve stanu.
„Jsi statečný mladík a já myslím, že si zasloužíš, abychom tě přijali mezi nás jako právoplatného Rymira, co říkáš?“
Fred přikývnul. Nevěděl, co přesně znamená stát se právoplatným Rymirem, ale tihle lidé ho zachránili a on měl pocit, že jim něco dluží.
Na znamení toho, že se stal právoplatným členem kmene, dostal nové brnění. To bylo světlé barvy, ale dalo se předělat i na tmavou, to podle toho, kde se zrovna mělo bojovat. Vypadalo jako normální kabát, ale bylo vyztužené kovem a také pěkně těžké. Navíc dostal ještě novou šavli, byla lehčí a také vypadala mnohem lépe než ta, kterou měl teď.
„Sluší ti to,“ usmíval se Aram.
„Konečně mezi námi nepůsobíš jako pěst na oko,“ nemohl se přestat smát.
„A teď už mazej spát, zítra bude náš velký den. Konečně ukončíme tuhle válku a svrhneme krále!“