Simirajský bojovník – 13. kapitola

Tažení

Nate ujížděl krajinou. Nebylo to dlouho, co odjel ze Zexu. Město bylo ještě stále vidět v dálce, ale pomalu se zmenšovalo a před ním se otvírala divoká příroda. Hlavou se mu honily myšlenky na to, co ho vlastně čeká a kam se potáhne. Zároveň myslel na Liu a Gwen. Obě je měl rád, ale věděl, že obě mít nemůže. Později se bude muset rozhodnout, která pro něj znamená víc. S oběma toho zažil poměrně dost a ke každé měl zvláštní vztah. Teď to ale řešit nebude, a tak to hodil za hlavu.
Město Zex se nacházelo částečně v poušti a částečně už kolem začínaly růst stromy, které tvořily malé lesíky. Jak Nate ujížděl krajinou, pozoroval, jak se mění. Z pouště se najednou stával pravý les. Všude spousta jehličnatých stromů a kapradí. Ujížděl dál na východ. Aby neztratil směr, čas od času zkontroloval stromy. Měl u sebe i mapu, ale nebyla tak přehledná, aby věděl přesně, kam se má vydat. Směřoval k horám, které oddělovaly Jižní poušť od zbytku království. V horách byly pouze dva průsmyky. Jeden spojoval království s Jižní pouští a druhý s Velkou plání. Nikudy jinudy se přes hory dostat nedalo.
Čím dál byl od města, začínalo se pomalu ochlazovat a cesta začínala stoupat vzhůru. Směřoval do hor. Konečně se mohl ujistit, že jede správně. Až přejede hory, nebude už daleko od tábora armády.

Skalní stěny ho pomalu obklopovaly, až ho zcela pohltily. Občas zkontroloval mapu, jestli jede správně, a opatrně pokračoval dál. Klapání kopyt se zlověstně rozléhalo skalami a nemálokrát vyplašilo nějakého havrana nebo straku. Po úzké stezce dojel až k hluboké propasti. Znovu rozložil mapu. Zkoumavě ji prohlížel, než se zorientoval a narazil na problém. Podle mapy měl být přes propast most. Jenže tu žádný nebyl. Rozhlédl se, jestli třeba není na špatném místě, ale nikde nic nebylo. Poblíž si všiml kůlu zabodnutého do praskliny mezi kameny. Na něm byl zbytek provazu, ale vypadal, jako by byl přeříznutý. Někdo zřejmě nechtěl, aby tudy kdokoliv prošel. Nata napadlo, že by to mohli mít na svědomí oni vzbouřenci. Třeba se bojí, aby válku neprohráli, a tak odřízli most, aby případná posila královské armády nedorazila včas.
Nezbývalo než najít nějakou jinou cestu přes propast. Vedla odtud jen jedna cesta a tak po ní vyrazil. Doufal, že ho dovede, kam potřebuje.

Jel už celý den a pomalu se začínalo stmívat. Nakonec už byla taková tma, že nebylo vidět na pár kroků před sebe. Byl by nesmysl pokračovat v cestě. Odbočil tedy kousek od cesty, po které se poslední hodinu pohyboval, a vybral si mezi vysokými keři místo na táboření. Jen tak ho tam nikdo neuvidí, ale on mohl dobře pozorovat cestu. Potom přemýšlel, jestli si může dovolit rozdělat oheň. Cestou si nevšiml, že by zde byly nějaké známky po lidech. Ve stopování však nevynikal, proto si nemohl být úplně jistý.
Nakonec usoudil, že alespoň malý ohýnek si dovolit může. Shadowa uvazovat nemusel, věděl, že mu neuteče a zůstane, kde ho nechal. Měli spolu krásný vztah, až to bylo někdy zvláštní.
Nate poodešel kousek dál od cesty, aby našel nějaké suché dříví. Toho moc nebylo, přeci jen byli na skále a tam toho moc nerostlo. Pár klacků se ale našlo a na malý ohýnek to stačilo. K večeři si opekl kus masa a zakousl se do jablka. K pití byla pouze voda. V noci se neustále převaloval. Nikde se mu neleželo dobře. Nakonec to k ránu vzdal a šel se projít po okolí, třeba někde něco bude. Například most.

Obešel celé místo, kde spal, a do tábora se vrátil, až když svítalo. Nikde nenašel nic, co by naznačovalo přítomnost nějakých lidí. Opět se tedy vydal na cestu. Ještě včera ráno počítal s tím, že dnes už bude v táboře se svou jednotkou, ale osud tomu chtěl zřejmě jinak.

Celé dopoledne šel podél široké propasti. Nate stále přemýšlel, kdo a proč se mohl chtít zbavit mostu. Na žádné řešení ale nepřišel. Další věc, co ho napadla, byla, že se třeba někdo spletl a do mapy zakreslil most na jiném místě, jenže to by zase nepasoval ten kůl a na něm kus lana.
Pořád stoupal výš a výš do hor. Kolem už rostly pouze zakrslé křoviny a byla čím dál větší zima. Nezastavil se ani na oběd. Chtěl urazit co největší vzdálenost a stále tajně doufal, že v dálce uvidí most. Z přemýšlení ho náhle vytrhl jakýsi předmět, který se povaloval nedaleko cesty. Byl to stříbrný peníz, který se na slunečním svitu krásně leskl. Nate ho obracel v ruce, ale takový ještě neviděl. Určitě věděl, že s takovými mincemi se zatím nesetkal. Ostrov ještě neznal tak dobře, aby věděl, odkud pochází. Schoval ho tedy do jedné z tašek, které měl připevněné k sedlu. Když chtěl znovu nasednout, všiml si ještě něčeho. Kousek od cesty byly v bahně otisky koňských kopyt. Nate se ve stopování moc nevyznal, ale podle toho, jak byly stopy hluboké, poznal, že to byl buď těžký válečný kůň, nebo kůň, který vezl těžké zásoby. Ať tak, nebo tak, stopy byly poměrně čerstvé – to byla první známka toho, že tu může být nepřítel. Jaký, to Nate nevěděl, ještě se s ním nesetkal, ale tohle nevěstilo nic dobrého. Rozhodl se stopy sledovat. Koneckonců tu stejně byla jen jedna cesta a i ten, komu ty stopy patřily, musel projet právě tudy. Nevydržel to však dlouho. Bahno za chvíli končilo a pak už byla jen holá skála. Nějaká stopa ale přece zůstala. Jak kopyta pomalu osychala, začalo bahno pomalu odpadávat. Takže teď sledoval kousíčky bahna válející se po skále.
Brzy se však skála začala zužovat, až ho to donutilo sesednout a jít před koněm. Na chvíli stopu ztratil. Zpátky to už nešlo, proto musel pokračovat vpřed. Pak se před ním objevil keř trčící přímo přes úzkou stezku. Když se kolem protahoval, všiml si malého chomáče chlupů, Nejspíš to byla hříva nějakého koně. Keř měl totiž trny. Ale nedalo se určit, jak dlouho už tu chlupy jsou. Třeba to je opravdu nějaká obchodní stezka a on se strachuje zbytečně.

Konečně se cesta opět rozšiřovala a Nate mohl nasednout. Pobídl Shadowa do klusu, aby dohnal ztracený čas. Pomalu si začínal přát, aby ty, co jsou před ním, dostihl. Co když to byli oni, kdo přeřízl ta lana? Byla tma. Nate chtěl pokračovat, ale podvědomí, nebo to byl možná pud sebezáchovy, mu zase radilo, ať radši neriskuje a utáboří se. Nakonec poslechl své podvědomí a utábořil se. Teď už byl vysoko v horách a nikde tu kolem žádné stromy nerostly. Keřů tu bylo také pomálu, a tak jen zahnul kousek od cesty, aby nebyl tak na ráně. Co když by se někdo vracel zpátky? O ohni nemohla být ani řeč. Jednak neměl nic, co by zapálil, jednak mohli být poblíž nepřátelé, které nechtěl přilákat. Potom dostal nápad. Oni by přeci nepřemýšleli, že někdo pojede za nimi, a tak by nějaký oheň mohli mít, pokud tedy mají dřevo. Noc byla krásně jasná a byl by vidět na velkou vzdálenost. Vylezl tedy na nejbližší skálu a rozhlédl se po okolí. A opravdu. V dálce přímo před ním bylo vidět malinké světýlko. Jenže bohužel, ať už to byl kdokoliv, měl před ním minimálně jeden a půl dne náskok. Tentokrát se mu spalo klidněji. Věděl, že neznámí lidé jsou před ním dost daleko a do rána by se určitě vrátit nestihli.

Ráno byla velká zima. Shadowovi podkluzovala kopyta, protože skála byla pokrytá tenkou vrstvou ledu. Namísto toho, aby se Nate snažil co nejvíce přiblížit skupině před ním, musel sesednout. Ovšem nehrozilo, že by se nějak rychle pohybovali i oni. Nevěděl sice, kolik jich je, ale čím víc, tím líp, alespoň prozatím.
Kolem oběda teplota mírně stoupla, ale stejně byla pořád zima. Alespoň námraza už roztála. Mohl tedy nasednout a klusat dál. Narazil na další problém. Cesta se větvila do třech různých směrů. Kudy teď? Nechal stát Shadowa před rozcestím a sám se šel podívat, jestli nenajde nějakou stopu. První cesta se klikatila výš do hor. Žádnou stopu tam nenašel. Vrátil se tedy zpět a šel druhou cestou. Ta už vypadala nadějněji. Nestoupala tak prudce do hor, ale stejně nenašel žádnou stopu. Vyzkoušel tedy i třetí cestu. Byla velmi podobná té druhé, jenže opět žádná stopa. Nakonec mu nezbylo, než prostě nějakou zvolit. Vybral si tu prostřední.
Po necelé hodině jízdy se ukázalo, že ať by si vybral jakoukoliv, vrátil by se na tu prostřední. Obě boční cesty se zbíhaly v jednu. Aspoň věděl, že ani oni nemohli jet jinudy. Všude kolem nich byly jen vysoké, holé skalní stěny. Jediné, co občas zaslechl, bylo krákorání havrana. Vždy, když to uslyšel, celý se otřásl. Znělo to velmi zlověstně.
Po západu slunce s úlevou zjistil, že se skupince přibližuje. Zároveň také zjistil, že to nejsou žádní kupci, ale ozbrojená skupina. Kolik jich mohlo být, nevěděl. Na to byl zatím ještě moc daleko. Měl však jasno v tom, že ti lidé určitě nepatří ke královské armádě, proto se musel mít na pozoru.
V noci opět vynechal oheň a k večeři měl jen jablko. Zásoby jídla se povážlivě tenčily a vodu měl ještě tak na jeden den, sotva dost pro sebe. Shadow musel přeci taky pít. Bohužel nic jiného než občas nějaký zakrslý keř tu nerostlo, a tak se musel spokojit jen s listím. Natovi občas připadalo, jako by mu pohledem chtěl říct: „To mám za to všechno, co jsem pro tebe udělal?“
Rozhodl se, že další den skupinku dožene a obere ji o pár věcí, jako je jídlo a voda. A kdo ví, třeba zjistí i nějaké zajímavé informace.

Vyrazil ještě za tmy. Bylo mu jasné, že skupina bude muset nejdřív sbalit tábor a až potom vyrazí. Mohl tedy nahnat nějaký čas. Ujížděl rovnoměrným cvalem. Teď už nestoupal výš do hor. Cesta začínala pomalu klesat a Nate měl pocit, jako by se stáčela směrem, kterým původně chtěl jít. Ale jistě to nevěděl, vše tu vypadalo navlas stejně a bylo snadné se zmýlit.
Ujížděl už něco přes dvě hodiny. Občas měl pocit, jako by něco zaslechl. Zpomalil tedy do kroku a poslouchal, jestli neuslyší hlasy nebo zvuk kopyt. Neslyšel nic. Nejspíš se jenom někde uvolnil kus kamene. Do cvalu už ale stejně nezrychlil, cítil, že je blízko, a tak šel rychlejším krokem.
Za chvíli je uviděl. Ještě balili tábor a chystali se k odchodu. Když je Nate uviděl, vyschlo mu v ústech. Nebyla to žádná malá skupinka, bylo jich něco kolem stovky a určitě nepatřili ke královské armádě. Podle oblečení, co měli na sobě, je tipoval na nějaké kočovníky. Co je výrazně odlišovalo, to byla dlouhá, zahnutá šavle na boku. Nate nevěděl, kdo to je, ani kam jedou . Byl však připravený to zjistit. Celý den se držel nějaký kus za nimi. Naštěstí nikde nestály žádné hlídky, nečekali, že je bude někdo sledovat, stejně by ani neměli z jednoho jediného bojovníka strach. Občas dělali přestávky, z jakého důvodu, to Nate netušil. Cestou přemýšlel, jak dlouho už asi v horách jsou a jestli vůbec vědí, kam mají jít. Když sledoval rychlost jejich postupu, mohli mít ze začátku klidně tři dny náskok. Teď už ho ale neměli a Nate byl rozhodnutý zjistit, kdo jsou a co tu chtějí, a přitom si také vypůjčit nějaké to jídlo a vodu a… Kdoví, co všechno ještě vezou?

Utábořili se před setměním. Poslali pár lidí do okolí, zřejmě proto, aby našli dřevo na oheň. Nate si musel dávat pozor, aby ho nikdo neviděl, naštěstí šli všichni na opačnou stranu. Rozhodl se ještě pár hodin počkat a do tábora se vkrást, až bude většina lidí spát a nebudou dávat pozor.

Čekal už dvě hodiny. V táboře bylo ticho, které jen občas protnulo praskání dřeva nebo zachrápání. Nate vyrazil. Neušel však ani deset kroků a zastavil se. Přímo před ním, asi o padesát metrů dál, stál někdo na stráži. Nate pomalu ani nedýchal a začal couvat zpět. Stráž si všimla nějakého pohybu a vydala se směrem k němu. Dřepl si a udělal ze sebe jakési vajíčko, které na dálku a ve tmě připomínalo kámen. To, že měl na sobě černé brnění, mu výrazně pomohlo. Strážný došel až k němu.
„Kdo jsi, co tu….“Doříct to nestačil. Nate vyletěl. Bez problémů porazil muže na zem a v letu mu zabodl dýku přímo do srdce. Všude se valila rudá, teplá krev. Nate ještě nikdy nikoho nezabil, tohle bylo poprvé. Byl z toho otřesený. Vždyť právě zabil člověka. Věděl ale, že pokud by to neudělal, strážný by způsobil poplach a nejspíš by byl teď mrtvý on. S velkou námahou odtáhl strážného stranou, aby si ho náhodou někdo nevšiml. Pro větší bezpečí se rozhodl tábor obejít. Když se podíval lépe, zjistil, že na stráži je mnohem více lidí a stojí asi padesát metrů od sebe. Vypadalo to, že se dovnitř nedostane. Když už to chtěl vzdát a vrátit se, všiml si, že na jednom místě nikdo nestojí. Chvíli pátral očima po okolí a pak ho našel. Strážný stál ještě s někým dalším vedle velkého stromu a o něčem se hlasitě bavili. To byla cesta dovnitř a Nate toho chtěl ihned využít.

Seběhl ze skály, ze které si prohlížel okolí, dolů a promýšlel příští krok. Tma byla strašná a jeho navíc oslňoval oheň, který plápolal nedaleko. Až teď si teprve uvědomil pravý význam roušky, která mu zakrývala obličej až na oči. Pokud se nebude dívat přímo na strážné, s největší pravděpodobností ho neuvidí. Pomalu se začal plazit vpřed. Šlo to pomalu, ale bylo to lepší než zůstat na místě. A potom další problém. Ze stanu na druhém konci tábora zřejmě vyšel jejich velitel a začal na celý tábor hulákat, jak je možné, že je tam prázdné místo, a kde ten strážný je. Bohužel na tom místě právě ležel Nate. Strážný k němu rázoval dlouhými kroky a Nate měl velmi málo času na to, aby vymyslel, co udělá dál. Nakonec se rozhodl, že se vrátí o kousek zpátky. Minul totiž skálu, za kterou se dalo schovat. Trošku s obtížemi se za ni dostal zrovna ve chvíli, kdy strážný zaujal svoji pozici. Teď to vypadalo, že s pokusy o vniknutí je konec. Zbývalo mu jediné, musel odstranit stráže. Než stačil vymyslet plán, jak to udělat, spustil se poplach. Vyděsil se. Myslel si, že si ho někdo všiml. Ukázalo se, že strážného, kterého zabil, šel vystřídat jiný a když ho našel mrtvého vedle cesty, spustil poplach. Všechny hlídky a půlka tábora se seběhly na místo. Pro Nata to lepší být nemohlo. Vznikla dost velká mezera, aby mohl proklouznout do tábora. Na nic nečekal a plížil se vpřed.
V táboře panoval takový chaos, že i kdyby kolem něj někdo proběhl, nevěnoval by mu pozornost. Do tábora se tedy dostal bez větších problémů. Nejdřív našel zásobovací vůz. U něj stáli dva strážní. Ti pro něho nepředstavovali takový problém. Rozhodl se, že se nejdříve porozhlédne po táboře, dokud tam ještě panuje zmatek, a pak se postará o zásoby. Jeho pozornost upoutal velitelský stan. I u něj stáli stráže. Nate se přikrčil a poslouchal. Velitel byl zřejmě hodně naštvaný.
„Okamžitě chci slyšet hlášení!“
„Máme jednoho mrtvého, pane. Někdo mu vrazil nůž přímo do srdce.“
„Jak někdo? Kde je ten někdo? Už ho máte?!“
„Ne, pane, poslali jsme do okolí hlídky.“
„Tak mi ho přiveďte! Jestli tu do rána nebude, budete to vy, kdo bude mít o hlavu míň!“ hulákal velitel.
Potom ze stanu někdo vyšel. Nate se musel v duchu smát, když si představil, jak hezky jim proklouznul. Smích ho ale velmi brzy přešel. Do tábora totiž přišlo několik vojáků a vedli koně. Byl to Nathanův Shadow.
„Pane, našli jsme koně, zřejmě bude patřit tomu vrahovi,“ hrdě hlásil voják. Velitel ho ale jen odstrčil a prohlížel si sedlo a ohlávku.
„Víte vy vůbec, co je to za koně?! Komu patří?!“ řval na celé kolo. Vojáci jen kroutili hlavou.
„Tenhle kůň patří Simirajovi a ne ledajakému. Tenhle patří do jejich elitní jednotky. Bude velmi nebezpečný. Koukejte ho najít! Někde tu bude, když nemá nic, na čem by nám utekl.“ Při těch slovech se velitel začal smát. Některý z vojáků chtěl protestovat, ale velitel ho zasypal nadávkami, tak se všichni raději rozešli.

Natovi na Shadowovi hodně záleželo, ale věděl, že teď má jedinečnou šanci prozkoumat velitelův stan. Všude se válely různé věci. Na stole ležely nějaké papíry. Na některých byly nákresy něčeho, co připomínalo středověký katapult, a ještě pár dalších strojů. Nate neměl čas se tím prohrabávat. Vzal všechny papíry ze stolu a ještě na stůl naházel nějaké věci, aby to nebylo tak strašně nápadné. Potom vylezl ze stanu a utíkal opačným směrem od tábora. Nezastavil se, dokud si nebyl jistý, že tábor je hodně za ním. Vyčerpáním a také smutkem z toho, že právě přišel o svého věrného přítele, usnul.

Probral ho podivný zvuk. Bylo už ráno. Podle slunce mohlo být něco kolem jedenácti hodin. Zvuk přicházel z tábora. Nate sebral všechnu odvahu a pomalu se vracel. Byl mnohem výš, než byl tábor, a tak měl dobrý výhled. Na stráži teď nikdo nestál, ale to, co viděl dole, ho vyděsilo. Vzpomněl si, jak velitel večer říkal, že pokud ho nenajdou, zaplatí za to seržant svým životem. Velitel nelhal. Dole se válelo tělo a hlava ležela opodál. Nad ní stál velitel a řval nadávky na všechny kolem. Nate pochopil, že s ním není radno si zahrávat. Nejvíc se teď ale snažil vymyslet, jak dostat zpátky svého koně. Jako by velitel cítil, že je někde poblíž, zašeptal něco vojákovi, který stál nejblíže. Za chvíli se voják vrátil a za uzdu táhl Shadowa. Velitel se rozhlédl po celém táboře a pak ze všech sil zařval.
„Vím, že jsi někde tady! Okamžitě se ukaž, nebo udělám tvému koni do hlavy díru!“ Následoval zlý smích.
Nate ho se zatajeným dechem pozoroval.
„Vím, jak je pro tebe ten kůň důležitý! Můžeš ho zachránit! Když přijdeš sem dolů, nechám ho běžet!“ Když se nic nedělo, vytáhl malou pistoli podobnou křesadlové.
„Tak naposledy! Jestli se hned neukážeš, zastřelím ho!“
Nate to vše s hrůzou sledoval. Měl sto chutí vylézt a jít dolů, ale věděl, že pokud to udělá, velitel ho zastřelí a potom nejspíš i jeho koně. Protože by na něm stejně nemohl jezdit. Simirajští koně byli vycvičeni tak, aby poslechli pouze svého pravého pána.
Nate se schoulil zády ke skále a modlil se, ať si velitel dá říct, ať, když se nikdo neozve, nechá koně být.
Potom se ozval ohlušující výstřel. To Nate nevydržel a rozbrečel se. Po chvíli zazněl další výstřel. Bylo jen slyšet, jak Shadow pomalu umírá. Nate neměl odvahu podívat se, co se stalo. Byl úplně v šoku, právě přišel o to nejvzácnější, co kdy v životě měl. Rázem se mu hlavou honily myšlenky na to, jak ho poprvé uviděl a učil se na něm jezdit. Jaké to bylo, když z něj poprvé spadl a on k němu přišel a jemně mu čumákem drkal do zad, jakoby říkal „nezlob se na mě, já nechtěl“. A teď to bylo všechno pryč. Už se nikdy nevrátí. Už nikdy na něm nebude moct cválat a už nikdy si s ním nebude moct povídat a postěžovat si mu, jako to dřív dělával. Potom zasáhl pud sebezáchovy. Trochu se uklidnil a šel dál od tábora, pro případ, že by ho opět šli hledat. Když došel hodný kus daleko, svezl se k zemi a nemohl přestat plakat. I kdyby chtěl, nešlo to. Nakonec vyčerpáním usnul.

Probral se, když se stmívalo. Přál si, aby to byl jen hodně zlý sen, ale došlo mu, že je to jen zbožné přání. Potom si dodal odvahy a došel k táboru. Došel na místo, kde se ráno díval na to, na co už nikdy v životě nezapomene. Tábor už tam nebyl. Jen na místech, kde byly ohně, ještě stoupal dým. Sešel dolů. Shadow ještě stále ležel na místě, kde ho velitel zastřelil. Nate k němu došel a kdyby ho někdo viděl, myslel by si, že je to zombie nebo že utekl z psychiatrické léčebny.
Klekl si k němu. Byly vidět dvě velké, rudé skvrny, kam ho zasáhly kulky. Jedna byla na pravé pleci a druhá v pravém boku. Musel velmi trpět, než konečně zemřel. Nate se cítil naprosto bezmocný a opuštěný. Zároveň také cítil ohromnou nenávist a zlost vůči veliteli. Jediné, na co dokázal myslet, byly společné chvíle, které spolu se Shadowem zažili. Nakonec se rozhodl, že ho tu takhle ležet nenechá, ale hezky ho pohřbí, jak se patří. Sundal mu sedlo a ohlávku. Potom mu došlo, že zahrabat ho do země nepůjde, protože tu žádná hlína nebyla. Všude byly jenom kameny. Rozhodl se nanosit kameny sem a udělat mu kamenný hrob. Nebylo možné odtáhnout ho někam dál.

Než skončil, bylo už hodně po půlnoci, jemu to ale nevadilo. Vůbec nic nevnímal. Nebyl schopný na něco myslet. Když skončil, na kamenný vrch dal ještě sedlo a ohlávku. Svázal dřevěný kříž, který zabodl před hrob. Potom si před něj sedl a opět se rozplakal. Nevěděl, co má dělat dál. Jestli se má vrátit, nebo následovat skupinu. Neměl u sebe nic kromě zbraní. Neměl žádné jídlo, žádnou vodu. Proto mu nezbylo než se vydat opět za skupinou, aby jim něco ukradl.

Vyrazil ráno. Slunce se schovávalo za mraky a vypadalo to, že se schyluje k dešti. Nate pomalu klusal po cestě. Hlavou se mu stále honily myšlenky na Shadowa. Věděl, že se teď musí vzchopit, najít armádu a svoji jednotku. A – to hlavně – musí svého koně pomstít! Vtom se opravdu rozpršelo. Nebyl to však žádný malý deštík, nýbrž pořádný slejvák. Nate byl za chvíli celý promočený, ale kupodivu mu to nevadilo. Přemýšlel, jestli je dohání, nebo jsou rychlejší než on. Pravda byla, že oni měli koně, také jich ale bylo více, proto se pohybovali pomaleji. Najednou si uvědomil, jak si na jízdu na koni zvykl. Normálně neměl s chůzí problém, ale když už asi půl hodinky poklusával, najednou se cítil, jako by uběhl maratón. Musel na chvíli zastavit a odpočinout si. Nejhorší bylo, že neměl už ani kapku vody ani nic k jídlu. Potom přišel spásný nápad. Na vodu měl přeci čutoru a ono zrovna krásně lilo. Postavil se k nejbližší skále, která končila nad zemí a kapala z ní voda. Dal čutoru pod okraj skály a voda kapala do čutory. Byl to úžasný nápad. Teď ještě mít tak něco k jídlu. To se ale tady v horách dalo sehnat špatně.
Voda stékala pomalu a naplnila čutoru asi do půli. Konečně se mohl napít. Ještě mu voda zbyla, když vyrazil dál. Opět klusal. Potom se mu naskytl zvláštní pocit. Kdyby teď seděl na Shadowovi, nejspíš by byl nesmírně šťastný, takhle ho to ale ani moc netěšilo. Stál na vrcholu stezky, která se před ním svažovala do hlubokého údolí, a široko daleko byla vidět jen rozlehlá a občas zalesněná pláň. V dálce uviděl mrak zvířeného prachu, byla to ona skupina, kterou celou cestu stopoval. Konečně byl na severní hranici. Seběhnout kopec byla oproti předchozímu běhu hračka. I tak mu to ale zabralo skoro hodinu. Věděl, že u mostu se dal vpravo, teď musel zákonitě zatočit do leva. Měl už pátý den zpoždění. Nevěděl, jestli armádu najde ještě tam, kde byla. Vlastně ani pořádně nevěděl, kde je.

Další tři dny se plahočil po pláni, občas lesem, ale pořád vedle úpatí hor. Jídlo žádné neměl, proto si musel něco ulovit. Nikdy to ještě nedělal. Měl velkou radost, když si ulovil první srnku. V lukostřelbě nikdy příliš nevynikal, ale tato trefa byla přímo mistrovská. Potom nastal další problém – jak srnku stáhnout z kůže? Nikdy to nedělal a také se toho trochu štítil. Neměl však jinou možnost. Nakonec se mu to povedlo alespoň tak, že si mohl odříznout kusy masa. Neměl žádnou tašku, kam by to dal, a na brnění také nebyly žádné kapsy. Nezbývalo než maso zabalit do listí a nést v ruce.

Pokračoval dál na západ, alespoň podle mapy. Byl ohromně šťastný, když zjistil, že se před ním tyčí skála, která je velmi podobná té na mapě. Dále bylo na mapě vyznačené místo asi severovýchodně od skály, které trochu připomínalo jakousi studnu nebo rybníček. Ve skutečnosti to byl ostrůvek rostlin. Zřejmě tu byla nějaká spodní voda, která tento kousek zásobovala vláhou. Od něj už to nemělo být daleko. Natovi bylo jasné, že by se armáda neutábořila jen tak uprostřed planiny, kde široko daleko není vůbec nic. V dálce byl vidět les. Bylo to jediné místo, kde by se mohla schovat osmitisícová armáda. Byla už tma, ale Nate se nezastavil, stále pokračoval k lesu a doufal, že tam ještě někoho zastihne. Za chvíli byl tam. Neušel ani jeden kilometr a už viděl spoustu ušlapané trávy a také černé kruhy na zemi, kde se dělal oheň. Přišel pozdě. Jedinými návštěvníky tu byla lesní zvěř, která se prala o zbytky jídla. Sotva ho spatřila, zmizela ve tmě. Najednou mu bylo jasné, proč se ta skupina před ním dala na opačnou stranu. Museli vědět, že už tam královská armáda není, a jeli rovnou za ní. Nate si teď připadal, jako kdyby patřil mezi ty nejhloupější lidi na světě. Nedalo se nic dělat. Noc stráví tady v lese a ráno bude muset vymyslet, co dál. Teď bylo ale nejdůležitější rozdělat oheň. Dřevo bylo suché a našel i nějaké křesadlo. Oheň rozdělal během minutky a potom si na něm upekl maso, které si sám ulovil. S vodou musel šetřit. Teď litoval, že nepočkal a čutoru nenechal naplnit celou. Pomalu si začal uvědomovat, že pomstou nic nezíská a Shadowa mu to stejně nevrátí. Myšlenku na ni ale zapudit nedokázal, byla silnější než on sám.