Setkání po pěti letech od Janel

Double-drabble – vypracování ze semináře Sub Salix. Když se ohlédla a v davu zahlédla plavé, téměř bílé vlasy, chvíli se tomu zdráhala uvěřit. Zrovna tady na ministerstvu, mezi všemi těmi lidmi? Morální kredit jeho celé rodiny byl hluboko v mínusu. Nakonec právě kvůli úšklebkům a zamračeným pohledům, které mu lidi věnovali, uznala, že to musí být on. Mířil přímo směrem k ní, ale neviděl ji. Ostatně jako kdykoli jindy. Mrazivé chvění, které jí přeběhlo po páteři, ji na chvíli vrátilo do školních let, která nebyla tak vzdálená. Přiblížil se, jejich oči se střetly. Znejistěla, ale pak se narovnala v ramenou. Porazili Voldemorta, sakra, tohle ji nemůže rozházet. Očividně byl zaskočený tím, že ji vidí, snad ještě víc než ona. „Grangerová,“ ucedil nakonec sevřenými rty...

Autor : dne 01/02/2015 | Ze STOklas | 0 komentářů

Setkání po pěti letech od Anseioly

Double-drabble – vypracování ze semináře Sub Salix. Ach, můj princi z pohádek. Jsi mlhou malovaný, tak krásný, s pronikavým pohledem a slunečnými vlasy. Setkávám se s tebou ve snu, vždy, když utíkám do jiného světa. Kéž bys byl skutečný a nebyl jen schovaný pod zavřenými víčky. Vracím se za tebou kdy jen to jde. S tebou je svět tak krásný, zelený a láskyplný. Proháníme se po lesích, pozorujeme zvěř stvořenou z kouzel a čar… a celou dobu mne držíš v náručí. Šeptáš mi do ucha uklidňující slova. Říkáš, že už se nemusím ničeho bát, že to nejhorší je pryč a že už bude všechno dobré. Tak ráda bych ti uvěřila, tak ráda bych nechala vše za sebou a byla s tebou. Tady. Napořád. Ale… Stačí drobný zvuk a vše se rozplyne. Trpká pravda klepe na víčka. To jen má mysl si hraje....

Autor : dne 01/02/2015 | Ze STOklas | 0 komentářů

Setkání po pěti letech od Jane

Vypracování ze semináře Sub Salix. Kráčím po ulici, rychlé kroky dunící na chodníku, myšlenky někde v oblacích, je potřeba toho ještě tolik promyslet, tolik zopakovat a doladit… A najednou přestanou kroky znít, každá z myšlenek se rozpadne v prach a zbyde jen jediný solný sloup na cestě. To jsem já, zírající, nevěřící. Příteli? Neřáde? Poslední z mých vin, jeden z hříchů a každý z ostnů několika dlouhých let. Ty? Stojím bez hnutí, pusu otevřenou. A nejsem sama. „Nevěděl jsem –“ pokouší se říct v té samé chvíli jako já. Nevěděl co a co jsem nevěděla já? Že tudy půjdeme a že to ještě pořád bolí? „V pohodě,“ vyslovujeme jednohlasně. Lehký křečovitý úsměv. Jo, vážně to pořád bolí. „Tak já asi…“ „Půjdeš?“ dokončuji větu pochmurně. „Půjdu,“ přikyvuje nejistě a chystá...

Autor : dne 01/02/2015 | Ze STOklas | 0 komentářů