Setkání po pěti letech od Jane

Vypracování ze semináře Sub Salix.

Kráčím po ulici, rychlé kroky dunící na chodníku, myšlenky někde v oblacích, je potřeba toho ještě tolik promyslet, tolik zopakovat a doladit… A najednou přestanou kroky znít, každá z myšlenek se rozpadne v prach a zbyde jen jediný solný sloup na cestě. To jsem já, zírající, nevěřící. Příteli? Neřáde? Poslední z mých vin, jeden z hříchů a každý z ostnů několika dlouhých let. Ty? Stojím bez hnutí, pusu otevřenou. A nejsem sama.

„Nevěděl jsem –“ pokouší se říct v té samé chvíli jako já. Nevěděl co a co jsem nevěděla já? Že tudy půjdeme a že to ještě pořád bolí?

„V pohodě,“ vyslovujeme jednohlasně. Lehký křečovitý úsměv. Jo, vážně to pořád bolí.

„Tak já asi…“

„Půjdeš?“ dokončuji větu pochmurně.

„Půjdu,“ přikyvuje nejistě a chystá se sklopit hlavu a téměř prchnout. Najednou se ale ještě zastavuje a dívá se mi do očí. V těch jeho je snad lítost. „Ale Jani, já vážně nechtěl…“

„Ani já nechtěla, Marku.“ Pravda, nebo ne? „Půjdu.“

Vykročím, napřímená a hlavu zdviženou, nebude mě to bolet, nebudu se snažit ukrýt. Jenže když slyším jeho kroky, jak se vzdalují opačným směrem, bolí to. Proč? Vždyť už je to dávno pryč! A přesto si dávám slib, že mu zavolám.