Simirajský bojovník – 3. kapitola

Neznámo

Stáli před tunelem, který vedl kamsi do neznáma. Oba chlapci jen nevěřícně kroutili hlavou.
„Co to jako má být?“ kroutil hlavou Fred.
„Tunel?“
„To vidím taky, ale kam vede?“
„Jak to mám vědět?“
„Pojď to zjistit,“ navrhl Fred. Nate nevěřil svým uším. Ještě před chvílí se chtěl vrátit a najednou by lezl bůh ví kam.
„Je to tunel, je tam tma! Pokud máš baterku, fajn, ale bez ní nikam nejdu!“
Fred se usmál, zalovil v kapse u bundy a vytáhl malou baterku.
„Vždy připraven,“ usmál se.
„Ty s sebou nosíš baterku? K čemu ti je?“ žasl Nate.
„Třeba kdybych se někde ztratil a chtěl vidět na cestu,“ loupl očima Fred.
„Dobře, tak jdi první, jsem hned za tebou.“

Vstoupili do tunelu. Byl neuvěřitelně dlouhý a už si ani nepamatovali, jak jdou dlouho. Sem tam některý z chlapců zakopl nebo narazil na skálu, když se cesta stáčela.
Nate se rozhlížel. Všude kolem byla tma, ale měl pocit, že nad sebou vidí světlo, nebo to spíš mohly být hvězdy.

“Jsme v nějaké jeskyni nebo tak, nad námi jsou hvězdy,“ vysvětlil.
„To je sice pěkný, ale mě zajímá, kdy vyjdeme ven, jestli někdy.“
„To se jako chceš vrátit?“
„Nic takového jsem neřekl, ale…

Fred, který šel první a v ruce držel baterku, nestačil větu dokončit. Zrovna se snažil posvítit na strop jeskyně a nevšiml si, že cesta končí. Šlápl do prázdna a zřítil se dolů ze skály. Dopadl do měkké trávy, ale byl roztřesený a trochu v šoku z toho nenadálého pádu. Všude byla tma, baterku upustil, když zakopl, a teď si neviděl ani na špičku nosu.

„NATE? Kde jsi?“ začal se bát, že se ztratil a hlavně, že je tam sám.

Nate mezitím sebral baterku a snažil se najít cestu.

„Jsem tady. Jsme venku, jen je tma jako v pytli,“ vysvětlil.
„A kde to vlastně jsme? Prošli jsme nějakým tunelem a pak jsem…
„Spadl do trávy,“ dokončil za něj Nate. „Hned vedle byly schody,“ začal se usmívat, ale Fred to neviděl. „Stačilo trošku líp posvítit baterkou.“
„Schody?!“ zaúpěl Fred. „A co tedy budeme dělat teď? Nevíme, kde jsme, nevíme nic a všude je tma.“
„Počkáme do rána a pak uvidíme,“ navrhl Nate.

Oba byli už tak unavení, že hned usnuli.

Ráno je probudilo slunce, které je lechtalo na tvářích a také ptačí zpěv, který se nesl po celém lese. Leželi na malém paloučku, kolem dokola byly stromy a za nimi se do výše tyčila mohutná skála. Ze strany do ní byly hrubě vytesané schody, které mizely někde v temném otvoru skály. Tráva byla ještě mokrá a kapičky rosy se krásně leskly.

„To je vedro,“ postěžoval si Fred. Nate přikývl. Oba si svlékli vyteplené bundy, ale kalhoty si museli nechat. Nate odmítl běhat po neznámém lese v termoprádle.
„Ty kalhoty už ze sebe nedostanu! Normálně se ke mně přilepily!“ stále si stěžoval Fred.
„Pořád máš nějaký problém. Myslíš, že mně se nelepí? Můžeš si je přece sundat. Nikdo ti nebrání.“
Fred se jen nafoukl, ale usoudil, že si kalhoty raději nechá. Potom se konečně pořádně rozhlédli kolem sebe.
„Co teď?“ ptal se spíš sám pro sebe Nate.
„Šel bych zpátky.“
Nate přikývl. Vyšplhali se po kamenných schodech a pomalu se nořili čím dál hlouběji do tmy skály.

“Máš tu baterku?“ zeptal se Fred. Nate místo odpovědi rozsvítil. Opravdu se octli v jeskyni, ale po úzkém tunelu, kterým včera prošli, nebylo ani památky. Před nimi se ve světle baterky vynořovala pouze kamenná stěna jeskyně.
„Kde je ten tunel? Přece jsme přišli tudy, ne?“ Nate byl zmatený. Neméně pak Fred.
„Přesně tady byl!“ Fred názorně nakopl kus kamene v místech, kde se domníval, že byl tunel. Chvilinku na to zavyl bolestí a chytil se za kotník.
„Tak se mi zdá, že tudy se zpátky nedostaneme,“ podotkl. Měl pravdu.
„Co když ji zkusíme obejít a třeba najdeme nějaký jiný vchod?“ Nate byl zoufalý. Velmi ho mrzelo, že tím tunelem prošel. Také ho mátlo, že v místech, kde byla včera díra, je najednou souvislý skalní masiv.
„Tak jo. Stáním tady si stejně nepomůžeme.“

Znova sešli na palouk a šli podél skály. Les začal pomalu houstnout a oni byli nuceni vzdalovat se od skály, až ji nakonec neviděli vůbec. Procházeli hustým lesem, občas zahlédli nějakého zajíce nebo srnku. Společnost jim dělali také ptáci, kteří zpívali krásné písně.
Došli do míst, kde les vypadal stovky let starý. Borovice byly vysoké a dělaly dokonalý stín, kmeny pokrývaly lišejníky, zem byla vlhká a kromě šera tu panovalo také divné ticho. Ptáci jakoby se vytratili. Jediný zvuk teď vydávali oni sami, když pod nimi křupaly větvičky a šustilo listí.
Natovi zakručelo v žaludku a slyšel to i Fred.
„Taky mám hlad,“ přidal se Fred. Ani jeden nejedli od včerejšího oběda. Nate měl v bundě jednu rozlámanou müsli tyčinku, a tak si ji rozdělili. Nebylo to ale o nic lepší, spíš naopak. Jejich žaludky teď měly asi pocit, že ještě něco bude a začaly kručet o sto šest.
Beze slova šli dál. Vedle cesty po které šli, narazili na malý keřík malin. Bylo jich jen pár, ale chutnaly výtečně. Les se pozvolna opět měnil a nad nimi se znovu ukazovalo slunce a začali zpívat ptáci. Došli až na kraj lesa a před nimi se rozprostřelo pole. K jejich radosti rozeznávali v dálce na druhé straně u lesa malou postavu.
„Hele, sedlák,“ zaradoval se Fred a ukazoval na pravý okraj pole. „Půjdeme se ho zeptat, kde jsme, a možná nám dá i něco k jídlu.“
Nate neměl námitky, a tak se vydali přes pole. Vypadalo jako čerstvě zorané, ale jen na jedné polovině. Cestou rozeznávali ještě další shrbené postavy.
„Proč nepoužívají stroje?“ nechápal Nate a kroutil při tom hlavou. Ještě než došli k rolníkovi, bylo jim jasné, že v Británii asi nejsou. Tedy rozhodně ne v té, kterou znali. Lidé tu orali pole zastaralými pluhy a v rukách měli motyky.
„Co jsi zač?“ ujelo Fredovi přímo před rolníkem. Moc to ale nevadilo. Rolník přestal pracovat a zkoumavě si je oba prohlížel. Očividně vůbec nerozuměl tomu, co Fred říkal.
„Jsem Nathan Lee a jsem z Bristolu,“ zkusil to Nate, ale rolník na něj jen tupě zíral a stále si rovnal klobouk, který mu padal do očí.
„Potřebujeme pomoct, nevíme, kde jsme, a máme hlad,“ zkusil to Fred. Opět žádná odezva. „On nám nerozumí,“ řekl Fred.
„Neříkej, ani jsem si nevšiml,“ zabručel naštvaně Nate.
Když se nemohli dorozumět slovy, zkusili to gesty. Naznačili mu, jak se jmenují a že potřebují pomoct.

Rolník je pozoroval a začal se usmívat, pak se zamyslel a kývnul na chlapce, ať ho následují. Nathan jít nechtěl, nevěděli, co je zač, ani kam je povede, ale nakonec ho Fred přesvědčil a šli s ním.
Rolník je zavedl do malé vesničky za lesem. Nebyla daleko. Bylo tam pár dřevěných chatek a lidé nosili zvláštní oblečení, připomínalo středověké.
„Připadám si tu jako ve třináctém století,“ procedil Nate. Fred neodpovídal. S otevřenými ústy sledoval ostatní vesničany. Jejich oblečení, pracovní nástroje, stejně tak i chatky. Všechno vypadalo jako z knížek.
Rolník je zavedl do jedné z chatek. Byla to jen jedna místnost s ohništěm uprostřed a pěti lůžky po stranách, nic víc tam nebylo. S rolníkem se domlouvali pomocí gest. Dostali od něj vodu k pití a k jídlu kaši. Byla řídká a spíše připomínala polévku. Plavala v ní zelenina a pak něco, co nepřipomínalo nic jim známé. Oba kaši nakonec snědli, no možná spíše vypili, bez řečí. Nejspíš to bylo jen proto, že měli hlad.

Po jídle jim rolník podal ještě jednu misku s vodou a naznačil jim, že se mají rozdělit.
Nate si misku vzal jako první. Voda byla tmavá a zapáchala.
„To pít nebudu!“ s těmito slovy misku odstrčil. Rolník si domyslel, co asi říká a znovu mu misku podal a opět mu naznačil, že ji má vypít.
Nate si vyměnil pohledy s Fredem, zhluboka se nadechl a napil se. Dalo mu hodně práce, aby vodu neprskl a spolkl ji. Pálila ho v puse i v krku. Měl pocit, jako kdyby vypil polovinu whisky naráz. Fred se chvilku po něm tvářil navlas stejně.
Rolník se přesvědčil, že vodu vypili, a pak je nechal v chatrči samotné.
„Co to bylo v té vodě? Byla hořká a fuj, prostě se nedala pít,“ stěžoval si Nate a snažil se dostat pachuť z úst.
„Nevím, bylo to hrozně hořké. Spíš by mě ale zajímalo, co bylo to červený v tý kaši.“
„Třeba to byl nějaký druh rajčete, který…,“ Nate větu nedokončil.
Najednou se mu zatmělo před očima a celý svět pro něj zčernal.
Fred se vyděsil, co se stalo s jeho kamarádem. Než stačil zavolat o pomoc, postihlo ho to samé.

Nate pomalu otevíral oči. Všechno ho bolelo a připadal si jako po nějakém flámu. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, kde vlastně je. Fred, který ležel vedle něho, ještě stále spal, a tak s ním zacloumal, aby ho probudil.
„Připadám si, jako kdybych vypil láhev rumu na ex,“ řekl Fred a posadil se.
„Já taky, co to sakra bylo? V jednu chvíli mi bylo dobře a najednou nic nevím.“
Oba byli tak zmatení, že si nevšimli onoho rolníka, který seděl před nimi.
„Dobré ráno,“ pozdravil je. „Jmenuji se Tyren a tohle je můj dům,“ usmál se a rozmáchl se kolem.
Nathan s Fredem byli překvapeni z toho, co slyší. Po chvilce se Nate trochu vzpamatoval a promluvil.
„Jmenuji se Nathan Lee a jsem z Bristolu. Tohle je můj kamarád Fred Full.“
„Kde to jsme?“ skočil mu Fred do řeči. „Prošli jsme nějakým tunelem a pak jsme tady. TAK KDE VLASTNĚ JSME?!“ začal panikařit.
Tyren si je oba zkoumavě prohlížel a vůbec nevypadal překvapeně.
„Jste v Meridolském království.“
„V Meridol co?!“ vyjekli oba chlapci naráz.
Tyren na chlapce nechápavě hleděl. Oba vypadali vyvedeni z míry.
„Myslím, že bychom se měli projít a já vám vysvětlím, co bude třeba.“

Vyšli z chatrče a pomalu procházeli vesnicí a přilehlými lesy. Mezitím ho chlapci zasypávali otázkami. Kdybych je měla všechny psát, nebude tato kniha o ničem jiném, a tak je přeskočím. Snad mi prominete.
Prohlídkou vesnice strávili celý den. Vesničané byli spíše opatrní a chlapcům se vyhýbali. Nikdo s nimi nepromluvil ani slovo. Všichni měli svoji práci. Pomalu jim začalo docházet, že legendy mohou být i pravdivé. Fred už po několikáté proklínal sám sebe za to, že nevěřil těm dědovým báchorkám. Nate měl jiný problém, který ho trápil, a to rodiče. Neví, kde je a nemůže jim poslat ani žádnou zprávu. Doufal, že si o něj nedělají velké starosti a že se s nimi brzy shledá.
K večeři byla opět ta samá kaše a voda, ale chlapcům to ani nevadilo, mysleli na spoustu jiných věcí. V noci ani jeden nespali. Nemohli. Zvrat událostí jim to nedovolil.

Redakční úpravy provedla Cerridwen Lowra Antares