Simirajský bojovník – 2. kapitola

Prázdniny

Když se Nathan probral, bylo sobotní sychravé ráno a všude bylo bílo. Zahrada a les, se kterým dům Leeových sousedil, byl kouzelný. Nathan měl rád zimu, hlavně když mohl celý den jezdit na snowboardu a předvádět se před holkama.
Dnes vyráželi na dovolenou do hor. Rodiče už přišli z práce, ale protože měli noční, ještě spali. Nate věděl, že vzbudit je po noční není dobrý nápad. A už vůbec ne proto, že uvidí jeho všemi barvami hrající oko. Sešel proto do kuchyně, postavil vodu na čaj. Ne že by chtěl snad dělat snídani, to ne, ale potřeboval nějak odvést pozornost od sebe, i kdyby jen tím, že jednou udělá snídani. Na to ale musel ještě počkat. Bylo devět hodin ráno. Aby zaplnil čas, než rodiče vstanou, natáhl se k televizi a pustil si sport.

Rodiče vstali až kolem jedenácté hodiny a spíš se hodilo připravit jim oběd než snídani, ale Nate vařit neuměl. Do kuchyně se nejdřív přišourala mamka s kruhy pod očima. Nate vyskočil z pohovky a znovu zapnul rychlovarnou konvici. Mamka užasle zírala, co se to děje, než si všimla jeho oka.
„Zase ses pral?“ zeptala se s povytaženým obočím.
„Uklouzl jsem na chodníku.“ Lepší výmluva ho nenapadla.
„Uklouzl? A chodník vytáhl pěst přesně ve tvaru tvého oka, že?“
„Tentokrát jsem za to opravdu nemohl.“ Poznal, že lhát nemá smysl.
„To říkáš pořád!“ rozčílila se mamka. Nate nevěděl, co by jí na to odpověděl.
Vtom do kuchyně došel také táta, kterého vzbudil křik.
„Co se zase děje?“ zeptal se podrážděně a vypadal ještě ospaleji než mamka. „Tvůj syn se zase popral?!“
„Tvůj syn?“ žasla mamka. „Tvůj snad není? Každopádně, mě tady stejně nikdo nikdy neposlouchá, takže očekávám, že si to s ním vyřídíš sám!“ Vzala svůj šálek čaje a s hlasitým bouchnutím dveří zmizela v obýváku. Nate zůstal s tátou v kuchyni sám.Oba se hypnotizovali pohledem.
„Takže,“ začal táta, „je vidět, že zákazy na tebe zřejmě neplatí, takže odteď žádné kapesné a máš domácí vězení! A kde mám tu snídani?!“
Nate se nezmohl na slovo. Bez řečí tátovi uvařil kávu a čekal, až bude v lepší náladě, aby se ho pokusil přemluvit, aby mu vrátil kapesné. Že dostal domácí vězení, to mu až tolik nevadilo. Po poledni začal po domě zmatek. Většina věcí byla sice sbalena už pár dní předem, ale mamka se hádala s tátou a chtěla Nata nechat doma. Vážně to naštěstí nemyslela.
S tátou tahali všechny tašky a batohy do kufru a několikrát museli vše vyndat a znovu naskládat, protože si mamka vzpomněla, že zapomněla přibalit to, či ono. Když už se to stalo potřetí, táta vybouchl jako sopka. Ještě museli naskládat lyže do rakve a to jim také dalo zabrat. Než skončili, byli oba zpocení a oba trvali na tom, že se ještě musí jít osprchovat. Nakonec vyrazili před druhou hodinou odpoledne, což byl skoro heroický výkon.

„Jak daleko to vlastně je?“ zeptal se znuděně Nathan.
„Asi tři hodiny, ale nevíme, jak to bude vypadat na silnici,“ odpověděl táta. Ani ne za hodinu zastavili na benzinové pumpě, aby si došli na záchod a nějak se občerstvili. Nathan okukoval časopisy o autech a motorkách, maminka sháněla něco k jídlu a táta nemohl najít peníze. Po pěti minutách dohadování se, co si kdo dá, došla mamince trpělivost a vzala všem bagetu se šunkou a sýrem i přes brblání obou kluků. Nathan se nemohl rozhodnout, jaký si vezme časopis, až nakonec sáhl po Motorkách a jejich budoucnosti. Na benzínce strávili bezmála půl hodiny a táta začínal být nervózní.

Na místo dorazili okolo šesté hodiny. Zimní středisko bylo rozlehlé a jim chvíli trvalo, než našli svoji chatu. Ležela jen několik desítek metrů od lanovky a bylo od ní vidět na celý svah. Chatka byla patrová, o třech místnostech. Z toho měl radost hlavně Nathan, protože se nemusel mačkat s mamkou a tátou v jednom pokoji. Vstupní chodba nebyla zařízená nic moc. Byla tam pouze lavice s botníkem dohromady a věšák, na zdi pár obrazů a zrcadlo. Místnůstka to byla tak pro dva lidi. Když se tam vměstnali tři, už se tam nedalo hnout. Hlavní a také největší místnost byl obývák spojený s kuchyní. Byla tam velká sedačka pro tři lidi, na zdi plazmová televize a v rohu velký, krásný krb s dřívím naskládaným vedle něj. Na podlaze huňatý koberec a nad krbem ještě vycpaná hlava medvěda. Kuchyň byla vybavena myčkou, sporákem, troubou a mikrovlnkou. Jenom táta si posteskl, že mu tu chybí kávovar, měl ke snídani moc rád silnou, černou kávu. Nathan se i hned hnal do svého pokoje. Byl o něco menší než jeho pokoj doma, ale byla tam velká postel, šatník a psací stůl. Na co byl psací stůl, nevěděl. Připadal mu zbytečný, stejně vypadal i pokoj rodičů. Koupelna byla malá a byl tam jen sprchový kout, umyvadlo a záchod, to Nathana trochu zklamalo, čekal, že tam najde vanu. Miloval, když večer přišel celý promrzlý a šel se ohřát do teplé vody. Ale co se dalo dělat?

Po prohlídce domu se rodina sešla u stolu v kuchyni.
„Je tu internet?“ zeptal se nedočkavě Nathan.
„Není! Co by tu dělal?“ divil se táta. „Jsi na horách, budeš chodit lyžovat, a ne abys tady trávil dny sezením u počítače. To můžeš doma!“
Maminka se musela smát a jenom tak broukla něco ve smyslu „ty dnešní děti“. Slunce už se pomalu choulilo za obzor. Ještě bylo ale vidět a tak se rozhodli prozkoumat okolí chaty a podívat se, jak vypadají sjezdovky. Projít celý areál a zjistit, co kde je, nestihli. Prozkoumali jen okolí lanovky. Byla sedačková a ještě vyhřívaná, pro tři lidi. Zjistili, že vždy třikrát v týdnu je noční lyžování od osmi do jedenácti hodin. Otevřená byla ale jen hlavní sjezdovka. Chvíli sledovali, jak rolby upravují sjezdovku na zítra. Když padla tma a okolí osvětlovaly jen pouliční lampy, rozhodli se vrátit do chaty.
Maminka odmítla cokoliv vyvařovat a tak si dali jen rychlou večeři – obložené chleby, co maminka stačila připravit po příjezdu. Spát šel Nathan asi v půl desáté, ale nemohl usnout a tak si ještě chvíli hrál na svém PSP a v uších měl sluchátka s hudbou.

Najednou se prudce vzbudil, byl celý zpocený a v šoku. Posadil se a zkontroloval budík. Bylo teprve 1.15, uvědomil si, že nespí ani dvě hodiny a něco ho probudilo. Jako by slyšel nějaké cizí hlasy, ale ne v chatě, nýbrž ve své hlavě. Bral to čistě jako noční můru. Když už byl ale vzhůru, uvědomil si, jakou má žízeň, a tak sešel do kuchyně pro skleničku vody. Prošel celé spodní patro. Nikde nic. Všude bylo ticho a tma.
Když byl asi v polovině schodů, všiml si, že vedle zadního východu jsou ještě jedny dveře, kterých si předtím nevšiml, a to tudy šel nejméně třikrát. Došel ke dveřím a zkusil vzít za kliku, nic, byly zamčené. Zkusil to ještě jednou, ale pořád nic, nakonec to vzdal a pokračoval do kuchyně. Do rána už toho moc nenaspal.

Ráno ho mamka přišla vzbudit. Zacloumala s ním a zpod peřiny se jen ozvalo:
„Chci spát!“
„Je ráno! Koukej mazat dolů na snídani a pak se oblíkni, půjdeme na sjezdovku. Nebudeš tu vyspávat jako doma!“ zavrčela mírně naštvaně.
Asi po půl hodině se Nathan konečně dobelhal do kuchyně. Táta po něm jen loupl očima, ale nic neřekl.
„Co je za těmi dveřmi vedle schodů?“ zeptal se s plnou pusou.
„Za jakými dveřmi?“ zeptal se táta.
„Ty sis jich nevšiml? Hned vedle schodů jsou dveře, ale jsou zamčené, tak se ptám, co za nimi je?“
„Je to kumbál a taky sklad na lyže a tak,“ vmísila se do hovoru mamka, která poletovala kolem stolu. Táta nasadil neutrální výraz, ale bylo vidět, že ani on si dveří nevšiml.
Nathan čekal něco lepšího.
„A proč jsou zamčené?“ Nedalo mu to.
„Ještě jsem nevyzvedla klíče. Proč tě to vůbec tak zajímá?“
„Jen tak,“ odpověděl s plnou pusou.
„Myslel sis, že je za nimi nějaký tajný vchod do země kouzel?“ rýpla si mamka s úsměvem na tváři.
„Nemyslel! Jen mě to prostě zajímalo,“ bránil se dotčeně Nate.

Než se dostali na sjezdovku, bylo jedenáct hodin dopoledne. Natovi trvalo věčnost, než se rozhodl, jakou bundu si má vzít na sebe. Nakonec se rozhodl pro modrou s černými pruhy a bílými rukávy. Kalhoty byli pouze černo-modré. Celé si to vybral tak, aby ladil se svým snowboardem, který byl také černo-modrý.
K lanovce došli během pěti minut. Táta koupil všem permanentku, aby mohli jezdit celý den a jízdy se nemusely dokupovat.
Nate se zastavil před mapou areálu, která mu včera připadala zbytečná. Bylo tam nejméně osm sjezdovek a všechny měly sedačkové lanovky, které byly kryté a vyhřívané. To se líbilo hlavně mamce, protože se mohla vždycky cestou nahoru trošku ohřát a odpočinout si.

„Tááák mladý muži,“ pronesl dlouze táta, „můžeš jezdit, kde chceš, ale budeš se pravidelně hlásit. Je to jasné?“ zeptal se, když mu podával permici.
„Jasný, nejsem malý děcko,“ protáhl obličej Nate.
Na lanovku nastoupili všichni společně a rozešli se až nahoře. Půl dne se s rodiči neviděl, každý jezdil někde jinde a Nate se zaměstnal hlavně ve snowparku, kde se mohl pořádně vyblbnout. Zrovna když pozoroval, jak se jeden kluk chystal sjet skokánek o velikosti asi třech metrů, ale zabrzdil před ním a dolů spadl hlavou napřed – byl to ošklivý pád, v kapse mu zazvonil telefon. Byl to táta.
„Kde jsi?“
„Ve snowparku, proč? Děje se něco?“
„Tak koukej dorazit pod třetí sjezdovku, sedíme s maminkou v bufetu!“
„Ale mně se teď fááákt nechce, nemůžu až za chvíli?“
„Tak dobře, ale večeři dostaneš až na chatě.“
„Dobře, tak mi pak dej vědět, než se půjde,“ zaklapl Nate telefon.
Konečně si můžu sjet ten skokánek! myslel si. Bylo tam volno a jemu nic nebránilo.
Sjel ho jednou, dvakrát, třikrát a pořád toho neměl dost. Po čase se tam začali hromadit i jiní puberťáci a musel čím dál víc čekat. Sedl si proto kousek stranou a žvýkal svoji müsli tyčinku.
„Pěkný prkno,“ pronesl uznale kluk, který si přisedl vedle něj.
„Cože?“ vypadlo okamžitě z Nata. „Jo, díky!“ dodal rychle, když se trochu vzpamatoval.
„Promiň,“ omluvil se kluk. „Ani jsem se nepředstavil. Jsem Fred Full.“
Fred byl vysoký, ale měl trošku bříško. Na hlavě se mu kroutily hnědé kudrliny a oči měl čokoládové barvy.

„Bydlím tady na horách a kdybys chtěl, všechno ti tu ukážu. Znám i prima cesty lesem, jsou trošku drsný, ale jinak super,“ vysypal ze sebe. Nate si ho měřil pohledem.
„No a ty jsi…?“ zeptal se Fred.
„Nathan Lee, ale říkej mi Nate.“
Fred pokyvoval hlavou a sledoval několik menších kluků, kteří se strkali před skokánky.
„Koukal jsem, že skákat docela umíš.“
„Jo, občas, když je u nás sníh, tak skáču, ale nebývá to moc často.“
„Tak koukej, teď ti ukážu, jak to tady dělají mistři,“ začal se vychloubat Fred. Pomalu došel ke skokánku a vyhodil odtamtud pár menších kluků, co se nemohli rozhodnout, jestli mají, nebo nemají skočit.
Rozjel se a ve vzduchu předvedl parádní salto vzad. Ti, co stáli kolem, jen udiveně zírali. Když potom došel za Natem, měl úsměv od ucha k uchu.
„To je, co? Nechceš to taky zkusit? Nic na tom není, fakt.“
„Jo, pěkný. Hele, třeba to zítra zkusím, ale teď už musím, je pozdě. Budeš tu zítra?“
„No jasný, jsem tu každý den, stejně se tu nedá nic jiného dělat,“ odpověděl stále ještě s úsměvem Fred.
Nate se rozloučil a sjel zbytek sjezdovky dolů k lanovce. Rodiče našel u prodejny permanentek a společně se vydali zpátky do chaty. Cestou ho bombardovali otázkami, jak se mu tu líbí a jestli si našel nějaké kamarády, a taky poznámkami jako „nepředváděj se“ a „nedělej hlouposti“.

Další den potkal Freda opět ve snowparku a strávil tam s ním celé odpoledne. Blbli spolu na skokáncích a Fred ho učil všemožné triky, které by Nata ani ve snu nenapadly. Rychle se skamarádili a všude byli spolu. Pomalu začínali připomínat dvojčata.
Takhle to šlo bezmála čtyři dny, pomalu se blížil konec týdne a také pobytu na horách. Nate začínal být smutný. Poslední den neměl ani moc chuť jezdit. Seděl na okraji skokánku a pozoroval dění na sjezdovce. Vedle si přisedl Fred.
„Co je s tebou, že neskáčeš?“ zeptal se vesele a plácl ho do zad. „Tváříš se, jako když umíráš.“
„Zítra jedem domů,“ vysvětlil Nate.
„A sakra. Už? Nějak rychle to uběhlo,“ podrbal se Fred pod čepicí. „Hele, nemysli na to. Co kdybychom šli sjet nějakou moji tajnou cestu? Co ty na to?“ usmál se na Nata od ucha k uchu ve snaze zvednout ho na nohy.
„Jo, proč ne, stejně mě to tu už nebaví.“
„Fajn, tak si sundej prkno, budeme muset kus pěšky, tam žádná lanovka nejezdí.“
Fred vedl Nata lesem už asi půl hodiny a pořád nebyli na místě.
„Je to ještě daleko?“ zeptal se Nate netrpělivě. Už ho přestávalo bavit tahat snowboard na zádech.
„Už jsme skoro tam. Uvidíš, bude to stát za to, ale dávej pozor na stromy, všechny nejsou pořádně vidět. Jo a cestou je takový jeden starý dům, jestli máš rád záhady, můžeme se tam stavit.“
„Klidně. O jaký záhady jde?“ vypravil ze sebe těžce Nate.
„To ti řeknu potom,“ zazubil se Fred.
Tajná lesní cesta byla nebezpečná, ale o to víc chlapce bavila. Fred před každým „skokánkem“ Nata upozornil a několikrát se někde zasekli, protože je bavilo skákat stále dokola. Celkově byla cesta plná přírodních skokánků a věcí, které ve snowparku nejsou.

K domu, nebo spíše k tomu, co z něj zůstalo, to trvalo asi deset minut. Pro Nata to byla nejlepší cesta, jakou zatím jel. Jezdit v hlubokém s něhu ho bavilo mnohem víc než hladká, upravená sjezdovka v areálu.
U domu si sundali prkna a opřeli je o strom.
„Jdeš dovnitř?“ zeptal se Fred. Stál před domem a zkoumavě si ho prohlížel.
„Nespadne mi to na hlavu? Nevypadá to moc dobře.“
„Je to trochu starý, ale uvnitř je to docela útulný.“
„Mluvil jsi o nějaký záhadě, o co jde?“ zeptal se Nate, když procházeli domem.
„Když jsem byl malý, děda mi vyprávěl příběh o tom, že v tomhle domě je nějaký vchod do země Meridol. Je to prý země, kde jsou kouzla a čáry, a je tam válka mezi dobrem a zlem,“ mluvil o tom s úctou Fred, až to Nata zarazilo.
„A ty tomu věříš?“ ušklíbl se. „Kouzla a čáry neexistují.“
„Ovšem, že ne, je to pohádka pro děti, jenom se mi tu líbí. Nikdo by mě tu nehledal. O tomhle místě ani moc lidí neví. Občas sem chodím, když chci být sám. A tohle jsem tu našel.“
Vytáhl zpod trička zlatý řetízek, na kterém bylo cosi napsáno znaky, které se nepodobaly ničemu, co znali.
„Co je tam napsáno?“
„Nemám tušení, ale líbí se mi to.“ Fred zase schoval medailonek pod tričko.
Došli na konec dlouhé chodby, kde byly dveře. Vypadaly jako každé jiné, ale stejně byly něčím zvláštní. Nata pořád nějak přitahovaly. Snažil se je otevřít, ale nešlo to.
„Nejsou tyhle znaky podobný těm na tom přívěsku?“ zeptal se Freda.
„Možná jo,“ pokrčil Fred rameny. „Nikdo neví, kdo tu vlastně bydlel. Už je dost pozdě, měli bychom se vrátit,“ naléhal Fred.
„Blázníš? Venku je tma, neuvidíme na krok a já se v tom lese nehodlám zabít.“
„To tady chceš zůstat přes noc?“
„Jo, co jinýho chceš dělat?“
„Nevím. Mám sirky, můžeme si aspoň rozdělat oheň.“
„Dobře, dám vědět našim, že jsem v pořádku.“ Vzal do ruky mobil, ale zjistil, že tu není signál. Rodiče budou šílet.
Rozdělat oheň netrvalo dlouho, ale vypotřebovali polovinu krabičky sirek. Potom si vyprávěli různé strašidelné příběhy, které se sem přesně hodily. Po čase Fred zjistil, že si povídá sám se sebou, protože kamarád už spí. Nezbylo mu tedy nic jiného než také zavřít oči a pokusit se usnout.

Nate se vzbudil celý zpocený. Oheň dohoříval a začínala být zima. To mu ale nevadilo, jako by ji necítil. V hlavě měl pocit, jako kdyby ho někdo volal. Už podruhé. Poprvé to bylo v chatě onu první noc. Zprvu ho to vyděsilo, ale následoval hlas a zastavil se přede dveřmi v chodbě. Možná to byl jen sen, ale zdálo se mu, jako kdyby ty znaky svítily. Pak všechno zčernalo.

Freda probudila rána. Když se rozkoukal, zjistil, že tam Nate není, a šel ho hledat. Našel ho v chodbě v bezvědomí. Jemně ho štípl do ucha a podařilo se mu ho probrat.
„Co to tu provádíš? Jsi náměsíčný?“ zlobil se na něj. Zároveň byl ale rád, že je Nate v pořádku.
„Já… měl jsem divný sen, jako by mě něco volalo k těm dveřím, a pak jsi mě probudil. Nevím, co se stalo.“
Fred ho pozoroval se starostlivým výrazem.
„Něco tě volalo ke dveřím? Snažíš se mě vyděsit?“ zlobil se Fred. Když se ale zadíval hlouběji do Natových očí, uvědomil si, že si srandu nedělá.
„Zkoušel jsi je otevřít?“
„Cože?“ nechápal Fred.
„Ty dveře. Zkoušel jsi je otevřít?“
„Zkoušel, ale jsou zamčený a nejdou ani vyrazit. Nejspíš jsou z druhé strany zavalené nebo tak něco.“
„A co je zkusit vypáčit?“ mrkl Nate na Freda.
„Zbláznil ses? Čím asi?“
„Nevím, třeba tu něco najdeme,“ nedal se Nate odbýt.
Po hodině hledání něčeho vhodného na páčení našel Fred železnou trubku.
„Tímhle by to mohlo jít.“
Zkoušeli dveře vypáčit, ale nic.
„Drží, jako kdyby byly přibitý,“ stěžoval si Fred. „Nenapadlo tě, že někdo nechtěl, aby ty dveře byly otevřené?“
„Jako, že je někdo zatarasil schválně?“
Fred přikývl. Nate jen pokrčil rameny.
„Tyhle znaky jsou zvláštní,“ přemýšlel nahlas a přitom přejížděl prsty po znacích. Nedalo mu to a pokusil se je přečíst. Znělo to jako jazykolam, který se nedá pořádně vyslovit. Nakonec se mu to povedlo, ale nic se nestalo.
„Začíná svítat, co takhle ještě poslední pokus a pak pojedem domů?“ zeptal se.