Sedmero umění subsalixkých – 3 dny

5. kolo – Zápis v deníku, songfiction

Diagnostikovali mě před rokem a půl. Od té doby jsem ušla dlouhou cestu. Nejprve jsem odmítala přijmout realitu. Já přeci nemůžu umírat! Tedy ano, každý jednou zemře, ale ne teď, ne tak brzy, vždyť jsem ještě mladá. Pak jsem konečně přijala krutou pravdu a dostala se do fáze naštvání. Byla jsem hnusná na všechny kolem sebe, byla jsem agresivní, …

A všichni kolem mě chodili po špičkách a to mi na tom vadilo nejvíc. Jen ji nechte, ať se vyřve, dlouho už tu nebude, tak si to zaslouží. Hrozně moc času jsem ztratila a úplně zbytečně. Pak mi došlo, že s tím už stejně nic nenadělám, nezměním svůj osud, ale chci si užít ten malý zbytek, co mi zbývá. Jenže v tu chvíli už mě začala nemoc oslabovat a dělalo se mi špatně několikrát denně. Co mi je? Diagnóza je jedno. Prostě umírám. Léčba nezabrala, ani ta experimentální. Doktoři mě propustili, ať dožiju v blízkosti rodiny. Jedné bezesné noci – z důvodu bolesti, na kterou už ani prášky nezabírají – se mi zjevil anděl. A nabídl mi dohodu: dostanu 3 dny života bez nemoci a po 3 dnech s ním odejdu do nebe. Chvíli jsem váhala, ale nakonec kývla. Co víc mi zbývá? Měsíce v bolesti a nemožnosti se posadit? Zraňovat rodinu každý den, když se na moji bolest musí dívat? Ráno jsem se probudila a myslela jsem si, že to byl jen sen, ale nic mě nebolelo. Já byla zdravá a začal tedy…

1. DEN

Po dlouhé době jsem se ráno protáhla v posteli a celé tělo bylo funkční, nebolelo a já radostí vyskočila z postele. Doslova. Já opravdu můžu skákat. V zrcadle se na mě dívalo mé já před dvěma roky. Lesklé hedvábné vlasy, svěží pleť bez kruhů pod očima, zdravá barva ve tváři. Utíkala jsem do kuchyně, abych mamince, která už mi chystala snídani, povyprávěla o andělu a dohodě. Maminka se na mě koukala a souhlasně kývala, ale v hlavě si určitě myslela, že za moje halucinace může nemoc. Moje zlepšené zdraví ale vysvětlit nemohla. I když už maminka dovařila lehce stravitelnou speciální snídani, kterou jsem jako jedinou mohla pozřít, poprosila jsem ji, jestli bychom si nemohly zajít na snídani do bistra ve městě, že mám chuť na jejich vajíčkovou omeletu.

Maminka nejdřív váhala, ale pak nakonec souhlasila. Vždyť já sama vím nejlíp, na co mám, či nemám chuť. Bylo to jak za starých časů. Vyprávěly jsme si o nových drbech, co sousedka pěstuje na zahrádce a pak jsme šly nakupovat. Nechtěla jsem si nic nechat koupit, protože za pár dní už tady nebudu, ale donutila jsem maminku, aby si koupila něco hezkého na sebe, že si to zaslouží za všechnu tu péči, kterou mi věnovala. Když už byla v kabince a zkoušela si nový svetr, pomyslela jsem si, že aspoň po mně zbude něco, co mě jí bude připomínat a bude moct vzpomínat na den, kdy jsem ještě žila. Zamáčkla jsem slzu a usmála se na ni, protože ten svetr jí opravdu slušel a já si nebudu kazit ty dny, co mi zbývají.

Odpoledne jsme šly do kina na nejnovější romantickou komedii, koupily si velký popcorn a když už jsme nemohly, házely jsme ho v kinosále po lidech. Prý se nevhodně chovám a dělám ostudu, napomenula mě paní na vedlejší sedačce. No co, řekla jsem jí, stejně už tu brzo nebudu, tak mi to může být jedno. Paní nepochopila, ale mně to bylo jedno. Tak krásný den mi jedna babka nezkazí. Po filmu jsme měly ještě dost času, abychom nakoupily potřebné věci pro naše oblíbené jídlo – lasagne, které jsem vždycky s maminkou hrozně ráda dělávala.

V kuchyni to bylo jak za starých časů. Maminka sice zavolala ráno tatínkovi, ale byl zrovna na služební cestě a dřívější zpáteční let se mu nepodařilo sehnat, a tak jsme naplánovaly až rodinnou večeři. Když dorazil domů, objal mě, a když viděl, jak zdravě vypadám, vhrnulo mu to slzy do očí. Pověděla jsem mu o dohodě s andělem, ale taky mi nevěřil. Večeře se povedla, rodiče se smáli a bylo to skoro jak za starých časů. Po večeři jsme si zahráli scrabble a já to protahovala jak jen to šlo, nechtěla jsem plýtvat už tak omezený čas spaním. Nicméně byla jsem vykopnutá do svého pokoje těsně před půlnocí, neboť prý máme zítra náročný program (ale ne, neřeknou mi, co mi naplánovali) a že musím nabrat energii.

2. DEN

Ráno mě vzbudil budík brzo, abych si mohla vychutnat východ slunce. Vyběhla jsem naboso ven do zahrady a z louky za domem jsem pozorovala, jak slunce vykukuje zpoza hor. Nohy mě studily, rosa ještě neopadla, ale já jsem si v té chvíli užívala, že vlastně můžu být venku, stát bez cizí pomoci a pozorovat tu krásu přírody. To ticho, jen ptáci krásně zpívají. Přestaň! Řekla jsem si, nebuď taková. Vrátila jsem se do domu a když se rodiče probudili, měla jsem pro ně nachystanou snídani. Takové poděkování. Jedno z mnoha, které jsem měla naplánované. Rodiče ze snídaně měli takovou radost a především tedy z toho, že už jsem druhý den fungovala jako zdravý člověk, že se nesnažili ani skrývat úsměv.

Konečně mi prozradili, co je tím překvapením. Jedeme na statek, kam jsem chodila jezdit jako malá. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposled jezdila. Dva, tři roky zpátky, pak mě nemoc oslabila. Sice mi nabídli, že můžu zkusit hipoterapii jako součást léčby, ale já jsem řekla, že dokud nebudu schopná uvést si koně sama, na koně už nevlezu. Na statku už na mě čekali a kobylka, kterou jsem jezdila jako malá, už po mně pokukovala, jestli jí něco dobrého nesu.

Rodiče si sedli k jízdárně a pozorovali, jak se pomalu dostávám zpátky do sedla a po chvíli ztrácím počáteční nejistotu. Pocit to byl nádherný. Ta rychlost, ta plavnost. A to, že mám dost síly na to, abych nebyla vymrštěna odstředivou silou v prvním rohu jízdárny. Odpoledne rychle uběhlo a už už jsem byla popoháněna rodiči zpátky do auta, že den ještě neskončil, že půjdeme na večeři a že zastávka doma bude chvíli trvat. Nejdřív jsem protestovala, že domů nepotřebuju, ale když mi bylo oznámeno, že všichni budou cítit, že jsem byla u koní, ještě dřív, než mě uvidí, vzdala jsem to a už to dál neřešila.

Nachystaná ve svých oblíbených černých šatech, které na mně konečně nevisí, jsem nedočkavě skočila do auta a přemýšlela, kam by mě asi tak mohli vzít. Nakonec jsme zastavili před neznámou restaurací a číšníkem byli uvedeni do zadní části. Tam k mému překvapení už čekala velká skupina lidí. Kamarádi, spolužáci, prostě všichni, na kterých mi v životě tolik záleží. Po chvíli šoku a slz dojetí jsem přemýšlela, že bych to pojala jako možnost se s každým rozloučit, ale potom jsem to zavrhla. Nechci kazit večer, prostě si ho užiju, jako kdyby o nic nešlo.

Po třech hodinách jsme odjížděli domů plni všelijakého jídla a hlavně já jsem byla spokojená. Tak dobře už jsem se hodně dlouho nebavila. A taky mě to unavilo. Poděkovala jsem už po milionté rodičům a šla spát.

3. DEN

Ráno jsem se vzbudila ještě dřív než včera a bez budíku. Jakoby mi mé tělo vyslalo zprávu, že bych si měla poslední den pořádně užít. Opět jsem šla ven na zahradu a pozorovala východ slunce. Naposled. Pak jsem vlezla do koruny svého oblíbeného stromu, kde jsem během hodiny sepsala několik dopisů na rozloučenou. Bylo mi jasné, že jen co se rodiče vzbudí, nebude na to čas. Tatínek si dokonce vzal volno v práci, aby mohl být s námi.

Na snídani jsme opět vyrazili do oblíbeného bistra. Co dnes tedy? Nakonec vyhrála ZOO. Po celém dni jsem byla, ač zdravá, unavená. Cesta zpátky v autě probíhala mlčky. Nikdo to nechtěl říci nahlas. Co se tedy stane zítra? Stane se něco? Večer jsme si objednali pizzu a koukali bez mluvení na nějaký film. Nejdůležitější bylo, že jsme se na to koukali společně. V deset hodin jsem objala své rodiče a popřála jim dobrou noc. Nic jiného jsem neměla sílu říct. Slzy mi vyhrkli už cestou do pokoje. Vzpamatuj se! Napomenula jsem sama sebe. Bylo přeci potřeba udělat několik věcí, na které se potřebuju soustředit. Na noční stolek jsem položila všechny dopisy, které jsem dnes ráno napsala.

Obešla jsem svůj pokoj, jako bych si naposled chtěla zapamatovat hebkost koberce a vůni svíčky. Začala se dostavovat bezmoc. Času je málo. Není to fér. Proč zrovna já? Já nechci. Po chvíli jsem se uklidnila a potichu se vyplížila do obývacího pokoje. Maminka se s tatínkem objímali a koukali na televizi. Asi nekoukali, ale vypadalo to, že koukají. Aspoň něco, aspoň že mají jeden druhého. Lehla jsem si na postel a zírala do stropu. Je konec. Užila jsem si život naplno? Ne. To bych musela o svém krátkém životě vědět od narození. Takových věcí bych ve svém životě ráda zkusila. Nikdy jsem nebyla v Austrálii a už se tam nikdy nepodívám. Život není fér. Ale aspoň můžu s klidným svědomím říct, že poslední tři dny jsem si užila naplno.

Na hodinách naskočila půlnoc. 00:00. Vedle mě se zjevila bílá postava.

„Je čas,“ řekla.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.

Post Views: 140