Sedmero umění subsalixkých – O ovečce, která snědla zelí

4. kolo – Bajka

Na statku starého, přísného, ale spravedlivého statkáře žila zvířata. Statkář byl sice ten, který se o všechny staral, a všechna zvířata ho samozřejmě poslouchala, ale i mezi sebou měla své uspořádání. Nejvyšší postavený byl starý, moudrý hřebec. Už sice neběhal tak rychle jako dříve, ale díky jeho moudrosti si ho všichni vážili a respektovali ho. Když nebyl přítomen, zaskakoval ho druhý nejvyšší, postarší osel. Jeho největší předností byly jeho dlouhé uši, díky kterým slyšel vše, co se šustlo, a nic mu jen tak neuniklo.

Jednoho dne se hřebec rozhodnul zajít navštívit vedlejší statek, kde žil jeho dlouholetý kamarád. Statek tedy zůstal v kopytech osla. Procházel se po dvorku, nakukoval do kurníků, kotců a stájí a užíval si vůdčí roli.

To ráno se na druhém konci statku odhodlala ovečka k odvážnému činu. Její kamarád, starý kozel, jí prozradil, že v přístřešku vedle kurníku skladuje statkář zelí. Že to zavírá jen na petlici a že tedy stačí jen trochu pohodit hlavou a dveře se otevřou. Sedlák navíc nemá své zelí spočítané, takže když si dá jednu dvě hlávky, rychle to schroustá a opatrně zavře petlici, nikdo si ničeho nevšimne a může si tak opatrně jednou za čas chodit mlsat.

Kozel obhlídl dvůr a když viděl, že nikdo nikde není, pokynul ovečce, že je ten správný moment. Ovečka tedy nadšeně docupitala ke dveřím, zvedla petlici a zastavila se! Tolik zelí, taková vůně a takový výběr! Jak si mám vybrat? pomyslela si, každá hlávka vypadá přímo k nakousnutí. Vybavila si ale varování starého kozla o tom, aby byla rychlá, a pustila se do první hlávky. A pak do druhé. A do třetí. Snažila se přestat a nešlo to. Taková pochoutka! Ovečka jedla a jedla a nemohla se toho nabažit a pořád chtěla víc. Po pár minutách naprosto přestala vnímat okolí a tak si nevšimla, že ji tam našel starý osel.

Osel zlostně zahýkal a ovečka se tak lekla, až jí vypadla půlka hlávky na zem. Osel ji popadl za krk a nenechal ji být, dokud nestáli uprostřed dvorku. Nechal si svolat celé zvířectvo a pak všem pověděl, jakého velkého hříchu se ovečka dopustila. Během proslovu si osel uvědomil, že na něj všichni koukají, ba dokonce k němu vzhlížejí a hltají každé jeho slovo. Takový pocit velké pozornosti už dlouho nezažil. Mluvil tedy dál. Rozhodl se, že bude ovečka exemplárně potrestána a všichni se o tom musí dozvědět, aby i ten poslední mravenec na statku věděl, jakého strašného zločinu se ovečka dopustila.

Jeho hýkání bylo tak vášnivé, že ho ostatní zvířata podporovala. Koně vyjadřovali nesouhlas s jejím chováním frkáním, krávy bučely a pak najednou byli všichni strašně hluční. A zvířata, která stála vzadu, včetně několika ovcí, ani netušila, proč mečí, bučí a naštvaně kdákají. Dělala to proto, že to dělala zvířata před nimi. Nakonec byla ovečka vyhnána od ostatních, aby sama ve stodole mohla přemýšlet o svém zločinu. Ovšem neustálé hýkání osla ji jen rozptylovalo, protože teď už to museli vědět úplně všichni. I ta zvířata, která strávila celý den na pastvě. V tu chvíli si ovečka pomyslela: Vždyť to byla jen trocha zelí!

Kdyby ovečka zabečela nahlas, souhlasně by určitě zahoukala sova, která celou situaci pozorovala. Do stodoly se rozhodla zaletět za svítání, aby si odpočinula před další nocí na lovu, ale ani ve snu ji nenapadlo, že se stane svědkem takového divadla.

„Hrůůůza,“ zahůhala si pro sebe. Ach ta zvířata! Kdyby to vyřešila domluvou, obě strany by z toho vyšly lépe, pomyslela si. Místo toho zažil dvůr nebývalé divadelní představení, které spíš ublížilo, než aby něčemu pomohlo. Sova naposled nechápavě zakroutila hlavou: „Vždyť se nikomu nic nestalo.“ Přeletěla nad skladem vedle stodoly, ve kterém měl statkář uskladněnou nadprůměrně dobrou úrodu zelí, že to ani nestíhá chudák prodávat a bude to muset brzo vyhodit, a odletěla do ticha noci.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.