Sedmero umění subsalixkých – O škodolibém jednorožci

2. kolo – Pohádka

Všude kolem nás jsou skryté světy, o kterých nikdo neví, a strážci vstupu tak mají důležitou roli, aby vchod uchránili před nechtěnými návštěvníky. Koho by napadlo, že stará, polorozpadlá vrba by mohla být veledůležitým strážcem? Inu, věř si, čemu chceš, ale skrz můj kmen se dá dojít až do Kouzelného království. Je to svět, který je ještě nezkažen zlem tohoto světa.

Obyvatelé žijí ve sladké nevědomosti, jsou k sobě hodní a navzájem si pomáhají. Jen jedna osoba je seznámena s krutou realitou okolního světa, královna, a je jejím životním posláním, aby své království před touto nákazou ochránila. Když je současná královna unavena střežením tohoto tajemství, vybere z mladých dívek vhodnou nástupkyni, která je po korunovaci do tajemství zasvěcena a zároveň zavázána slibem mlčenlivosti.

V tomto království se kdysi dávno narodil jednorožec. Krásné zlaté hříbě, na kterém celé království mohlo oči nechat. Kdo by odolal tak nádhernému mláděti? Všichni se tedy předháněli v tom, kdo mu donese to nejšťavnatější jablko, a celé dny ho bedlivě střežili, aby se snad někde nezranilo. Jak hříbě rostlo a začala mu prorůstat stříbrná srst, začalo se chovat velmi škodolibě.

Když mu někdo přinesl jablko, místo toho, aby opatrně pysky jablko vzalo z ruky dobrého člověka, na truc ho ještě štíplo. Jednou se mu do kopyta zaklínil ostrý kamínek, kterého se mu nedařilo zbavit. Sotva chodil a viditelně kulhal. I zavolali kováře a ten mu zkušeně kamínek vyndal. Ale jednorožec místo vděku kováře nakopnul a škodolibě se řehtal jeho zmatenému výrazu.

Lidé totiž neznali, že by se jim někdo snažil ublížit. A tak se o jednorožce starali dál a mysleli si, že ho to přejde. Když za ním přišly malé děti, už už ho měly na dosah ruky, ale jednorožec poskočil a utekl o několik metrů. Jen co se k němu děti opět přiblížily, zopakoval svůj útěk a užíval si, jak si z nich dělá legraci.

Po nějaké době to samozřejmě neuteklo pozornosti královny a sama se za jednorožcem vypravila, aby mu domluvila. Jednorožec naoko pokorně všechno vyposlechl, ale jen co královna odjela, pokračoval ve svém škodolibém chování.

Královna byla hodná a moudrá paní, ale tohle už překročilo všechny hranice. Otevřela skrytou komnatu, ve které se skrývala zbraň, kterou používala jen v krajní nouzi, hůlku. Počkala, až jednorožec ulehne ke spánku, a seslala kletbu.

Ráno jednorožec nic nepoznal. Vypravil se za dětmi, aby je zase poškádlil, ale když ho děti spatřily, zaječely a daly se s brekem na útěk. Nechápal, co se děje. Zastavil se tedy u kováře, kam občas zašel do sadu pro spadlá jablka, ale kovářovic manželka za ním vyběhla s koštětem křičíc:
„Zmiz, ty odporná obludo! Nejez nám tu jablka pro naše zvířata.“

Jednorožec byl zmatený. Co se to děje? pomyslel si. Ano, občas se sice choval škodolibě, ale že by se to změnilo tak naráz? Chvíli bezmyšlenkovitě chodil po lese, až se kolem poledního zastavil u studánky, aby se napil. Předklonil se a už už ponořil nozdry do chladné vody, když tu spatřil odraz na vodní hladině. Leknutím nadskočil a vyděšeně začal couvat. Viděl tam něco, co sice připomínalo obrysem jednorožce, ale bylo to černé jak uhel a hlavně – nebyl vidět žádný roh.

Po chvíli sebral odvahu a krůček po krůčku opatrně přišel znovu ke studánce a podíval se na hladinu ještě jednou. Ta příšera tam stále byla. A pak mu to došlo. To není příšera, to je on. A vzpomněl si na královnu. Tak tohle je tedy trest za jeho škodolibost. Osamocen bloudil celé odpoledne lesem. Nikoho nepotkal, celý les se mu vyhýbal. Měl hlad. Nikdy si nemusel stravu obstarávat sám, vždycky se o něj hodní lidé postarali. K večeři si vyhrabal pár kořínků a celou noc skoro neusnul, neboť hluboko v lese se ozývaly strašidelné zvuky. Nikdy takto hluboko nebyl, vždy se zdržoval v blízkosti lidských obydlí, kde si připadal bezpečně.

Po pár dnech schovávání, bloudění a samoty si připadal bezradný. Neměl nikoho, kdo by ho podrbal na místech, kam zuby ani kopyta nedosáhnou. Neměl nikoho, kdo by ho pohladil a dal mu jablko. Jen tu studánku, která mu každý den připomínala jeho strašidelný vzhled. Ulehl na paloučku ke spánku, hlavu odevzdaně položil do mechového polštáře a odkládal spánek a s ním i sny, ve kterých od něj lidé s vyděšeným výrazem utíkali pryč. Kéž bych se nechoval tak ošklivě, pomyslel si těsně před usnutím, kéž by se dal vrátit čas…

Ráno ho probudily paprsky slunce, které se snažily dostat skrz mohutné větve stromů kolem paloučku. Další den samoty, povzdychnul si při zívání jednorožec a vypravil se ke studánce. Jaké bylo jeho radostné překvapení, když na něj v odrazu studánky koukalo nádherné stříbrné zvíře s rohem na čele. Nevěděl, co se stalo, ale cvalem uháněl zpátky do vesnice, k lidem, tam, kde se cítil jako doma.

Lidé ve vesnici už se smířili s tím, že se mu asi něco stalo, a tak, když ho uviděli, rozběhli se k němu a všichni si ho chtěli pohladit. Po chvíli se před ním nakupila hromada mrkví, jablek a všech dobrot, které měl tak rád. Odpoledne k němu přišly malé děti a nedůvěřivě si ho prohlížely. Jednorožec neváhal, vykročil k nim a pozdravil je řehtáním. A pak trpělivě čekal, dokud i ta nejmenší holčička nenašla odvahu ho pohladit. K večeru, když už bylo slunko skoro za obzorem, za ním přišla královna. Jednorožec pokorně sklonil hlavu, ale k jeho údivu se usmívala a dokonce mu přinesla mrkev. Při pohlazení mu zašeptala do ucha:
„Doufám, že ses patřičně poučil a budeš si vážit dobroty mého lidu.“

Ten večer usínal jednorožec šťastný a nemohl se dočkat, až za ním zase druhý den děti přijdou.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.