Sedmero umění subsalixkých – Zvláštní den

1. kolo – Povídka

Soutěže. Úkoly. Mimořádňáky. Semináře. Články. Patroly. Je nedělní odpoledne a já mám vše odeslané, splněné, ukončené. Můj to-do-list se krásně zelená splněnými položkami a já si konečně můžu oddychnout. Je to za mnou! Protentokrát. Mám několik málo hodin, než se krásné uklidňující kulaťoučké nuly přemění na vysoká čísla nesplněných povinností. Venku se nás sluníčko snaží zahřát posledními paprsky, které jsou vzácnější a vzácnější a tak se vydávám ven, vstříc babímu létu. Automaticky mířím pod vrbu, to je moje skrýš. Stále jsem nenašla své oblíbené místo, kde by kmen vrby perfektně seděl mým zádům a tak se snažím s knížkou a hrnkem kávy najít to správné zakroucení kmene, které by bylo ideální pro má záda.

Po chvíli poměrně pohodlnou pozici nacházím a pouštím se do čtení. Usrkávám dýňovou kávu, kterou jsem si uvařila ze svých tajných zásob, neboť jakékoli netajné zásoby kafe zmizí v kolejce dřív, než bys řekl „Havraspár“. Sluníčko mi zahřívá nohy, modrá obloha každému chtě nechtě zvedá náladu a já si konečně vydechnu. Je to takový ten dlouhý hluboký výdech, při kterém člověku odpadnou všechny starosti a já se cítím lehčí, uvolněnější a svobodná. Začítám se do knihy, když najednou jsem vyrušena.

Ehm, ehm…

„Pardon, řekl někdo něco?“ ptám se.

Ne asi, máš slyšiny.

„Kdo jste a chcete něco?“

Samozřejmě, že ano, přece si neehmám pro srandu králíkům.

„Kdo jste?“

Jsem ta, o kterou se opíráš.

„Vrba? Jak to, že neslyším žádný hlas, a přesto vím, co chcete?“

Jsem v tvé hlavě, a ano, vrba, kolikrát ti to mám ještě opakovat?

„Mně už asi ze všeho hráblo. Zdá se mi, že se mnou v hlavě mluví vrba, a nakonec to vypadá, že si tu povídám sama se sebou.“

To, že je to v tvé hlavě, ještě neznamená, že to není skutečné.

„Hm… To už jsem taky někde slyšela, oukej, kolem se děje pořád něco divného, tak předstírejme, že je normální mluvit v hlavě s vrbou. Co si přeješ, vrbo?“

U levého spodního kořene se skupinka brouků rozhodla udělat si ze mě obydlí, vyhlodává do mě díru a mě to bolí. Mohla bys to nějak zastavit?

Pomalu se zvednu a hledám levý spodní kořen. „Pokusím se.“ Po chvíli se mi opravdu podaří najít onu skupinku a za pomoci vodního proudu je pošlu co nejdál od vrby a vykousané místo zakryji několika lístky jitrocele.

Děkuji ti převelice! A omlouvám se za svoji podrážděnost, nemám svůj den. Ale abych skutečně mohla vyjádřit své díky, poradím ti jedno místo na svém kmenu, vlevo za tou hromadou listí, stačí si to odklidit. Je to místo, kam tvá záda budou pasovat úplně nejlépe a bude to pro tebe jako křeslo.

„Děkuji převelice, vrbo. Jak víš, co hledám?“

Myslíš si, že když sem chodíš obden, pokaždé si sedáš jinam a pořád se kroutíš, vrtíš a přesedáváš, že si ničeho nevšimnu? A navíc za ta léta už dokážu odhadnout, která část mého těla bude komu sedět nejlépe. Neostýchej se a přesedni si.

Zvednu se tedy, odhrabu hromadu listí a přesouvám se. Než se stihnu úplně posadit, píchne mě něco nepohodlného do hlavy. Že by to byla malá větvička? …

… S trhnutím se probudím. Asi jsem usnula opřená o ruce a teď mi hlava spadla na stůl, jauvajs, mnu si nabíhající bouli. Při pádu se mi ještě podařilo zapíchnout si brk do hlavy, ruce mám ztuhlé a rozlitý inkoust se mi postaral o perfektní fasádu místo makeupu. Naštvaně kouknu z okna ven na to protivně svítící slunce, které mi v mé náladě opravdu překáží a pak se zarazím. Cože se mi to zdálo? Takový divný sen, mluvila jsem s vrbou. Stolu, brku a inkoustu mám už stejně plné zuby a tak si narychlo udělám dýňové kafe a jdu s knížkou ven. Přicházím k vrbě a cítím se zvláštně. Chvíli koukám, kam si sednu, nakonec vyberu nějaké místo, které je jakž takž pohodlné, usrknu si kafe a pouštím se do čtení.

Ehm, ehm…

---

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.