Zakolejování: 1. kapitola – Kletba

Přízračná měsíce tvář rozlila inkoustu kalamář, nebesa zbarvila modř. Zubatý obzor cimbuřím hradu shlížel se v zrcadle tichého jezera s korunou z hvězd. Zapovězený hvozd šuměl šustivou sloku, ke spánku ukládal hrad i zvěř. Jen Velké síně jasné oči mrkaly bděle světlem radostnou zvěst, že přibylo učňů tajného učení, tajnosnubné múzy kouzlení, nesoucí jméno Magie. Šustění hábitů, veselí, smích, kročeje kroků mých plnily koutů tich, kamenných síní důstojnost, prostor pustou prostornost živily plností žitých zážitků. Žasnuli nad množstvím počitků noví studenti. Zázraky studia.

A sovy se slovy na pergamen psanými vířily vzdušné výšiny, hradem nesl se houkání hluk, perutí vzruch sův plnil mi sluch. Stanul jsem na nádvoří, kde světlo se noci dvoří a jen tlumený tlukot tepotu života z hradu se sovami přilétá. Hleděl jsem k nebesům na hvězdnatý šat, jež oděla noc halící hrad. Společností samota mi byla, tajemocná noci víla, se mnu o zítřku snila:
„Bude to Nebelvír, statečný sir, v barvách ohnivých, srdcí lvích? Nebo snad Havraspár, nebeských výšin bard, o důmyslu a moudrosti, jež zdroj jejich hrdosti? Všestranný Mrzimor bude snad můj nový sbor ve žlutočerné zástavě? Není v mojí představě obmyslný Zmijozel, zrádný, lstivý, kouzel ve vlastní prospěch čarující, zelený, zmijím zvykem zvící…“
Tiché moje úvahy v tichu noční zahrady přerušeny náhlým ruchem, kráčely sem spěšným krokem rozjařené postavy zelenavé zástavy.
Neviděn a neslyšený šel jsem jejich šlépějemi, pozorovav shluk těch postav beroucích se do sklepení. V nitru hory, v hloubi hradu, Merlinovu našli bradu, ve výklenku pod schodama stojí socha, má harfu, hůl a druidské jmelí, nejslavnější mezi všemi: Merlin, student zmijozelský. Zelení ti muži jdoucí dotkli se té harfy skvoucí, ozvaly se tóny krásné, pak pronesli verše jasně:

Bedd Ann ap lleian ymnewais fynydd
Iluagor Llew Ymrais
Prif ddewin Merddin Embrais.
(Hrob syna jeptišky na hoře Newais,
Pána bitvy Llew Embrais,
Velemága, Merlina Emrias.)

Po těchto slovech socha – jak by oživla – z podstavce sešla kroky důstojných starců a mágů, divotvůrců mocných, vždyť stojí tu od dob největší slávy Camelotu. Za sochou schody zas dolů vedou propastí hlubokou a tam jdou, ty postavy v hábitech zdobených zelenou. Vydat se dolů tmou, za nima temnotou nevěda kam, váhám. Však socha zas chystá se vrátit se na místo své. Kroky mé rychlejší rozumu hlasu vrhají se do temnot druidských časů za zády Merlina, dokud ta skupina na dohled kráčí, vždyť ve tmě stačí jediný špatný krok a mne již nespatří nikdo než hrob.
Na konci schodiště prostorná jeskyně se stěnami z křišťálu, uprostřed sálu k nebesům hlavu zdvíhá dub celičký ze skla, v něm postava jakoby živá, kolkolem sbor hlasů zpívá a ozvěna skel s nima. Celičký Zmijozel kol dubu sedl si na zem a mnohým hlasem zaklíná. Já mezi nima.

Během kouzlení barví se drahé kamení barevným světlem, strom zelení, kmen se temení a roste.
„Divotvůrce druidský, splň přání družby z rozhodnutí koleje, nahoře v hradě zas nováčků klasobraní brzy započne, Moudrý klobouk je mocný, však jde­li o přání studentů, tužby, rád ustoupí, neb hlavní je chtít v koleji své být, až pak rozkvete. Dopřej jim znát, co chtějí si přát, ať v prospěch je koleje, ke které každý nejlépe přispěje. Dopřej jim snění o budoucím dění svých tajných přání, vždyť nejsou své vlastní touhy páni, ať pak nehaní klobouku rozdělení.“

Na to se chvění rozneslo síní a drahé kamení vyzářilo kouzel napětí, pohasl strom, utichl sbor. Sen uchvátil mysl mou.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová