Hořkosladce – třetí část

Z dálky zaznívala první poselství lesních ptáků, rozprášená v nepříjemném houkání. Prudké jako zvonění konce školní přestávky, uhánějící sanitka s příslibem umírání, mávání odjíždějícího vlaku. Vyplašeně se probrala, stále přivinutá k Erikově hrudi.

S pronikavým světlem policejních aut vyskočila na nohy. Chtěla utíkat, zabořit se do hlubokých lesů, stát se neviditelným duchem. Odmítala ochutnat šálek veškeré potlačované bolesti zametené pod koberec volnosti. Ale rozum přinutil bosá chodidla zůstat. Nesvedla by uprchnout před skupinou vycvičených mužů. Sklesle se zhroutila na chlapcovo rameno.
„Našli nás,“ zašeptala trpce.
Policisté v černi prokletých uniforem ji beze slov odtrhli, s drobným postrkáváním rusovlásku nakonec uvěznili za skla blikajícího auta. Slabostí se položila na sedačku, aby se mohla přiblížit ke spoutanému Erikovi. Ani na ni nepohlédl, nezvedl své často němé rty k zašeptání: „To zvládneme.“ Pouze upíral oči ke svým roztrhaným botám. Zakašlání motoru prozrazovalo konec všeho. Složila si orosená víčka do vychladlých dlaní. Neúmyslně poodhalila podpisy mrazivých střepů.
„To ti udělal on?“ zeptal se pohoršený řidič.
„Ne,“ vyděsila se. „To jsem si udělala sama.“ přiznala pro Erikovu záchranu.
Silniční pruhy připomínaly černobílou duhu. Avšak na jejich konci nestál hrnec plný zlata štěstí, mířily přímo k největší zkáze, ke starému domovu, k divadelnímu představení pokrytectví, přetvářky, falešných úsměvů. A právě přicházela herečka hlavní role, zrazené dívky odkopnuté na dno skládky pocitů.
Vystupovala. Omluvně se ohlédla na svou lásku. Poprvé spatřila nešikovně schovávané slzy. Dotlačená do náručí vyčerpané matky se pevně kousala do rtů. Toužila křičet, kopat, na okamžik obejmout tatínka tak dlouho zavřeného v nenaplněném manželství. Ale nedokázala nic, jenom se nechala unášet dovnitř, k šálku horkého čaje.
„Tolik jsme se o tebe báli!“ začala hysterčit unavená žena. „Co sis myslela?“ zakřičela ještě hlasitěji.
Tatínek si k sobě dceru mlčenlivě přitiskl. „Chyběla jsi mi, beruško,“ zašeptal, „a moc se ti omlouvám. Měl jsem bojovat.“
Tohle potřebovala slyšet. Litování. Omluvy. Snahu rodinu zachránit. Vděčně otce políbila na tvář.
„Také jsi mi chyběl.“
Už nevnímala matčiny výčitky, záchvěvy strachu, rozpačitá pohlazení ani oznámení, že se nejspíš budou rozvádět. Pozorovala se ze střechy, jako kdyby napořád odešla. S prvním uvědoměním si vlastního těla s přáním sladkých snů přivítala svůj malý pokojíček. S mřížemi v okně…

Zamkla se. Nepouštěla k sobě vůbec nikoho. Bez telefonu, Erikovi hřejivosti se neuměla na zlomek vteřiny pousmát, pouze přejížděla popálenými prsty nad plamenem vonné svíčky, omámená bolestí a potlačováním zápachu mírně hořící kůže. Zápěstí měla ozdobené krvavými ornamenty, záda zjizvená vroubky zdi, ústa prokousaná do hlubokých šrámů. V zrcadle se vůbec nepoznávala. Vyhublé stvoření, přízrak osamělých moří smutku a stýskání.
Nepočítala dny, téměř nevnímala přicházení noci. Nezamhouřila oči. Snažila se nevplout mezi šumění křídel nočních můr.
Osvobozená ze své zlaté klece. Přendaná do zvláštní, příliš těsné přepravky falešného rodinného obědu se poprvé za několik dní zhluboka nadechla čerstvého vzduchu. Dávno zapomněla na jeho chuť, chuť, která ukolébá všechny buňky k hlubokému, přesladkému snění. V očích se jí zrcadlila veškerá krása slunečních paprsků, probuzeného poledne, jako kdyby se vůbec nezměnila. Prchavý stín zrazené čarodějky se vypařoval. Maska nepřístupnosti se rozplývala v přílivu smutku. Vrátila se ta drobná vílí bytost, tentokrát však s potrhanými křídly. Zmatená, skoro neznatelnými gejšinými krůčky, cupitala za nešťastnými rodiči. Přála si to vydržet, kvůli tatínkovi. Nikoho nechtěla nechávat samotného s ostřím temných myšlenek, aby se neponořil tak moc, že by sáhl do mrazivých tůní umírání. Sebe ale zachránit nedokázala.
S kručícím břichem zasedla k podlouhlému stolu zastrčené restaurace. Polykala sousta bez požitku, pouze se propadávala snu útěku, nenaplněnosti. Když usrkávala zázvorovou limonádu, zahlédla drobné diamantové odlesky tolik známé tváře, od které byla na několik dní odtržená. Rodiče zrovna odcházeli k platícímu pultíku. Opojená touhou tiše vykročila pryč, neslyšně zasunula židli a blížila se k vysokému stínu.
„Eriku?“
Chlapec se ohlédl. Překvapený, vyplašený, uvězněný štěstím dívku políbil. Hladově, jako kdyby chtěl všechno stýskání vložit do doteků. Něžně si Beátu přitisknul blíž k sobě.
„Pojďme jinam,“ navrhla šeptem.
Po chvíli již zabouchávali dveře od dámské toalety. Zasnění si vynahradili každý okamžik, co byli oddělení. Rusovláska se znovu propadala do bezstarostnosti, vylétávala ze své zlaté klece, z kamenných pout starostí. Téměř se roztávala v jediném pohlazení, úsměvu, nechávala se pohltit nejomamnějším voláním lásky. Zmatené slzy cinkaly o růžové dlaždičky. A ona se po druhé rozhodla.
„Už se tě nikdy nepustím,“ hlesla se rty přivinutými k hochově ušnímu lalůčku.
„Ani já tebe,“ opětoval něžným tónem, „ale,“ dodal posmutněle, „nechci zas utíkat.“
„V tom případě nás rozdělí.“ odpověděla chladně. Avšak uvnitř se chvěla strachem, zda Erikova slova nyní nerozlomí její zčernalé srdce na ještě menší střípky. Vnímala jeho vnitřní boj, boj mezi zamilovaností a zdravým rozumem.
„Pak s tebou půjdu klidně až na samotný konec světa.“ odvětil
„Myslíš, že by se odtud dalo skočit do vesmíru?“ vyřkla, když vylezli z okenní římsy. Volní jako pár labutí na procházce do náručí krutého osudu.
„Netuším,“ zamyslel se, dočista ztracený v emocích.

Nevědomky mířili do svého polorozbořeného domova pozůstalých zblázněných duší.
Dřívka od posledního ohně se proměnila v popel hvězdného prachu, stejně jako chatrné schody do podkrovního patra s matrací podepsanými skrz na skrz molími zoubky. I přes veškerou potemnělost staré léčebny v ní viděli romantický altánek snů, kde se mohli schovat před zuřivou bouří hádek. Velké zrcadlení poklidného útěku se však rozbilo o nepatrnou injekční stříkačku zahozenou v maliní. Ještě se ani nerozloučila s kapkami roztavené látky.
Erik si ji rozpačitě prohlížel. Nepřál si nic jiného, než aby se její stříbřitý hrot nikdy nedotkl Beátina zápěstí. Beátina zápěstí rozrytého natolik, že se opravdu začínal bát. Prchal před mřížemi šťastné rodiny přímo do objetí dalšího vězení – vězení naprosto slepé zamilovanosti.
„Co tam držíš?“ ozvala se dívčina ozvěna.
Věděl, že drogu stejně spatřila. Nechtěl, aby ochutnala její omamnost, aby upadla do náručí další zlé závislosti. Bez sebemenšího zaváhání si odkryl předloktí, které s potlačovaným odporem zbarvil kapkami krve. Snažil se vpustit do své žíly všechnu tu zrádnou látku. Žádná jiná cesta nebyla. Avšak zcela vyčerpaný posledních pár kapiček zkrátka nedokázal vstřebat. S hlavou úplně zamotanou nesmyslnými myšlenkami si vložil víčka do dlaní. Bezmocně poslouchal dívčino úlevné zavzdychání. Stříkačka zůstala úplně prázdná.
Beáta se vznášela mezi nebeskými závěsy, pročesávala nadýchané červánkové podušky jemnými doteky téměř průsvitných prstů. Volná. Nespoutaná ani hlubokými kořeny první lásky. Plná tisíce tváří. Prohlížela si posmutnělé rty roztomilé víly ze sakurových květů, víly, kterou svým pláčem donutila vydechnout úplně naposledy, padlého anděla s křídly utopenými v odstínech bouřkového nebe, okolo bleskovitých žilek potrhanými.
Celá šťastná se k temné bytosti rozběhla. Nadechla se věčnosti večerního vánku a vplula do toho bledého, ošklivě vyhublého těla jako do dveří domova bezpečí. Podívala se novýma, černo-bílýma očima na Erika, ležícího v navlhlém lůně hlíny, celého zkrouceného v nezastavitelných přílivech depresí.
„Proč se trápíš,“ zakřičela vesele, „když můžeš ochutnat celý svět a mě?“ Hladově se přitiskla k jeho mandlovým ústům, pevně zavřeným v křeči. S polibkem zcela roztály v mlhu neskrývané touhy.

Vyděšeně přivřela víčka. Necítila už kolébání heroinové látky, netřpytila se se souhvězdími jako hladina studánky, neležela v Erikově náručí. Byla vytrhnutá z bezpečí, v nějaké podivné místnosti v tóninách neosobní bílé, přikrytá peřinou, uložená na tvrdé matraci, převlečená do noční košilky s výšivkou Psychiatrická léčebna, Havlíčkův Brod.
Pomalu klesala pod mrazivou hladinu děsu. Rozklepala se s každým drobným zaklepáním, vlastními nádechy se dusila, jako kdyby byla pírkem uvězněným v nekonečných dráhách divokého větru, baletkou usmrcenou ránou rudé opony se střípkem přání posledního vystoupení, vyplašená holčička s roztrhanou plyšovou hračkou v dlaních. Možná vůbec neplakala, to možná její duše odcházela z těla ven, po kapkách, aby se mohla rozplynout v něžném pohlazení čerstvého vzduchu.
„Pomóc! Pusťte mě ven!“ rozplakala se a třesoucími se dlaněmi prudce udeřila do dveří. Zahnisané jizvy ostří žiletky se znovu probudily ve vodopádu krvavých vzpomínek. Uklidněná svou temnou medicínou se zhroutila na sněhobílé kachličky, teď již postříkané červenými kaňkami. Vyčerpaně se propadla do nepohodlného náručí bezvědomí.

„Slečno? Slečno!“ zaznívalo z přímo nadpozemské dálky. Neodpovídala. Nechtěla vůbec nikdy promluvit, ani znovu otevřít víčka slunečním paprskům. Schovávala se v konejšivé temnotě prázdných myšlenek. Jako zhasínající svíčka polykala pláč rozkousaných rtů. Schoulená pod peřinou se snažila příliš ostříhanými nehty rozedřít alespoň nepatrný pupínek v mírný šrám. Zoufalá, celá zatnutá v nekonečných přívalech děsivých depresí. Nesvedla se napít ani té nejčerstvější vody, uchopit jablko ležící na nočním stolku. Nedokázala nic. Ona sama byla úplné nic, pouze opuštěná schránka bez života. Bez Erika. Pouze škrábala nečitelným písmem do dávného deníčku.

Dny se měnily v noci. Noci přecházely v další ztrápená rána. Nevnímala tok potůčku času ani slábnoucí šeptání svého unaveného srdce. Vytržená z bílých podušek se sklopenými víčky chodila za postavami v pláštích. Za nelítostnými únosci snů. Prášky. Osamělý spánek. Mlčení. Kopance od nervózních anorektiček. Nekončící kolotoč pozvolného umírání. Omamná vůně volnosti se ztratila v oparu zápachu zlaté, tedy šedé klece. Zlomený anděl, co už nedokáže vzlétnout. Vlastně spíš nechce.

Procházela se mezi ovečkami nemocných, součástí bezduchého stáda. Nevnímala žádné lákání červencové přírody, hru prasátek zelených listů, rozšlapané pecky třešní. Neuměla cítit jiný pocit než tíživou prázdnotu. Vakuum utkané z tenoučkých tepének roztrhaných žil, než zahlédla proděravěný plot.
„Svoboda,“ hlesla neslyšně. Skrytá v záminkách rozvázané tkaničky klečela daleko za těmi neznámými lidmi. Když zmizel třpyt posledního bílého pláště, nemotorně se protáhla rozšklebenými třískami přímo pod okno smradlavého chléva. Holou pěstí praštila do slabého skla. S kůží rozervanou na kloubech skočila do slámy a v nepatrném okamžiku zavřela víčka.

Nemusela se úplně probudit, aby poznala saténovou přikrývku svého pokoje provoněného rozkvetlými šeříky. Vydechla si úlevou a zároveň s přicházejícím zklamáním sotva lapala po dechu. Zledovatěla v měkoučkém polštáři s přáním znovu odplout do říše snů. Zesláble se pousmála, když u lůžka spatřila tatínka, jak nad ní věsí nebesa z dětského hraní.
Nepromluvil. Přivítal svou dcerušku němým políbením smíšeným s vyčerpaným objetím. Po Beatiných ramenech stékal pramínek slz.
„Ahoj tati,“ zašeptala ochraptěle.
„Ahoj, moje malá beruško,“ opětoval dojatým hlasem.
Neuvědomovala si stýskání, až nyní, s přílivem nepopsatelného štěstí roztála ve sladkém pláči. Cítila se jako miminko uspávané v houpající se kolébce mateřské lásky. Na chvíli vylétla z prokletého přízraku protrápených nocí zpátky do náručí sakurové víly úplňkové luny fantazie. Chtěla kreslit, zpívat si, veršovat, ponořit se do písmenkových hlubin knížek. Opět ožít, vyrůst v překrásnou bílou růži nevinné radosti.
„Chyběl´s mi,“ připustila směle, „nevíš, jak moc.“
„Ty mě také, zlatíčko.“ pohladil rusovlásku po vlhkých řasách. Opatrně ji vytáhl paži zpod deky. Pokoušel se skrývat bodavý meč bolesti, který ho zasáhl při pohledu na celé galaxie nezahojených škrábanců. Z šuplíku vyndal obvazy s bylinnou mastičkou od babičky.
„Mohl bych?“
Plaše přikývla.
Když ucítila esenci meduňkových výtažků, zajíkla se: „Byla tu babička s dědou?“
„Ano. Dlouhou dobu tady seděli a čekali, kdy se probereš. Mimochodem, někoho ti sem přivedli.“ Něžně dívce podal veselého jezevčíka Erarda.
„Ty můj čumáčku!“ zaradovala se hlasitě. Nechávala se olizovat tím drobným jazýčkem. Schovávala se v nejkrásnější roztomilosti pejskovi srsti, ucítila rozpustilý vánek mrskajícího se ocásku. Všechno probíhalo jako v pohádce s dobrým koncem. Po krátkém zamyšlení však zrcadlení spokojenosti strádalo po jednom velkém úlomku.
„Co,“ zakoktala, „Co Erik?“
„Beo,“ začal váhavě tatínek, „on je ještě zavřený na dalších pár dní v léčebném centru. Dlouhou dobu nepromluvil a bál se každého člověka, který za ním přišel. Včetně svých rodičů.“
„To snad ne,“ ulevila si. Přivedla ho do blázince. Lásku. Miláčka. Nejtřpytivější diamant planety Země. Mandlového prince. Úspěšného maturanta. Básníka jejího rozpolceného srdce.
Zkroutila se zpátky do své potemnělé ulity. Bez radosti, melodií, Erardova roztomilého čumáčku, plné tíživého ticha osamělých nocí, kde se znovu zrodila z povadlých úsměvů. Uzavřená ve vězení své vlastní prokleté duše. Ani pohlédnutí na nařasená nebesa kolébky dětství ji ani trochu nezahřálo. Jako kdyby byla nitro ledovce, které připlouvalo k nepatrnému plamínku svíčky, a přesto nemohla natáhnout dlaň, aby se osvobodila. Celý obličej měla slepený mazlavou hmotou sádry, co s každým tlumeným vydechnutím tuhla v dusivou kazajku přání zemřít. Vyděšeně stiskla zuby, po chvíli políbené bolestí natrženého rtu.
Netušila, kdy se za tatínkem zabouchly dveře. Uvnitř prázdnoty neslyšela vůbec nic kromě cinkání perel těch zatracených hořkosladkých slz. Ne, její rodiče se neproměnili v nejbodavější čepel ostří meče zničeného života. Dýka se zrodila v lůně srdce Beáty. To ona všem rozedrala polštářky štěstí, roztrousila bylinky klidného usínání do černých propastí nekonečného bdění. Stala se drobným kořínkem starostí rozrůstajícím se v trychtýři tornáda pocitů ve velký bodlák. Roztříštila se do chmýří nepřinášejícího nový život, ale mrazivou smrt.
Rozklepala se jako osika pohlazená vlnou blížící se vichřice. Zrazená sama sebou. Poustevnice nešťastných konců, ničitelka pohádek, básnířka nejhrubších veršů pod sluncem, pronikavá pavučina slunovratu. Netoužila po ničem jiném než se zbavit chomáčků viny, utopit se v odlivu upřímných omluv. Ale nedokázala nic udělat. Promluvit, zazívat, znovu propadnout stýskání. Jenom podléhala vysušování sebelítosti. Zesláblá modlitbami propadla do náruče spánku.

Netušila, zda uběhl měsíc, hodina, den, zlomek vteřiny. V říši depresí neexistovalo nic jiného než temnota, ostny, krvavé zápěstí, malíčky propálené světlem zapalovače. Nořila se do močálů vzpomínek, kdy ještě nebyla vtíravou párou výčitek. Nakonec neprobraná z nočních můr ožila ve vyřknutí: „Erika pustili domů.“

Uvadala ve věčném čekání na sedmikráskové louce za chaloupkou mandlového prince. Když zahlédla jeho pleť třpytící se jako diamant i pod peřinkou denního světla, rozběhla se. Vklouzla mu do náručí, podobná hladovému koťátku bez domova, které čeká na podrbání za ušima. Jenže již nepocítila žádné zahřívání, přilnutí, vášnivé jiskřičky. Místo kouzel zamilovanosti vnímala chlad pramenící z Erikových očí upřených na rusovlásčiny naprosto zničené ruce. Pouze vlažně vydechl.
„Stýskalo se mi,“ zašeptala zklamaně. Dočkala se letmého polibku do nespoutaného vodopádu svých zrzavých pramínků.
„Obětoval jsem se pro tebe,“ hlesl, „abych mohl spatřit tu dívku, do které jsem se zamiloval. Indiánku splněných přání, nesladěnou do temných odstínů, s předloktím hladkým jako nejjemnější samet. Ten heroin… snažil jsem se vzít si ho co nejvíc ne kvůli pokušení, ale pro tvé bezpečí. Kdyby tam nezbyla ani kapka…“
Zatajila dech. Vážně svého mandlového prince dohnala k šílenství. Přála si říct: „Mrzí mě to,“ avšak ta tři kouzelná slůvka jí zůstala někde v klubíčku myšlenek a nechtěla vyplout ven. Pouze rozpačitě sklopila víčka s řasami třpytícími se deštíkem neskrývaných slz.
„Jenže tys mou milovanou rusovlásku pohřbila,“ vyhrkl zlomeným hlasem.
Proč to musel říct? Pokoušela se udržet rovnováhu na rozklepaných nohách také postříbřených rty žiletky.
„Já…“ zajíkl se, „si myslel, že po návratu z léčebny všechno bude lepší.“
Znovu se propadala do samoty, do utajených zákoutí svého bezedného zoufalství, utíkala okolo umírajících tváří, daleko od Erikova upřímného povídání. Tolik chtěla poděkovat, omluvit se, ukolébat ho v láskyplném objetí. Zůstala stát jako tělo bez duše.
„Tak řekni něco!“ zakřičel chlapec. Kam se poděl ten ledový klid, smíření se střípky napořád zničeného srdce? Nikdy by nevěřila, že strach může zrcadlit právě narozený diamant, ještě celý vyhřátý z nitra země.
Místo plachého ‚omlouvám se‘ zaznělo pouze kousavé: „Znamená to konec?“
„Já,“ zakoktal překvapeně, „opravdu nevím. Ale nový začátek ano.“
Zarazila se. Najednou se toužila uvolnit ze zvláštních pout zamilovanosti, odletět daleko na svých černých pírkách, křídlech padlé čarodějky. Copak kouzelné doušky lásky umí zalévat její prohnilou duši, které nepomůže polibek jarního deštíku usmíření? Copak proteče čistá, nepodepsaná dalšími střípky, co se zabodnou do dlaní pozemským andělům? Copak ani trochu neublíží nekonečným hájům usmívajících se rtů, když se třísní se samotným prameněním čerstvé radosti? Neublíží jelenovi odlitému ze zlata slunečních paprsků, nechtěně zablouděnému s obrovskou žízní?
‚Kdepak,‘ zaslechla šumění nejhlubšího zklamání, ‚já jsem smrtí všeho krásného, hřbitovem nejnevinnějších zvířátek, dětských vzdušných zámků i Erikova oříškového srdce.‘ Spatřila své oči pod novými víčky, skrytými pod popelavou šedí rozbouřených moří šílenství. Ne, nesvedla prach zemřelých hvězd napořád smít. Nechtěla.
„Věřím, že do květů tvých jemných vlasů za pár okamžiků přilétne motýl bez roztrhaných modrých vznášedel. Že další dívka tě zbaví mého nezkrotného prokletí.“ Zašpitala naprosto vyrovnaně, až málem uvadla zvláštním úlekem. Hýbala rty, ale nepronesla ani slůvko. Jako kdyby do jejího zesláblého těla vstoupila nešťastná bytost, co si přeje pouze jediné. Zemřít.
Princovi tváře políbily hořkosladké slzy. Elixír Beátina umírání. Tiše se obrátila, celá rozklepaná se schovala do náruče věčnosti běhání. Běhání za volností. Prázdnotou, tajemstvím, vírem hladových černých děr, zrcadly tisíce zlomků sebe samé, stopami rozbitých hrníčků vzpomínek, za zánikem lidské říše.
Uzavřená v osudu svého mlčení téměř létala lučními stébly usínajících pampelišek, které se právě zachumlávaly do klubíček, aby jim starostlivá žena úplňkové luny stříbřitými nitkami zašila rozfoukané sukénky, některé již umíraly v rozdávání souhvězdí životů, jež se ukryté v chmýří vznášela s vodopádem zrzavých vlasů o závod. Přerušovaně se nadechla, jako kdyby měla veškerá semínka znovuzrození květin nasát do vězení svých průdušek, kde by v prudkém tornádu pocitů vyčerpaně zhasla. Dívce se únavou podlamovala kolena, co s prvním zašeptáním majáku přístavu snů – Večernice, ztýraná zoubky žiletky klesla do podušek orosené trávy. Poslední sedmikrásky nezlákané spánkem jen mlčenlivě objímala, podobná hojivé medicíně mateřské lásky rozmazala krvavé kaňky do nekonečných tůní akvamarínových oblázků odstínů zelené. Cítila se lépe než pod dekou bezstarostného domova, ukolébávaná melodiemi hlasů noční přírody.
„Takhle bych si přála zemřít,“ hlesla s podivným zablesknutím v očích.
Prochladlými prsty poodhrnula roztřepené třásně indiánské kabelky, ze které vytáhla cosi třpytivého, neuvěřitelně uhrančivého. Lék. Lék věčného ticha.
Nejostřejší kuchyňský nůž.
Netušila, zda se tam zatoulal ještě za prvního útěku, nebo jej přinesl samotný Smrtihlav. Omámená posledním přáním pevně sevřela čepel s ostřím namířeným proti pavučinkám žil. Klidným bodnutím do hlubin tlukotu tepen přiměla sevřené srdce volat o pomoc. Bylo však pozdě.
Skutečně odcházela po kapkách. Roztříštěná v slzách ze slaných vod i rubínové existence stékala do srdíček podzemního ožívání. Možná tam zapustila nepatrné semínko.
„Kéž by z mé hořkosladkosti vykvetla rudá růže. Hebká jako kašmír,“ zasténala.
Téměř se rozrůstala k měsíční královně. Celá noc se dívala, jak usíná naposledy, a přinášela jí ty nejsladší sny. Vracela se ke svému největšímu hrdinovi, k divokému Petru Panovi. Již ho chytala za hlínou zašpiněnou dlaň z čárek nesmrtelnosti.
„Poletíme do Země Nezemě?“ zaradovala se oslabeným hláskem.
S drobným kývnutím připlouvala do náručí skutečné smrti. Té hořkosladké královny.