Vánoční hvězda

Vánoce přímo zbožňoval! Jako všichni malí kouzelníci. Tenhle rok, kdy se to všechno seběhlo, je samozřejmě zbožňuje taky, ale už není malý kouzelník.

Vánoce vždycky začínaly strašně dlouhým nákupem. Kolem obchodů, kde to všechno zvonilo a cinkalo a vonělo a zpívalo koledy, se prodírali šíleným davem lidí a on se musel pokaždé držet za hábit některého z rodičů. Tyhle Vánoce už nemusí, velcí už se za hábit rodičů nedrží a jemu je už šest! Teda pět, ale občas si rok přidá, protože hrozně rád ukazuje oběma rukama a i když mu vysvětlili jak ukázat pět oběma, vždycky to zapomene. Takže zkrátka nemusí. Teda nemusí, asi by měl, ale utekl jim. To není v takovém davu nic těžkého, stačí pod někým podběhnout, za kohosi zatočit, před kýmsi uskočit a rodiče jsou ti tam. Stejně je to šílená nuda, nakupovat všechno to jídlo a tak… Snad leda stromeček, ten nakupoval vždycky rád. Je jich tam spousta, nádherně tam voní jehličí a všichni tam dají na znalecké posudky čtyřletých odborníků, kteří mají na stromečky oko a pokaždé vyberou ten nejlepší. I sám prodavač to uzná, kývá tak ohromeně hlavou a tatínek, protože stromeček se chodí kupovat s tatínkem, kterého nebolí jehličí a když ho nese, je rád, že nemá s vybíráním práci on. Ale smůla, tento rok to musí zvládnout sám.

Malý kouzelník se letos rozhodl, že uteče a oželí i to kupování stromků, protože naplánoval dokonalý dárek. Ten se musí koupit a samo se to neudělá. Padne na něj skoro celé roční kapesné, to je pořádná hromada srpců, bylo by za to asi tolik čokolády – malý kouzelník ukázal rukama, jak velká tabulka by to musela být, když čekal ve frontě a vysvětloval to vedle stojící čarodějce – a to by jedl asi tak týden. Když ale minulý rok uviděl ve výloze tenhle dárek, oči mu z něj svítily daleko dýl, snad celý měsíc. Až ho uvidí rodiče, bude mít doma takových rozsvícených očí hned dva páry.

Přišel na řadu, znovu vysvětlil, co potřebuje, a odevzdal tu hromadu stříbrných mincí. Prodavačka chvilku cosi motala za pultem, šustila papírem, stříhala provázek a pískala si jinou vánoční melodii, než tu, která tlumeně zněla z vedlejšího krámku. Pak mu podala krabičku, převzal ji skoro obřadně a držel ji i očima. Kdyby spadla, jsou Vánoce v tahu.

Rodiče našel rychle, domluvili si roh, u kterého se sejdou, kdyby se někdo náhodou ztratil. Funguje to, i když se někdo neztratí náhodou. Pak mu bylo trochu líto, že se nevyptávali na tu krabici v ruce, protože měl připravené tři velice poutavé historky, jednu uvěřitelnější než druhou. A předvánoční nákup je poslední příležitost, jak si ještě naposled v roce trochu zalhat. Pak už je všude taková hrozně milá atmosféra a lže se špatně.

Doma už byl jenom tradiční shon, jakoby se všechno chystalo na poslední chvíli, i když se už spoustu let ví na den přesně, kdy Vánoce budou, takže by se snad dalo začít včas. Ale možná by je to bez spěchu tolik nebavilo. V každém případě těch posledních pár dní rychle ubývalo a Štědrý den se blížil přímo nebezpečnou rychlostí. V předvečer Štědrého dne si Malý kouzelník zamkl, aby k němu nevpadli, opatrně si krabičku položil před sebe a stejně obřadně jako ji přebíral, teď rozebíral složitý obal. Pod ušmudlaným, obyčejným papírem se skrývala čistá krása. Stříbrná, plná odlesků a jejich modravého jiskření. Křehká jako sněhová vločka, skleněně chladná a zdobená tak jemně, že po ní oči klouzaly ale nechtěly sklouznout jinam. Stříbrná hvězda. Na špičku stromečku. Už jednu mají, starou, takovou do zlata, ale téhle se nic nevyrovná. Každý, kdo vejde do pokoje, zůstane pod ní stát s otevřenou pusou. Ještě, že v zimě nelítají mouchy.

Hleděl na ni, vzal ji i opatrně do ruky. V pokoji bylo šero a hvězda do něj střílela stříbrné odlesky. Malý kouzelník byl štěstím bez sebe, kdyby nedržel křehký dárek, možná by si samou radostí poskočil. Šlo to tak asi půl hodiny. Venku padal sníh a v pokoji… Spadla hvězda. Jen tak vyklouzla, z ničeho nic. O podlahu se rozprskla na tisíc titěrných střípků, zazvonilo to a bylo po hvězdě. Zbyla po ní jenom hromádka úlomků. Vánoce skončily. Úplně.

A tak brečel do polštáře. Když ho teď čekají ty nejhorší Vánoce v životě. Stejně už jich snad pět zažil a každé byly stejné, a tak už je to nuda. Taková zbytečnost, třeba příští rok už ani žádné nebudou. Překulil se, aby mohl hledět zamračeně do stromu. Venku sněžit přestalo. I zima poznala, že jsou Vánoce blbost a přestala sněžit. Zima je rozumná. Mračil se pořád víc a víc. Venku už byla najednou tma a to smutku jenom pomůže. Rozhodl se, že prostě usne a Vánoce zaspí. Zase se překulil, naposled zívnul a zavřel oči. O vteřinu později je bleskově otevřel. Tam venku, za oknem, kde už přestalo sněžit, protože jsou Vánoce zbytečné, není jenom tma. Jsou tam i hvězdy. Strašně moc hvězd. Určitě tak moc, že kdyby jedna jediná chyběla, nikdo by si toho nevšiml.

Tak se Malý kouzelník vypravil pro novou hvězdu.

Vyskočil oknem, do závěje to jde i z výšky a stejně z okna už tolikrát skákal, vždycky, když mu to zakázali. Přeskočil plot, to jde taky jenom díky závějím. A vyběhl. Přes nekonečné bílo, k obzoru, tam, kde se hvězdy skoro dotýkají země. Tam, kde to vypadá, že stačí natáhnout ruku a hvězdu sebrat. Ale je to šílená dálka, protože běžel už snad hodinu a pořád to vypadalo stejně daleko. Všude kolem jenom bílý sníh, občas strom, ale taky bílý. Všechno ho studilo, tma se taky zdála s každým krokem černější a cestička stop, kterou za sebou nechával, se táhla do ztracena. Nakonec musel zastavit, obzor pořád daleko, nohy bolí a zjistil, že je ve vší té tmě hrozně sám. Naštěstí je, i když sám, hrozně chytrý. I když, nebýt tak unavený, napadlo by ho to určitě daleko dřív. Uplácal si sněhuláka.

Nějakou chvíli to zabralo, není to jenom tak, když se to plácá pořádně a nic se neodbývá, ale sněhulák to byl povedený. Jeden z nejhezčích, jaký se mu kdy povedl. A záhy se ukázalo, že nepostavil jenom nevšedního fešáka, ale i neocenitelného společníka.

„Díky!“ vypískl sněhulák, když se viděl v kousku ledu. „Co ty tady, tak sám?“
„Hledám hvězdu.“
„Ty jsi ztratil hvězdu?“
„Neztratil, rozbil… taková krásná byla.“
„Nóo jo, hvězdy jsou hrozně křehké, potvory,“ sněhulák sebou plácnul do sněhu a hleděl k nebi, „z toho si nic nedělej tady jich je…“
Malý kouzelník spadl do sněhu taky. „Ale jak nějakou vzít?“ taky hleděl k nebi, akorát o dost smutněji.
„To je přece hračka. Ty nevíš jak vzít hvězdu?“
„Nevím. Ty jo?“
Sněhulák vyprsknul smíchy ledovou tříšť. „Nevíí! To jsou dneska lidi, neumí si vzít hvězdu!“
„Tak jáák?“
„No… totiž, sem to zapoměl,“ sněhulák se smát přestal. „Ale třeba si časem vzpomenu!“
„Já čas nemám, Vánoce jsou už zítra a jestli nebudu mít hvězdu, žádné Vánoce nejsou.“
„Oni je zruší?“
„Já je zruším!“
„Hmm, hm. Hm. To nejde. Já si vzpomenu. Byla na to taková říkanka, víš? Hvězdy patří noci, když ji poprosíš, jednu ti shodí.“
„Musí to být říkanka?“
„No jo. To víš, v noci straší, a tak jí z toho taky straší ve věži a potrpí si na říkanky. Ale když ony se tak špatně pamatují!“
„Musíš si vzpomenout.“

Sněhulák si pro sebe chvilku cosi mumlal. Pak jenom zakroutil hlavou a tvářil se pořád bezradněji a bezradněji. Malý kouzelník už ho začal nervózně obcházet a vyšlapal kolem něj ve sněhu kroužek.
„Vííím!“ vyskočil sněhulák tak divoce a zprudka, že kouzelník do sněhu zase zahučel, jak se polekal. „Tak jdeme, budeme jí zpívat a třeba se ozve.“
„Říkal si říkanku.“
„Ale zpívané to líp zní do noci, a to potřebujem. Dej mi ruku, ať se někam nezatouláš.“
„Studíš.“
„No pardón. Tak pojď už.“

Pomalu se nesli zmrzlou krajinou, hleděli do noci, které zpívali, a na hvězdy, po kterých Malý kouzelník tak strašně toužil, že by kvůli nim snad opravdu došel k tomu obzoru, kde se skoro dotýkají země.

Vánoční noc,
prosím tě moc,
led, sníh a závěje,
ať světlem prohřeje,
jen jedna z hvězd,
co musíš nést,
jen jednu hvězd pusť,
smutek dnes nedopusť,
jen jednu, prosím moc,
překrásná černá noc.

Zpívali, pořád dokola. Dvojhlasně a nejdřív trochu každý jinak. A pak, když už se zdálo, že nikdo neposlouchá, se noc ozvala.

„Už dlouho po mně nikdo hvězdu nechtěl.“
Z toho, že je slyšela, byli chvilku tak překvapení, že noc pokračovala.
„A už dlouho jsem nebyla tak mrzutá!“
„Copak to?“ první se vzpamatoval sněhulák.
„Zima se urazila a přestala sněžit, zrovna o půlnoci. Já nemám ráda, když zima nesněží. Sníh mi sluší, je jako závoj, víří a vznáší se, příjemně chladí. Já chci zase sníh,“ posteskla si tma.
„Proč se zima zlobí?“ už se rozkoukal i kouzelník.
„Protože jste hrozně nevděční!“
„My dva?“
„Ale né vy dva. Vy děti. Všechny se těšíte na Vánoce a zapomínáte si hrát ve sněhu. Přijde jí pak líto sněžit, když to nikoho nebaví.“
„Teda?!“ zabodl sněhulák do kouzelníka vyčítavá očka.
„To není pravda! O Vánocích si hrajeme nejvíc! Já postavil sněhuláka, každý si hraje!“
„Teda, to je fakt!“ zabodl sněhulák vyčítavá očka do tmy.
Tma mlčela, jakoby chvilku dělala, že tam není. Ale tmě se dělá strašně špatně, že tam není, když je úplně všude. „Tak né, chtěla jsem to na vás svést. Asi jsem ji rozzlobila já.“
„Nevidí přes tebe?“
„Tak vtipného už tě uplácal, sněhuláku? Slíbila jsem jí nové vločky. Asi trochu neuváženě. Neumím kreslit…“
„Já umím! Nakreslím ti vloček, kolik budeš chtít!“
„Jsi hodný, kouzelníčku. Ale musí jich být tisíc a každá jiná. Zvládneš jich tisíc?“
Malý kouzelník se podíval na ruce, na kterých vždycky počítal, a zklamaně usoudil, že tisíc je přeci jen trochu moc.
„Ehm.“
„Teď neruš, sněhuláku, přemýšlím jak nakreslit tisíc vloček.“
Sněhulák do něj nepřestal šťouchat studenou rukou.
„No tak, přemýšlím!“
„Ehm! Já umím taky kreslit vločky!“
„Ale jsme jenom dva,“ to na prstech ukázat uměl, „a vloček je strašně moc.“
„Vidíš co je kolem sněhu?“
„Co s ním?“
„Kamarádi! Když něco nejde, pomůžou kamarádi.“
„Uplácal sem geniálního sněhuláka!“ teď už si kouzelník opravdu poskočil.

Pustili se do práce. Studila, ale o to rychleji jim šla. První dva sněhuláky uplácali společně. Sněhuláci pak uplácali třetího, vlastně už čtvrtého, a oni čtvrtého, vlastně už pátého, a ti dva spolu pak šestého, vlastně už sedmého, a to už vznikali další dva sněhuláci a za dvě hodiny už se nebylo pro samého sněhuláka kam hnout. Nejstarší sněhulák, asi o hodinu starší než všichni ostatní, zavelel směrem k bílé pláni.

Kreslili o sto šest. Do třpytivého sněhu, vločku za vločkou, krásně prosté i nádherně složité. Tenké i tlusté, které přistanou na nose a chvilku na něm zůstanou, než roztanou. A zima si je brala a noc se usmívala čím dál víc. Z nebe se pomalu spustil drobný sníh, sněžil víc a víc. A pak, ještě před svítáním, nechala nadšená noc spadnout stříbrnou hvězdu. Nejhezčí hvězdu, jakou kdy měla.

Když se Malý kouzelník ráno probudil v pohodlné posteli pod strašně tlustou peřinou, zdálo se mu, že to byl celé jeden velký, studený, dlouhý a dočista magický sen. Ale vedle něj na polštáři ležela hvězda. Ještě trochu hřála. Hlavně u srdce.