Hořkosladce – druhá část

Poté čas stékal tiše jako pramínky studánky. Rusovláska téměř nevnímala tatínkova starostlivá slova, objetí babičky, letmé políbení dědy. Vnímala pouze strach, strach ze stále otevřených ran pečlivě schovaných v rukávech šedivé mikiny. Proplouvala úsměvy, chutí pražené kávy, poštěkáváním svého milovaného mazlíčka – jezevčíka Erarda.

„V černé mi připomínáš prababičku,“ zamrkala stařenka, „chodívala zahalená do neprůhledných hábitů přímo mezi stoleté duby v sadu za chalupou. Vracela se s košíkem provoněným květy bylin, ze kterých nám dělávala čaj.“
Dívka stále neposlouchala.
„A co ten tvůj chlapec, Erik?“ zašveholila babička.
Erik. Během těch zvláštních tří dnů si na něho vůbec nevzpomněla. Jako kdyby láska přes všechnu napjatou atmosféru zcela vyprchala. Když si vybavila hochovu tvář, kakaové vlasy zacuchané tak neposedně, že ani tajemná moc hřebenu nic nesvedla udělat, velké oříškové oči zatoulané v oblacích, polibek šípkových rtů, znovu nechala ožít své bolestí utlumené srdce.
„Úspěšně odmaturoval,“ zamumlala překvapeně.
„Zlatíčko, děje se něco?“ optala se starostlivým tónem. Dívce se roztřásly prsty. Možná zahlédla kapky zaschlé krve.
„Ne, babi. To je v pořádku.“ Zazívala. Tolik si přála ze sebe tíživé trápení vypustit, poslechnout si konejšivé litování a nakonec být ukolébaná v houpacím křesle. Zasténala.
„Opravdu? Oba dva vypadáte neuvěřitelně unavení!“ ozval se přikyvující dědeček.
Kéž bych vám to mohla říct, pomyslela si.
Nepříjemné mlčení přerušil otcův hlas. „Beo? Nepřespala bys dneska tady? Vidím na tvých víčkách, že si potřebuješ pořádně vydechnout.“
„Ale co ty?“
„Nejspíš uklidím. Zametu naši nešťastně rozbitou vázu.“
Cože? On o ní ví? Copak tuší rány na mé ztracené duši? Vyděsila se.
„Děkuju. Přesto bych chtěla jít domů, s tebou.“ zasteskla si.
Loučení jako by pozorovala z vlnění ptačích křídel. Míhající se zrzavé odlesky utopené v prasátkách zapadajícího slunce působily přímo kouzelně. Dřívější oblečení radostného jitra by zářilo mnohem jasněji, odráželo by probouzející se noční nebe, souhvězdí v okamžik, kdy otevírají svá dřímající víčka a pomáhají zatoulaným lodím přístavu snů najít břeh.
Melodie poklidné cesty Beu uspávala. Rozehnala veškeré bouřkové mraky, utlumila svit ostří blesků, přivolávala sladké sny. Ty se však rozpadly s posledním zakašláním výfuku.
Otevřela dvířka. Auto uložili k odpočinku pár kroků za domovem. Jemně objala otce. Netušila proč. Zkrátka se chtěla schovat přede vším, co se s vystoupením z měkké sedačky znovu vrátilo. Ucítila němé pohlazení, doplňované prudce bušícím srdcem. Znělo nespoutaným hněvem, zklamanou flétnou a zároveň přidušenou beznadějí. Vzhlédla.
„Ne!“ zajíkla se.
Za malinovými keři spatřila vášní zrudlou tvář. Nepoznávala ji. Ženu, ze které vyrostlo semínko poněkud zmateného života. Unešeně vydechovala v klíně muže s uhlovitým kloboukem. S mužem temným jako dno oceánu, s výrazem piráta opojeného leskem zlatého bohatství.
Snažila se tatínkovi zakrýt oči celé promočené přeháňkou hořkých slz, co se mísily s Beatinými perlami deště naprostého zhroucení. Ten pouze stál, úplně bez života. Bojuj! Pokoušela se zakřičet. Bojuj o ni! Místo zaznění odhodlání se objevil prázdný pohled plný tichého omlouvání. Zahříval dceřinu dlaň a společně se vydali do bezpečí domova.
Přibouchli vchod. Vyčerpaný tatínkův přízrak zamkl. Klíč si neschoval do kapsy.
„Proč… mamka ještě ne…?“ nesvedla hloupou otázku dokončit.
„Dnes už nikoho nečekáme, beruško,“ zašeptal. „Navečeříme se?“
Udiveně souhlasila. Nevnímala ani špetku hladu, avšak nesměla ho nechat samotného. Chtěla neslyšně krvácet s ním.
Talíře po hodině snažení nezůstaly prázdné. Snědli pouze dvě čajové lžičky ovesné kaše. Kaše hořké jako… jako nevěra. Sladkost se napořád vytratila. Nakonec odpluli do království svého smutku, do svých pokojů.

Rusovláska přestala ovládat pláč. Cítila se, jako kdyby slzami odcházela ven z těla. Po kapkách se s duší vytrácela pryč, pod šumění andělských křídel. Holými zády začala přejíždět po prochladlých stěnách. Stále přidávala na síle, možná věřila, že se prodře až do nitra věčnosti zdí a uvězní se v jejich míru. Se syknutím se sesunula mezi hřejivé chloupky načechraného koberce. Pohasnutá neustálým brekem se dotkla rozbolavěné páteře. Na rukách spatřila granátově červenou krev. Svou medicínu. Opět se začala rozplývat v bolesti, letěla daleko od šílených pocitů s každým dalším škrábnutím, než se utrápila k bezesnému spánku.

Slzami slepené řasy nechtěla otevřít. Místo symfonie probouzející se přírody se zaposlouchala do burácejících hromů hádek. Otcovo zlomené vyčítání, matčina hysterie.
„Prosím,“ hlesla, „já chci domů.“ Rozkřičela se. Domů. Žádné domů od včerejších okamžiků není. Byla ptáčátkem, které právě vypadlo z vyhřátého hnízda do ledového lůna země.
„Proč všechno zničila?“ zaječela. „Proč? Proč? Sakra, proč?“
Zaslechla němé otevření dveří. Když zamžourala, přála si vrátit se do neklidného dřímání.
„Beo, beruško…“ zamumlala žena tlumeně.
„Ne!“ zavřeštěla rusovláska. „Vypadni!“
Neodešla.
„Rozumíš! Vypadni! Vypadni, děvko!“
A chaloupkou na kraji lesa zaznělo cinkání dalšího pláče. Matka konečně zmizela.
Beáta toužila nemyslet. Zahojit se.
Zahojit se.
Jak lákavé postesknutí.
Poslepu nahmatala prášky na spaní. Nedočkavě se prosnila k zapomnění.

Nový den poznala podle slabého lechtání slunečních paprsků. Rozespale ze sebe shodila hedvábnou přikrývku, slzami promočené podušky nepřítomně ustlala do klubíčka okolo pochrupujícího Erarda. Podepsaná hlubokým ponocováním svírala v bezvládných dlaních mobil. Krátkým máčknutím rozezvonila Erikovo číslo. „Neuvěřitelné,“ vyřkla, „pavučinou sítí se dostat tak blízko k němu.“ K nejněžnějšímu tvorovi vytvořenému mateřským pochopením Země. K splněnému přání, k drahokamu smaragdové mozaiky.
„Ahoj, kopretinko moje.“ zazíval rozespalý kluk za hranicí sluchátka. „Copak se děje? Dlouho jsme spolu nemluvili.“
„Já…“ zasténala. „Já už nemůžu,“ zaplakala. „Prosím, pomoz mi, pomoz mi, lásko!“
V okamžik zaznění slova „Utečme!“ roztřesenýma rukama odnášela nejdůležitější věci do nitra dávného batůžku z dětství, kdy si ještě chodívala hrát na nespoutanou indiánku jantarových lesů. Ani ve vlně chvátání se nedokázala ubránit hořkému parfému vzpomínání. „Teď už nejsem neohrožená princezna, ale rudá poustevnice, která utíká před domovem…“
Opojená melodií meluzíny otevřených okenic skočila. Vůně lůna hlíny, ta konejšivá medicína probuzení políbená úplňkovou vodou, se napořád rozplynula. Ztratila svou vílu, strážkyni před umělými semínky. Možná za několik dní pookřeje mezi kvítky poupátko bílé růže.
Mizela pod křídly stínu jabloňového sadu. Tolik si přála naposledy přejet malíčkem po křišťálových zvonkohrách, najít kamínky štěstí zakopané hluboko pod kořeny jediné vrby. Na chvíli se ponořit do zaznívání létání akvamarínových copánků, nechat je zaplétat zrzavé pramínky do zašmodrchaných drdolů samotných elfů snů. Se zhasínajícím zvukem motoru se znovu vrátila do světa rozbořeného nevěrou, bez roztomilé culíkaté holčičky mezi vílami Země – Nezemě, bez žádné rodiny.
Opatrně odlomila hrot třešňového plotu, ve své pohublé kráse se protáhla mezi třískami zapomenuté branky a otočila se, jako kdyby se stala uvadajícími lístky podzimu, co se snaží přivábit do věčnosti alespoň šálek minulosti, svého mechového pelíšku, chaloupky z pochroumaných větví. Celá rozervaná bezvládně klesala do Erikova náručí.
A konečně zaslechla zpívání skutečného života. Rozbouřené srdíčko duše uvězněné nesmírnou láskou vlévalo své stýskání do svalnatých paží prohřátých úlevou. Zachumlala se do jejich uklidňujícího tepla mírně oroseného deštíkem smutku. Téměř nevnímala hluboký hlas, kouzlení uvolňujících slov. Volnost. Pocit, že může vzlétnout s modrásky do červánkových podušek, nikdy se nevrátit zpátky mezi trny strachu. Než pořádně roztála v nečekaném příchodu jara štěstí, dotkla se dlaní hladících rusovlásčiny vyčerpané líce. Za závojem slz poznávala tu překrásnou, andělskou tvář. Tvář svých splněných snů, nekonečné oříškové duny hnědých očí, mlčenlivé rty. Své uvadlé koutky pomalu zalévala něžnou chutí kokosu hochových rtů. Utopená pod hladinou vášně se neochotně odvrátila. Toužila po vyřknutí přivítání, vyznání lásky. Místo toho rozpačitě vyhrkla: „Kam půjdeme?“
„Kamkoliv. Můžeme se procházet daleko za obzor, v kukuřičném poli, uvnitř chladivého vánku lesů.“
„Eriku,“ hlesla zklamaně, „ale já to myslím vážně. Kde zůstaneme napořád? Spolu?“
Opět se proměnil v němého chlapce s plachostí zakleté červenáním. Propletl své prsty s Beátinými. Bez sebemenšího varování se rozběhl.
Utíkali s větrem, mrholením i probuzenými souhvězdími o závod, čeřili loužové zrcadlení nočního nebe, odhodili lidskou řeč a tříštili se v přílivu šátků únavy. Svobodní, ničím nepřipoutaní jako pár labutí skrytý před zrakem dalších rojů. Rusovláska se roztékala v neuvěřitelné radosti. Na rampouchové ostří žiletky si ani nevzpomněla, dokud zápěstím neprorůstala palčivá bolest přetrhaných strupů. Zaplakala.
Erik ji láskyplně vzal do náručí a opatrně klesl do trávy. Za ztrápeným povzdechnutím si roztrhal promočenou mikinu, látku z rukávu pevně přitiskl k dívčině předloktí ponořeného do krvavých kaněk jizev. Nezeptal se, nerozhořel se ve dříví výčitek, nepolitoval, kromě rychlého obvazu vlastně neudělal nic. Jenom prohloubil zapření kotvy své tichosti. Zamrkáním upozornil na zchátralý dům.
Bea se nečekaně rychle vyhoupla na nohy. Tázavě se podívala na zašedlá písmena v pozlaceném rámování.
„Olivanská psychiatrická léčebna 1963? Děláš si ze mě legraci?“ vypěnila.
„Nejbližší opuštěná a nenavštěvovaná budova, kterou jsem našel.“ pokrčil rameny. „Náš dočasný domov.“
Pousmála se. Silně kopla do skleněných dveří a zaposlouchala se do cinkání střepů. Jištěná hřejivými pažemi okolo pasu vkročila dovnitř, mezi chladně bílé zdi beze špetky barvy, vymlácené kachličky bývalých umýváren a neviditelnou mlhu zápachu podobnému kadidlu. Nadšeně skočila na dřevěný schůdek dělnického žebříku, který se však s tlumeným křupnutím rozpadl. Erik se rozesmál, doprovázený nekonečným šuměním ozvěn.
Omámená volností se rozběhla naproti těm kokosovým rtům a pomalu se rozplývala v jejich až nadpozemské jemnosti a zdrženlivosti. Tehdy veškerá slova byla naprosto zbytečná.

Uložená pod Erikovou tenkou přikrývkou pozorovala jeho tvář políbenou nitkami luny. Připomínal třpytící se diamant zachumlaný do sněhových podušek. Dlaně mu olizovaly plamínky táborákového ohýnku.
„Nejsi náhodou skaut?“ ušklíbla se.
„Náhodou,“ pronesl na oko uraženě, „beze mě bys tady nepřežila ani minutu.“
„To máš asi pravdu.“
Otráveně vypnula ohlušující zvonění telefonu.
„Matka mi volala celkem třicet sedmkrát. A stále se nevzdává.“
Zasloužila si lítostivý pohled. Snažila se přemáhat moc kruhů ospalosti, ale s ukolébáním Erikových slov „Jenom zavři víčka. Sladké sny, hvězdo moje nejjasnější.“ se vydala do přístavu spánku.