Hořkosladce – první část

Hedvábné závěsy tiše tančily s vánkem. Jako žena těhotná pampeliškovým kotoučem Slunce se probudila do něžného májového rána. Víčka slepená pylem spánku se unaveně otevřela. Uvnitř nekonečných tůní hladin modrých očí se zrcadlila veškerá hra barev jitřní přírody.

Schoulené sedmikrásky se pomalu otevíraly konejšivému teplu paprsků, pramínky vodopádu Beátiných vlasů políbené zrzavými tóninami protkávaly zlatavé nitky oblohy. Opatrně ze sebe shrnula saténovou přikrývku, bosými chodidly ochutnala hřejivou podlahu ze sakurového dřeva. Procházela se okolo akvamarínových zdí, podobná mořské panně schované na okraji útesů. Sladký domov. Netušila, že se v jeho poklidných vlnách může úplně roztříštit. S lehkostí víly se vyšvihla na parapet, voňavé lůno hlíny bylo nedaleko jejích prstů. Skočila. Na okamžik se stala tichým dýcháním Země. Naprosto volná a nespoutaná přistála mezi spadanými květy omamných šeříků. Odrážela jejich kouzelnou esenci… Byla něžná a křehká, alespoň prozatím. Rty uvězněné v usmívání neměly žádný důvod uvadnout.
Zaujatě namáčela nohy v doušcích rosy. Slzy nebe. Proč by nebe plakalo, když je tak nádherné? Copak mohlo rozpárat oblačné podušky na pouhá pírka červánků? Možná křídla blankytných motýlů dokážou svou krásou roztrhat cokoliv. Pročesávala dřímající luční stébla, téměř s nimi vyrůstala, ploužila se okolo háje šípkových keřů rozšuměného v milostných poselstvích včel. Drobné úponky růží objímaly okenní římsy staré chaloupky. Kdysi dávno působila jako perníková, hrála všemi duhovými barvami. Veselé odstíny však pod šátkem královny času zešedly. O krásu už se starala pouze červencová příroda.
Beáta přeskočila drobný plot prosluněné verandy, s tichostí zloděje se dotkla vchodových dveří, které nepatrně zavrzaly. Zavřela víčka. Bloudila kuchyní za vůní lívanců s jahodovou marmeládou. Nechávala se unášet dál a dál, než narazila na prochladlou paži.

„Promiň,“ omluvila se hlubokým kruhům maminčiných ledových očí. Nikdy nepochopila, jak se zrodily. Ještě za raného kouzlení večera slýchávala ozvěnu kroků, které se ztrácely do ložnice. Připadaly jí děsivé, jako neznámý vetřelec skrytý ve tváři mateřské lásky. Ta se však také tiše vytrácela do šedé mlhy vzpomínek.
„Dobré ráno,“ hlesla unavená žena. S povadlými koutky podala dceři talíř s palačinkami. Téměř ani nevzhlédla. „Namaž si je sama, prosím.“ Zívla. „Já si musím ještě něco zařídit.“
„Během jitřní soboty?“ podivila se.
„Ano,“ výmluvně kývla. „Oběd si uvařte sami. Na lince jsou těstoviny, sýrovou omáčku v pohodě zvládnete.“
„Kdy se vrátíš? Myslela jsem, že dneska půjdeme k babičce.“
„Zajdi tam sama. Uvidíme se až zítra,“ zamžourala. „Ahoj, beruško moje,“ jemně políbila rusovlásku na čelo vytvarované do mírných vrásek starostí.
Beáta ani nestačila zamávat na odpověď, než zaslechla svižné zafoukání meluzíny domovní branky. Zklamaně si povzdechla. Něžně konejšila vodopád svých podzimních vlasů, jako kdyby si chtěla připomenout dávné pohlazení z náručí vzpomínek, kdy se mohla schoulit pod matčina ochranná křídla. Teď se jejich poslední pírko zcela rozplynulo a bouřkové mraky ji stáhly do své nekonečné temnoty. Tajemné, nepoznané temnoty hlubin strachu.
Nedokázala se znovu ponořit do lívancové chuti. Připomínala veškerá trpká slova dříve schovaná za záclonou omluvného pokrčení ramen. Nyní však nikdo neprosil o odpuštění, naopak, možná si přál probudit příliv osamění. Zámek políbený šedavým klíčem omámeně zavzdychal.
„Ahoj, měj se hezky,“ zašeptala do věčnosti.
Chodbou proudil podlouhlý stín. Tentokrát skutečně připomínal tatínkovu tvář skrytou pod neposednou čupřinou černých kudrn. V poledních hodinách nechodíval v pyžamu. Falešným úsměvem připomínal spíše zhasínající svíčku než dávného muže s přáním Petra Pana – nikdy pořádně nedospěl. Teď se blížil k hranici pohádkového dědečka hříbečka, avšak natolik strhaného smutkem, že už nedokázal rozeznat sluneční paprsky od polibků úplňkové luny. Starostlivě si Beátu prohlédl.
„Mamka už odešla?“ vyřkl váhavě. Otevřel svá spánkem slepená víčka, aby spatřil dívčino plaché odsouhlasení. Tělo bez duše se sneslo do podušek nadýchaného křesla z masážních kuliček. Kolena zaskřípala úlevou.
„Donesla bys mi dva lívance?“ zašeptal pochmurně.
Rusovláska se zhroutila vedle něho. „Co se stalo, tati?“
„Netuším,“ zamlžil s lítostivým pohlazením.
„Musím to vědět!“ zakřičela rozhodně.
„Také bych si to přál,“ promluvil lehce přidušeným hlasem. Kam se podělo ozvěnové usmívání? „Přál bych si, abychom znovu společně snídali, chodili na houby, poznávali další zázraky přírody. Nic netrvá věčně, moje malá velká holčičko.“
„Nic však neumírá v nepravou chvíli.“
„Život není spravedlivý.“
Připadala si jako osamělá holubice, která se s maskou naprosté volnosti vznáší po březích oblohy zářícím hvězdným prachem. Křehká a zároveň hrdá, jako skleněná soška labutě se složenými křídly. Toužila po uklidňujícím objetí, dnu oceánu ztracené jistoty, kapkách životodárného deštíku. Místo rozkvétání v hlasitém smíchu umírala na kolejích, roztříštěná vlnou vlaku neupřímnosti.
„Beo?“ zamumlal láskyplně tatínek.
„Ano?“ zaškytala v náhlé bolesti.
„Navštívíme dneska Černé?“
„Jo. Chtěla bych dědu vidět.“

S nepatrným bouchnutím zavřela dveře. Sesunula se na chladivou podlahu plnou drobných střípků nechtěně rozbité vázy šeříků. Zapomněla na bájný žár síly, který zahříval ztracené hrdinky z říše knižní fantazie, kdykoliv umrzaly v polibcích ledového ostří trápení. Vlastně už ani nechtěla roztát. Poprvé spatřila tatínkovu tvář utopenou v hlubokých mořích depresí. Téměř slyšela cinkat perly jeho slz o pozlacené skleničky. Poslední kořínek bezpečí tím nejspíš navždy zvadnul.
Prohlížela si fialové květy. Vzala si je do dlaní. Tolik jemné, téměř jako oblačné peřiny. Rozetřela si kapky esence pod uplakanými rty. Pomalu ji slízávala. Zvláštní, hořkosladká chuť podobná krvi. Přivoněla si k poslednímu lístku s přáním rozplynout se do jeho nekonečné krásy. Něžně ho sfoukla jako mýdlovou bublinu přímo do náručí zpívajícího vánku pootevřeného okna.
Cosi rusovlásku něžně štíplo do zápěstí. Drobný úlomek skla ozdobený červenými kaňkami. Vyplašeně si prohlédla předloktí. Zahlédla téměř nepatrnou ránu, celou rozbolavělou čerstvým vzduchem. Působila ztraceně. Jako Beátina prchavá bezstarostnost. Pokoušela se zamrkat, ale lákání té rudé barvy bylo tisíckrát silnější, spolu s pomalou, líbeznou bolestí. Nechápala, proč se zranění dříve bála.
Uchopila ostrý, stříbřitý zázrak mezi prsty. Pohladila se po perleťové kůži a s vydechnutím poslední naděje přitlačila. Vnímala rozestoupenou pokožku, prochladlou lehkým šokem. Nechávala se unášet mlčenlivou hřejivostí otevřené brány nikdy neobjevených míst. Míst uvnitř vlastní ruky. Prozkoumávala rozpité kapky krve, každou jinou, jak se, podobné vločkám, roztávají do úchvatných studánek. Ze zaťaté pěsti se v čarování okamžiku stávala medicína, co pozvolna uvolňovala veškeré napětí. Zaplakala úlevou. Všechno se rozplynulo. Řezání připomínalo brečící tóny vyčerpaného piána, až se proměnilo v jediný lék na roztroušené srdce. Nemohla tomu uvěřit. Jako kdyby přešla z nepříjemného působení denního světla do tajemného stínu noci. Lákavá temnota. Temnota uvnitř, venku a zároveň nikde. Věčnost. Blízkost smrti. Bezpečí. Hořkosladké bezpečí.
„Beáto?“ zaznělo z neuvěřitelné dálky. Jméno. Je mé? Pomyslela si.
Konečně se probudila z hluboké slasti, stačila vyhrknout: „No?“
„Už se chystáš na návštěvu?“
„Samozřejmě, jenom se obléknu a můžeme vyrazit, tati.“ Tatínek. Trápení. Co to udělala?
„Jsi v pořádku?“
„V naprostém,“ zalkla se.
Něco bylo špatně. Neodolatelné pokušení znovu se ponořit do vln ze škrábanců. Zápěstí podepsané žiletkovým ostřím. Touha dotknout se vlastní tepny. „Ne!“ vydechla vyděšeně. Připoutala se k další palubě smutku. A rozhodla se sama.
Rozplakala se. Tolik si přála všechno vrátit, nepoznat se s mrazivostí umírání, omamnou šeříkovou esencí, utahaným otcem ani se sebou. Uzamkla se do zlaté klece před očima celého světa. Víla, které se rozpadly křídla. Přízrak osamělého spánku. Prokletá.
Nahmatala zrcátko. Rozklepaně jej vytáhla z šuplíku nočního stolku. Prohlížela si důvěrně známé, dříve pomněnkové oči, avšak proměněné v ledovou hladinu zapomenuté studánky, co vytékala po tvářích. Třpytily se jako skleněné kuličky. Rusovláska cítila, že zasněná elfka s hlavou v oblacích uvnitř ní odešla do náručí andělů rozloučení. Nyní se dívala na zrazenou čarodějku zakletou mocí úplňku. „Nechci se ti odevzdat,“ posteskla si, „ale déle nedokážu vzdorovat. Teď ne.“ Vzhlédla přes rameno. Okřídlené stvoření minulosti se právě vznášelo do mračných závějí. „Omlouvám se!“ zavolala. „Sbohem,“ pronesla zklamaně.
Roztřeseně se zvedla. Posbírala úlomky roztříštěné vázy a schovala je do šuplíku. Otevřela skříň ozdobenou drobnými motýlky z indického kašmíru, sklesle si prohlédla hru barevných triček růžového, modrého, zlatého i zeleného nádechu. Věřila, že vždy zrcadlilo její duši. Ale teď nezářila přirozeností, touhou po lásce. Byla natolik zraněná, zapovězená, nevyrovnaná, necítila v sobě ani náznak hladivé duhy. Pod semišovým kožíškem našla černé tílko s obrysem akvamarínového delfína. Bez zaváhání se převlékla z roztomilého dětského pyžama. Pod postelí ležela lehce zašlá sukně temné modři, která za chvíli dýchala připoutaná k Beátiným průsvitným nohám. Vysokým lazuritovým botám ulomila jehlovité podpatky.
Prohlédla se v kapesním zrcátku. Neznámá, vyplašená dívka převlečená za nezlomnou rockerku. „To jsem já,“ polkla. Už nedokázala ustoupit zpátky.