Přístav zapomenutých přání

Loď snů proplouvá tichou nocí,
do dávného přístavu míří.
Do zapomenutých míst se vrací,
ke spícím přáním se blíží.

Kdysi dávno tady kotvívala,
v těchto hlubinách dříve snila.
Tady v dětství se usmívala,
v hlubinách snů šťastná byla.

S jednorožcem v oblacích závodila,
toužila po těle mořských víl.
V kouzelné lesní chaloupce žila,
v srdci měla vyrovnaný mír.

Vzpomínání je bolestivé…

Zářivé dětství zapadalo,
přístav se utápěl v samotě.
A každé přání náhle stálo
v zapomenuté temnotě.

Víly se náhle proměnily
v pouhé neexistující bytosti.
Polapily ji módní síly,
zmizely upřímné radosti.

Nechtěla už s jednorožcem závoditi,
nepřála si být mořskou pannou.
Přání v chaloupce na kraji lesa žíti
se stalo vzpomínkou neznámou.

Přání vrátit se zpět je živé…

Dávný přístav je pokryt pavučinou,
vzpomínky ožívají při pohledu.
Vrací se dívka, cítí se být vinnou,
že svůj klidný svět nechala ledu.

Bílému jednorožci hřívu hladí,
v chaloupce usíná, spokojená.
Na moře se dívá z povzdálí,
mořské panny v něm hledá.

Přístav zapomenutých přání,
svět minulosti a vzpomínání.
Klíč ukrytý v srdci ho chrání,
Nikdy nezapomeneme… na dávná přání….