Jeden den

Je pátek, a já jdu zas do školy. Včerejšek byl celkem fajn, byla jsem s mými nejlepšími kamarády venku. S Nat, celým jménem Natalie Cooper, a s Erikem Colemanem.

Vyhrabala jsem se z postele a zamířila do koupelny. Zděšeně jsem uskočila, když jsem zjistila jaký hnízdo mám na hlavě… Vzala jsem si hřeben a začala vlásek po vlásku pročesávat svoje po prsa dlouhé, blonďaté vlasy. Žel, zapomněla jsem zavřít dveře a do koupelny zamířil i můj sedmiletý bráška. Zapískal a zakroužil očima.
„Teda ségra…” pronesl vyčítavě.
„Co tady chceš? Vystřel, takovej prcek jako ty má ještě chrápat!” Oplatila jsem mu to.
On jen semkl rty a zamířil do pokoje. Sedla jsem si na vanu, opřela se o zeď, přičemž jsem se málem zabila pádem do vany. Představovala sem si nadpisek v novinách typu „Sedmnáctiletá Emma Grabbotová se zabila pádem do vany”. Sama pro sebe sem se musela usmát. Napustila jsem horkou vodu do vany a svlékla se. V tu chvíli se otevřely dveře.
„Bože, já se snad nikdy nevykoupu! Nech mě být a vypadni brácho!” naštvaně jsem zanořila hlavu do vody. Někdo mě chytil pod krkem a vytáhnul nad vodu.
„Čau ségra!” dívala se na mě mamka s mírným úšklebkem.
„Jé, ahoj mami.” Provinile jsem se podívala na matku. Ta se obrátila, zatímco já se topila ve vaně. Nedošlo mi, že mamka můj krk pořád držela nad vodou, a když uhnula, já se plácala hluboko pod vodou. Když jsem se vynořila, mamka měla zamknuto a smála se, až se zalykala.
„No fáákt vtipný!” smála jsem se už i já.
„Emmi, chtěla jsem si s Tebou popovídat… Samotná, bez jiných účastníků!” zaklepala na dveře, a po chvíli jsme slyšely tiché skoky po dřevěné podlaze.
„Povídej, mami, co se děje?“ tázavě sem se na ní podívala a pobídla ji očima.
„Mluvila jsem s tvojí třídní, se Smithovou…” načež následovala dlouhá odmlka.
Zavřela jsem oči. Věděla jsem, co přijde… Smithová je strašná svině, s prominutím. I když, svoji vinu na tom mám i já…
„Emmi, prý jsi na ni drzá. Můžeš mi to nějak odůvodnit?” Vyčítavý pohled…
Uhnula jsem očima. Zapomněla jsem si učebnici a řekla jí, že dělá, jako by se jí to nikdy nestalo… Nestalo, měla jsem pravdu. Zašklebila jsem se.
„Noo… mami, víš jaká ona je. Zapomněla jsem si učebnici a ona udělala málem třetí světovou.” Omluvně jsem se na ní podívala.
„Já chápu, že je to šílená učitelka. Ale je ti sedmnáct, jsi ve druháku. Musíš to s ní přežít, ať chceš nebo ne. Snaž se, dobře?”
Přikývla jsem a naklonila se pro šampon.

XXX

Bylo 6:30, když jsem vylézala z vany. Hodila jsem přes sebe ručník, vyfoukala si vlasy fénem, vyčistila jsem si zuby, vypláchla si pusu ústní vodou a navlékla na sebe úzké světlé džíny a tričko s nápisem „ walk”, kde se vyjímaly dvě kočičí oči. Chyběl mi jen drdol. Hledala jsem gumičku, kterou jsem si koupila. Sešla jsem do kuchyně, a zavolala na mamku.
„Mamí? Neviděla jsi moji gumičku?” Nic. Bez odezvy. Jdu do obýváku, a co nevidím. Mamka naložená u televize se sluchátky, zavřený oči. Zasmála jsem se. Vyndala jsem jí opatrně jedno sluchátko a narvala si ho do ucha. Mhmm, AC/DC.
„Safe in New York City!” zpívala jsem. Mamča na mě nechápavě koukala. „Mami, neviděla si takhle náááhodou moji gumičku?”
„Podívej se k Cherokee, myslím, že ji nosila.”
Odfrkla sem něco v tom smyslu: Tak díky no a odešla jsem. Cherokee, má fenka bernského salašnického psa, si spokojeně v pelíšku ohlodávala moji gumičku.
„Ty potvoro!” zakřičela jsem, odhodlaná že gumička bude do minuty moje. A taky že jo, Cherokee si ji nechala bez problémů vzít. Aspoň, pomyslela jsem si, že teď se mi daří! Neměla jsem co dělat, tak jsem otevřela notebook, zalezla do pokoje a zapnula ICQ.
K mému štěstí tam svítila zelená kytička, a zrovna u Erika!
Napsala jsem mu.

Emmi_stargirl: čauko Eriku:)
Erik_boy617: zdravím Emm:P
Emmi_stargirl: tak dnes jako obvykle? V 7:20 u mě?
Erik_boy617: jasné. Já letím, měj se:*
Emmi_stargirl: paa:)

Než jsem mu stihla odepsat, místo zelené kytky svítila vedle jeho jména šedá. Nevěděla jsem sice, co má ten smajlík typu „:*” znamenat, ale neřešila jsem to. Vypnula jsem ICQ, poplácala Cherokee po hlavě, zavolala na mamku, že jdu, a vyšla jsem před dveře. Akorát. Bylo 7:10 a já zamykala.

XXX

K mému zděšení tam Erik seděl na zemi. Byla zima! A ten blázen sedí na zemi jako by se nechumelilo!
„Eriku! Co děláš na zemi, proboha?”
„Ehmm, nečekal jsem tě tak brzy Emmi…”
„To není odpověď na moji otázku. Jak dlouho tady jsi?”
„Dejme tomu od sedmi…” provinile se na mě podíval.
To mě zarazilo.
„A… kde máš tašku?”
Erik se rozesmál, že jsem ho musela málem sbírat.
„Emmo, ty jsi vážně zapomněla, že jsou prázdniny?” tázavě se na mě podíval.
„Ha, ha, ha. Vtipný Eriku.” Usmála jsem se na něj.
„No vážně, ty jsi neposlouchala říďu?” Vážně mrknul.
„Cože?!” Otevřela jsem údivem pusu.
„No jasný, máš poslouchat!” zasmál se Erik a dloubnul mě do žeber. Nadskočila jsem a vyjekla, to jsem nečekala. Oplatila jsem mu to, a po chvíli pošťuchování jsem mu pokynula rukou, ať počká, a zašla jsem do domu. Hodila sem tašku na botník, napsala mámě vzkaz, že škola není a jdu s Erikem ven. Pak jsem se vydala do chladné zimy.

Tam na mě čekal Erik. Otočil a usmál se. Já jsem stydlivě sklopila oči a rozšířila ústa.
„Mám pro tebe překvapení, Emm..” zamumlal.
„Miluju překvapení!” zakřičela jsem, smíšeně se smíchem.
On mě chytl za ruku a rozeběhl se. Nemluvil, jen mě táhl za sebou. Doběhli jsme před školu. Tam mě teprve pustil a sedl si na schody, poté vyčerpaně zaklonil hlavu. Opatrně jsem si sedla vedle něho.
„Co tady chceš dělat?” položila jsem si na studené schody hlavu i já.
„Tady teprve dobrodrůžo začíná, krásko.” mrknul tajemně.
Otočil mě zády k němu a vytáhl podivné „něco” z kapsy. Aha, šátek! Obmotal mi oči a upravil ho tak, abych neviděla.
„Co blázníš, Eriku?!” zalykala jsem se smíchem.
„Uvidíš” zamumlal a postavil se. Chytl mě za ruce a zvedl ze schodů. Objal mě a řekl: „..”

Asi po pěti minutách, kdy celkem šestkrát řekl: „Bacha, schod”, jednou „Pozoor, tady bude sráz, nespadni,” a třikrát „Už tam budem.”, jsme zastavili. Odkryl mi oči, a já se rozhlédla.
„Eriku,” zbělela jsem. „To je nádhera!”
Dovedl mě na jakési místo, rybníček uprostřed louky, kolem rákos… Všude rostly květiny podivných tvarů a vůní. Erik se usmál a polechtal mě na břiše. Uhnula jsem a málem klopýtla.
„Promiň Emm, to jsem nechtěl!” zakryl si oči rukou.
„Nee, v pohodě Eriku.” zasmála jsem se.
Erik ke mně přišel a položil mě na zem. Ani jsem nedutala. Podíval se na má ústa, pak si to ale rozmyslel. Chytil mě za ruku a přimáčkl k trávě. Začal mě lechtat.
„A seš bezbranná!” smál se Erik.
Já se svíjela a smála se, až jsem brečela.
Ještě minutku mě takhle škádlil, pak mi pustil ruku a vstal. Sedl si na okraj jakési malé skály. Asi 20 metrů pod mysem se rozpínalo průsvitné moře. Sedla jsem si vedle něj. Erik se koukal zklamaně dolů, ze srázu.
„Děje se něco, Eriku?” vykulila jsem oči.
Erik se na mě podíval. Potřeboval útěchu. I podle jeho pohledu. Zklamaného pohledu. Chytla jsem ho za ruku a posunula se blíž k němu. Objal mě okolo ramen a já se opřela.
„Tady zemřela sestra…” sklopil oči.
Byla jsem šokovaná. On měl sestru?!
„Nikdo o tom neví,” pokračoval. „Teď jen má rodina a ty. Byl večer, šla se projít. Teda, že se jde projít řekla mámě, myslím, že šla s kamarády ven. Pili Becherovku, byli hodně zlejskaný. No, a ona se chlubila že udělá stojku… Na třetí pokus jí to…nevyšlo…spadla dolů a rozmlátila se… Neměla šanci přežít…” tekly mu slzy po tváři. Otřela sem mu jednu a zklamaně se na něj podívala.
„Je to pryč, už to neřeš. Okey?” otřel si zbývající dvě slzy a usmál se.
„Okey, pane.” usmála jsem se i já.
„Teď ti zase zavážu oči. Nechci, aby o tomhle místě někdo věděl. Nechci, aby tady vyhasl další lidský život. A ještě k tomu tvůj!” zasmál se, a stáhl mi gumičku z vlasů.
„Hej ty! Naval!” smála jsem se.
„Ale učešu tě já!” smlouval.
Souhlasila jsem, a nastavila hlavu. Udělal mi tam nějakej zmutovanej drdol, ale stačilo mi to. Drželo to taky fajnově, takže jsem neměla problém.

Zavázal mi oči a vylezli jsme zase u školy. Někdo mu volal.
„Eriku, ty vole! Jedem kalit, poď s náma!” zvedl telefon, a vysypal se slušný druh nadávek, který bych ani já nesestavila. „Smradlavou Kíťu” bych teda dohromady nedala. Podle hlasu byli pánové a dámy už slušně pod parou.
„žná přijdem…” řekl Erik. Neznámý mu pak ještě oznámil, že bude „zadek” a ať se dostaví v 5 večer. Sklapnul telefon a podíval se na mě. Přikývla jsem na souhlas. Dovedl mě domů a řekl, že se pro mě v 16:20 staví.

Bylo 16:15 a zazvonil zvonek. Vykoukla jsem z okna, uviděla Erika a už si to pelášila ke dveřím. Obmotala jsem si šálu kolem krku a otevřela dveře.
„Čáu Eriku” usmála sem se.
„No nazdár Emm” oplatil mi pozdrav a vykročili jsme do tuhé zimy.

Dorazili jsme na místo. Bylo to vedle starého paneláku, kde už nikdo nebydlel. Tam už čekala parta lidí. Jedna holka (podle toho, jak tak křičeli, to byla Lena) a tři kluci (Peter, Thomas a Dominik). Asi po půl hodině mi Dominik hodil do ruky sprej na zeď a pobídl mě.
„No tak holka, nebuď srab a ukaž, co v tobě je!“
Nechtěla jsem bejt za krávu, tak jsem vzala zelený sprej a na bílou stěnu začala čmárat srdíčka, názvy měst, nápisy NY, London a Paris, prostě různé blbosti co mě právě napadly. Během dvou minut Thomas zakřičel.
„Bacha, fízlové, zdrhejte sakra!”
„Do háje! Utíkej Emm!” zakřičel Erik a zmizel za rohem.
Všichni utekli – až na mě, smolařku.
Za tři minuty už jsem seděla v policejním autě. Utéct se mi nepodařilo.

„Slečno, dejte mi čísla na vaše rodiče.” podíval se na mě policista. Vyplázla jsem na něj jazyk. Zpražil mě pohledem a dodal: „Tohle slušné děvče nedělá.”
Čísla nakonec stejně dostal. Zaťukal tužkou do stolu a přiběhl mladý kluk. Prý se jmenuje Andreas.
„Andy? Zde jsou čísla, pozvi její rodiče sem na stanici.” Ukázal ukazováčkem na mě, což mi bylo tak trochu nepříjemné. Andreas přikývl a odešel s telefonem v ruce. Během pěti minut se otevřely dveře a dovnitř vlétla naštvaná mamka.
„A do háje…” zašeptala jsem. Věděla jsem, jaká mamka je. V tu chvíli vypadala, že by po mě hodila i kombajn, hlavně abych jí vypadla z očí. Nebo z domu, to je druhá možnost. Policista Wooker, jak měl napsáno na odznaku, pokynul mamce, že si mě může odvést. Nasedly jsme do auta.
„Mami,” pokusila jsem se omluvit. Potíže jsem nějak nepotřebovala.
„Ticho buď! Tohle jsme si nedomluvily, mladá dámo! Víš jaká ostuda je mít za dceru feťačku?! S těma pitomcema máš zákaz se scházet!” Samozřejmě myslela Lenu, Thomase, Dominika a Petera. Počkat, nazvala mě feťačkou?! Když jsem si to uvědomila, máma už stála venku u dveří.
„Vystřel z toho auta!” zakřičela, když zjistila, že ještě sedím na místě spolujezdce. Poslušně jsem vylezla z auta a nejtišeji, co jsem mohla, jsem zavřela dveře.
„Co ti ty dveře udělaly, že s nima tak mlátíš?!” vykřikla.
„Nemlátím s nimi.” řekla jsem a šla domů. Otevřela jsem dveře a sedla si na schody vedoucí do mého pokoje. Mamka zamknula auto a vešla do domu. „A feťačka nejsem, pro tvou informaci!”
„Nee, vůbec. Tak co měla znamenat ta tráva vedle té pitomé bytovky?!” obořila se na mě.
No jasný. Nebyli ožralý, ale zhulený.
„Já nehulím mami!” zakřičela jsem tak, že málem rozbily dveře a vypadly z pantů. Svalila jsem se na postel a bušila pěstmi do stěny. Dupání po schodech…
„Emmo, tohle už v životě neuděláš! Můj názor jsi slyšela, večer povím tátovi jaká jsi! Těš se, holčičko!” vylila si za dveřmi srdce a odešla do obýváku.

Tak a bylo jasno. Vzala jsem si tašku přes rameno, a do ní naházela tričko, podprsenku, džíny, telefon a nabíječku a notebook. Pak jsem rozbila pokladničku a vysypala obsah. 500 Kč, nic moc no. Sešla jsem dolů po schodech a tiše si z máminý peněženky vytáhla 2,500 Kč. Dohromady 3000. Nic světobornýho, ale mně to stačí. Pomalu jsem se vydala do tmy. Nádech, výdech… Ta osoba s přetáhnutou kapucí a taškou přes rameno pomalu a tiše zavřela dveře a udělala první krok.
„Ty zdrháš z domu, uvědomuješ si to?!” nahlodával mě můj vnitřní hlas. Potřepala jsem hlavou a v tu chvíli bylo mým posledním přáním vypadnout, a to co nejrychleji.

Doběhla jsem na autobusovou zastávku, přetáhla si spadlou kapuci přes hlavu a vytáhla telefon. Vytočila jsem číslo a čekala, až se ozve můj přítel Erik.
Eriku, můžeš na 20 minut? Je to nutný. Napsala jsem mu SMSku, když mi hovor nepřijal.
Okey Emm, za pět minut u mýho baráku?
Napsala jsem okey, a vyšla. Během tří minut sem dorazila. Čekala jsem jen chvilinku, než Erik vylezl. Byl k sežrání. Černý vlasy, polorozepnutá košile, roztrhaný džíny… Zůstala jsem stát s otevřenou pusou.
„Copak, mám se jít obléknout jinak?” zasmál se.
„Jestli nechceš, abych zírala jak debil, tak by to chtělo…” ušklíbla jsem se.
„Chá, mně to nevadí brouku…” objal mě a společně jsme se posadili na trávu. Bylo jaro v plný kráse, radost pohledět.
„Tak povídej, co máš za problém?” vybídl mě k řeči.
„Já jsem…já jsem…” nemohla jsem to ze sebe dostat.
„No? Co jsi? Bojíš se?” přimhouřil oči.
„Ehmm, jo. Zdrhla jsem z domu. Můžu u vás přespat?”
„Eee, dohodneme se doma, ok?” zašklebil se.
Pokrčila jsem rameny. Vešli jsme do domu.

XXX

Během deseti minut jsme seděli u něho na posteli a snažili se vyřešit můj útěk z domu.
„Eriku, pojď se mnou…” řekla jsem mu.
„Emm, já nevím… Spi tady, ráno ti povím co a jak, dobře?” zklamaně se usmál.
Přikývla jsem a lehla si na zem k oknu. Schoulila sem se do klubka a sklopila oči.
„Vtipný. Vstávej.” zasmál se.
„Mně to tady vyhovuje.” na důkaz, že to myslím vážně, jsem zavřela oči a usmála se.
„Ty paličáku, koukej vstávat!” smál se mi Erik.
Po dlouhé rozepři ke mně prostě přišel, vzal mě kolem pasu a zvedl mě. Postavil mě na nohy a otevřel mi násilím oči. Když zjistil, že nespím, ale odmítám spát někde jinde než na dřevěné zemi, začal mě lechtat na břiše.
„Okey, okey! Dělej si se mnou co chceš!” brečela jsem smíchy.
„Mhmm, co chci?” ušklíbl se Erik.
„Jo, klidně! Ale už mě nech!” V tu chvíli jsem nevěděla, co říkám. Erik mě chytl za ruce a dal si je kolem svých vypracovaných ramen. Pak mě chytl kolem pasu a jemně hodil na postel. Přišel k posteli a sklonil se nade mě. Pohladil mě po vlasech, a chystal se mě políbit. Byl asi tak tři milimetry nade mnou. Věděla jsem že to chci, že to potřebuju! Ale něco ve mně říkalo ať ho zadržím a nenechám se takovým parchantem svést. Ale on není parchant! Ale přesto…

XXX

„Eriku, ne.. to nesmíš..” zašeptala jsem na poslední chvíli.
„Ale proč? Proč?” zeptal se mě hlasitěji.
Že já kráva do toho mlela! Měla jsem mlčet.
„Já…já…” koktala jsem. Erika jsem měla strašně ráda a bylo mi jasné, že takhle ho ztratím. Rozbrečela jsem se.
„Emm, co se děje? Promiň…neměl jsem začínat…” lehl si vedle mě a nastavil náruč. Nepřitulila jsem se k němu, neusmála se na něj. Nic. Jen sem tam jako blbá ležela a brečela. Erik věděl co na mě platí…
„Ty seš vážně paličatá. Pojď ke mně…” objal mě.
Zabořila jsem hlavu do jeho vlasů a přestala plakat.
„Dobrý?” zašeptal.
„Jo, je mi fajn.” odpověděla jsem, ač se má nálada rovnala 300 stupňům pod bodem mrazu. Pustil mě a šel k oknu. Jeho chůze byla taková…zklamaná. To samé jeho pohled. Taky jsem vstala a šla za ním. Odstrčila jsem ho, postavila se před něj a opřela se o jeho hruď.
On mě chytil rukama za mé ruce a opřel se hlavou o mé temeno. Takhle jsme asi pět minut stáli a pak jsem se obrátila k němu.
„Eriku, promiň. Neměla jsem to říkat.” sklopila jsem oči.
„Neměla říkat co?” klekl si a podíval se mi do očí.
„Ať mě necháš… Odpusť mi,” dodala jsem.
Sotva znatelně přikývl a objal mě. Já se otočila a zatáhla žaluzie, aby si paní sousedka nestěžovala na líbající se pár naproti JEJÍMU oknu! Ano, nemůžeme jí přeci brát její výhled, to by byl trestný čin. Nejhorší ženská ve městě a zrovna Erik ji schytá. Chuděrka…
„Ale, až tak?” zazubil se Erik.
„To víš že jo!” smála sem se.
„Ty jedna dračice!” pleskl mě přes zadek.
Natáhla jsem se pro nejbližší polštář a přetáhla ho s ním. Sehnul se, polštář se mu vyhnul. Sáhl po druhým a přetáhl on mě. Já už se bohužel nevyhnula. Skácela jsem se na postel, čehož Erik dokonale využil. Přiskočil ke mně a klekl si na mé nohy. Natáhl se po polštáři a položil ho vedle mé slavné osoby. Vzal mě za zápěstí a ruku přitlačil k posteli. Srdce se mi rozbušilo, jako kdyby mě čekala bolestivá smrt. Vzal polštář a praštil mě jemně přes břicho.
„A seš nahraná!” smál se mi.
„Myslíš?”
„Ehm, jo.”

XXX

Leželi jsme vedle sebe a ani jednomu se nechtělo vstát. Otočila jsem se k němu a zadívala se mu do očí. Krásné zelené. Mhmm. Všiml si, že ho pozoruji, a pohladil mě po vlasech. Zavřela sem oči. Když jsem je zase otevřela, byly Erikovy rty až moc blízko u mých. Políbil mě. Tentokrát už jsem se nebránila a vychutnávala si to.