Vím


Vím, jaké to je, padnout na kolena
a dosyta nažrat se prachu,
a vím, jaká za zvednutí je cena,
přec překonání strachu!

Ale prach pracky vzpíná
v nekonečném koloběhu,
jako voda stále vzlíná,
zabíjí emoce, lásku a něhu.

A stále znovu a znovu padat do temnoty,
která lačně čeká, až duši pohltí zcela,
přemýšlet bolestí a přemáhat bonmoty,
pronášené strachem rozbředlého těla.

A Slunce se vzňalo na obloze,
vybuchly hvězdy a měsíc ztratil svou tvář,
když znovu poddala se droze,
co v lékárně jí, věrni póze, přiřkli svatozář.

Post Views: 243
Autor : dne 04/19/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *