Vím

Vím, jaké to je, padnout na kolena a dosyta nažrat se prachu, a vím, jaká za zvednutí je cena, přec překonání strachu! Ale prach pracky vzpíná v nekonečném koloběhu, jako voda stále vzlíná, zabíjí emoce, lásku a něhu. A stále znovu a znovu padat do temnoty, která lačně čeká, až duši pohltí zcela, přemýšlet bolestí a přemáhat bonmoty, pronášené strachem rozbředlého těla. A Slunce se vzňalo na obloze, vybuchly hvězdy a měsíc ztratil svou tvář, když znovu poddala se droze, co v lékárně jí, věrni póze, přiřkli svatozář.