Válka draků

Sintra je slunečný drak. V Dračím světě právě probíhá válka. Sintra se omylem ztratí. Potká zimního draka Rolanda a spolu se snaží dostat do Slunečného království a varovat slunečné draky.

V dávných dobách žili všichni draci z Dračího údolí v míru. Do té doby, než se objevil ledový drak se svou armádou půldraků (napůl drak a napůl člověk) a přinutil větrné a lesní draky k poslušnosti. Vodní draci byli vyhnáni ze země a ohniví draci byli odsouzeni k smrti. Den co den půldraci lovili ohnivé draky, až nakonec zbyl jenom jeden. K němu se nemohl nikdo dostat. Jen jeho dcera. Ještě nebylo známo, jaký drak to bude, neměla ještě obarvené šupiny, ale předpokládalo se, že bude ohnivá též. Existoval ještě jeden druh draků. Sluneční draci se zářivě žlutými šupinami. Ti byli však nejvzácnější a tvořili tak dračí monarchii. Na ty se zatím ledový drak Winterix bál zaútočit. Ale i přesto proti nim Winterix zbrojil svou armádu.

V jedné utajené jeskyni přebýval ukrytý poslední ohnivý drak Hidenfor. Kdysi býval starostou Dračího údolí. Kolem něj poskakovalo něco malého a černého. Byla to jeho dcera Sintra. Nechápala svět za jeskyní. Neměla jediný důvod se trápit. Hidenfor ji ani nechtěl zbytečně zatěžovat současnou situací. Vše bylo v pořádku až do té doby, kdy jeskyni napadla hrstka půldraků. Nejspíš ani nečekali, že tu narazí na draka, jen hledali přístřeší na nadcházející noc. Hidenfor by je určitě hravě zvládnul přemoci, ale nechtěl, aby jeho dcera viděla, jak budou bojovat. Chytil tedy Sintru, která to brala jako velikou zábavu, do drápů a vylétl pryč. Po dlouhé době bez tréninku se cítil strašně osláble, a tak si ani nevšiml, že nad velikým jezerem rozevřel drápy a Sintra padala dolů do chladné vody.

Sintra padala do jezera. Nechápala otcovo chování. Naštěstí dopadla tak daleko od břehu, kde byla voda tak hluboká, že si nemohla nic zlomit a ani to nebylo daleko ke břehu. Slunce už zapadlo za hory a nastala noc. Sintra ještě nikdy nepocítila takový pocit, jako pocítila dnes. Byl to strach. Sintra vyhledala veliký dub, který jí poskytoval ochranu před větrem. Před ním se schoulila do klubíčka a usnula.

Ráno, když se probudila, nevěděla, kde je. Pak si ale vzpomněla na zážitky z minulé noci. Strach se mezitím proměnil v odhodlání. Musí najít otce, jistě měl namířeno do východního království, aby upozornil slunečné draky na přicházející zkázu. K tomu musela umět létat. Ještě nikdy to nezkoušela. Věděla jenom, že potřebuje nějakou rozletovou plochu. Bloudila lesem, až našla louku, dokonalé místo na odražení se od země. Sintra se rozběhla. Běžela tak, jak ještě nikdy. Vtom vyskočila a roztáhla křídla. Prudký náraz do jejích křídel ji strhl k zemi. „No co,“ řekla. „První neúspěch mě přeci neodradí.“ Znovu se rozběhla, vyskočila a roztáhla křídla. Tentokrát nápor větru ustála, ale mávla křídly příliš pozdě, a tak ji vítr zase srazil k zemi. Sintra se pomalu zvedala, když vtom za sebou uslyšela chichot. Otočila se a spatřila malého draka s bílými šupinami. „Zimní dráče,“ povzdechla si Sintra.
„Ty se mě nebojíš?“ zeptalo se dráče.
„Ne, proč bych měla?“ odpověděla Sintra.
„No přece kvůli válce, zimní draci ovládají už celé Dračí údolí,“ řeklo pyšně dráče.
„Co? Jaká válka?“ zhrozila se Sintra.
„Mě se ale bát nemusíš, já jsem proti válčení, hledám zámek slunečných draků… Ty asi náhodou netušíš, kde je?“ zeptalo se.
„Ne, nevím, cestu znají jen ti z rodu slunečných draků nebo jejich nejvěrnější poddaní a příbuzní, ale mám takový pocit, že leží na jihu. Neumím ten pocit pojmenovat, jen to cítím.“
Dráče se zatvářilo veseleji: „No bezva, aspoň něco. Mimochodem, já jsem Roland,“ představil se a Sintra udělala totéž. Nevěděla, jestli má Rolandovi důvěřovat. Rozhodla se, že to zkusí.
„Tak jdeme,“ zvolal Roland a vydali se směrem na jih.

Pokračovali v chůzi. Dorazili až na konec louky. Dál však nemohli. Ocitli se na velkém útesu a pod nimi se rozléhal hustý les sem tam posetý skalami. V Sintře to začalo vřít. Jediným možným způsobem, jak se dostat dolů, bylo sletět. Podle toho, jak vystrašeně se Roland tvářil, pochopila, že myslí na totéž.
„Jak se dostaneme dolů?“ zeptala se pro jistotu Sintra. Roland jen potvrdil její myšlenku: „Sletíme.“ odpověděl. Rozeběhl se z útesu a hned, jak se odrazil, roztáhl křídla a trochu vachrlatě doplachtil dolů. Sintře se z poloviny ulevilo. Sice Rolandovi moc nevěřila, ale nechtěla vidět, jak se rozplácne o zem.
„Tak pojď, není to nic těžkého,“ zavolal na ni Roland. Sintra tedy sebrala všechnu svoji odvahu a couvla. Rozběhla se, odrazila se a roztáhla křídla. Překvapilo ji, jak je to lehké. Vítr se jí opíral o křídla, takže ji lehce posadil na zem. Sintra si tu chvíli užívala.
„To bylo super!“ zajásala. Oba dráčci vstoupili do lesa, když v tom ucítila Sintra po celých černých šupinách pálení. Nejdřív to ignorovala, pak se ale svědění nedalo snést. Pak Sintra z ničeho nic omdlela.

Probudila se. Byla v nějaké jeskyni příjemně ozářené jasně žlutým světlem, avšak byla noc. Ohlédla se po zdroji světla, ale nikde nenašla jedinou pochodeň nebo oheň. Trvalo jí asi pět minut, než zjistila, že to svítí ona. Její šupiny dostaly zářivě žlutou barvu. V rohu se krčil Roland. Byl poněkud vyvedený z míry a Sintra se mu ani nedivila. Je přece slunečný drak a jeho nadřízený. Pak si ale vzpomněla na cestu. Celou dobu šli špatně. Neměli jít na jih, ale na východ. Rozhodla se, že dneska nic takového rozebírat nebude. Aspoň ne dnes večer. Schoulila se do klubíčka a usnula.

Když se ráno vzbudila, měla strašný hlad. Na toto nepomyslela. Roland, který se už trochu osmělil, ale stále vypadal divně, měl hlad také.
„Co si takhle něco ulovit?“ navrhl Roland.
„Ale já neumím lovit,“ povzdechla si Sintra.
„Je to jednoduché,“ řekl a vykráčel z jeskyně. Sintra si povzdechla a následovala ho. Vešli do blízkého lesíka. Sintra se celou dobu rozhlížela, jestli neuvidí nějakou myš nebo veverku. Málem by jednu vyplašila, kdyby ji Roland na ni neupozornil. Nečekaně skočil po myši a, než stihla zareagovat, držel ji ve svých drápech. Myš si ani neuvědomila, co se děje, a bylo po ní. Sintra zahlédla o kousek dál další myš a neohrabaně po ní skočila. Myš ale zřejmě vycítila nebezpečí a stačila utéct.
Asi po čtvrt hodině jedli svůj úlovek. Sintra neulovila nic. Roland na rozdíl od ní ulovil čtyři veverky. Poctivě se s ní rozdělil. Sintra mu pověděla o správném směru a oba usoudili, že nemá cenu jít zpátky do jeskyně, a tak se vydali rovnou na východ. Po cestě si Sintra neodpustila jednu otázku, která jí už nějakou dobu vrtala v hlavě: „Jak se tvůj otec vůbec vzbouřil?“
A Roland po chvíli přemlouvání začal vyprávět:
„Dávno, hodně dávno, sloužil otec ve Slunečném paláci jako vrchní generál. Jednou ho poslali jako ubohého posla do Číny vyjednat mír mezi čínskými draky. Otec tím byl popuzen a tajně spřádal plán na ukradení vzácné perly moudrosti, kterou má Velký čínský drak na hlavě. Na místě zmrazil celé jeho vojsko. Na Velkého čínského draka byla však jeho moc krátká, ale Velký čínský drak byl už starý, takže stačilo jedno máchnutí ocasem a draka omráčil. Vyjmul mu perlu a utekl s ní do Austrálie. Pět let žil v utajení a užíval si vzácné perly. Když si myslel, že se situace uklidnila, vydal se zpátky do Evropy. Zmýlil se. V Evropě bylo pátrání po něm v plném proudu. Chytli ho a odsoudili na doživotní pobyt v temných horách. Deset let tam přežíval mezi přízraky. Potom se tam objevili ostatní zimní draci. Ti však byli odsouzeni jen na rok, jelikož nebylo jasné, kteří draci mu při útoku na Čínu pomáhali. Nemohli vědět, kteří to byli. Po roce dostali možnost se omluvit a odejít tak zpět. Polovina draků to udělala. Ta druhá polovina však trvala na svém, že nic neudělali, a tak dostali stejný trest jako Winterix. Winterix poznal jednu okouzlující dívku. Byla to má matka, která po mém porodu zemřela. Po čtyřech letech toho měl otec dost a naplánoval útěk. Nevím, jak to udělal, ale utekl…“ Roland se zastavil ve vyprávění. Před nimi leželo něco jako hromada dutých skal. Kolem se to hemžilo stvořeními podobnými Půldrakům, ale nebyli to oni.
„To znám,“ řekl Roland. „Tomu táta říká ‚Vesnice‘.“
Lidé se pohybovali z jednoho domu do druhého. Sintra si povzdechla a vydala se k vesnici.
„HEJ, co to vyvádíš?“ zařval na ni Roland. Ona ho ale nevnímala a šla dál až k vesnici. Pár lidí si jí už všimlo a začalo ječet. Sintra se ohlédla za Rolandem: „Vidíš, bojí se nás, tak pohni ocasem, ať jsme za tou Běsnicí, nebo jak jí říkáš.“
Roland tedy šel pomalu za ní. Když vešli do vesnice, všichni se už schovali do nějaké skály. Jak Sintra uviděla ty skály zblízka, viděla, že to jsou kamenné budovy, o hodně menší, než měli draci v Dračím údolí. Sintra hrála na jistotu. Sem tam zasyčela na nějakého toho opozdilce. Roland se za ní bojácně držel. Když došli doprostřed vesnice, vyskočila Sintra na kašnu. „No vidíš, není se čeho bát.“
V tu chvíli ji do kašny shodila čísi bota. Sintra se vyplácala z vody a začala utíkat na druhou stranu vesnice. Všude kolem ní létaly ty nejrůznější předměty. Když uskočila letícímu vědru, málem ji zasáhl květináč. Úspěšně prokličkovala vesnicí a utekla do nedalekého lesa. S hrůzou si uvědomila, že tu není Roland.

Roland si uvědomil příliš pozdě, že přes něj někdo hodil pytel a pevně ho zavázal. Pak ho přenesl nepříliš daleko, kde Roland uslyšel zaskřípění dveří. Kdosi ho surově zahodil, až Roland ztratil vědomí. Probudilo ho zvědavé ohmatávání pytle a uslyšel hlasy:
„Opravdu je to dárek pro mě?“ zeptal se první hlas.
„Ano, je,“ zasmál se druhý hlas.
„A co v něm je?“ zeptal se ten první.
Roland usoudil, že je to rozhovor dcery a otce. Mezitím otec odpověděl:
„To se dozvíš, až to rozbalíš.“
Roland ucítil, jak někdo rozvazuje provaz. Pytel z něho sklouzl a on uviděl, že se dívá do tváře zrzaté, pihovaté dívce.
„Jůů, tati, ten je roztomilý,“ zaradovala se dívka, popadla dráče do náručí a odnesla ho do svého pokoje.
„Ty umíš mluvit?“ zeptala se dívka, jen co zavřela dveře.
„Jo,“ řekl Roland zmateně. „Jak to víš?“
Dívka se usmála. „Viděla jsem se s tvou kamarádkou. A vím, kam šla. Zavedu tě k ní.“
Roland pochopil, že dívka není taková tyranka jako její otec, přesto mu ale uvázala kolem krku provázek jako vodítko. Když vyšli ven, všichni se za nimi otáčeli. Dívka ho dovedla až k lesu.
„Sem zaběhla, snad se ti ji podaří najít,“ řekla, odvázala mu provázek a odešla.

Sintra se držela při kraji lesa, když vtom uslyšela dračí zasyknutí. To mohl být jedině Roland. Sintra se pustila za syčením až na kraj lesa a tam uviděla Rolanda. Sintře spadl kámen ze srdce, když uviděla Rolanda živého. Dali se dál na východ a Roland Sintře vyprávěl, jak se dostal z vesnice. Byli tak zabraní do rozhovoru, že si ani nevšimli, že vešli do skal. Došlo jim to, až když Roland málem narazil do jedné skály. Cesta přes skály byla namáhavá. Museli se plazit pod různými kameny. Procházeli úzkými chodbičkami mezi kameny. Museli se dostat přes bažiny, které se táhly po celých skalách. Ze začátku to byla legrace, ale čím dál tím víc byla cesta namáhavější a oni už byli unavení, a tak si našli skulinku ve skále a usnuli.

Probudilo je praskání hořícího ohně a vůně páleného dřeva. Vylezli z jeskyně. Za menším balvanem, kde se soutěska zvětšovala tak, že tvořila kruhový plácek, svítilo plápolavé světlo. Opatrně vykoukli zpoza balvanu a uviděli tři postavy. Byly podobné lidem, lidem, které potkali ve vesnici. Tihle však měli drápy, na hlavě zahnuté rohy a dračí křídla.
„Půldraci,“ zhrozil se Roland. Sintra je taky poznala. Tyto osoby přepadly jeskyni, ve které žila s otcem. Teď se jeden blížil s nožem z dračího zubu k věci, kterou Sintra pokládala za skálu. Když se podívala lépe, zpozorovala zelený odstín šupin draka.
Sintra jako by ztratila hlavu. Rozběhla se proti půldrakovi. Jen matně si vzpomínala na to, co jí otec o slunečných dracích vyprávěl. Prý dokáží zastavit čas. Sintra si všechny ostatní myšlenky vyhnala z hlavy a soustředila se na to jediné, na zastavení času. Podařilo se. Půldrak se zastavil těsně před drakovou kůží. Otec jí také vyprávěl, že dokážou myslí hýbat s předměty. Pomyslela na to, jak přeřezává drakovy provazy, a i to se stalo. Vtom ji něco napadlo. Přemístila napřaženého půldraka k jinému, sedícímu u ohně. Pak zašla zpátky za balvan, pomyslela na čas a doufala, že její plán vyjde. Napřažený půldrak zasáhl sedícího společníka do srdce a ten se rozpadl na černý prach. Třetí půldrak zavřískl a udeřil mečem do prvního, ten se taky rozpadl. Vřískot probudil draka. Když zjistil, že není připoutaný, vzepjal se a vychrlil kyselinu na zbývajícího nepřítele. Pak rozevřel křídla a odletěl.

Cesta dál byla volná. Vrátili se zpátky do jeskyně. Než usnuli, Sintra ještě pověděla Rolandovi o svých schopnostech. Pak usnuli. Druhý den prošli až na druhou stranu skal. Před nimi se rozprostíral palouk. Sintra klopýtala přes pařezy až k malému pramínku nazlátlé vody.
„Ne, stůj!“ okřikl ji Roland. Sintra sebou trhla a noha jí ujela do malého koryta řeky. Otočila se a zanadávala: „Jsi normální? Co to do tebe vje…“ Zarazila se uprostřed věty. Po tlapách se jí vinul zlatý flek, který se zvětšoval. O chvíli později už místo ní Roland viděl zlatou sochu.

Roland nevěděl, co si má počít. S sebou ji vzít nemohl, byla moc těžká. Jedinou možností, jak se dostat dál, bylo, že ji tu prostě nechá a snad na konci téhle zlaté řeky bude někdo, kdo by ji
byl schopen přečarovat zpátky. Držel se proudu vody, který se víc a víc rozšiřoval, až nakonec tvořil řeku. Roland si dával pozor, aby do řeky nespadl. Sem tam nějakou větev nebo kámen kopnul do řeky a pozoroval, jak se mění ve zlato. Cestou uviděl plno zlatých draků, půldraků, lidí i zvířat. Asi po hodině cesty spatřil na břehu něco spícího. Roland poznal draka, kterého zachránili před půldraky. Jen se přiblížil, drak sebou trhl a probudil se. Chvíli jen tak zíral na Rolanda a pak vlídně promluvil: „Kde máš svoji kamarádku?“ Rolanda to překvapilo. „Viděl jsem malého slunečného draka, jak se ke mně blíží, a pak jako by zastavil čas.“
Roland rázem pochopil a vysvětlil mu, co se přihodilo. Drak se zamyslel a pak mu řekl, ať tu počká. Za deset minut byl zpátky a na zádech nesl Sintřinu zlatou sochu. „Musíme si pospíšit. Dokážou ji vyléčit jen ve Slunečném království, po chvíli chůze po proudu Zlaté řeky bychom tam měli být, vlastně za tamtou zatáčkou ho už uvidíme.“ A opravdu! Před nimi se tyčil zlatý zámek.

Do zámku je vpustili hned, jak spatřili zakletého draka, který se představil jako Garel. Sintru si převzalo pár draků s modrými šupinami a vezli ji do západního křídla, které sloužilo jako hospitál. Velice se divili, když jim Roland pověděl, jakou barvu mají Sintřiny šupiny. Jeden drak s bledě modrými šupinami je zatím zavedl do čekacího sálu. Tam si pohodlně lehli na velikou matraci.
„Co jsi zač?“ zeptal se Roland. „Vypadá to, že tě tady všichni znají.“
Garel se usmál: „Víš, já jsem generál královského vojska…“ Na další vysvětlování už nebyl čas, protože se rozevřely dveře a vstoupila živá a zdravá Sintra. Když uviděla Garela a Rolanda, jak si vyprávějí, připadala si, jako kdyby zaspala sto let. Pozdravila Rolanda a seznámila se s Garelem. Sotva si však lehla vedle nich, opět se rozlétly dveře a vstoupila dračice se žlutými šupinami, která byla Sintře povědomá. Měla stejné oči jako ona. A na tlapě jednu červenou šupinu. Sintra si jí povšimla. Když se podívala na svou tlapu, spatřila ji taky.
„Mami?“ zeptala se opatrně Sintra. Královniny oči se ještě víc rozevřely.
Následovala dlouhá chvíle přivítání a nakonec královna Juliana začala vyprávět Sintřin příběh:
„S tvým otcem jsem se poznala před patnácti lety. Moje matka jeho otce právě jmenovala starostou Dračího údolí. Spřátelili jsme se. Za rok jsem přišla za tvým tátou, jelikož jsem nemohla mít dítě. Pomohl mi. Nikdo o mém porodu nevěděl. Jen tvůj otec. Určitě ti řekl, že tvá matka zemřela při porodu, ale to není pravda. Pravá matka jsem já.“
Sintra se zeptala: „Dorazil sem táta?“
Juliana se zatvářila zmateně: „Ne, neviděla jsem ho.“
Sintru to zklamalo. V tu chvíli do dveří vrazil poslíček a vyhrkl: „Vyhlásili nám válku!“

Boj měl proběhnout na posvátném místě jménem Argonopolis, kde protéká řeka Argon. Do řeky Argon ústí jen dvě řeky, řeka Dobromil od zámku a řeka Zlomil z Temných hor. Sintře dalo hodně úsilí matku přemluvit, aby mohla s Rolandem také bojovat. Jejich vojsko zakotvilo na východní straně Argonopolis, která byla ohraničena Karibskými horami. Na druhé straně bylo jen trochu vidět vojsko Winterixe. Boj začal zvukem lesních rohů. Armádu Slunečných vedl Garel. V první až třetí linii (jedna linie měla sto draků) byli větrní draci, čtvrtou a pátou tvořili vodní draci, šestou až desátou tvořili zemští draci. Vojska se střetla hned za východní částí Argonu. Sintra, Juliana a další příbuzní zastavovali čas. Tím nahrávali do karet slunečnému vojsku.
Juliana se ušklíbla na Sintru: „Chceš ještě vědět, co umí sluneční draci?“
Sintra přykývla.
Tucet slunečných draků vzlétlo. Když byli nad Winterixovou armádou, rozevřeli tlamy, ale místo ohně (který tu scházel), větru, vody nebo kyseliny vyšel Slunečný paprsek, který sežehl každého, koho se dotkl. Sintře se podařilo spálit pouze tři půldraky a jednoho zimního draka, Winterixova armáda zasáhla dva slunečné draky. Když se vrátili zpátky do hor, Juliana vypadala zděšeně. „Potřebovali bychom posily.“ Sotva to dořekla, nad hlavami jim prosvištělo asi padesát červených draků. Zatímco ostatní pokračovali k bojišti, jeden se snesl dolů k nim.
„Tati!“ vykřikla Sintra a hnala se k němu. Ten ji s radostí přijal. Pak vážně pokývl Julianě. Netrvalo dlouho a už si povídali jako staří známí. Bylo vzrušující pozorovat, jak vzduchem létá oheň, led, voda, kyselina a poryvy větru.
„No nic,“ oznámil Hidenfor, „já se přidám k válečníkům.“
„Mami,“ vyhrkla Sintra. „Já chci jít s tátou.“
Juliana se podívala na Hidenfora: „Co kdybys šel zkontrolovat Rolanda? Je to jediný bílý drak na naší straně.“ Hidenfor přikývl a odletěl. Pak se Juliana podívala na Sintru: „Zlato, vždyť se neumíš bránit.“
„Ale umím,“ stála tvrdohlavě na svém Sintra.
„Tak dobrá,“ dodala trochu nabručeně Juliana: „Ukaž, co umíš!“ Vyplivla na Sintru slabý slunečný paprsek. Sintra pomyslela na to první, na co si vzpomněla ve spojitosti s obranou – štít. Paprsek ji udeřil jako nic. Sintra zalapala po dechu nad tou bolestí. Juliana se starostlivě usmála: „No vidíš. Jdeme to raději jen sledovat.“
Obě dvě se vznesly do vzduchu. Viděly Rolanda, jak ho málem udeřil jeden půldrak. Nebýt Hidenfora, tak by se to i stalo. Ten naštěstí půldraka spálil na popel.
„Á, vidím, že se do bitvy přidal i Winterix, pojďme se mu ukázat.“
Sintra si teprve teď všimla obrovského bílého draka. Juliana na něj vystřelila paprsek, Winterix byl však hbitý, a tak ho kusem ledu odrazil přímo na Sintru. Paprsek Sintře přelétl přes křídlo. Sintru ještě nic tak nebolelo. Zřítila se přímo k Winterixovým nohám.
„Ále, kohopak to tu máme?“ začal se posmívat Winterix a plivl na ni kus ledu. Sintra hbitě uskočila. „Tak mrňavá,“ posmíval se dál Winterix a vychrlil na ni další kusy ledu. Sintra opět uskočila. „No, uvidíme, co tu máme.“ Další led vystřelil do všech stran, takže Sintra neměla kam uskočit. V hlavě si pořád opakovala: „Co je silnější než štít? No tak mysli, mysli… Štít, brnění, opevnění…“ Vtom ji to trklo. Zavzpomínala na své dětské dny, kdy pobíhala ještě jako černé mládě po jeskyni. Silnější než štít je nevinnost! Z její tlamy se opět vynořil paprsek slunce, který odrazil led jakoby nic. Winterixe tím zaskočila. Myslel si, že Sintru dostal. Sintra jen tak přemýšlela, jestli nemá zastavit čas a utéct, ale to udělat nechtěla. Kdo by utíkal z boje? Uvědomila si, že když se bude jen bránit, ničeho tím nedosáhne. A tak se tedy připravila k útoku. Vychrlila paprsek ve stejnou chvíli, kdy Winterix vychrlil led. Oba dva živly se střetly. Na Sintru padla únava, ale rozhodla se to nevzdat. Sintra byla mladá a hbitá. Winterix už vypadl z kondice. Zatímco Sintřin útok sílil, jeho útok ochaboval. Za pár minut se Winterix přestal snažit a padl omráčen. Sintře také dlouho netrvalo a padla do mdlob.

Sintra se probudila v čerstvě voňavém lůžku. Všude kolem pobíhali draci. Na lůžkách vedle ní odpočívali nebo byli v bezvědomí draci všech barev. Sintra si uvědomila, že vyhráli. Za hodinu už Sintra nabrala tolik síly, aby se mohla pohybovat. Dovedli ji do sálu, kde na ni čekal Hidenfor, Juliana a Roland. Sintra se přiblížila k Hidenforovi. Až na pár malých ran byl v pořádku. Jak se tak na sebe dívali, Hidenfor si uvědomil, jak jeho dcera od chvíle, kdy ji viděl naposledy, vyrostla. Už nebyla dráče, ale dospívající drak. Netrvalo dlouho a propadnul vzácným dračím slzám. Sintra se posunula dál k matce. I ta plakala.
„Co se stalo s Winterixem?“ zeptala se.
Juliana se chabě usmála: „Omráčila jsi ho. My ho poté zajali a teď čeká na rozsudek.“
Sintra matce úsměv oplatila a posunula se dál k Rolandovi. Ten byl skoro celý pořezaný od ostrých kousků ledu. „Slyšela jsem, že tě Garel adoptoval.“ Roland se usmál a Sintra mu vlepila mlaskavou pusu.