Jak to bude dál? – 2. kapitola

Je tu pokračování povídky, jejíž vývoj můžete vy, čtenáři, opět ovlivnit výběrem z několika možností v závěru této kapitoly.

Rozzlobený student konečně dokončil svůj proslov a celý rudý odkráčel ráznými kroky kamsi za svými záležitostmi. Isolda zůstala na chodbě sama. Stála uprostřed chodby. Uši nastražené. Pomalu se otočila směrem ke starému brnění. Našlapovala tiše na špičky, jako myška. Zastavila se u rytířského pancíře. Upřeně se zadívala skrz přilbici, jako by čekala, že brnění oživne a dá se s ní do řeči. Pro jistotu do něj píchla hůlkou a rychle uskočila. Písk, písk, píísk! Z brnění vyběhl vylekaný potkan.
„Ty jsi mi ale dal!“ ironicky se usměje nad svou pošetilostí a zamíří na večeři.
„Uf, to bylo těsné…“ oddychla si postava za závěsem, sotva pár kroků od brnění.

„Kde seš tak dlouho? Zbyl na tebe jen dezert.“
„Neva, stejně nemám hlad.“ pronese a sedne si vedle kamarádky a přemýšlí, jestli si dá raději koláč nebo puding.
„Co Malrinka? Přišila ti pořádný trest? Pamatuji, že prý před pár lety donutila našeho brankáře… No, jak jen se jmenoval… Jo, toho Galtona, aby vytíral podlahu v dívčí umývárně, dokud nebude suchá. Přirozeně tam sice několik hodin šůroval s hadrou, ale Uršula si ho vychutnala. Vždycky, když měl skoro hotovo, mu znovu zacákala podlahu. Holt má ráda pánskou společnost. Dostala jsi něco podobného?“ zeptá se a hledí s nadšením na Isoldu, která do sebe hltá puding.
„Hmlt, ne…“
„Prosím tě, nemluv s plnou pusou! Ještě ti zaskočí a já budu muset vzpomínat na to oživovací zaklínadlo, co jsme dnes probírali.“
„No jo, furt. Mluvíš jak moje máma… Žádný trest nemám. Jen si se mnou promluvil kolejní. Nic zvláštního.“
„No a co ti říkal? Konečně ti pořádně vynadal?“
„Ale ne, on je na to moc hodný.“ konstatuje a hlodá v ní svědomí při vzpomínce na ten srdceryvný rozhovor.

Další parádní den, kdy mě málem vyhodili ze školy. Ne že by mě to nějak zasáhlo… Ono poprvé to člověka rozhodí, ale pak už je to jen taková rutina. Spíš je pak zajímavé sledovat, kvůli čemu to přijde zase. Poprvé to bylo pro těžké zranění spolužačky… Stalo se to v druháku. Jedna slečna ze Zmijozelu si na kamarádce chtěla zkusit omračovací kouzlo. Pořád jí to nešlo. Mávala hůlkou jako zběsilá, ale pořád nic. Já šla kolem a omráčila ji, když to tolik chtěla… Samozřejmě ze studijních důvodů… Naneštěstí ta její kamarádka vlivem mého omračovacího kouzla spadla a rozrazila si hlavu o schod.
K mé smůle nebyly ty holky tak hloupé, jak vypadaly. Došlo jim, že kdyby káply božskou o tom, co na té chodbě dělaly, chytly by na tuty školní trest, protože obě sotva nastoupily do školy a to jejich kouzelné párátko jim mělo být ještě pár měsíců dobré akorát tak na šťourání v zubech. Jistě, omračovací kouzlo vyslala moje hůlka, ale pravda by jim stejně nepomohla.
Pro jistotu se ty holky spolu domluvily cestou na ošetřovnu, že to hodí na mě. Že jsem je prý napadla, když si na chodbě povídaly. Ten den mi navíc ruply nervy na hodině létání, když jsem potřetí spadla z koštěte a spolužák se mi tak smál, že mi nezbylo nic jiného než mu dát jednu do zubů…
Už to pak jelo samo. Byla jsem zařazena mezi agresivní, nevypočitatelné bručouny. Časem mi to dokonce zachutnalo. Ono je fajn, když jdete po chodbě a ostatní vám raději uhýbají. Ať už poučeni ze srážky se mnou, nebo že mě znají z pře vykládané legendy O surovém útoku na nevinnou zmijozelskou studentku.
Co jsem se dnes naučila? Ani nevím… Asi hlavně to, že není dobré dráždit profesory, když toho umíte více než oni. Možná, kdyby se mi nepodařilo proměnit tu žábu na hrnek, nechala by mě stírat podlahu v umývárně a byla by sama se sebou spokojená… Ne, nesmím z ní dělat úplnou můru. Ona není úplně zlá, ale mě už to prostě nebaví. Probíráme pořád dokola to samé. Věřte nebo ne, třikrát poslouchat, jak se mění žába v hrnek, není taková zábava, jak se zdá… Vždycky si to vyslechnu jednou a pak si z nudy čtu v učebnici další látku. V tom žádná genialita není, prostě jen dobrá paměť. K tomu si přidejte špatnou pověst a jsem z toho já. Ta protiva protivná, co všechny jen ohrožuje. Už jsem si na tu roli zvykla, je to docela fajn. Aspoň od vás nikdo nic neočekává.

„Vstávej! Jdeme pozdě!“
„Proč?“ mžourá na svoji rozčilenou kamarádku.
„Nestihnem hodinu lektvarů!“
„To je toho.“ zachumlá se do peřiny ještě víc.
„Tak dělej!“ Katčina hysterie dosáhne vrcholu a začne jí brát peřinu. Isolda pochopí, že teď bude muset doopravdy vstávat, protože když to Katku vezme, je ochotná i ječet, aby si prosadila svou. Možná právě to je ten důvod, proč s ní nikdo nechce být na pokoji, zapřemýšlí. Hodí na sebe svoji uniformu v modrých barvách.

Rychle proběhnou prázdnou společenskou místností a už si to metelí směrem ke sklepení. Vtom Katka trhne za velké okruží.
„Co to? Nějak se to zaseklo.“ Pořádně se obě zapřou nohama o kamennou podlahu. Zaberou za okruží a nic. Dveře si tam tak stojí, jako by snad nikdy neměly v úmyslu se otevřít.
„Alohomora!“ zkouší Katka zoufale. Isolda to zpovzdálí sleduje a začíná se usmívat. Chudák, má takový respekt z lektvarů, že zamčené dveře brala jako zkoušku odvahy od profesorky Orionis.
Vrz, skříp a dveře povolily. Opatření madam Mintaky proti vniknutí nejsou tak dobrá, jak se zdá. Asi proto, že je taková důvěřivá. Katka vtrhne dovnitř. Zmateně těká po místnosti očima. Její přítelkyni přirozeně už došlo, že spěch byl zbytečný. Kdo by taky učil v neděli ráno, že? Snad jen profesor Filius Orionis, ten je do té obrany proti černé magii tak zažraný, že to až není hezké.
„Ty jsi ale trdlo! Nemáš se z těch lektvarů tak nervovat. Jdem na snídani, aspoň nám nezasednou naše místa.“
„Ale…“ stojí zmateně s otevřenou pusou a koktá. „J… Jak… Jak to?“
„Prosím tě, pojď a nedělej mi tu ostudu. Vždyť je neděle, ne pondělí. Dneska se můžem ještě celý den ulejvat.“
„Tak jo…“ odpoví zklamaně. Celý večer si opakovala látku a ještě před spaním přemýšlela nad tím, co bude asi v testu. Přirozeně ji trochu rozladilo, že dnes nemůže zúročit ty hodiny učení nad knihami. Po chvilce se uklidní tím, že má aspoň den navíc na opakování, a u snídaně už je celá hovorná jako rádio s utrženým knoflíkem na vypnutí.

„Co máš v plánu na odpoledne, smím-li se ptát?“
„Nevím,“ dloubne Isolda do ovesné kaše. Tentokrát není tak dobrá, jak doufala. Kde asi domácí skřítci udělali chybu? Vždyť by mohla s přehledem sloužit i jako lepidlo.
„Pusu slepí lépe než nemluvné kouzlo!“ stálo by na sloganu.
„Asi budu venku. Po obědě se půjdu natáhnout k jezeru. Nebo bych se mohla podívat na hřiště. Třeba tam nějací nadšenci budou trénovat. Je to sranda pozorovat je, jak padají dolů.“ zasní se při myšlence na padající zmijozelské hráče.

Má Isolda strávit odpoledne na famfrpálovém hřišti?
Nebo snad u jezera?