Moje stará basa

Brum. Brum. Brum.
Bručela si moje stará basa v koutě. Dělala to vždycky, když jsme osaměli. To zvláštní bručení jsem slyšel jenom já, bylo to spíš takové vibrování na vnitřní straně lebky, které se ke mně přikrádalo z nočního ticha. Měl jsem ten pocit rád, přicházel těsně před spaním a příjemně šimral v mozkovně.

Víte, ona basa má hlavu, krk i tělo dočista jako skuteční lidé, a tak mi vůbec nepřišlo divné, že jednou na mne moje stará basa promluvila lidským hlasem.
„Zahraj něco…,“ zavrněla do ticha mého pokoje.
„Spím,“ zněla má strohá odpověď.
„Nelži,“ ona na to.
Přetáhl jsem si polštář přes hlavu, ale brnění v hlavě jsem se nezbavil.
„Zahraj něco. Zahraj něco. Zahraj něco!“
Nedala mi pokoj a nedala. Spát jsem stejně nemohl, a tak jsem se v pyžamu vyškrábal z postele, rozsvítil a vzal smyčec do ruky. Pomalu jsem přejel smyčcem po strunách a rozezvučel dunící dřevo prvními tóny. Zprvu trochu nejistě, ale pak jsem se do toho opřel plnou silou.
Zádumčivá melodie, kterou jsem vybral, patřila k mým oblíbeným. Bosou nohou jsem si podupával do taktu. Basa si spokojeně pobrukovala a jak jsem se blížil ke konci skladby, zdála se býti rozpálenější a rozdivočenější daleko více než obvykle. Proto jsem plynule přešel ke skočnější a rytmičtější melodii, u které jsem se cítil poněkud hloupě, když jsem ji vyhrával sám a uprostřed noci. Nicméně jsem si užíval každý tón naplno, takže pocity trapnosti a nejistoty z toho, co tomu zítra ráno řeknou sousedi, postupně úplně vyprchal. Nechal jsem se vést hudbou.
A právě při třetím kousku se to stalo. Zavřel jsem oči, abych si svůj noční koncert naplno vychutnal. Nejprve se dostavilo dobře známé šimrání vzadu na týlové kosti, pak přerostlo v brnění a tepání do rytmu hudby. A pak, pak jsem ji spatřil. Svou basu v podobě překrásné dívky, která tančila po louce, na které kvetly bílé květiny, snad kopretiny. Tančila jako víla, s lehkostí vánku se přesouvala z místa na místo, až se z toho tajil dech. Nad čelem měla vlasy sepnuté hnědou sponou z kůže, na krku korále z černých perel a na sobě hnědé šaty s jemným proužkem, který připomínal letorosty dřeva. S posledními tóny skladby zmizela, rozplynula se jako pára nad hrncem. Zbyla po ní jen jemná vůně jejího parfému, ale i ta se vytratila pryč a zanechala po sobě zvláštní vzpomínku.
Najednou jsem se cítil velmi unavený. Odložil jsem basu i smyčec a šel si raději lehnout. Ostatně měl bych se umoudřit a urychleně si dáchnout, protože ráno čekám návštěvu. Přijde moje nová podnájemnice, tak abych vypadal aspoň trochu k světu. Ještě jsem ji neviděl, domluvili jsme se pouze telefonicky, takže jsem byl pěkně zvědavý, co za zajímavou dámu to asi bude.

Ráno jsem se z postele vyhrabal jen s většími obtížemi, basa stála v koutě jako obvykle a tvářila se nevinně, jako by se můj noční koncert vůbec neudál. Hrnek silného kafe mne zas postavil na nohy, ba dokonce stačil jsem trochu poklidit, než přišla netrpělivě očekávaná návštěva.
Jaké ovšem bylo mé překvapení, když jsem otevřel dveře. Pohled se mi zarazil na sponě z kůže, kterou měla dotyčná sepnuté vlasy nad čelem. Byla mi povědomá. Můj pohled sklouzl na černé korále na krku a ještě níž, na hnědé šaty s jemným proužkem, který tak moc připomínal letokruhy.
Zalapal jsem po dechu. Nebylo nejmenších pochyb.
Stála tam dívka z mého snu. Zvědavě mi nakukovala přes rameno, až jsem automaticky uhnul a pustil ji dovnitř. Vešla tanečním krokem a sršela dobrou náladou. Když zahlédla v koutě stát mou starou basu, zasmála se a ukázala na ni prstem.
„Věřil byste, že se mi o ní dnes v noci zdálo?“