Moje stará basa

Brum. Brum. Brum. Bručela si moje stará basa v koutě. Dělala to vždycky, když jsme osaměli. To zvláštní bručení jsem slyšel jenom já, bylo to spíš takové vibrování na vnitřní straně lebky, které se ke mně přikrádalo z nočního ticha. Měl jsem ten pocit rád, přicházel těsně před spaním a příjemně šimral v mozkovně. Víte, ona basa má hlavu, krk i tělo dočista jako skuteční lidé, a tak mi vůbec nepřišlo divné, že jednou na mne moje stará basa promluvila lidským hlasem. „Zahraj něco…,“ zavrněla do ticha mého pokoje. „Spím,“ zněla má strohá odpověď. „Nelži,“ ona na to. Přetáhl jsem si polštář přes hlavu, ale brnění v hlavě jsem se nezbavil. „Zahraj něco. Zahraj něco. Zahraj něco!“ Nedala mi pokoj a nedala. Spát jsem...