Slzy za přítele

Smějete se, když jste šťastní, pláčete, když jste zoufalí a když vás něco bolí, ať už na těle či na duši. Ale co uděláte, když jste nesmírně nešťastní a zároveň vás zaplavuje podivné zadostiučinění, mísící se s nepochopitelnou radostí?

Nevím, co byste udělali vy. Já jsem se nerozhodovala, prostě jsem učinila to, co vždy v tuhle dobu, bez ohledu na náladu. Setřela jsem si slzy, zvedla jsem se z ledu a bez jediného ohlédnutí jsem se vydala pryč. A co, že tam ležel, a co, že jsem ho tak krutě milovala i nesnášela? Myslela jsem si, že bych mohla být krutá. Proč ne, trápil mě spousty let a já se zmohla jen na hloupé škrábance, kterým se vysmál svým nedokonalým a přesto fascinujícím smíchem.
To, co vždy touhle dobou. Zkontrolovala jsem, že mám stále tašku přes rameno a že veškerý obsah přežil. Nečekala jsem, že by mé věci byly v pořádku, a přesto jsem měla štěstí. Jen mé rameno to odneslo. Musela jsem si uši přikrýt rukama ukrytýma v teploučkých rukavicích, abych neslyšela jeho volání. Tak zoufalé, bolestné. Trpěl, já vím. A zároveň klel a vyhrožoval svým líbezným hlasem, sliboval, že si mě najde, i když se nevrátím. Věděl by, kde hledat.

Opustila jsem poštěrkované chodníky a vydala jsem se na nejistou promrzlou cestu. Lampy byly stále dál a dál od sebe a tmu prozařovaly jen chvílemi. Nepotkala jsem tak daleko od centra nikoho, i potulné kočky se mě s očima svítícíma zvědavostí vyptávaly, proč jdu sama do takové tmy, když se i ony stahují do tepla a bezpečí. Mňaukla jsem na ně a dozajista jsem tím chtěla vysvětlit, že znám cestu i poslepu a neztratím se, ale ony o takové vysvětlení nestály. Nemohla jsem je ničím překvapit, ony noc znaly přece nejlépe.
Zrychlila jsem. Bála jsem se, že ji nestihlu, že propásnu světlo svého večera. Dokonce jsem se rozeběhla a doufala jsem, že neuklouznu na cestě, která by se dala popsat jako ledová smrtící past. Kupodivu jsem měla štěstí, konečně. Ne jako před chvílí.
Doběhla jsem na osvětlený plácek. Jeden dům, jedna lampa, jeden rozpadající se plot. Poštovní schránka tu ještě před týdnem byla, ale najednou zmizela. Nechtělo se mi věřit, že by ji někdo ukradl, ale v téhle oblasti bylo vše možné. A předpokládala jsem, že majitelé si toho ani nevšimli, pošta jim nepřišla důležitá.
Přelezla jsem chatrný plot, to byla hračka. Ptali se mě, proč nechodím dveřmi, a já nikdy neměla uspokojivou odpověď, která by se líbila. Přišlo mi to prostě hezčí, tak nějak napínavější. A navíc blíže k jejímu oknu, u kterého jsem vzápětí stála a děkovala tiše tomu, že nezatáhla závěsy, jak měla občas ve zvyku.
Nahlédla jsem dovnitř a současně si odkryla uši. Už nehrozilo, že bych ho snad mohla slyšet, byl najednou tak daleko. A s odkrytím uší jsem konečně zaslechla tu nejnádhernější melodii na světě. Zároveň jsem před sebou měla scénu, o které jsem věděla, že je jedinečná. Nikdo jiný na celém světě ji neviděl, nikdo neměl možnost, a já ji mohla vídat každý týden. Co by za to jiní dali? Ne za jídlo jako děti v Africe, ale za hudbu, za okouzlení a krásu, za čarodějku z jiného světa.
V místnosti byla dívka. V prázdné místnosti s dokonalou akustikou, jak jsem už dávno dobře věděla. Irina, neskutečná, jako víla. Se zavřenýma očima se pohupovala a objímala své milované cello. Smyčec se míhal sem a tam, jako by její ruka naprosto neakceptovala žádná fakta o tom, jak rychlý člověk může být. Kdyby ji někdo vyfotil, bylo by to obyčejné. Z fotky by sotva mohl vidět její tanec, při kterém se dívka stávala dřevěným nástrojem a on zase dívkou. Jedním tělem a jednou duší, se strunami jeden pro druhého.
Připadalo mi to jako sen. Ty tóny, které dokázala vyloudit, ty představy, které se mi míhaly před očima jedna za druhou. Jen u ní jsem dokázala vzpomínat na minulost a nebrečet, jen za oknem ve sněhu a přitisklá s nosem na skle, až jsem si vydýchávala své tradiční kolečko. Sklo chladilo a bylo tím jediným připomenutím, že tohle není sen, ale realita, a že ona je jedinou snovou bytostí na celém světě.
Irina. Téměř opuštěná a hluchá, která by měla být smutná, vyhoštěná na kraji světa. Všichni to říkali. A přitom byl její pokoj s její hudbou rájem na zemi a její oči, ty byly plné štěstí, nespoutané radosti, když už je při hře otevřela.

Dokázala bych ji poslouchat celou věčnost. Mohla bych u toho plakat lítostí nad svou maličkostí, nad tím, že jsem toho měla o tolik víc než ona a nikdy jsem toho nedokázala ani zpoloviny tolik využít. Že jsem nikdy nenašla její štěstí a že nikdy nebudu tak nádherně hrát, i kdybych cvičila celé hodiny. Lítostí, že je na ni svět tak krutý. Ale ona by to neocenila. Vážila si svých drobných darů nadevše. A štěstím, že je tohle celé jen představení pro mě, abych se měla kde vyplakat a mohla pak žít dál.
Dokázala bych plakat celou věčnost, ale představení skončilo, hudba utichla a pokoj zhasl. Ozvaly se kroky, hlasy, a pak se otevřely dveře a z nich vykoukla drobná hlava Irinina brášky. Tak si mě přece všimla.
,,Mamka ti vzkazuje, že táta říká, že si Iri přeje, abys šla dovnitř,“ zazubil se na mě a zase se rychle schoval. Všichni si z něj dělali legraci, že mu umrznou uši, jestli bude vystrkovat ven hlavu bez čepice.
Nechala jsem si říci a šla jsem za ním. Vlastně jsem byla dost vděčná, venku byla třeskutá zima a konečky prstů mi navzdory rukavicím lehce promodrávaly. Ne, že bych je teď potřebovala… Teď už ne. Ale s nimi se mi zdál život přece jen krásnější. Vděčně jsem si ruce zamnula, sundala z nich rukavice a i s kabátem, čepicí a botami je zanechala v chodbě, abych mohla beztrestně pronásledovat toho malého raráška.
,,Dobrý den,“ usmála jsem se, jakmile jsem vkročila do jejich pokoje. Její rodiče mě vždy nadšeně uvítali a já je nikdy nepochopila. Proč vítat někoho, kdo vám ošmatlává okno, udusává rostlinky na zahrádce a ještě více ničí už tak rozviklaný plot? A přesto mě měli rádi a vždy byli ze mě nadšení, jako bych byla kdovíjak vzácným hostem.
,,Anny, vítej! Copak jsi zase byla ve sněhu? Vždyť jsme ti říkali, že můžeš Iri poslouchat klidně i v místnosti a ne se snažit umrznout venku, jako ten největší zločinec!“ pohlédla na mě její maminka s káravou výtkou v hřejivých hnědých očích. ,,A co ty slzičky na tvářích, zlatíčko? Ublížil ti někdo, a nebo tě Iri zase tolik dojala?“
,,Ale ne, nebojte, jsem v pořádku. Jen toho je na mě nějak moc a…“
,,Kde máš svého věrného přítele? Vždy jsi chodila s ním,“ skočil mi do řeči Irin otec, jak si všiml alespoň nějaké novinky. ,,Byli jste stejně nerozlučná dvojka jako Iri a ten její, nenapadlo by mě, že ho pustíš k vodě,“ zasmál se vlastnímu vtipu.
,,Kdyby k vodě… K ledu, bohužel.“
Vybídli mě, ať se posadím a vše jim řeknu. Než jsem se ale stihla rozmluvit, všimla jsem si, že na mě ještě jedny oříškové oči hledí tak tázavě. Iri přišla, jen se rozloučila s kamarádem a uklidila ho zase na zítřejší večer. A teď se její nádherné oči ptaly. Kde je tvůj, proč není s tebou?
Kvůli ní jsem se učila znakovou řeč, ale něco takového jsem vysvětlit nedokázala. A tak jsem poprosila její rodiče, aby jí to přetlumočili, až jim to povím.
,,Poprosili mě, jestli by si nemohli mou rakvičku půjčit, učitel ji potřeboval. Měla jsem si svůj nástroj odnést sama a… uklouzla jsem na ledě. Je mrtvý, rozkouskovaný na třísky,“ vzlykla jsem. Dokázala jsem být předtím krutá a nelítostná, když jsem hleděla na to mrtvé cello na ledě a vnucovala si myšlenku, že stejně nebudu nikdy tak dobrá jako Iri, takže je jeho smrt vysvobozením. Ale když mi došlo, že nové nikdy nedostanu, protože na něj rodiče nebudou mít, a už nikdy si nezahraji na svého přítele… Koho by to nerozplakalo? Já jsem ho skutečně milovala, i když jsem měla i chvilky s nenávistí.
Viděla jsem, jak se jí oči rozšířily, když jí to rodiče vysvětlili. A pak se jí v těch oříšcích ukázaly stejně kruté slzy. Možná ještě horší, protože ona milovala hudbu celou duší a tohle jí přišlo jako vražda, i když neúmyslná. Zvedla se a odběhla, slyšela jsem, jak vysvobozuje své cello a jde hrát, spustit svůj další tanec.
To proto, aby truchlila za všechno, co nikdy nebudu mít šanci dokázat.