Pan Slepice

„Někdo si může myslet, že je vůl. Další zas může říkat, kdoví jaký není lišák. Jiný dokonce tvrdí, že je kanec. Tak se přeci nemůžete divit člověku, který si myslí, že je slepice.“

Každý se nějak narodí. Vybrali jste si snad, že budete člověkem? Ne. Tak vidíte. Já si zase nevybral, že budu slepice. Někdy si říkám, že je to docela nuda, stále stejná rutina. Ráno sezobat trochu zrní, k obědu se pak rýpat zobákem v něčem nepříliš dobrém a k večeři starý chleba.
Škoda, že nejsem nějaké divoké kuře. Jen tak se toulat krajinou by bylo jistě fajn. Zažít různá dobrodružství, utíkat před zákeřnými psy, ozobávat zrní z klasů na poli… To by byla nádhera. Ale zase na druhou stranu, takhle se nemusím starat o svou obživu. Vždycky mi tu dají dost jídla a vody.
Zkrátka v tomhle směru nemá cenu tu kvokat. Jednají se mnou jako v bavlnce. Skoro v ničem mi tu nebrání, lidé v bílých pláštích mě pečlivě hlídají, asi aby se mi nic nestalo.
Když mě sem před časem přivezli, nikdo mi nechtěl říct proč. Dokonce ani matka kvočna ne! A to už je nějaká podivnost, ta totiž obvykle všechno vyslepičí. Ale vlastně mi to ani prozrazovat nemusela, já vím, kvůli čemu tady jsem. Ale to nesmím jen tak říci! To Vám mohu jen opatrně pošeptat. Já nejsem jen obyčejná slepice. Já jsem geniální slepice! Nejspíše jediná svého druhu. Rozumím totiž lidské řeči!
A proto mě tady asi takhle chovají, protože jsem jejich skvost a všichni si mě váží. Každý večer se mnou mluví hlavní správce tohoto místa. On mi rozumí ve všech směrech.
Á, už pro mě jde jeden ošetřovatel, ano, je pět hodin, tak mě zase čeká návštěva u pana správce.
Nejsem proti a tak si to poklidně kvočím za ním.
„Doktore, pan Nováček,“ ohlásí mě ošetřovatel u správce a já se jako vždy rozčílím.
„Vždyť sem chodím každý večer, tak tu přece nejsem žádný nováček!“ vysvětluji mu kvokáním a on se na mě jen nechápavě otočí. Ten chlap mi snad nerozumí, nebo co? A pak že jsou lidé chytřejší než slepice.
„Uklidněte se a hezky se usaďte, kolega to tak nemyslel. Jak se máte?“ Uklidňuje mě správce a já tedy jen rozčileně pohnu krkem, protřepu si křídla a usadím se na židli.
„Až na tohle rozčilení vcelku dobře,“ odkvokám.
„Tak to jsem rád. Nechybí vám nic?“
„Jen mě štvou tyhle manýry, nejsem tady přece žádný nováček. Ale jinak to tu není špatné,“ kvokám v odpověď.
„Nebojte, řeknu kolegovi a on to nějak vyřeší.“
„Tak to jsem rád,“ kvokám vděčně.
„Dobrá. Netrápí vás pocity svírání, děsu nebo deprese?“
„Ale kdepak, cítím se naprosto v pořádku,“ zakvokám a pohnu hlavou ze strany na stranu. Správce je opravdu ohleduplný, jistě má moc práce a ještě se tak zajímá o mé zdraví. Je to dobrý člověk.
„Tak to je dobře, že ne. Berete poctivě prášky? Totiž, chtěl jsem říci, taková ta dvě bílá zrníčka a jedno růžové? Je to pro vaše zdraví, aby vám bylo stále dobře.“
„Ano, ale necítím se po nich dobře.“ Kvokám trochu nešťastně.
„Tak to je dobře.“
„Ne, to jste mi asi špatně rozuměl. Říkal jsem, že mi po nich není dobře! Nemůžete mi dát radši nějaké jiné?“ vykvokám rozčileně.
„Jistě, můžete odejít, uvidíme se zase zítra.“
„Díky, ale já ještě nechtěl odejít, chtěl jsem vám ještě říct, že –“ kvokám rozhořčeně.
„Taky jsem vás rád viděl, tak nashledanou zítra.“

No když mě tak vyhazuje, tak tedy jdu, asi má ještě dost práce, já ho plně chápu. Ale stejně mám chvílemi pocit, že mi úplně nerozumí. Ale tak pamatuji ze začátku na správcovy zoufalé pokusy mluvit po slepičím, bylo velmi vtipné se na něj dívat, když mě vítal se slovy:
„Kvo kvo kvo kvo, kokodák!“
Já se mu nato marně snažil vysvětlit, že to říká špatně: „Kvo kvo, kokodák, kvo kokodák!“
A on kvokal pořád nesmyslně dál, aniž by vůbec uměl slovíčko po našem. Slepičina, to je těžká řeč.
Nepochopil ani základní fráze, jako třeba „Kokokodák kvo kvo. Kvo kvo. Kokokodák!“
Pak tedy uznal, že řeč musí ještě trénovat a když věděl, že rozumím lidštině, tak na mě začal mluvit lidsky. A já mu jako vždy odpovídal po slepičím, jako dnes.

Začíná se stmívat, tak to je čas jít spát. Škoda, že ostatní lidé tady nechodí spát s námi, se slepicemi.
Divím se, jak mohou být po západu slunce ještě vzhůru, vždyť ta temnota je děsivější než psi a kuny!
Ještě natřepat peříčka, hlavičku pod paždí a dobrou noc. Alespoň pro dnešek.

Ještě toho večera si doktor do poznámek ke jménu Nováček zapsal: „Beznadějný případ. Jestli
se já nenaučím kvokat nebo on mluvit, tak se v psychoterapii nikam nedostaneme. Doporučuji přistřihnout křídla zvýšenou dávkou léků.“