Plamínek naděje

Čas rychle ubíhá, zlo všude číhá. Jednou mu srdce otevřeš, cestu zpět už nenajdeš. Propadlý touze a tmě chceš svést srdce moje. Spřádáš své černé niti, aby polapily moji duši. Záři světla však nezdoláš, na kolena padáš. Teplý plamínek naděje stále cítím z tebe. Duše se zachránit dá, díky světlu, co v ní dřímá. Až dosáhneš osvobození, budeš to ty, kdo vše zachrání. Jen já tu už nebudu, abych ti stála po boku.

Autor : dne 12/03/2012 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů