Do poslední kapky 2.

*
Pokojem čpěl zápach krve.
Podívala se na své dlaně. Pozdvihla je k očím a sledovala krev temně rudou jak divoké růže.
Pomalu se srážela.
Byl to jediný důkaz o jejím činu v oné místnosti.
Připálila si cigaretu a prkenně přešla k umyvadlu.
Voda mísící se s její vinou zrůžověla.
Všechno smyla.
Do poslední kapky.
*

„Jak se jmenuje váš manžel?“ začal jejich skrytou konverzaci.
„Fredy, Frederik Stripson,“ až příliš vroucně pokyvovala hlavou. Muž v černém sedící naproti ní jen pozdvihl levé obočí a připsal si ta slova do poznámkového bloku.
„Máte stejné bydliště?“
„Ano.“
Tužka kmitala po papíře. Ten zvuk ji znervózňoval. Cítila se podivně, nechtěla tam být, ne, ne v
takové temné cizí kanceláři, kanceláři křičící stopami po zločinech. Zločincích.
„Co ještě?“chvěl se jí hlas.
„Nepotřebuju toho moc,“ zabručel muž a vstal z tmavé, vyřezávané židle. Odcházel.
Netušila, co jiného má dělat, než strnule sedět na svém místě. „Chovejte se co nejvíce přirozeně, paní
Stripsonová.“ Prsty ukázal ke dveřím, očekávaje její odchod.
…

Když vsunula klíč do vchodových dveří, zjistila, že není zamčeno. Muž byl doma. Skvělé,
povzdychla si. Tiše vstoupila a začala si zouvat své temně hnědé lodičky. Když si zula tu druhou,
rozhodla se, že se s ním nebude bavit. Aspoň dnes ne. Má právo být nevrlá. Vždyť… no, prostě má a
tečka.
Přešla do kuchyně a ignorujíc Fredyho nahlédla do lednice.
„Ale no tak, Mel,“ pochopil její úmysly, „nedělej uraženou, Mel…“
Nechtěla se na něj otočit, ta myšlenka se jí naprosto vzpírala. Po chvíli ticha ucítila jeho dlaně
kolem pasu jako den předtím. Ne…
„Fredy, pust mě!“ vykřikla naléhavě a začala ho odstrkovat. „Frederiku jdi ode mě!“
„Me-Mel…“ zdvihl paže jako symbol bílé vlajky. Dnes nebyl opilý. Dnes ne.
„Je mi to
líto,“ zamrkal vážně. Jeho hlas zněl vážně. Tvářil se vážně. „Myslím to vážně.“ Myslel to vážně.
„Nechtěl jsem ti ublížit, nne, počkej,“ zadržel její paži natahující se do lednice ve snaze nevnímat
jej, „Melanie, vždyť víš, že já bych…“
„Ani by ses mě nedotknul, viď že jo?“ zvýšila přísně tón. „Prostě jseš debil a kurevník k tomu, nelži
mi, aspoň jedinkrát mi řekni tu zasranou pravdu do očí.“
Kam se poděla? Před okamžikem cukrovala s klienty ve své kanceláři a získávala tak
spousty ‚masitých‘ šeků. Před chvílí byla na všechny kolem sebe milá. I na sebe byla milá, byla
spokojená, spokojená zevnitř.
„Mel, ne, já…“ chvíli naprázdno pohyboval ústy, jako by náhle oněměl. Ty chudáčku…
„To nemáš ani koule na to mluvit chvíli pravdu?“ pokračovala a z lednice vytáhla
jogurt. „Nedokážeš ke mně být ani jedinkrát upřímnej, že? Prostě si budeš plavat ve svejch lžích,
co?“ rozzuřeně zabodla do kelímku lžičku a práskla dveřmi.
Udělala dobře, pomyslila si zas u sebe v pokoji. Udělala moc dobře, že šla za tím mužem.
**
*
„Tohle je tedy vaše obhajoba, paní Stripsonová? Najala jste si na špinavou práci nájemného vraha?
Melanie, máme jasné důkazy, že to tak nebylo – vražednou zbraň, otisky vašich prstů, krvavý
kostým, dokonce očitého svědka, který hodlá proti vám vypovídat. Uvědomujete si, že jste pod
přísahou, paní Stripsonová?“
„Ale já netvrdím, že jsem si najala vraha.“ Zachvěla se. (Tolik očí, tolik nenávistných pohledů
přilepených na její rty.) „Ano, ta vražda byla moje práce,“ zkřivila rty, „ a vy si ani nedovedete
představit, jak se za to právě nenávidím.“