Slzy pro polštář

Slza teče po tváři,
ve tmě tiše zazáří,
usedne jak na oltáři,
v jamce, na tvém polštáři.

Ta láska, co kdysi byla,
v hloubi srdce dodnes žila.
Kapka krve však sdělila,
že se láska navždy ztratila.

Krvavá ruka,
slabé světlo,
Boží muka
či snad peklo?

Nevíš, kdy už bude konec
a zavládne příměří,
kdy osud rozezní zvonec
a starý cit zvítězí.

Mezitím však zloba, hněv,
zhyzdí jindy krásnou tvář
a pak další bolest, krev,
rozpozná tvůj polštář.

Kdy odložíš kapesník?
To je asi ve hvězdách.
Čteš si tupě rozcestník,
pořád bloudíš na cestách.

Sníš o bílých nevěstách,
ale cítíš smutek.
Mateřský cit, kde měl stát,
odtamtud už utek.

Slepě chodíš po světě,
hledajíc naději.
A očima dítěte
nehledá se snadněji.

Už nevěříš na anděly,
že nějaký přiletí,
ale stále naivněji
chceš věřit i potřetí.

Nenávist jak náhražka
občas vážně nestačí,
slyšíš, další výhružka,
zas ti srdce krvácí…