Do poslední kapky 4.

*

Pokojem čpěl zápach krve.

Podívala se na své dlaně. Pozdvihla je k očím a sledovala krev temně rudou jak divoké růže.

Pomalu se srážela.

Byl to jediný důkaz o jejím činu v oné místnosti.

Připálila si cigaretu a prkenně přešla k umyvadlu.

Voda mísící se s její vinou zrůžověla.

Všechno smyla.

Do poslední kapky.

*

Ten den si řekla, že ho po tak krásném víkendu překvapí. Uvaří jeho oblíbené jídlo – hovězí
roštěnou s novým bramborem, poté si obleče něco, čemu se zrovna nedá říkat ‚oblečení‘, když
odhaluje tolik částí těla a udělají si pěkný večer.
A jak tak stála s taškou s erotickým prádlem v jedné ruce a s čtvrtkilovým kusem hovězího v ruce
druhé, otevřela dvířka poštovní schránky a to všechno protáhl tenký ostrý drát a přeřízl vše na malé
části.

Ležel tam tak nevinně, jako by s ní žertovala sama ironie.

Dopis, na který čekala druhým týdnem ji propaloval pohledem.

A ona jej nedokázala otevřít…

**

*

„Dopis, sdělující, že je zabil váš ,nájemný vrah‘? Prosím, tohle už zavání pohrdáním soudem, buďte
upřímná, Bože, vždyť jste pod přísahou!“ukázal na ni dřevěným kladívkem, kladivem, sám soudce.

Zavřela jsem oči.

„Přísahám a s nadějí, kterou si osoba jako já však již nezaslouží, doufám, že pochopíte co se vám
snažím říct. Byla jsem to já, přiznávám se. A Bůh mi snad odpustí, když se podvolím trestu, který
bude následovat. “…

**

*

S dopisem v podpaždí vstoupila do bytu a rozhodla se, že jej otevře až za nějakou chvíli. Zula si
boty a v kuchyni začala rovnat nákup do lednice.

Jenže v ten moment se něco stalo.

Ztuhla a čekala, jestli ten zvuk zaslechne znova.

Dopis odhodila na stůl a začala se jako nějaký špión plížit k pootevřeným dveřím jejich ložnice.

Dva hrbolky peřin ležely vedle sebe a vtipkovaly. Smáli se. Smáli se určitě mně…pomyslela si,

Vysmívají se mé naivitě…Celou dobu, celou tu dobu mě podváděl. Celou tu dobu mi lhal, celou tu
dobu, když mě líbal, myslel na ni….

**

*

„A něco ve mně se v ten moment zbláznilo.“ignorovala jsem posunky svého obhájce a utvrzeně
vyznávala vlastní vinu, „Vrátila jsem se do kuchyně a vytáhla z poličky nůž. Otevřela jsem dveře
ložnice, a…“

Soudní síň zmlkla a přemýšlela, nad oním posledním slovem, které mi bude dovoleno soudu říct.
„…a bodla jsem…několikrát.“

Zavřela jsem oči.

Dýchej, přece tu nemůžeš omdlít…

Pokojem čpěl zápach krve. Podívala se na své dlaně. Pozdvihla je k očím a sledovala krev temně
rudou jak divoké růže. Pomalu se srážela…

V ruce svírala dopis od soukromého detektiva, kterého si najala, aby sledoval Frederyka. Psalo se v
něm, že ji nepodvedl. Ani jedinkrát od doby, co mu zadala jeho práci.
Dopis umatlaný krví nechala bezvládně ležet na stole a bez jediného slova sledovala svého manžela,
jak v děsu vychází z obývacího pokoje.

Jak jediným pohledem přejel ji, vlastní ženu, vražedkyni.

Jak vstupuje do ložnice, na místo činu.

Jak zničeně padá na klena a mlátí pěstmi o zem.

Vstala a apaticky přečetla řádky přichycené magnetem na lednici, tam, kam si dříve psávali vzkazy.

Zlatíčko, dneska u nás přespí moji rodiče, doufám, že je to v pořádku.

**

*

„Obžalovaná byla shledána vinnou činem dvojnásobné vraždy. Porota zvolila trest doživotní.

Obžalovaná odmítla odvolání. Dnešním dnem datujeme její přijetí v městské věznici.“

.

.

.

Klep. Klep. Klep.