Profesionální hrdost

Co všechno se může pokazit, když se skupina mužů pokusí vystrašit celý kraj pomocí falešného nekromanta?

V malé vesničce na konci světa pomalu končil den a všichni se rozcházeli domů, aby usedli k večeři se svými blízkými. I stařík jménem Malmek sklízel nářadí a těšil se na klidný večer u krbu. Ale dnes se neměl dočkat. První energické bušení na dveře se rozhodl ignorovat. Hosty nečekal a těch pár vesničanů, co za ním chodilo, by nikdy nepřišlo v tuto dobu. Ale návštěvník se nechtěl nechat odbýt, a tak v zájmu zachování dveří nakonec Malmek přece jen otevřel.

„Co tu chcete?“ obořil se na trojici mužů neklidně přešlapujících před jeho dveřmi.
„Promluvit si,“ odpověděl ten, který stál nejblíže a nejspíš i bušil na dveře.
„Nemám zájem, jděte pryč.“ Malmek se chystal zavřít dveře, ale neznámý mu je zablokoval nohou.
„Jen pár minut vašeho času.“
Malmek rezignovatě svěsil hlavu a nechal muže vstoupit dovnitř.
„Tak co chcete?“
„Máme pro vás nabídku. Co byste řekl tomu na pár týdnů předstírat, že jste mocný a zlý nekromant? Dobře vám za to zaplatíme a vy si budete moci dovolit něco lepšího než tuhle barabiznu.“
„Jestli se vám můj domek nelíbí, tamhle jsou dveře.“
„Já to tak nemyslel,“ rychle se muž omluvil.
„Proč zrovna já? Na světě najdete spoustu pitomců, co vám po téhle nabídce skočí.“
„Potřebujeme někoho z daleka a někoho, kdo umí aspoň pár triků. Role bude vyžadovat oklamání alespoň několika lidí. No a o vás jsme zjistili, že jste se v mládí živil jako pouťový kouzelník, takže nějaké to představení pro publikum bude pro vás hračka.“
Nakonec se Malmek nechal přesvědčit hlavně proto, aby mu už dali pokoj a on se mohl v klidu najíst.

Malmek oblečený do nových šatů v tmavých barvách, ověšený několika kostěnými amulety, se rozhlížel po svém novém sídle. Hrad už byl z větší části jen rozvalinami, ale do několika místností nezatékalo a ty se daly použít. V jedné takové už bylo složeno všelijaké harampádí. Svícny, koberce, stůl, postel, spousty misek a baněk a různých nesmyslů na vytvoření nekromantské laboratoře. Na Malmekovi bylo všechno to naaranžovat, než mu jeho společníci přivedou nějakou vhodnou oběť k postrašení.
Sice mu to zabralo půl dne, ale výsledek byl uspokojivý a on se s úlevou natáhl na postel. Jeho odpočinek ale neměl dlouhého trvání, vyrušil ho příchod jednoho ze společníků.

„Tak, už sem jde jeden sedlák, namluvili jsme mu, že se mu sem zaběhla ovce. Tak se snaž. Jsi zlý nekromant, tak ho pořádně vyděs. Já se vzdálím, nesmí mě tu vidět.“
„Vy jste tu ovci ukradli?“
„Ukradli, upekli a snědli,“ zasmál se muž.
Malmek se natáhnul znovu na postel. „Nu což,“ pomyslel si, „i nekromanti musí někdy odpočívat.“
A tak ho našel i sedlák. Malmek ho sice slyšel přicházet, ale nijak se nepřetrhnul. Teprve až když ho sedlák spatřil, pomalu vstal a urovnal si hábit.
„Bubububu.“
Sedlák se na něj zahleděl jako na šílence.
„Co to tady vyvádíš?“
„Řekli my, že mám postrašit každého, kdo sem přijde. Lekl ses?“ zeptal se s nadějí v hlase Malmek.
„Co blázníš, dědku, radši mi řekni, jestli jsi tu neviděl moji ovci.“
„Tak vaši ovci jsem tu neviděl, ale myslím, že ji už nemusíte hledat. Z jistých zdrojů se mi doneslo, že byla snědena.“
„Jakých zdrojů? Kdo ji snědl?“
„To moje mocné magické zdroje mi tuto informaci sdělily. Jsem totiž mocný mág.“ Chvíli nechal slova působit a pak to zkusil znovu. „Baf!“
„Spíš nemocný.“ Sedlák chvíli zvažoval, že mu jednu vrazí, aby si ulevil, ale nakonec usoudil, že škoda rány, která padne vedle, a odešel pryč.
Malmek pokrčil rameny a šel si zase lehnout. Ještě ani nezaujal pohodlnou polohu a už se přiřítil jeho společník.

„Viděl jsem odcházet sedláka, ale moc vyděšeně nevypadal. Můžeš mi k tomu něco říct?“
„No asi se to nějak nepovedlo, ale já se snažil. Vážně.“
„No dobře, nech to být, najdeme ti jinou oběť. Nějakou vhodnější.“
„Určitě vás nezklamu.“
„To doufám, už kvůli tobě,“ zabručel si muž napůl pro sebe.

Uplynuly dva dny než se muž znovu vrátil.
„Tak hele, tohle bude úplná hračka. Nahnali jsme ti sem malou holku. Ten spratek je už teď k smrti vyděšenej a na tobě je velké finále.“
„Ale já..“
„Žádné ale, prostě to udělej.“
„Ale já přece..“

Muž ho už ale neposlouchal a rychle se utíkal schovat. Pak i Malmekův sluch zachytil tiché vzlyky. Sotva desetiletá holčička, vystrašená k smrti, se choulila k jedné ze zdí hradu. Malmek začal schválně dělat hluk, aby holčička odhalila jeho přítomnost dříve než ho spatří a teprve, když o něm bezpečně věděla, se k ní přiblížil.
„Copak je, maličká?“
Holčička nebyla schopna slova, a tak na něj jen vyvalila velké modré oči.
„Mě se nemusíš bát, tohle je oblek na maškarní, ale zkouším si ho už teď.“ Ani toto prohlášení nevyvolalo žádnou další odezvu. Malmek to tedy zkusil jinak.
„Podívej co tu pro tebe mám.“ A z kapsy vytáhl koláč.
„Vezmi si, je dobrý.“ A na důkaz svých slov si z něj kousek ulomil a snědl ho.

Holčička opatrně natáhla ruku, aby si koláč vzala, připravena kdykoliv ucuknout. Ale ten cizí pán tam jen stál, podával jí koláč a přitom se usmíval. Koláč si od něj tedy vzala a dokonce se na něj i na prchavý okamžik usmála.
„No vidíš. A teď už upaluj domů, určitě budou mít starost, kde jsi tak dlouho.“

Tentokrát se dostavili všichni tři muži.
„Co to jako mělo být?“ vyjeli na něj hned zostra.
„Co máte na mysli, pánové?“
„Měls tu holku vyděsit a ne ji utěšovat a dávat jí koláče.“
„Děsit malou holčičku? To přece nejde, to je děsivé. Já jsem se to snažil říct, ale vy jste mě to nenechal vyslovit.“
„Ztrácíme tu čas.“

Muži poodešli kousek stranou a začali se radit. Malmek předstíral nezájem, ale opak byl pravdou a tu a tam se mu dařilo zachytit útržky vět.

„…vyměníme ho, je to…“
„…moc toho ví, zná naše…“
„…odstranit ho…“

Víc toho Malmek slyšet nepotřeboval. Muži se najednou otočili, tasili zbraně a vrhli se na něj. Malmek s úsměvem pozoroval, jak se na něj řítí, nechal je ještě kousek uběhnout a pak lusknul prsty. Muži se skáceli na zem jako podťatí a zbraně jim vypadly z ochrnutých rukou.

„Tak teď zase řeknu něco já vám. Říkejte tomu třeba profesionální hrdost, ale vy tři břídilové tu už dál páchat zlo nebudete. Měl bych vás bez slitování zabít, ale musím říct, že jsem se docela pobavil. Vaše představy o nekromancii, všechny tyhle nesmyslné pomůcky a kostýmy. Vy tři byste nepoznali nekromanta, ani kdyby jste stáli v jeho laboratoři. No ale čeho je moc, toho je příliš!“
Mávnul rukou a oživlé zbraně se přiblížily k hrdlům svých majitelů, na některých místech se objevilo pár kapek krve. V očích tří mužů se objevila nepředstíraná hrůza.
„Než kouzlo pomine, máte dost času si rozmyslet, jestli ještě budete chtít děsit děti. Druhou šanci nedávám. A když tak o tom přemýšlím, já v životě nedal moc ani těch prvních.“ Malmek se zasmál vlastnímu vtipu, tleskl rukama, zbraně opět dopadly na zem bez života a on zmizel.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *