Drama na Příčné ulici

Dílo ze soutěže „Vánoce na hradě“. Jak také může dopadnout jedno obyčejné vánoční nakupování.

Byl to zrovna předvečer Štědrého dne. Přijdeme-li do Velké síně, spatříme, že se tu jen stěží dá najít nějaké volné místečko. Jen málo studentů sedí u svého kolejního stolu, je to tu tak namíchané, že by se snad dalo říci, že sedí každý s každým. Sem tam i nějaký ten profesor usedne ke studentskému stolu, aby prohodil pár slov se studenty, či popřál veselé Vánoce. Ze všech stran se ozývá smích, i když je teprve předvečer Štědrého dne, můžeme cítit i vůni jakéhosi alkoholu, ohnivé whisky pravděpodobně.

Na kraji jednoho ze stolu (těžko říct jakého) sedí trojice studentů. Dvě děvčata a jeden chlapec. Podle tváří můžeme rozeznat mrzimorského Teodorika Valdoriuse, nebelvírskou studentku (čili mě) Helene Langdon a havraspárskou studentku Melánii Hale. Všichni tři se se zápalem baví o vánočních dárcích.

„Moc bych si přála černého havránka,“ zatouženě rozmýšlí Melánie. „Jenomže nemyslím, že by byli havrani povoleni. Ale kdybych ho třeba naučila nosit poštu…“

„Cože?“ podivil se Teo. „Ty jsi snad někdy viděla nosit havrany poštu? Co ti dali do toho pití, když máš takovýhle nápady? Zvrhlíku…“

„A navíc jsou přehnaně agresivní, klovou víc než sovy a víc toho sežerou,“ prohodím já.

Mel se urazila a okomentovala to slovy: „Jste proti Havraspáru zaujatí, to je vše…“

„Ale ne…“ zakvílí Teo.

„…už zase,“ doplním. „Není to zaujatost, jen mít havrana na posílání zpráv je pěkná…“ Co, to se nikdo nedověděl, poněvadž v tu chvíli přiletěla Kristie Smithová.

„Nazdárek, jak se máte? Co? Povězte?“

„Máme se dobře, máme každej jednu postel, teplý jídlo, normální záchody…“ prohodil Teo, který podstoupil poslední měsíc ve vojenském výcvikovém táboře.

„Tak co, drahoušku, už máš nakoupené dárky?“ zeptá se Mel směrem ke Kris.

„Haha!“ zasměje se Kris. „Eh, no jasně… mám… to víš, že mám… hehe… už to mám dlouho nakoupený… to víš… ehm… jasně, že mám!“

Rozevřela jsem si časopis Lví Tlapou a zeptala jsem se: „Víte, co je zvláštní? Vždycky, když Kris lže, za každou větou dává ty podivný citoslovce jako eh, hehe…“

„Nevymejšlej si, jo?“ vybouchne Kris a pohrozí mi pěstí. „Zítra ještě něco stihnu koupit!“

„No vidíš, že jsi kecala,“ vítězoslavně vykřikne Teo.

„Hele, Theofile…“ otočí se k Teovi Kris.

„Tedoriku nebo Teo! A od teďka za toho Theofila pro tebe už jen pan Valdorius!“

„Nešňafejte tu pořád!“ okřikla je Mel. „To je nějaká vánoční nálada?“

„Nojo, Vánoce,“ zasní se Kris. „Dárky, dárky, dááárečky…“

„Hele, lidi, půjdu už na kutě, zítra skáknu na Příčnou pro pár dárků…“ prohodím rozespale.

„Jo, já taky,“ přitaká Teo.

„Cože? Takže vy nemáte dárky? A proč si mě dobíráte?“ zeptá se dotčeně Kris.

„Já si tě dobírala protože kecáš… seš prolhaná, tak je to,“ usměju se na Kris.

Kris po mě hodila sněhovou kouli: „Tak můžeme jít nakupovat zítra všichni… Mel, jdeš taky?“

„Ne, jsem totiž úplně švorc…“

Další den jsme se sešli ve Vstupní hale v sedm hodin, neboť jsme se chtěli dostat na Příčnou co nejdřívě. Předpokládali jsme totiž, že tam bude narváno. Teple jsme se oblékli a když jsme už konečně došli na Příčnou, oči nám málem vypadly z důlků. Nejen, že bylo jaksi plno, bylo naprosto přetřískáno. Před obchody se stály ohromné fronty, neboť zrovna na Štědrý den měly být všude sedmdesátiprocentní slevy, a tak to nechali všichni na poslední chvíli. Došli jsme k obchodu madame Malkinové.

„To nemá cenu tohle,“ zabručel naštvaně Teo. „Že se na to nevys…“

„PANE VALDORIUSI!!!“ zaječela před námi stojící paní profesorka Angela Grey-Slytherin.

„Eh, pardon,“ omluvil se Teo s nevinným výrazem.

Najednou jsem si všimla, že se Kris vytratila. Rozlédla jsem se kolem a uviděla její rozjařený obličej za rohem. Volala a mávala na nás. Došli jsme k ní.

„Tomu byste nevěřili!“

„Co je, hergot?“ zaklel trochu zvědavě Teo.

„Určitě něco nekalého, když má z toho takovou radost,“ odpověděla jsem.

„No a? Všichni nemůžou mít svatozář jako ty…“ řekla Kris.

„No? Dopověz to!“ vykřikla jsem.

„Můžete se konečně přestat hádat? Alespoň na chvíli?“ zakňoural Teo, který toho měl očividně plné zuby.

„Tak hele,“ začala Kris, „tady jak je ta popelnice, tak na tu by se dalo vylézt, přelezli bysme tu zídku a za tou zdí je dvorek obchodu madame Malkinové! A nemusíme čekat tu blbou frontu, budeme tam první. Stačí si to správně načasovat.“

„Žehnám ti, sestro!“ rozjařila jsem se.

„To myslíte vážně? Vždyť nás někdo načape. Bude z toho školní trest a pokuta k tomu!“ zarazil nás Teo.

„Ale ty slevy za to stojí! A když si to už i tady „Svatá“ Helena lajzne, tak to už musí být…“ otočila se Teovi Kris.

„No jo, teď má výjimečně Kristus pravdu,“ přidala jsem se k ní.

Tak jsme tedy Tea přemluvily. Vlastně jsme se vloupali na dvorek, kde jsme se schovávali za jakousi králíkárnou, ze které se linul opravdu podivný zápach. Když na kostelíku odbyla sedmá, vlezli jsme zadními dveřmi do obchodu.

„Sejdeme se před obchodem!“ zašeptala bojovně Kris a běžela k prvnímu regálu, který uviděla. To jsme ostatně udělali i my dva s Teem. Každý si hleděl svého. Urputně jsem se snažila vybrat co nejlepší dárky jak přátelům, tak i rodině. Bylo sice trošku těžké trefit velikost, ale nějak jsem to zvládla. S nakoupenými dárky jsem za hodinu vyšla před obchod. Byl tam jenom Teo.

„Na Kris čekat nemáme,“ řekl a trochu mu cukal koutek.

„Co je, stalo se něco?“ zeptala jsem se.

„Ne… vlastně… no, totiž… uvidíš sama.“

A tak jsme oba zamířili zpět k hradu.

Odpoledne jsem zabalila své vánoční dárky. Na večer jsem sešla s plnou náručí do Velké síně. Doufala jsem, že se konečně dovím, co je s Kris. Přišla jsem tam a přisedla k Melánii a Teovi.

„Hezký Vánoce, zlato,“ popřála mi Mel s vánoční čepičkou na hlavě.

„Tobě taky, díky. Kdepak je ta Kris?“ zeptala jsem se.

„No, ona přijde. Neboj, uvidíš.“

Za deset minut se opravdu objevila Kristie. Co mi nešlo do hlavy bylo, proč má ruku omotanou v sádře a celé ucho rudé.

„Veselý Vánoce!“ popřála nám třem Kris.

„Božínku, co se ti stalo?“ zeptala jsem se s otevřenou pusou.

„Ha! A já si myslela, že už to ví celý hrad. No jo, seš holt opožděná,“ začala se mi Kris posmívat.

„Na to kašli, já byla celé odpoledne v pokoji a balila dárky. Ale pověz mi, co jsi to děla…“

„Veselé Vánoce, slečno Helene!“

Otočila jsem se a za mnou stála naše kolejní Betelgeuse Orionis. Ovšem málem jsem ji nepoznala. Měla velký monokl na levém oku.

„Vám také,“ odpověděla jsem. Paní profesorka se usmála a odešla k profesorskému stolu (přitom vrhla nevraživý pohled na Kris) a já se zarazila, když jsem zjistila, že jí chybí dva zuby.

Teo a Mel vybuchli smíchy.

„Tak abys tomu rozuměla Hel,“ začala Kris. „Měli poslední kousek Lví hrdosti, však víš, ty nebelvírské šaty. No, přiběhla jsem k nim a chtěla ti je koupit k Vánocům. Problémem se ovšem stalo to, že sem přiběhla i madame Bete. Řekla, že je profesorka a že má přednost a že si je vezme ona. Já na to, že ne, že to nepřichází v úvahu. No a takhle to pokračovalo dál, až z toho vylezla naše zranění… ale malá. Nic vážného, ty zuby dorostou zpátky. Kouzla jsou všemocná,“ usmála se nevinně Kris a podala mi dárek a já s údivem rozbalila Lví hrdost.

„Takže jsi vyhrála, co?“ usmála jsem se. „Chudák madame Bete…“

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *