Zrození dravé šelmy

Projedu celou vesnicí a zastavím se až u posledního domu, dá-li se to polorozpadlé stavení vůbec nazvat domem. Znechuceně si odplivnu. S mírným pobavením zaznamenám pohoršené tváře několika usedlíků. Rozhodným krokem se vydám za jedním z nich.

Bez nejmenšího zaváhání rozrazím branku u plotu. Nakopnu nejbližší slepici a sleduji, jak se s poděšeným kvokáním snaží dostat z mého dosahu.

„Hej, ženská jedna pitomá! Co si myslíš, že děláš?“ zařve na mne zřejmě její majitel.

„Hledám hospodu a informace,“ ušklíbnu se.

„Hospodu nemáme a nic ti neřeknu. Koukej mazat tam, odkud jsi přišla a raději si hleď svých faganů a plotny!“ mužík je už téměř u mě. V ruce svírá klacek a kdyby měl místo očí dýky, jsem již dávno mrtvá.

„Zaplatím,“ sáhnu do váčku a protočím mezi prsty stříbrňák. „Za obojí.“

„A co mi zabrání si ty prachy prostě vzít, he?“ naklonil se ke mně.

„Já nevím,“ řeknu téměř laškovně. „Co třeba tohle?“ vyhrnu si rukáv.

Chlap zbledl. „To je…?“

Kývnu na znamení souhlasu.

Můj společník padne na kolena. „Promiň, má paní, nevěděl jsem…“ začne blekotat.

„Já se budu ptát, ty na všechno odpovíš. Pokud zjistím, že jsi lhal, vrátím se. Jestliže mi však budeš užitečný…“ nechám větu doznít do ztracena. „Rozuměls?“

Muž horlivě přikyvuje, ale nevěnuji mu moc pozornosti. Vesničané zřejmě ztratili svůj počáteční ostych a začínají se kolem mne slézat jako švábi na pivo. Může to být ještě zajímavé.

„Otázka číslo jedna. Kde je ta zatracená hospoda?“ otočím se zpět na chlápka.

„Vyhořela. Je to skoro měsíc. Hostinský John i jeho žena Mary zemřeli při požáru, ale jejich synek Thomas…“

„Dost,“ zarazím ho uprostřed věty. „Tyhle podrobnosti mne nezajímají. Nicméně už chápu, proč jsem ji u všech čertů nemohla najít.“

„Promiňte, já myslel…“

„Tak nemysli,“ setřu ho. „Otázka číslo dva. Neprojížděla tudy jistá zaklínačka?“

„Cože?“

Začínám ztrácet i tu poslední špetku trpělivosti, kterou jsem ještě měla. „Zaklínačka. Metr sedmdesát. Černý dlouhý vlasy,“ procedím skrz zaťaté zuby.

„Vy myslíte …“

„Mne? Dlouho jsme se neviděli, Tarjan,“ ze stavení vyklouzne žena středních let. Na krku se jí pohupuje stříbrný medailon.

Ruka mi automaticky sklouzne k meči. Přivřu oči a sleduji ji nepřátelským pohledem.

Mužík využije nastalé situace, zvedne se z nepořádku, v němž se povaloval, a uteče do blízkého stavení, v němž má alespoň minimální pocit bezpečí. Velmi rychle se k němu připojí i zbytek obyvatelstva a zaleze zpátky do svých děr.

„Nikdy jsem o tobě neměla valné mínění, ale že se staneš odpadlíkem a zrádcem,“ nepatrně zakroutila hlavou a pomalými kroky se ke mně přibližuje.

„Záleží pouze na úhlu pohledu,“ zavrčím.

„Jistě,“ kývne hlavou na souhlas. „Nicméně pouze podle jedné pravdy se dá žít. Tedy ty jsi v jistém slova smyslu úžasná výjimka. Vždy si dokážeš pravdu překroutit tak, aby ti sedla. Gratuluji,“ kysele se usmála. „Jaký je vlastně účel tvého pobytu v této bohy zapomenuté krajině?“

„Ale no tak, velmistryně Uno,“ usměji se posměšně. „Zkus trochu zapřemýšlet.“

„Ach, ano, jistě. Myslím si, že tuším. Nemá to náhodou něco společného s třemi mrtvými upíry ve městě zvaném Pent?“

„Trefa do černého. Jsi vrah, moje milovaná učitelko,“ ušklíbnu se.

„Pozapomněla jsi na jednu maličkost. Pokud se nepletu, tak tato povedená rodinka měla na svědomí několik desítek lidských obětí. Oni byli vrazi, ne já.“

„Mýlíš se. Když člověk zabije člověka, má právo na spravedlivý soud. Ty jsi v tomto případu figurovala jako soudce, porota i kat zároveň. Jaký je rozdíl mezi upírem a člověkem? Neměla jsi právo zavraždit je, ať vykonali cokoliv.“

„Ty sama jsi byla váženou zaklínačkou. Na tvém meči bylo přes sto zářezů. Pochybuji, že všechny pocházely od krakenů a bazilišků.“

„Už jsi toho řekla více než dost, moje zlatá velmistryně. Pěkně jsme si popovídaly. Skončeme to.“

Una se krátce zasmála. „Ty si vážně myslíš, že mne můžeš zabít? Nikdy jsi mne nedokázala porazit.“

„Ne, to si nemyslím,“ usmála jsem se sladce. Ruka mi od jílce meče sklouzla k dýce. Jedním plynulým pohybem jsem ji vytáhla a mrštila ji po zaklínačce. Původně jsem sice mířila na krk, ale Una díky svým reflexům uhnula. Dýka ji pouze škrábla do levé paže.

„Dobrý pokus, Tarjánku. Třeba se trefíš příště. Pokud tedy k tomu budeš mít další příležitost.“

„Žádné příště už nebude, milá Uno. Ta dýka byla namočena do baziliščího jedu. Zrovna teď pociťuješ mírnou nevolnost, že ano?“

„Kryso,“ padla na kolena. Svaly ji zradily. „To nebyl čestný souboj.“

„Na souboji není nikdy nic čestného,“ pocítila jsem mírné zadostiučinění.

Zaklínačka se začala dusit. Její tělo se zkroutilo do nepřirozeného úhlu. Popraskanými rty se snažila zřejmě něco vyslovit.

Začala jsem se cítit velmi nepříjemně. Mráz mi běhal po zádech. Medailon, schovaný pod košilí, mne začal doslova pálit do hrudníku. Otočila jsem se na patě a doslova jsem utekla.

Prší. Je mi blbě, brodím se blátem a do civilizace je to ještě pořádný kus cesty. Můj starý valach se od té události s Unou pořád plaší. Dotyk mé ruky ho začal znervózňovat. Při každé příležitosti se snaží prchnout. Ani jet se na něm už nedá. Kdo ví, co mu přelétlo přes čumák. Asi je to tím stářím. Musím si koupit nové zvíře.

Ujela mi noha. S výkřikem pustím koně, který využije nenadálé příležitosti. Zmizí mi v nejbližší zatáčce.

„Debilní práce! Už se nikdy nikým nenechám najmout!“ vykřiknu a snažím se vyhrabat z louže, do které jsem při svém štěstí zahučela. Ještě před chvílí jsem si myslela, že na tom nemůžu být hůř. Musím uznat, že jsem se mýlila.

Začalo se stmívat. Déšť neustával. Zastavit se někde na chvíli nemělo ani cenu, protože oheň stejně nerozdělám.

Na obloze se ukázal měsíc. Je úplněk. Spadla jsem na zem podruhé. Tentokrát za to však bláto nemohlo. Tělo mi zachvátila křeč. Z úst mi kapala krev. Nehty na rukou se mi zničehonic začaly prodlužovat a černat. Na míle daleko byl slyšet zvuk praskajících kostí.

„Aůůů. Aůůů,“ začalo se ozývat z dálky. Otřepala jsem se. Postavila se na všechny čtyři, vztyčila ocas a vyrazila vstříc volání krve.